Soukenictví v Humpolci a různé povídky i příběhy IX

3

Závěrečný díl pamětí sepsaných soukeníkem Adolfem Havelkou. O tom, že i takové vandrování mělo svá pevně stanovená pravidla.

Před světovou válkou byly lepší poměry, tkalci si vydělali 6 – 8 až 10 zl. týdně. Přadlák 8 – 10 až 12 zl. Štrublíř měl plat denně 1 zl. Soukači nebyli, neboť přadlák sepřed na cífky zrovna pro tkalce. To již se pracovalo na mechanických stavech a dělalo se zboží čím dál modnější, takže Humpolec se rovnal světovým firmám. Tou strojní výrobou a zvětšováním továren nemohli mnozí konkurovat, takže soukeníků rok od roku ubývalo a mohu říci, že před 70 lety bylo soukeníků přes 250, takřka skoro v každé chalupě.


 


Podle Viléma Černického adresáře města Humpolce, v roce 1891 už bylo zde pět továren v kterých mělo (a také ve mlýnech) 59 soukeníků pronajaté místnosti, kde pracovali na strojích. Vedle nich bylo ještě 41 soukeníků po domácku s ruční výrobou. Tedy v roce 1891 bylo ještě v Humpolci s továrnami 105 soukeníků, kterým upravovalo deset postřihovačských závodů látky. Mezi těmi desíti byli již dva, kteří měli strojní apreturu. Dnes můžem říci, že je zde 20 soukeníků, ovšem továrníků kteří mají celou výrobu zavedenou doma v továrně, jak barevnu, sušírnu, valchu, skrátka vše. Těchto dvacet závodů vyrábí desetkrát tolik, jak těch 250 před sedmdesáti lety.


S uvedených 10 postřihačů na úpravu suken jsou dnes jen dva, ovšem úprava s velkými dokonalými stroji v jejich továrně zařízená.


 


Dle adresáře Černického bylo v Humpolci v r.1891 540 domů (většinou chalup v kterých bydlelo:


– 4843 katolíků


– 744 evangelíků


– 324 Židů


– 2 (žáci tkalcovské školy) pravoslavní


= celkem 5913 osob, z nich bylo:


– 5906 Čechů


– 5 Němců


– 2 Srbové


 


Ještě se vracím k cechům. Cechy zakládány byli většinou Karlem IV. Otcem vlasti v letech 1350 až 1430. Cech soukenický v Litomyšli byl založen 1378, v Humpolci v roce 1544. To mělo každé řemeslo svůj cech. Bylo.li v místě více mistrů v malém počtu třeba 2 – 3 neb 4, byli sceleni v jedno a to byl „rajcech“. Ti všichni měli své prapory v kostele vyvěšeny s kterými na procesích (Vzkříšení, Boží tělo) šli cech za cechem dle stáří v průvodu a prapor nosil posledně dělaný mistr a nosil ho do doby, až se udělal mistr nový.


Ty řemesla měli řádně vyučené tovaryše a šel-li tovaryš na vandr, tak každé řemeslo mělo pro své tovaryše nějaký útulek. Soukeníci měli herberky, sladovničtí v pivovaře šalandy (mají dosud), mlynářští (krajánci) mlýny atd., kde mohl se každý zdržet 2 i 3 dny než práci dostal, né-li, šel dál. Ty cechy a herberky zašli. S cechů jsou společenstva a musel-li někdo do světa (než byli stravovny) musel jít a po cestě žebrat a nocleh si opatřil většinou u sedláka.


 


Kdo šel do světa na vandr, musel si u své domovské obce opatřit pracovní knížku (vandrbuch) v které byl popis osoby, rok a den narození, příslušná obec, zvláštní znamení atd. Mistr tovaryšovi napsal do knížky obyčejně „Na jeho vlastní žádost zdráv propuštěn byl …. „ podpis mistra. Povolení k cestování dalo Okresní hejtmanství, které do knížky napsalo „Majitel této knížky může cestovat po celé rakousko-uherské říši“. Na další žádost mu napsalo, že může do Bavor, Itálie, skrátka kam si řek. Vandrovat mohl, totiž hledat práci šest týdnů. Po šesti týdnech, když práci nikde nedostal, musel se vrátit domů. Chodil-li delší čas a četník ho přistih při žebrotě, byl poslán do jeho domovské obce postrkem (šupem). Toho se slušný člověk bál, neboť by se o něm říkalo, že přišel šupem (šupák). Raději vzal práci jakoukoliv, neb přišel domů sám.


V té době byli také vandrovní, kteří nešli hledat práci, to byli vandrovní ze řemesla, kteří jak z jara slezl sníh šli do světa, kde se sdrželi do podzima. Prošli celé Rakousy, Štýrsko, Tyroly, Salcburk atd. a z vyžebraných peněz byli doma celou zimu živi. Ti nikdy nepracovali ale práci v knížce měli vždy správně zanešenou, ale jakým způsobem.


 


Byli tři bratří Kamarytové, Ferdinand po otci knihařem, Bedřich pekařem a Kliment dělal co se dalo. Ferdinand byl dovedný a jak přišel někam do města hned si namaloval městský znak a pak dle toho vyřezal razítko, a když s té partaje potřeboval někdo napsat do knížky práci, tak beze všeho mu jí Ferda napsal a razítkem opatřil, takže mohl zas 6 neděl chodit vandrem.


Takoví vandrovní se podepisovali na kapličkách, aby o sobě věděli, né svým jménem, které měl pro sebe a partaj, den a rok kdy tam byl. Kamaryt se podepisoval „Dr.Ferina“. On se ale dle toho nes, vždy pěkný černý oblek, hodinky, brýle „edelvais“ za kloboukem, skrátka jako Dr.


Když někomu z nich docházel šestý týden, hledal Dr.Ferinu ale jak? Šel, přišel-li ku kapličce, kterých je v Rakousích hojnost, četl jména a byl-li tam Dr.Ferina 8.6. tak si řekl, to zde byl předevčírem, kam asi šel? Šel dál, až přišel ke kapličce, ale Ferina tam nebyl, obrátil se zpět na druhou stranu až Ferinu našel. Ten mu napsal práci že dělal v Kremži, dal razítko a mohl zas šest neděl chodit.


 


Pak ale nastali stravovny po městech a to byl hrob na vandráky. Žebrat nesměl, poněvadž dostal stravu i nocleh ve stravovně, ale musel přijít vždy včas, jak k obědu, tak k večeři. Aby se nemohl někde toulat neb žebrat, musel správci stravovny vodu nanosit, dříví naštípat co se dalo a pak ho pustil, dle toho jak bylo daleko na nejbližší stanici. Ku příkladu v Pelhřimově ho pustil ráno v 7 hodin do Humpolce. V Humpolci musel být před 11.hodinou, aby dostal oběd, tedy musel jít, aby včas došel. Z Humpolce po nějaké práci byl propuštěn ve dvě hodiny do Německého Brodu, tam musel být před šestou, aby dostal večeři, nocleh a ráno snídani.


Po stravovnách chodili vyučení řemeslu dělníci, a bylo-li někoho potřeba do práce, měl správec adresář různých zaměstnavatelů, kteří potřebovali dělníka a dle toho správec dotyčného dělníka sem neb tam poslal a on musel jít. Takže práci nemusel žádný hledat, ta se mu poskytla ve stravovně.


Tak se to ve stravovnách praktikovalo, ale tím se udělala čára přes vandry, hlavně řemeslným vandrákům. Ti ale přišli hned na jiný nápad: stali se z nich „přes noc“ hudebníci a chodili jako dříve s flašinetem, harmonikou, harfou atd. anebo s něčím obchodovali, což zajisté mnozí pamatujete, jak se říkalo „Vilemáci“.


 


Od roku 1891 s těch pěti továren, některé menší zašli, ale více a velké továrny se zřídili, v kterých se vyrábí od obyčejných lodenů nejjemnější druhy vzorkovaného zboží, i zboží z česané příze (kamgaren), též některé uniformní zboží i státní dodávky všech druhů, takže Humpolec může konkurovat se všemi světovými výrobky.


Že humpolečtí soukeníci pokračovali s duchem času a dovedli se zapracovat ve výrobě všech druhů zboží, udržel se Humpolec ze všech měst jediný, kde se dovedli z ruční výroby vyšplhat až na tato místa.


 


Je přáním všech, aby soukeničina zde skvétala, neboť zde v Humpolci je to živobytí všech, poněvadž jiných větších podniků zde nestává, a kdyby soukeničina padla a jiná výroba se zde nezavedla, pak by z Humpolce zůstala velká chudá ves.


 


                        K O N E C


 


V Humpolci dne 26.5.1944 dopsáno.


 


 

myska

3 thoughts on “Soukenictví v Humpolci a různé povídky i příběhy IX

  1. Dekuju, Mysko, za vsechnu tu tezkou praci. Jak by bylo hezke kdyby se toho nekdo chytnul, osel pole lnem, seznul, nadelal prizi, utkal z toho nekolik metru a zkusil to prodat jako tradicni metodou rucne vyrobene platno. Jsem si naprosto jist ze by to slo ve svete na odbyt!
    Charles Hatvani

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Next Post

Pozvánka na přednášku

St Lis 12 , 2008
Závěrečný díl pamětí sepsaných soukeníkem Adolfem Havelkou. O tom, že i takové vandrování mělo svá pevně stanovená pravidla. Před světovou válkou byly lepší poměry, tkalci si vydělali 6 – 8 až 10 zl. týdně. Přadlák 8 – 10 až 12 zl. Štrublíř měl plat denně 1 zl. Soukači nebyli, neboť […]

Témata