SAKRYŠ: Nezabíjejte nám hudbu!

Už několik měsíců pozoruji libovůli a diskriminační chování některých větších hudebních vydavatelství. Nálepky typu „Nelze přehrát na PC“ nejsou dnes už na obalech cédéček žádnou výjimkou.

To dříve, to se občas na bookletu objevila červeně přeškrtnutá zlomená elektrická kytara v kolečku a nápis: „Kopírování zabíjí hudbu“ a sami umělci „ze své vůle“ apelovali na posluchače, že přepalování hudebních cédéček je přece „nečestné a nesportovní“. Dneska si koupíte titul za několik set (částky šplhají stále výše k nepředstavitelné hranici sedmi set, osmi set korun) a nemůžete nosič ani přehrát na svém počítači! Právě jsem to s jedním cédéčkem zkusil. Na jeho obalu se pořádně naštvaně šklebí monitor počítače (ó, jak vtipné) – je přeškrtnutý. Nosič se do mechaniky CD-ROMu zasunul, ale naopak windowsácký program „Přehrávač CD“ se notně vyšinul. Do konce CD mi dle jeho údajů zbývalo něco kolem sedmdesáti tisíc minut a jednotlivé skladby měnil rychle a zmateně. Repráčky samozřejmě nic. Tady pšenka nepokvete.

Můj kamarád nemá věž. Proč investovat několik tisíc do soustavy s kvalitními reproduktory, když stačí dobrá zvuková karta do počítače a trochu dražší reproduktory? Má hi-fi z počítače, všechno v jednom, prakticky. Nestěžuje si, takové počítačorádio nabízí nepředstavitelné možnosti. Od archivace skladeb, přes mp3 až k vlastním hudebním mixům. Cédéčko, které v počítači nefunguje, může akorát tak zavěsit na strom a plašit jeho leskem vrány (ještě mě napadl tácek pod pivo). Někdo si jednoduše nepřeje, aby můj kamarád „zabíjel hudbu“.

Hudební vydavatelské kolosy prostě bojují proti přepalování nosičů a tím pádem k úniku značné sumy peněz ze zneužitých autorských práv. Jisté konsorcium vydavatelů vypalování nazývá „zabíjením hudby“, ale ruku na srdce – co udělá fanoušek, který nemá „zbytečných“ šest set na novou nahrávku své kapely? Půjčí si ho a přepálí na vypalovačce. Je tohle zabíjení hudby? Pro mě ne a pro kolos taky ne. Fanoušek se tak stane ozubeným kolečkem v systému, dá o skupině vědět někomu dalšímu a ten zase dalšímu. Takhle hudba žije. Ne plakáty a reklamními bloky v televizi, s ohledem na to, že ne každý posluchač „poslouchá“ naše přední rádia.

Každý nemá zájem o vypálené cédéčko. Znám plno takových, kteří musí mít svého interpreta na originále. Pokud nemusí, bude se „hudba“ zlobit, když fanda ušetří pět set osmdesát korun (prázdné médium stojí kolem dvacky)? Nebo chce snad firma vychovávat úzkou skupinku lidí, kteří si mohou jednou za čtrnáct dní utrhnout od huby (pardon) nějakých šest set? Tak tedy prosím. Chci pak vidět tu vaší hudbu. To jí teprve zabije, na to vemte jed! A vy ostatní – vypalujte co to jde. Dokud to ještě jde! (Pak se bude muset vymyslet jiný fígl, nakonec – kazety také ještě neumřely!)

Pro ty, kteří se chtějí ohradit tím, že se všechno musí poplatit: Připomínám, že výrobní cena lesklého kotoučku s jedním plastikovým obalem a bookletem uvnitř činí částku srovnatelnou s cenou bochníku českého chleba.

Správce webu

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Next Post

PENÍZE: Čím platí elita

Pá Pro 21 , 2001
Už několik měsíců pozoruji libovůli a diskriminační chování některých větších hudebních vydavatelství. Nálepky typu „Nelze přehrát na PC“ nejsou dnes už na obalech cédéček žádnou výjimkou. To dříve, to se občas na bookletu objevila červeně přeškrtnutá zlomená elektrická kytara v kolečku a nápis: „Kopírování zabíjí hudbu“ a sami umělci „ze […]

Témata