VÁNOČNÍ POVZDECHNUTÍ: Prázdné místo.

Spěchala s vánočním nákupem, aby se mohla jít podívat na Johnyho tenisový zápas. Nehraje to nijak světově, ale na desetiletého předpuberťáka to jde.

V duchu si říkala: „Všechno stojí za hovno, ale aspoň mu ten tenis pomáhá vyrovnat se ze ztrátou kámoše, mýho Franka a jeho táty. To budou vánoce! Prázdný místo u stolu a místo radosti – slzy. Jak ty prašivý muslimy nenávidím.“ Frank pracoval v devadesátém třetím patře „dvojčat“ a naneštěstí chodil do práce včas. Byl tam i jedenáctého září.

Branka seděla v Bělehradském trolejbusu a netečně hleděla před sebe. Jela domů z práce a nadcházející vánoce jí dělaly starosti. Není lehké být na všechno sama, ale desetiletá Jelena, se nažila, podle svých desetiletých představ, její úděl zlehčit, jak se dalo. V průběhu roku to jakž takž zvládaly, ale o vánocích to prostě nešlo. Tátu a manžela Gorana, zabila zbloudilá americká raketa při bombardování Bělehradu. Tehdy se Branka modlila, aby těm americkým zkurvysynům, taky padlo něco na hlavu. Dnes už se nemodlí, ale prázdné místo u stolu zůstalo.

Gertě už pomalu táhne na devadesátku, ale pořád se ještě umí o sebe postarat. Když se v čtyřicátém druhém, manžel Helmut vrátil bez levé ruky z války, doufala, že je to štěstí v neštěstí. Bohužel předčasně. Manžela a dvouletého syna jí zabila válka, když spojenci bombardovali Drážďany. Gerta tehdy nebyla doma, i ve válce se chodí k holiči a tak nálet přečkávali každý v jiném, protileteckém krytu. Ten jejich, do kterého vždycky chodili a ve kterém byl i Helmut s malým Erikem, dostal přímý zásah. Nebylo lehké, být ženskou v poválečném Německu. Chlapů byl nedostatek, všecko rozbité a nenávist celého světa byla výslužkou, za Hitlerovu třetí říši. Gerta se už podruhé nevdala. Tehdy, když sedávala sama u stolu, nevěděla koho nenávidět víc. Hitlera, nebo ty co shazovali bomby.

Letos, tak jako každý rok, bude po prvé někdo chybět u mnoha stolů rodin, slavících svátky tohoto ročního období. Není lehké se s tím vypořádat, když jediným, koho lze vinit je matka příroda a prostě „byl k odchodu čas“, o to horší, když viník má jméno a můžeme na něj ukázat prstem. Ať právem, nebo ne. Proklínání viníků, za prázdná místa u stolů, se budou letos, tak jako každý rok, mísit s vánočními koledami.

Sláva Bohu na výsostech a na zemi pokoj lidem dobré vůle.
…i když je jich čím dál míň.

Určitě se najde někdo, kdo SÁM JEDINÝ ví, kdo si to „prázdné místo“ zasloužil a kdo je nevinou oběti. Možná, že o tom i napíše povídku. Kouzelníků pera je habaděj a těch, kteří si myslí, že všemu rozumí, ještě víc.

Posted in Nezařazené

Správce webu

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Next Post

Spokojené Vánoce

Po Pro 24 , 2001
Spěchala s vánočním nákupem, aby se mohla jít podívat na Johnyho tenisový zápas. Nehraje to nijak světově, ale na desetiletého předpuberťáka to jde. V duchu si říkala: „Všechno stojí za hovno, ale aspoň mu ten tenis pomáhá vyrovnat se ze ztrátou kámoše, mýho Franka a jeho táty. To budou vánoce! […]

Témata