To se poldovi občas stane 1.

Jarda Jordán se vrací. Pokračování příběhů „To by se poldovi stát nemělo“ nese název „To se poldovi občas stane“. Bohužel, chybí konec a autor se nechce nechat umluvit …….
Díl 1. – Jak si Jarda naběhl 1/2

Prvním dílem to neskončilo…

Tento díl sesbíraných příběhů českých policistů odráží stav, v němž se Policie nacházela v době, kdy se v ní pracovalo pro výsledky v procentech objasněnosti namísto ochrany těch, kteří by si jí zasluhovali. Policie tehdy sloužila nikoliv daňovým poplatníkům, jenž měla chránit, ale hrstce bolševiky zapomenutých lumpů na řídících postech, kteří s největší pravděpodobností za procenta objasněnosti brali tisícové odměny. Obyčejní poldové se s tím nikdy nesmířili a smířit nemohli a tak tento díl je věnován všem těmto snaživcům, bez nichž by ( bohužel ) jejich nadřízení nedostávali své odměny. Ještě upřesnění – nejednalo se o roky totality, ale o léta devadesátá.
V knize bývalého agenta StB Josefa Frolíka „Špion vypovídá“ popisuje autor metody StB: „Co nebylo zákonem vyloženě dovoleno, bylo zakázáno a tedy tajné. Před vlastním lidem se utajovalo všechno – železniční neštěstí, záplavy a dokonce i zločinnost byly věcí tajnou a nesměly se publikovat, protože by prý mohly poškodit „ dobré jméno socialistické společnosti.“   Autor dále píše proč tomu tak je: „Je  přeci dobře známa Leninova poučka o tom, že s postupným pokrokem … se bude snižovat kriminální činnost. Poučce se muselo věřit, i kdyby všichni, tedy i ti, kteří ji k věření předkládali, věděli, jak nebývalým tempem roste zločinnost.“
Jak tato slova přesně zapadají do způsobu řízení Policie České republiky v devadesátých letech, která prý byla „řádně prověřena a od komunistických kádrů osvobozena “ popisují následující příběhy.

Kapitola 1
Jak si Jarda naběhnul
Jakmile se Jarda Jordán, již v hodnosti podpraporčíka  na oddělení Policie v Paďousích trochu oťukal, dostal se takříkajíc „do nitra věci”, začal přemýšlet, jak by se celá práce mohla dělat tak, aby se neprotivil liteře zákona a pomáhal přitom slušným lidem a ne darebákům, jež tehdejší zákony dokonale chránily. Už sama skutečnost, že začal nad prací přemýšlet byla nebezpečná. Tady musím odbočit a poněkud osvěžit čtenáři paměť o co vlastně tenkrát šlo. Musím psát tenkrát, protože zákony se neustále mění a co platí dnes, nebude už platit za měsíc.
Na Policii se například dostavil okradený člověk, řekněme, že mu nájezdní zloději vykradli v jeho nepřítomnosti byt. Policie začala do věci šetřit a záhy byl pachatel zjištěn. Byl zjištěn dokonce tak záhy, že vykradený nestačil ( a ani nemohl ) vyřídit svoje věci s pojišťovnou tak, aby mu zaplatila z jeho pojistky vztahující se mimo jiné i na vykradení bytu. Prostě aby pojišťovna věc zlikvidovala. Pojišťovně pak Policie přirozeně k věci postoupila materiály, z nichž plynulo, že pachatel je znám a o koho se jedná. No a tím měl vykradený smůlu podruhé. Pojišťovna, zneužívajíce tehdy ještě v mnoha případech více méně svého monopolu, se odvolala na to, že pachatel je známý a ať si škodu vymáhá poškozený po něm legální cestou v trestním řízení. Jenomže pachatel už všechny věci prodal, neměl nic co by se mu dalo zabavit, nikde nikdy nepracoval a jeho příjem tvořily pouze zisky z bazarů, kam kradené věci prodával. Jen pro ilustraci – například šest rádiomagneťáků a jedno video, pořizovací cena 32.000,-Kč skončila v jednom bazaru za celkem 2000,-Kč.
A úplným výsměchem pak bylo ono legální trestní řízení, kdy byly popsány spousty papíru a nařízeny spousty příkazů k úhradě způsobené škody  a ten asociální odpad  na lavici obžalovaných ( kam se předtím ovšem šestkrát po sobě neráčil beztrestně dostavit a svědci i s poškozeným nadávali jako sjednaní ) pokrčil rameny a cynicky řekl:
„ A na mě si nic stejnak nevezmete !“ a bylo to vyřízeno.
Nepříjemné bylo, když se Jardy takto postižení ptali, jestli už chytila Policie pachatele.
„ Jo, už ho máme, sedí ve vazbě v Brně !“ rád se Jarda leckdy pochlubil třeba i cizím výsledkem. To když dacana usvědčila kriminální služba. Brzo však zjistil, že to nebylo nejmoudřejší.
Poškozený se na to slova po chvíli řečí o tom, co by on s takovými lumpy dělal kdyby mohl, ( sekání rukou je nejčastější způsob řešení ) zarazil.
„ Zatím jsem to ohlásil pojišťovně a řekli mě, že mám počkat až jak dopadne šetření policie. Nevíte proč ?“
Jarda zpočátku nevěděl, ale záhy to zjistil. Protože byl první na ráně, dostal od takto poškozených sprda jako první. Pak se už snažil vykrucovat:
„ No pachatel je v tomto případě sice známý, ale věci už stačil samozřejmě prodat a vy si to teď budete možná vymáhat na něm !“
„ No a co to je zač ten pachatel?“ zkusil se ještě leckdy přichytit stébélka naděje osudem zkoušený poškozený.
 „ Nemakačenko…!“ musel přiznat Jarda, když nechtěl trapně mlčet nebo lhát.
Jeden kriminalista dokonce veřejně přiznal, že svou dobrou prací za těchto monopolních podmínek pojišťování jenom poškozuje poctivé lidi.
„ Já dopředu vím, že těm poškozeným jenom ještě víc ublížím, když odvedu dobrou práci, ale nezlob se na mě, to není moje věc. Já si dělám svoje jak mám, že je na hovno systém, s tím nic nenadělám.“
Dalším takovým případem byly „domácí zabijačky.“ Jako se loupežnému přepadení ( zkráceně LP ) říká v policejním žargonu El Paso, tak se násilí v rodinách říká domácí zabijačka.  Tehdejší zákony a hlavně zavedená praxe umožňovaly toto: po příjezdu na místo mohli poldové hrubiána akorát tak zavést na krev někam na pohotovost a nechat ho tam, aby mu chvíli trvala cesta domů, jinak pokaždé následovaly stejné řeči:
„ Je nám líto, ale zákon to téměř neřeší, na nějakou trestní komisi na úřadě se pan manžel stejně vyflákne a když ne, dostane jenom pokutu, kterou v konečném účtování zaplatíte akorát vy a bude to ještě horší. Ublížení na zdraví ty monokly nejsou a na týrání svěřené osoby nám to nikdo nevezme, to by musely ty děcka být polomrtvé, je nám líto, ale my můžeme jenom to, co nám zákon dovoluje, nic víc !“ A to mohla být celá rodina od krve.
A podobných případů bylo neúnosně moc. Jardu jeho bezmoc v takovýchto případech štvala, asi jako všechny poldy. Rozhodl se jít po samé hraně zákona a opravdu se snažit chránit ty, které každá normální Policie chránit má – slabé a nevinné. Zkusili si to všichni poldové, otázkou je jen doba, za kterou to vzdali a stali se z nich útrpní pozorovatelé nebo nervózní trosky zralé na psychiatra.
Jardovi to začalo tím, že ho jednou na ulici oslovila jemu známá mladá rozvedená maminka. Měl už nějakou pověst pěkného rasa na darebáky. Šel zrovna s kamarádem Honzou Bělíkem, když ho požádala o rozhovor o samotě. Jednalo se o případ Fricka Pažouta a jeho nežádoucí přítomnosti u ní doma, kam si ho ale ve své hlouposti sama nastěhovala. Známí ji varovali, že je to lump a magor, v řeči rady Vacátka těžká váha, ale zamilovaná mladá žena neviděla a neslyšela. Jako vždycky.
Nicméně Jarda Fricka neustálým otravováním od mladé maminky vyštípal. Zpočátku prohrával, ale pravidlo tohoto boje zní: policie sice může prohrávat jednu bitvu za druhou, ale válku vždy vyhraje. Jarda použil netradiční a neotřelé metody, které by se leckterému ochránci lidských práv nezamlouvaly. Jak kdysi považoval tyto lidi za potřebné, brzy zjistil, že jim nejde o nevinné, ale o vlastní prospěch, jméno, publicitu, peníze. Jarda si totiž proti Frickovi pomohl i tak, že prozradil jeho kumpánům, kde se jim ten neřád schovává. Fricek byl totiž v partě Praskovských Kingů podřadné hovno dobré na vybírání peněz od hošíků, kteří se ho leknou, ale byl zároveň i tak blbý, že si ty prachy nechal pro sebe. Podle hesla Kdo chce s vlky býti, musí s nimi výti ho seřezali tak, že se z toho počůral a vyváleli ho jak byl počůraný v prachu Závidova před tolika lidmi, že jeho oběti z něj už měli srandu a ne strach.
Když už bylo dávno po všem, případ byl asi půl roku vyřešen a Pažout už hezky seděl ve vazbě za svoje další nechvalně známé skutky, měl jednou Jarda nějakou rozepři se samotným vedoucím Paďousského oddělení velkým Dolfou Podržtaškou. Byl to značně otylý chlápek jednání řeznického psa, kterého ve funkci zapomněli bolševici.. V té rozepři šlo o nějakou ptákovinu, ale Dolfa zásadně při jakémkoliv jednání s podřízenými používal unfér rány, když svoje bludy nemohl obhájit. A tak se Jarda zničehonic od Dolfy dozvěděl, že jeho „blbosti“ vyvrcholily tím, že si na něj panička i s Frickem tehdy přišli stěžovat. Jarda na to vykulil oči:
„ Cože ? A proč jste mě to neřekl hned tehdy ? A když si tak stěžovala, proč jste tu stížnost neřešil ?“
„ Měl jsem tě potrestat ? Buď rád, že jsem jí to vymluvil !“ řekl Dolfa.
„ Potrestat ? Za co potrestat, nenechte se vysmát ! A jak jste jí to vymluvil, vždyť ta madam napřed nadiktovala a pak taky vlastní rukou podepsala šest stránek výpovědi jak ji Fricek otravuje život, jak ji vyhrožuje a leze do domu proti její vůli kolikrát po hromosvodu a podobně. Ta by si mohla stěžovat leda na lampárně!“
„ Prostě jsem tě podržel i když pochybuju, že si to zasloužíš !“ přerušil ho Dolfa.
„ Vy jste mě teda nepodržel a já jsem to ani nepotřeboval, pane !“ křičel už vzteky rudý Jarda.
„ Nechme toho, vidím, že si neplníš svoje povinnosti a nevážíš si, když ti někdo pomůže, proč si jenom děláš tolik nepřátel ?“ odpověděl Dolfa. To bylo jeho jednání, jak neměl argumenty, hned podřízenému nacpal, že si neplní svoje povinnosti.
„ Jakých nepřátel ? Fricka ? A váš je to snad kamarád nebo co ?“ durdil se tehdy ještě Jarda, ale dozvěděl se zase jenom to, že jednou narazí.
Jindra Jáchym mu pak o samotě ještě řekl:
„ Když tu Pažout byl, tak si ti dva tykali a starý se s ním bavil jako s nejlepším kámošem, tak se nediv !“
„ Tys u toho byl ?“ vyjekl Jarda překvapeně.
„ Ne, ale něco jsem slyšel …“
„ No tak mě řekni, na co si ta pizda stěžovala ? Já jsem jí ze svého volna vytáhl trn z prdele a…“
„ Prosím tě, neznáš toho vola ?“ ukázal Jindra nahoru, kde seděl Dolfa. „ Ona vůbec nemluvila, jenom ten zmrd Pažout furt vyskakoval ! Dyť Dolfa si to celé vymyslel ! Pažout před ním na Tebe nadával a on mu ani nic neřekl…!“
„ To je ale kus hajzla,“ zasupěl si Jarda na Dolfu. Teď se Dolfa objevit, chytil by ho vzteky rudý Jarda pod krkem. Jak moc měl se svým tvrzení o kusu hajzlu Jarda pravdu se měl přesvědčit dost brzo.
Na služebnu se jednou ráno dostavila zase jedna mladá a celkem pohledná panička. Službu měl kdo jiný, zase Jarda. Myslel si, že to je náhoda… Co taky jiného. Byla neděle a Jarda sloužil úplně sám. Policie neměla peníze na placení příplatků za soboty, neděle noční a svátky. Úplně jako za první republiky. ( Tehdy peníze prý jakž takž byly.) Zde na chvilku odbočím: Jarda navštěvoval bývalého kolegu, který nastoupil službu v roce 1935. Hned jeho první službu ( taky sloužil sám ) volali z jedné vsi, ( ano Lanžhotčané, od vás ), že je tam při hodové veselici bitka. Když přijel na místo, viděl, že celý sál se mele. Byl sám. Obešel to, vlezl k muzikantům, nechal zahrát tuš, na což se bitka uklidnila a všichni čekali, co bude. Tehdejší český policajt nastoupil k mikrofonu a řekl do něho:
„ Jménem zákona tuto zábavu rozpouštím !“ Až dosud by z toho dneska měli všichni srandu, ale s tehdejšími četníky sranda věru nebyla. On totiž po těch slovech sundal z ramene karabinu, obrátil ji proti davu a natáhl závěr. Dveře sálu byly na ten šup svinsky úzké, jak to všichni brali úprkem domů. Jen takovou poznámku: to by mohl dneska policajt v Čechách zkusit, možná by to dopadlo stejně, ale skončil by v blázinci a pak vyfasoval šest knedlíků v druhé cenové. Zpátky k neděli.
„ Dobrý den, hledám nadstrážmistra Jordána !“ řekla tedy ta madam. Jarda si ji prohlédl a výrazně pozvedl obočí. Proč zrovinka mě, že by sex až na služebnu ?- pomyslel si, ale nahlas řekl:
„ Prosím, to jsem já. Co vám dlužím, peníze ?“
„ Ne,“ pousmála se, „ jdu skrz takovou věc, můžeme si promluvit ?“
„ Ale jistě, račte dál…“ podivil se Jarda a hrozně ho zajímalo, co mu chce.  Proč hledá zrovna jeho, Marně si namáhal paměť jestli ji někde neviděl. Nabídl ji židli a ona spustila:
„ Víte, bydlím v Dubech na sídlišti Domky s Gustavem Rácem a on … no zkrátka…“ poposedla a rukama si nervózně uhladila sukni na stehnech. Jarda pochopil, že se jedná zcela jistě o domácí zabijačku, ale nemohl pochopit, proč to má poslouchat on, četník z Paďous, když to není jeho rajon.
„ Čechrá vám pěšinku, co ?“ hádal pak nahlas. A uhodl, Ráce znal  a tak mu to nedalo moc práce.
„ Ano,“ řekla a byla viditelně ráda, že to je venku.
„ Počkejte, madam, já vám musím něco říct, než si tu budete zbytečně drát pusinku: vy patříte pod obvodní oddělení v Dubech, ne sem, takže by bylo záhodné se obrátit tam, aby se to neprotahovalo…“
„ Ne, ne, to právě nechci !“
„ Aha, a proč to ?“
„ Nemám k tamním policajtům důvěru, taková Zubatý mlátí doma ženu, posledně jsem ho ožralého viděla močit na zeď banky v noci…“
„ No dobře, ale vy jste chtěla mě, to jsem tady nějaký Don Chuán či co… ? Můžete mě to vysvětlit ?“
„ Slyšela jsem, že jste takový slušňák a s ničím se nepářete..“
„ Alele, a od koho ?“ podivil se Jarda. Člověk policejní práce neznalý by řekl, že ta slova musela Jardu potěšit, opak byl však pravdou. Pro Jardu ta důvěra znamenala jenom zcela marnou a nechutnou papírovou práci navíc, protože se mu pranic nechtělo psát stohy lejster. Zbytečných. Jako každému českému poldovi.
„ To je jedno…“
„ No dobře, tak o co kráčí, bije vás, já to tady sepíšu a stejně pošlu do Dubů a tam to bude pokračovat, tak jaký je to rozdíl ? Nakonec to skončí na nějaké trestní komisi, kde mu strýci navrhnou, aby si zvolil potrestání, nebude lepší ho prostě vyhodit nebo se od něho odstěhovat, rozvést se ?“ působil Jarda psychologicky. Sám se sebou byl spokojen a už viděl, jak kverulantka odchází s nepořízenou a on nemusí  nic psát.
„ No to právě nejde, já vám to musím vysvětlit,“ zavrtěla hlavou a Jarda se v duchu zachmuřil. Spisy se posunuly zase blíž k němu.
„ Já jsem utekla tajně z domu, kluka jsem dala matce a jela jsem sem !“ Párkrát se zhluboka nadechla, jak se jí draly do očí slzy.
„ No to mě podrž, no pokračujte…“ podivil se Jarda.
„ Víte, s ním je to těžké, když jsem se s ním poznala, byl na mě hodný, dva roky chodil všude se mnou, žili jsme si jako v pohádce…“ rozvykládala se. Jarda se dozvěděl a taky si sám dokreslil, že to byla strašná hvězda, která hned tak s nějakým normálním klukem slovo neprohodila. Prvního si narazila chlapa, který ji na stopa svezl v červeném Ferrari a hned si ho zatáhla domů. Vykládal ji jak si může všechno dovolit, kam ji vezme, co bude mít a tak. Na druhý den ho sebrali policajti ( auto bylo kradené ) a jí se za nějaký čásek narodil nějakým nedopatřením kluk. Pak si narazila Gustu Ráce. Známí ji podobně jako Frickovu oběť varovali, že je to pako a psychopat, ale ona na ně zase nedala, k ní se choval slušně. Snášel ji modré z nebe. –Bože, vysvětluj slepici, že to je samozřejmé, když ji chce chlap sklátit, že ji neflákne hned jednu přes držku- pomyslel si přitom Jarda s nefalšovaně pravým chlapským nadhledem. – No jo, ale dyť ženské po takovém životě jedou, aby se chlap nehnul z domu, lítal jenom kolem nich… Tak tady prvně vidím, jaké to má výsledky…-

….. pokračování bude.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Next Post

Petr Bartoš chce v Humpolci vyhrát s plecháčem

Čt Říj 8 , 2009
Startovní listina letošního autokrosového Bernard Cupu – Setkání mistrů v Humpolci dostává právě v těchto dnech konkrétní podobu, přesto bude definitivně jasno až v sobotu 10. října, v den konání závěrečného podniku sezóny. Jisté je, že na startu budou zajímavá jména. I to, že někteří autokrosaři nasednou do jiné bugyny, […]

You May Like

Témata