Přes bulharské hory na řecký ostrov Thassos I.

11

Reportáž z cestování po Balkánu, výstup na nejvyšší horu Rily – Mussala (2925m n.m.) a na nejvyšší horu Pirinu – Vichren (2914 m n.m.), objevování krás bájného ostrova Sirén, smaragdové perly Egejského moře – Thassosu.

Tak jako předešlý rok, i letos jsme při výběru místa dovolené toužili skloubit dvě destinace. Divokou nespoutanou přírodu s vysokými vrcholky a azurové moře s hřejivými slunečními paprsky. Odmítáme trávit své dovolené s cestovními kancelářemi, neboť aby nám ještě ve dnech volna někdo organizoval čas a program, na to nejsme stavění. Rovněž představa zájezdu „all inclusive“, kdy se dovolená smrskává na přechod mezi hotelovým bazénem, barem a zalidněnou pláží a na případný organizovaný výlet k nějaké té pamětihodnosti, nám způsobuje mrazení v zádech. Proto veškeré rozhodování o tom – kam, jak a co tam – je pouze na nás. Bylo-li vloni jednoznačnou volbou Chorvatsko s pohořím Velebit, rozmýšleli jsme se letos mezi Bulharskem a Rumunskem. Nakonec zvítězila Mussala, nejvyšší to hora nejen Bulharska, ale celého Balkánu vůbec. Rukavice byla hozena – tam prostě musíme vylézt!


Při pohledu do mapy jsme pak namísto povalovačky u Černého moře zvolili poměrně kratší cestu na Jih – do Řecka. A hned na ráně se tak vyskytl malý ostrůvek Thassos, o kterém jsme se dočetli, že patří mezi ty nejhezčí z Řecka, s mnoha pozoruhodnostmi. Bylo rozhodnuto a stačilo si jen vybrat vhodný termín. V loňském roce se nám osvědčila polovina měsíce září. Silnice a hraniční přechody zely prázdnotou a po sezóně jsme byli jak v horách, tak u moře téměř sami. Proto i letos jsme zvolili až poprázdninové období a potvrdilo se nám jako neochvějně výhodné. Volné přechody, opuštěné hory, nezalidněná přímořská letoviska, příjemná teplota kolem 27 stupňů. Nerušeni přívalem ostatních turistů viděli jsme překrásné kouty naší země a krom toho jsme mohli pozorovat i běžný život v oblastech, kterými jsme projížděli, což by se nám například při cestě letadlem nepoštěstilo. I když na internetových stránkách ministerstva zahraničních věcí stále „visí“ upozornění o nebezpečnosti v Bulharsku a doporučení necestovat sem na vlastní pěst, můžu prohlásit, že za celou naši cestu jsme nezaznamenali jedinou nebezpečnou situaci. Celkem jsme najeli 4.250 kilometrů a přes veškeré zmínky o riskantní jízdě bulharských a řeckých řidičů nutno říci, že daleko kritičtější situaci lze zažít na českých dálnicích.


 


Cestu naskrz Balkánem jsme podnikli celkem čtyři – Axl, Terka, Petr a moje maličkost. Ač v širokém věkovém rozpětí (20 – 47 let), přes generační rozdílnosti si vyhovujeme a za celou dobu se mezi námi nevyskytly žádné rozepře /pominu-li hádky při stolní hře Aktivity, kdy hrál tým žen proti týmu mužů 🙂 /.


 


30.srpna 17:45 hod. – vyjíždíme z Humpolce


Cestou si za denního světla opakujeme pár důležitých bulharských slovíček a bavíme se nad frázemi typu: „Charesvaš mi“ (Líbíš se mi) – „Imaš krasivi oči, chubavi kraka“ (Máš krásné oči a nohy) – „Vljubich se v tebe“ (Zamiloval jsem se do tebe) – „Gledaj si rabotata!“ (Trhni si nohou!) apod. Výuku podobných vět oceňuje především Axl – tvrdí, že se mu takováto slovní zásoba bude obzvlášť v horách náramně hodit. 🙂


V půl osmé dorážíme na hranice se Slovenskem, kde zjišťujeme, že Petrovi chybí pas.


Abych to vysvětlila – jako nejzodpovědnější(!) člen celé výpravy jsem všechny pasy vzala k sobě a uložila je do sáčku na suchý zip jako ochranu proti případnému znehodnocení. Asi týden před odjezdem jsem pasy uložila do cestovní tašky a v průběhu dalších dní je každodenně kontrolovala, zda tam opravdu jsou a neodešly si někam po svých. V den odjezdu mě však osvítil nějaký Duch svatý či co a umínila jsem si, že všechny pasy ještě okopíruju, kdyby náhodou došlo k eventualitě, že nám budou odcizeny a my museli podnikat anabázi na zastupitelských úřadech. Protože jsem však byla vytížena dalšími přípravami na cestu, dala jsem okopírování pasů za úkol Terce a víc se o to nestarala. Terka mi pak vrátila zpět sáček, kde pasy na první pohled byly přítomny, a mě už nenapadlo kontrolovat jejich počet. Bystrému čtenáři jistě dojde, co se stalo – poslední kopírovaný pas prostě zůstal zapomenutý v kopírce. Já jsem sáček s ostatními pasy uložila zpět do zavadla a následně jeho přítomnost v tašce ještě několikrát revidovala, a to i před výjezdem z domu se slovy: „Tak ještě postoprvé zkontroluju pasy… jo, jsou tady.“


A tak na hranicích vyndávám pasy a nemohu se dopočítat. Petr se ze sedadla řidiče otáčí dozadu a ledově chladným hlasem pronáší: „Vy nemáte můj pas?“ Kdyby chyběl někomu jinému, tak by mu to tolik nevadilo, ale že postrádáme zrovna ten jeho, to jej poněkud denervuje. Mně okamžitě dochází, co se přihodilo a nastává krátká výměna názorů, kdože za to nejvíc může. Protože svojí zastávkou kousek před závorou začínáme být podezřelí, přejíždíme díky Petrově občanskému průkazu hranice, kde zastavujeme a rozmýšlíme, co dál. Předpokládáme, že přejezd hranic maďarských, bulharských i řeckých by měl díky členství v EU proběhnout bez problémů, ale vůbec si nejsme jisti, jak by k občance namísto pasu přistupovali Srbové. A tak Petr žhaví telefon a žádá synátora, aby mu pas z domu přivezl. Zároveň přejíždíme slovenské hranice zpět do Čech a jedeme pasu naproti. Někde u Malacek sjíždíme z dálnice, na jakémsi odpočívadle se kolem deváté hodiny setkáváme se spojkou a přebíráme pas. Prvotní šok nás již přešel, takže svorně nad událostí žertujeme, jenom Terka je z toho všeho ještě trochu přepadlá.


 


 


Po raucherpause se vydáváme na cestu a podruhé vstupujeme do stejné řeky – opětovně přejíždíme hranice se Slovenskem. Zde kupujeme měsíční dálniční známku za 300 Sk, což ani nestojí pořádně za to, protože než se nadějeme, už platíme dálniční známku v Maďarsku. Maďarská dálnice je kvalitní, a tak cesta po ní ubíhá příjemně. Děláme první zastávku, při které směřujeme na toaletu u benzinové stanice. Záchod sice nevábně zapáchá, ale je tu poměrně čisto. Po chvilce odpočinku pokračujeme dál. Chvílemi i podřimuju, takže mi cesta hezky ubíhá a najednou jsme na hranicích se Srbskem. Srbští celníci chtějí kromě pasů vidět i zelenou kartu k vozidlu a ptají se na cíl naší cesty. Když řekneme, že jde o tranzit do Bulharska, mávne celník rukou, hubu roztáhne od ucha k uchu a zahlaholí: „Čáuu!“ Hned za hranicí platíme první mýtné 5 Euro a divíme se srbské troufalosti vybírat za tu jejich úděsnou silnici nějaké peníze. Pak ale najíždíme na jakousi podobu dálnice a cesta je už slušná. Na celé trase pak platíme mýtné ještě třikrát, dvakrát po pěti a jednou po třinácti eurech. Informováni o četnosti srbských policejních hlídek a radarů dodržujeme z devadesáti procent předepsanou rychlost, ale za celou cestu až do Bělehradu vidíme pouze jedno policejní vozidlo. Cestou přes Srbsko dvakrát zastavujeme, jednak tankujeme a druhak využíváme toalety. Ty jsou vždy vzorně čisté a téměř komfortní. Od lidí, kteří tudy cestovali, ale vím, že to platí pouze pro benzinové stanice nadnárodních společností jako je OMV, MOL a EPL.





Uprostřed noci projíždíme okrajem Bělehradu a jsem zhnusena, jaký tu mají všude nepořádek. Po obou stranách silnice se válí tuny odpadků všeho druhu a světlo lamp dojem umocňuje. Přesně tohle dělá Balkánu stále špatné jméno ve světě a nelze se tomu ani trochu divit. Vzhledem k tomu, že je hluboká noc, nepředpokládáme radary a docela to práskáme. Pak ale najednou dojíždíme policejní auto, a tak zase poslušně dodržujeme rychlost. Když dojíždíme k Niši, začíná svítat. Cesta se rapidně mění, z pohodlné silnice vjíždíme na vykotlanou úzkou vozovku. Jsme nuceni jet dost pomalu, nakonec nás k tomu motivuje i omezení rychlosti, místy i na 40 km/h. Zase nám to až tak nevadí, protože aspoň můžeme pozorovat okolí. Projíždíme totiž nejkrásnější částí naší dosavadní cesty. Všude kolem nás jsou zalesněné hory a skály lemované horskými potoky a říčkami. Kličkujeme mezi nimi, projíždíme různými soutěskami, průsmyky a tunely a Petr, kterého v řízení vystřídal Axl, přes přední sklo auta fotí ostošest. Před hranicí s Bulharskem hory mizí a my nyní jedeme po opravdu špatné silnici připomínající spíše polní cestu anebo tankodrom. Policejními auty se to tu jen hemží, ale nevypadá to, že by snad někde byla měřena rychlost. Taky rychle by tu mohl jet jen sebevrah. Opět nás šokuje úděsný nepořádek vůkol. Snad u každého druhého domu mají vrakoviště aut a skládku všemožného haraburdí. Na první pohled je vidět, že zdejší obyvatelé mají do kapsy hodně hluboko. Domy jsou zde neudržované, ale dokonce i jejich bezprostřední okolí působí neutěšeně, a to už není zas až tolik otázka peněz. Nikde nevidíme posekané trávníky, rozkvetlé květiny v oknech či zahradách, ani nic podobného, co by nasvědčovalo tomu, že majitelé domu by chtěli bydlet v hezkém prostředí. Jedinou okrasou domů tu jsou trsy sušících se červených paprik na polorozpadlých balkónech. Na druhou stranu je ale vidět i počínající nová výstavba a tyto domy jsou zajímavě architektonicky řešeny, se zakomponováním typických balkánských prvků.


 


 





 


Na hranicích nás Srbové pouštějí, aniž by chtěli vidět pasy a my s obavami vzbuzenými mnoha historkami o nepříjemných a úplatných bulharských celnících vjíždíme na bulharskou čáru. Prvně tedy musíme projet jakousi špinavou kaluží, které říkají dezinfekce, a za kterou platíme 2 Eura. Pak už vidíme, jak přímo před námi Bulhaři lustrují nějaký turecký pár a odstavují jim auto stranou. Začíná v nás být malá dušička a vjíždíme k okýnku. Celnice si bere pasy a my čekáme, kdy bude od nás chtít i zelenou kartu, techniček a notářské potvrzení, že můžeme používat firemní auto. Celnice nám ale pasy vzápětí vrací, a když stále stojíme a čekáme, co bude dál, řekne oukej a mávne rukou. Aha, tak to buzerace nastane až u té druhé budky, myslíme si. Ve druhé budce ale nikdo není, a tak nás napadá, že si celníci asi mění službu a že tu pěkně zkejsneme. Jenže opodál stojí celník a mává na nás rukou, ať jedeme. Cože? Nemůžeme tomu věřit. To je opravdu všechno? Tohle je ta obávaná balkánská hranice? Buď se situace po vstupu do EU rapidně změnila, nebo se celníci zahojili na těch Turcích, či prostě na nás neměli po ránu náladu. Dojíždíme k další budce, kde si máme koupit silniční vinětu, ale prodavačka nám říká, že computer je kaput a že nám nic nemůže prodat. Máme si prý známku koupit dál na benzínce. S obavami pokračujeme v cestě a čekáme, kdy vyskočí nějaký policista a zkasíruje nás, že nemáme vinětu. Zastavujeme u benzínky asi 5 km za hranicemi, ale na kase mají nápis, že týdenní známku nemají, a měli bysme si tak tedy koupit známku měsíční, která je podstatně dražší. Axl se však přece jenom ptá prodavače – a vida, týdenní známku navzdory nápisu mají.


Silnice za hraniční čárou je v rekonstrukci a svedena do jednoho jízdního pruhu i pro auta v protisměru. Rychlost je povolena na 40 km/h., takže se posouváme neskutečně pomalu a je to docela vopruz, protože krajina okolo nic-moc a není se na co koukat. Cestou vidíme akorát několik skupinek dělníků, kteří by měli na silnici pracovat, ale vesměs všichni buď mudrují nebo sedí na pangejtu a svačí či pokuřují. S tímhle socialistickým přístupem k práci budou tu silnici opravovat ještě hodně dlouho. Jedná se o kamínek do mozaiky vystihující stav v Bulharsku. Je zřejmé, že lidé tu jsou oproti nám ohromně chudí, a že se zem stále ještě nevzpamatovala z komunistického „blahobytu“. Rodinné domky tu vypadají daleko žalostněji  než v Srbsku. V mnoha případech jsou zcela neomítnuté a pokud omítku mají, je opadaná. Střechy jsou polorozbořené a vůbec – všechny tyhle vesnice, které míjíme, v nás vyvolávají rozpačitý dojem. Kam jsme se to, proboha, vypravili? Když projíždíme periférií Sofie, není to o moc lepší. Buď míjíme omšelá paneláková sídliště, anebo jedeme špinavými ulicemi se starší zástavbou nízkých domů. Silnice je tu úděsná, vypadá to, že jsme někde na poli, jaká se zde zdvihají oblaka prachu. Axl zdejší vozovku přirovnává k cestám v Keni. Na chodnících pak prodávají trhovci ovoce a zeleninu a my nechápeme, jak si tyto prachem pokryté a olovem nasáklé produkty může vůbec někdo koupit. Všechny čtyři jízdní pruhy jsou narvané k prasknutí, mísí se tu auta západních značek se všemi těmi Daciemi, Ladami a Moskvičemi, krom toho i s povozy taženými osly či mulami. Řidiči zde na sebe v jednom kuse troubí a předjíždějí se riskantními kličkami. Zahlédneme úkaz, při kterém se kuckáme smíchy. Na jedné z křižovatek zůstává stát červená Dacie a auta za ní ji s mohutným troubením objíždějí. Z vozu vyskakuje mladík s pětilitrovým kanystříkem, naprosto nevzrušen si dolévá benzín do nádrže a vzápětí spokojeně pokračuje v jízdě.


Na další křižovatce nás pak obklopí hejno cikánských dětí. Obchází auta cizích značek a snaží se jim umýt (respektive ušpinit) okna, za což pochopitelně somrují peníze (a případně něco dalšího čórnou z auta). Dostatečně varováni před takovými situacemi odháníme posunky děcka pryč od auta, ale vůbec na to nereagují. Petr na ně křičí a posléze i troubí, jsou však jak slepá a hluchá. Když na ně zahrozí i pěstí, konečně jim dochází, že z toho nic nebude a stahují se. Asi desetiletá holka, která má celé ruce potetované od zápěstí až k rameni, nám aspoň vztekle kartáčem omatlá boční skla.


 






 



Jsme šťastní, když máme Sofii za sebou. Dokonce se mění i vzezření vesnic a měst. Namísto polorozbořených starých domů, které jsme viděli za hranicemi, objevuje se zde novější výstavba, i když tedy v socialistickém slohu – jsou to typické krabice se sedlovou střechou. Snad u všech domů, ať už mají předzahrádku či ne, roste vinná réva, která tu tvoří statné stromy s do daleka se pnoucími větvemi obsypanými tmavými hrozny. I zde přítomnost květin suplují svazky sušících se červených kapií. Ale vypadá to docela hezky.


Kousek za Sofií najíždíme na novější silnici, o které se říká, že ji Evropská unie 4krát zaplatila a Bulhaři ji 1krát postavili. Je sice lepší než to, po čem jsme jeli předtím, ale nějak super zas taky není. V Dupnici pak sjíždíme z hlavní trasy do centra města, protože si potřebujeme vyměnit bulharské Leva. Dupnica je stejně nevábná jako všechna ostatní města – rozbité, špinavé domy, nepořádek v ulicích, obchody ve stylu magazínu v bývalém SSSR. Pak ale přijíždíme na malé náměstíčko, kde je i parkoviště a odkud vede asi tak 200 metrů dlouhá pěší zóna. Zde to vypadá již kultivovaně. Po obou stranách ulice jsou rozmístěny obchody v západoevropském stylu, většinou se značkovým zbožím, čemuž odpovídají i ceny. Mezi nimi nacházíme banku s bankomatem, a tak si vybíráme peníze. Zastavujeme se v jedné z četných kavárniček se zahrádkami a dáváme si tu pivo a Frappé nevalné chuti. Petr pak ještě ochutnává místní palačinku s „uzdóbou“, která se skládá ze šlehačky, kakaového sypání a jakéhosi zeleného přelivu. Po občerstvení chceme pokračovat v cestě, ale vyjet z města není tak jednoduchý úkol, jak by se snad mohlo zdát. Jak zjišťujeme i později, ve všech obcích chybí dopravní značení, které by určovalo jakýkoliv směr. Na žádné křižovatce prostě nelze najít ukazatel, a tak tápeme a stylem pokus-omyl zkoušíme různé ulice. Jednu chvíli vjíždíme i do jakési cikánské čtvrti, kde silnice končí a dál pokračuje jen kamenitá cesta. Rychle odtud mizíme a po delším přejíždění sem-tam po městě konečně nacházíme výpadovku. Z hlavní silnice pak brzy odbočujeme na obec Rila, kde zastavujeme u malé benzínky. Nafta tu nestojí ani euro a ještě nám ji sami natankujou. Odtud už po nezvykle kvalitní vozovce vjíždíme do předhůří Rily vstříc novým zážitkům. Na horizontu se nám začínají odhalovat první vrcholky rilských velikánů.


 




 



 


 


 


 


myska

11 thoughts on “Přes bulharské hory na řecký ostrov Thassos I.

  1. Teda ségra – tleskám!!! Totálně jsi mě dostala. Vůbec jsem nečekal, že se k tomu opravdu odhodláš, a začneš deníček z cesty psát. Takže se klaním a omlouvám za všechny pesimistický řeči a narážky. 🙂

    A kdy bude pokračování??? Už se nemůžu dočkat, krásně se u toho vzpomíná.

  2. Jee, tak to se těším – a tu dovču Vám všem upřímě závidím. Já měl místo v podobné expedici, jen po druhé straně Balkánu – Černá Hora-Bosna a Maďarsko. Bohužel to nevyšlo, jeli beze mě, tak si aspoň na podzim pokoukám po fotkách …

    1. Černou Horu máme taky v merku, ale to člověk neví, kam dřív jet a potřeboval by na to aspoň dva životy. Pro příští rok to možná vyhraje Korsika, tam jsou náááádherný hory a není to až tak daleko. Only mountains can be better that the mountains 🙂

          1. Jj..Korsika, tam jsme vyrazili s báglama letos 🙂 Na hory jsme si netroufli, zato jsme objeli celý ostrov kolem dokola podél pobřeží 🙂 Až zrealizujete hory, mohl by z toho být článek napříč Korsikou !) Jinak návštěvu vřele doporučuji!

          2. Jééé, a co takhle napsat aspoň kratičký článeček pro Humpoláka a přidat pár foteček? Móóóc bych se za to přimlouvala.

          3. Taky rozhodně hlasuju pro, aby Frrr něco napsal a poslal. Moc rádi to zveřejníme a ještě raději si to přečteme. Plosííím, plosííííííííím!!! 🙂

          4. mno… už delší dobu má moje krásnější a cytřejší polovička sepsaný deníček výpravy a uhání mě o udělání nějaké elektronické podoby 🙂 … Humpolák by mohl být jasná volba..
            Tož já na to nějak sednu a zkusím sepsat, dejme tomu že začátkem dalšího měsíce bych toposlal?? Co na to redakce??

Napsat komentář: misa Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Next Post

V Pelhřimově by měl být babybox

St Říj 10 , 2007
Reportáž z cestování po Balkánu, výstup na nejvyšší horu Rily – Mussala (2925m n.m.) a na nejvyšší horu Pirinu – Vichren (2914 m n.m.), objevování krás bájného ostrova Sirén, smaragdové perly Egejského moře – Thassosu. Tak jako předešlý rok, i letos jsme při výběru místa dovolené toužili skloubit dvě destinace. […]

Témata