Přes bulharské hory na řecký ostrov Thassos IV.

2

Pirin je druhé nejvyšší horské pásmo v Bulharsku (a šesté nejvyšší v Evropě) hned po pohoří Rila. Staří Slované věřili, že zde sídlí bůh Perun – odtud pojmenování Pirin. Malebnost těchto hor je dávno známa a potvrdí ji každý, kdo sem zavítá. Kromě reliéfu ji způsobuje i různé geologické složení a pestrá květena. Pirin patří v tomto směru ke skutečným klenotům evropské přírody. Má velehorský ráz a hlavní hřeben pohoří je asi 40 km dlouhý a 25 km široký. Většina území je chráněna v Národním parku Pirin. Nejvyšším vrcholem je Vichren (2914 m n.m.), z něhož je za jasného počasí vidět až na bájný Olymp v Řecku.

Brzy ráno balíme a před osmou už nasedáme do auta před hotelem. Tentokrát bez snídaně, protože třívajíčková omeleta by nám v horách asi působila trochu větší obtíže. Z Banska prudce stoupáme úzkou klikatou silnicí na jih do hor. Míjíme chatu Bandericu s přilehlým kempem a pokračujeme kolem Bajkuševovy jedle, mocného starého stromu, k větší chatě Vichren vzdálené cca 20 kilometrů od Banska. Chata Vichren je položena ve výšce 1910 metrů, což je znát především na teplotě. Co je ale horší, tak rapidně odlišné počasí od toho v Bansku. Zatímco dole svítilo sluníčko a už od ráno jeho paprsky pěkně hřály, tady fouká vítr a je oblačno. Okolní hory jsou zakryté mraky a nás jímá neblahá předtucha, že den nebude až tak krásný, jak se zdálo dole – ve výšce devíti set metrů.


Před chatou parkuje několik aut, ale venku není vidět ani živáčka. Vlastně ano – několik sběračů bobulí jalovce s kyblíky, s jakými se u nás chodí na borůvky. (Taková jalovčinka by právě teď docela bodla.) Turisté jsou ale pěkně zalezlí v teploučku útulné chaty.


Zatímco si z auta vyndáváme oblečení, oslovuje nás mladý kluk – Čech. Spolu se svými dvěma kámoši tráví už pár dní v horách a zdecimovaní nepřízní počasí se uplynulou noc ubytovali na chatě. Ptá se nás na předpověď – také by rádi zdolali Vichren, ale nevědí, zda to mají vzhledem k počasí vůbec podniknout. Od nás moc informací nezískává, když se ale dozví, že my nahoru vyrážíme, rozhoduje se také k výstupu a říká, že se třeba na vrcholu potkáme. Znáte to: „Tam, kde hynuli vlci – tam, kde hynuli sobi – Čech se přizpůsobil …“  🙂


Převlékáme se do teplejších oděvů a balíme výbavu do nehostinných hor. Jdeme sice jen „nalehko“, ale nepřízeň počasí nás nesmí zaskočit. Takže: trochu jídla, hodně pití, nějaké náhradní oblečení, pláštěnky, čepice a rukavice. (Terka výbavu podcenila, a pak nahoře těžce litovala, že zanechala rukavice v autě.)


Také jen co vyjdeme, noříme se do hustého mraku, ze kterého prší a padají drobné štiplavé kroupy. Přeprška je naštěstí krátká, žel bohu mračna nemizí a nám veškeré okolí zůstává utajeno pod bílou clonou. Stále prudce stoupáme po kamenité stezce, kolen nás roste pár smrků, borovicová kleť a spousta keříků jalovce obsypaného tmavými bobulkami. Jindy bych neodolala a natrhala si bobule pro domácí spotřebu, teď už ale tak funím, že každý další, byť nepatrný pohyb by mě totálně odrovnal. Vím ale, že je to jen počáteční šok z nestandardního pohybu a brzy odezní. Petr mi pak dodatečně sdělil, že vzhledem k tomu, jak jsem tak funěla a hekala, byl přesvědčený o tom, že to vzdám. 🙂







Postupujeme stále vzhůru a pro bílou tmu nevíme ani kudy, ani kam. Trasa je ale naštěstí dobře vytyčená červenými značkami na kamenech, takže zabloudit nemůžeme. Mechanicky překonáváme kamenná pole, občas se střídající s pevnou půdou. Chvilku procházíme i po travnatém porostu, který nám nechává ale jen mžik oddechu, okamžitě opět následuje kamenná stezka. Vzhledem k počasí, terénu a vydané námaze jdeme mlčky jak němí. Na jednom výčnělku odpočíváme, doplňujeme energii čokoládovou tatrankou, ale díky značnému chladu a protivnému větru je nám po chvilce zima, a tak brzy pokračujeme. Po vrstevnicích obcházíme předhůří Vichrenu, pod námi je hluboká strž, takže se opravdu soustředíme na udržení rovnováhy. Cestou také míjíme dvě kamenné mohyly se svíčkami a suchými květy. Trochu z toho mrazí.
Postupně veškerý lesní porost mizí a postupujeme pouze po zatravněných či skalnatých kopcích. Je čím dál tím větší zima, a tak s povděkem vytahujeme z batohů čepice a rukavice.



 




Zdoláváme další pahorek, odkud následně sestupujeme do vichrenského sedla (Vichrenski preval) ve výšce 2600 metrů. Z něj by se nám normálně měly otevřít nádherné výhledy na Vlachinski ezera a na celou severní část Pirinu. My ovšem vidíme jenom „mlíko“. Před námi se již tyčí mohutný masiv Vichrenu, a teď teprve začíná to pravé strmé stoupání. Naštěstí vidíme jen na pár metrů před sebe a ne na celý monumentální štít, tudíž nejsme předem zastrašeni tím, co nás čeká. Lezeme po mramorovém povrchu Vichrenu krok za krokem a já chvílemi, pokud mi to dech vůbec dovolí, pronáším nějaké to drsnější slůvko na adresu hory. Ovšem nebýt mlhy a větru, který už dosahuje pomalu síly vichřice, muselo by tu být nádherně. My tedy můžeme sledovat jen pár metrů skalnatého svahu před námi a pod sebou. Mezi kamením zde rostou rozličné druhy skalniček – na jaře, když kvetou, musí být svah oděn do nádherného barevného hávu. Občas se protrhnou sem tam mraky a my vidíme, jak v travnatém sedle pod Vichrenem nějací lidé sestavili z kamenů různé nápisy a symboly. Z nadhledu to vypadá impozantně, jak zpráva z vesmíru.


 



 



 


V závěru už opravdu strmě stoupáme stylem krok-sun-krok, seshora nás bičuje prudký vítr a my jsme rádi, že jsme nepodcenili výbavu. Akorát Terka má ruce zmrzlé jak rampouchy, a tak jí na chvíli půjčuju své rukavice, aby se prohřála. Povrch zde má již minimální členitost a je hustě posetý štěrkem a sutí, takže nám to občas za mohutného klení uklouzne.


Najednou vidíme, že už nemáme dál kam stoupat. Před námi se objeví veliká kamenná mohyla s bulharskou vlajkou a označením vrcholu. Vyšvihujeme se přes poslední hranu a jsme nahoře. Heuréka! Dokázali jsme to!


V širokém rozkroku, aby nás vítr nesrazil, stojíme nahoře a dostavuje se pocit radosti, zároveň i úlevy. Ačkoliv nejsme žádní zdatní turisté, zdolali jsme 1000 metrů převýšení i v tomhle počasí, kdy sem kromě Čechů nepáchne živá noha. Axl vytahuje z batohu českou vlaječku a fotíme se s ní před mohylou. Pak si jen tak užíváme pobytu nahoře. Je zde takový vichr, že už víme, jak hora získala své jméno.


 



 


Radost ze zdolání vytyčené mety každý projevuje po svém 🙂


 



 


Naprosto šťastný Axl:


 



 


Za dobrých klimatických podmínek jsou odsud nádherné výhledy, které jsou nezapomenutelným zážitkem. Kolem dokola je možno pozorovat celé pohoří Pirinu, nedaleká Rila a dokonce i vzdálené řecké hory. Výhledům má dominovat blízký proslulý vrchol Končeto, s úzkým hřebínkem dlouhým asi 300 metrů se strmými srázy po obou stranách. Mezi turisty se o něm vypráví mnohé legendy, v jednom úseku totiž vede cesta po velmi ostrém hřebenu, který se údajně přechází obkročmo s jednou nohou na západní a druhou nohou na východní straně hory. (Není to až tak zcela pravda – cesta vede 2–3 metry pod hřebenem a je zajištěna fixními ocelovými lany.)


My bohužel vidíme jen na kraj štítu, kde pak prudce klesá severní stěna. Co se dá dělat, vládce Pirinu nám není příznivě nakloněn a musíme mu být vděční aspoň za to, že nám sem dovolil vylézt.

Chvíli po nás doráží na vrchol i kluk, se kterým jsme se seznámili dole, a jeho kamarádi. Zdravíme se a my jim půjčujeme vlaječku pro vrcholové foto. Společně pak odpočíváme a kluci vytahují cigára. Nabádám Axla, že dáme také „slavnostní záhul“, nakonec – kdy se nám  podaří kouřit ve skoro třech tisících metrech. Axl mě ale posílá kamsi, že prý mu chybí kyslík.


Protože vítr stále sílí a na vrcholu není možné nalézt nějaké závětří, vydáváme se na cestu dolů. Petr si ještě bere z hory suvenýr – kus bílého mramorového kamene. Kluci chvíli zvažují, že by sestoupili jinou trasou – po severní straně, když jim ale říkám, že podle průvodce je tento sestup vzhledem k počasí poměrně nebezpečný, rozmýšlejí si to. Vzhledem k atraktivnosti je Vichren na pohlednicích zobrazován právě z této strany. Mohutná severní stěna má několik exponovaných úseků s příkrostí žebříku a stezka vyžaduje znalost lehkého lezení v obtížnosti I+. Ve strmé skalnaté stěně je vysekaný výstupní zářez, ve kterém by snad neměly být větší problémy, ale v sychravém počasí to zde hodně klouže.




 





Cesta zpět k civilizaci není o nic snadnější než samotný výstup. Drobný štěrk nám ujíždí pod nohami a co chvíli se sesouváme po svahu dolů. Když dorazíme do sedla pod Vichrenem, stane se neuvěřitelná věc. Mraky se náhle trhají a nám se naskýtají krásné výhledy na okolní hory. Na protější svahy dokonce místy prosvítá i sluníčko a my teprve nyní vidíme, kudy jsme skutečně procházeli při cestě vzhůru. Jsme okouzleni nádherou zdejších hor.


 





 



 



 





 



 



 


Když sejdeme do dalšího sedla, kde už tolik nefouká, zastavujeme se zde na střídmý oběd. Pochutnáváme si na bulharském chlebu, sýru a salámu, o kterém Petr tvrdí, že z něj cítí kozinu. (Asi ho k tomuto pocitu chutě spíš inspirovalo stádo divokých koz pasoucích se pod skalami opodál.) Já uzeniny dvakrát moc nemusím, ale tenhle salám mi na rozdíl od ostatních dost chutná. Zato vůbec nejsem nadšená ze sýru, nad kterým si chlapi naopak libují.



Posilnění pokračujeme stále dolů. Přímo před námi se tyčí majestátní, zelení porostlý Todorin vrch do výšky 2746 metrů. (Lze na něj vyjet lanovkou z areálu Šiligranka, vzdáleného asi 12 km od Banska.)




 


V poslední třetině cesty se mi zdá, že se ostatní moc loudají, a tak se od nich odtrhuju a vyrážím napřed. Žene mě představa, jak si dole u chaty Vichren sednu, zapálím cígo a budu se kochat pohledem na hory. Toho se mi záhy dostává a skvěle si to užívám.


 





 




Po chvíli doráží i ostatní, Petr vyndává z auta plynový vařič a vaříme si kávu. Po krátkém rozsezení se nám do dolních končetin rozline únava, a pak už pomalu nemůžeme udělat ani krok. Později doráží i naši známí Češi a autokarem odjíždí do Banska. Tyhle miniautobusy mezi Banskem a chatou Vichren jezdí oběma směry v sezóně pravidelně, na podzim už jen na základě poptávky. Cena za osobu činí 5 Leva.


My posléze sjíždíme vlastním autem jen o kousek níž, k chatě Banderica ve výšce 1810 metrů. Zde lze přespat v jedno až čtyřlůžkových pokojích, my máme ale zájem o nocleh v nedalekém kempu. Po registraci a zaplacení (2 Leva za osobu, auto a stan zdarma) popojíždíme od chaty o kus dál, kde stojí dřevěný kiosek (dá-li se ta budlina takto honosně vůbec nazvat) a zcela opuštěné tábořiště. Že ještě před nedávnem opuštěné nebylo, o tom svědčí plno odpadků a také jedny zapomenuté outdoorové boty. Vybíráme si poněkud čistější plácek, trochu si na něm poklidíme a stavíme stany.





O kus dál, poblíž kiosku, jsou u velikého stromu uvázáni dva mohutní chlupatí psi. Reagují na nás štěkotem, ale vrtí při tom ocasy. Terka – milovnice zvířat – je na nejvyšší míru pobouřena. Psi mají řetěz dlouhý jen cca půldruhého metru, prázdnou misku a jsou bez vody. Na malém prostoru, který je jim dopřán, se pohybují mezi samými vlastními výkaly. Je to otřesný pohled a zvažuju, že sem někdy dovezu našeho psa, aby viděl, jak se má u nás dobře, a víc si toho vážil. Je nám psů skutečně líto, obzvlášť když víme, že tu jsou takto uvázáni již několik let. V knize Vladimíra Šrámka o Bulharsku, vydané už v roce 2004 (!), je totiž fotografie těchto dvou uvázaných psů včetně básně vystihující situaci:


 


Dva psi se perou o svou kost


dva svázaní na věčnost


siamští


dobrovolně kdysi


teď provaz škrtí


– u společné mísy



Nosíme dříví na oheň a Petr jde do kiosku požádat o pitnou vodu. Vrací se s tím, že dva provozovatelé kiosku by se rádi družili, na to ale nemáme moc náladu – po zkušenostech s nachmeleným Bulharem z předešlé noci.


Při soumraku rozděláváme oheň a vaříme si instantní kuře na paprice s těstovinami. Jídlo nám chutná víc jak v sebelepší restauraci. Je příjemný večer. Vítr se úplně utišil, všechny mraky jsou pryč a na nebi září plno hvězd. Spřádáme plány na zítřek. Chceme se vrátit k chatě Vichren, což je výchozí bod k mnoha turistickým trasám. My bychom se rádi vydali k některému z mnoha pirinských jezer, případně slezli nějaký ten přilehlý vršek.





Ještě se odměňujeme za dnešní výkon nějakou tou kapkou šňapsu a rozcházíme se do stanů. Já bohužel nemohu usnout, protože se Bulhaři v kiosku rozhodli pařit a do dlouhých nočních hodin jsou poměrně hluční. Jejich pohyb kolem kiosku navíc vyvolává neustálý štěkot psů. Když se konečně ochmelkové utiší, slyším neustále takové kovové řinčení a moje fantazie, podnícená četbou různých dobrodružných příběhů, vyvolává představu, že se u kiosku nějaký medvěd přehrabuje v kastrolech se zbytky. Přemýšlím o tom, zda, až dojí odpadky, půjde se dorazit ještě k nám, a takové myšlenky mi k usnutí nepřispívají. Když nakonec utichne i tenhle rachot a já začínám zabírat, změní se počasí. Začne foukat vítr síly vichřice a mlátí stanem ze strany na stranu. Jenom čekám, kdy povolí kolíky a stan bude držet na zemi pouze díky váze našich těl. Hukot větru a svistot stanové látky mi evokuje himalájské podnebí ve výšce takových 7000 metrů. K ránu se vichr trochu utišuje a já aspoň na chvíli usínám.



V půl sedmé už mě ale budí světlo, a tak vylézám ze stanu. Nebe je zatažené a venku je zima. Na ohništi ještě žhnou uhlíky, tak si rozdělávám oheň a dopřávám si snídani. Psi okamžitě zaregistrují můj pohyb, vrtí ocasy a kňučením se dožadují mé pozornosti. Nemám jim moc co nabídnout, tak beru aspoň pytlík se suchary a vydávám se za nimi. Jejich plácek je na vysokém svahu, a tak mám obavy, aby na mě neskočili a nesrazili mě dolů. Strach je ale zbytečný, když se k nim vyhoupnu, bojácně se krčí a lehají si mi k nohám. Nabízím jim tvrdé suchary a v okamžiku je pytlík prázdný. Chvíli se s nimi mazlím, jsou vděční a oddaně ke mně obrací své oči. Zde také zjišťuju příčinu onoho řinčení, které jsem přisuzovala medvědovi. Psi, jak se pohybují uvázaní na řetězech, tak těmito řetězy naráží do železného kastrolu, co zde mají na žrádlo, a to právě vyvolává ten hluk, který mi nedal v noci spát. Jak prosté…

Vracím se do tábora a kolem deváté hodiny vstávají konečně i ostatní. Celou noc tvrdě spali a vůbec nic je nebudilo. Vichřici ani nezaznamenali a mému vyprávění o medvědovi se jen pošklebují.


Než stačíme sbalit stany, pokrývají celé naše okolí husté mraky a začíná drobně mžít. Náš plánovaný výlet k jezerům přichází opět vniveč. Není nám prostě přáno. Rozhodujeme se tedy, že opustíme Pirin a vyrazíme směrem na jih, kde si chceme prohlédnout městečko Melnik s jeho typickou architekturou, blízký Roženský monastýr a pískovcové melnické pyramidy.


 


Pokračování příště


 


 



myska

2 thoughts on “Přes bulharské hory na řecký ostrov Thassos IV.

  1. Kouzelný bylo, že Petr si v té vrcholové eufórií nahoře nechal svůj batoh a zjistil to až po několika sestoupaných metrech a tak si dal vrchol ještě jednou. Jóóó, láska k horám, je láska k horám. 🙂

    Asi aby nám to nebylo líto, tak nás pak protáhl pěknou zkratkou, kde jsme už využili naše lezecké zkušenosti. Možná to byla i ta I+. Ale je fakt, že tu cestu dolů jsme si o kus zrátili. :)))

    1. No vidíš, na to jsem úplně zapomněla, že Petr zdolával vrchol dvakrát. Holt to není troškař :))

      Jak zmiňuješ ty naše lezecké zkušenosti, máš na mysli tu situaci, kdy jsem to lezla dolů po zadku, téměř vleže? :)))

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Next Post

Získejte řidičské oprávnění přímo pro konkrétního zaměstnavatele!

Út Říj 23 , 2007
Pirin je druhé nejvyšší horské pásmo v Bulharsku (a šesté nejvyšší v Evropě) hned po pohoří Rila. Staří Slované věřili, že zde sídlí bůh Perun – odtud pojmenování Pirin. Malebnost těchto hor je dávno známa a potvrdí ji každý, kdo sem zavítá. Kromě reliéfu ji způsobuje i různé geologické složení […]

Témata