Omlouváme se pravidelným čtenářům – příhody Jardy Jordána se vracejí: To pivo je jako křen, jenom ten vedoucí je nějakej divnej…
Adolf Vrtílek jakožto vedoucí oddělení v Paďousích byl figurka sama o sobě. Byl menší, obtloustlý, plešatý jako koleno, ohnutý jak v páteři tak v charakteru, od služebního tělocviku osvobozený zamindrákovaný a závistivý chlapík, který se snad neuměl zasmát a když, tak napůl huby a ještě k tomu cizímu neštěstí. Na druhou stranu měl schopnost z každé situace dokázat elegantně vykličkovat. Měl hodnost majora a zaražený další postup. Starší mazáci, kterých díky praktikám některých pánů ministrů vnitra moc u Policie nezbylo, tvrdili, že se ke své hodnosti dostal pomocí anální speleologie. Sluchu se také dostávalo tvrzení, že je kamarád s okresním ředitelem, stejně jako že je jeden z líhně Praskovských policejních talentů, kterých po okrese působilo jakožto vedoucích více. Ať to bylo jak chtělo, všude se mu veřejně ( i když za jeho nepřítomnosti ) říkalo Podržtaška. Měl, stejně jako ostatní z Praskovské líhně talentů, svérázný přístup ke svým pravomocím i povinnostem. Protože u Policie jsou všichni policisté v poměru nikoliv pracovním ale služebním, (Práce nikdy nekončí, když podle rozpisu služby „padla“, nýbrž až je vše hotovo. práce nezačíná, kdy je v rozpisu služby její začátek stanoven, ale když je právě potřeba. Podle zákona je případná práce přesčas mimo práci v noci, o sobotách a nedělích a ve svátky již zahrnuta v platě policisty, takže teoreticky může dělat od 06.00 hodin do 22.00 hodin třeba celý měsíc bez nároku na korunu za přesčas a podobné další „ vymoženosti“. Mezi nejvýraznější rysy služebního poměru patří všem chlapům známá nedělitelná velitelská pravomoc.) je pro ně slovo nadřízeného slovem božím. Zároveň ale jeden z hlavních požadavků na velitele u normálních policejních a ozbrojených složek zní, aby vše, co sám káže a nařizuje, taky sám dodržoval.
Na policejní služebny dorazila svého času pomalu ale jistě výpočetní technika. Začalo to v době, kdy byl ještě povolen sponzoring od soukromých podnikatelů i jiných subjektů a kdy na oddělení takto od poměrně vypočítavých chytráků přicházelo nejrůznější vybavení. Všichni tito chytráčci samo sebou očekávali nějaké ty výhody navíc a když se záhy ukázalo, že jedinou jejich výhodou je to, že zatímco obyčejný přestupce dostal za přestupek v dopravě stovku, takovýto náfuka vyfasoval „za litr“ a nastaly menší tahanice typu: „tak to ne, to mě teda to vybavení vrátíte“ a podobně.
Dolfa, který byl věrným napodobením chytráků z civilní sféry, si záhy ulil pro sebe domů pekelně drahý digitální fotoaparát darovaný jedním podnikatelem. Když se tento dárce jednou stavil v nepřítomnosti pana vedoucího na stanici, požalovali mu samo sebou hoši, jak se věci mají. Podnikatel proto podnikl několik dní poté další návštěvu a zajímal se, kde je a co se stalo s jeho darovaným foťákem. Světem prohnaného Dolfu však nedoběhl. Ten mu klidně řekl, že přístroj měl poruchu, že ho má v opravě a již zítra má být hotový. Ani otázkou, v které opravně foťák je, podnikatel Dolfu nedostal. Dozvěděl se, že v žádné, že mu to opravuje jeho známý zdarma, protože Policie, což je smutné, nemá peníze.
Ne nepodobně to dopadlo s darovaným počítačem. Božský Dolfa si jej nastěhoval k sobě do kanceláře, zakázal s ním komukoliv jinému manipulovat a vedl si tam svoje statistiky. A vyvolával fotky ze „soukromého“ digitálního foťáku. První statistika se jmenovala dovolené, druhá ještě čísla jednací, ale další už měly různé krycí názvy, pod nimiž se skrývalo opravdu kdeco.
Když na oddělení přišel další počítač, který už zakoupila Policie, zabavil všechny díly mimo základního boxu a připojil je ke svému již staršímu počítači. Samo sebou se chytil s některými podřízenými, kterým se jeho počínání nelíbilo. „Vyřešil“ to tím, že zakázal striktně kouřit ve všech místnostech, kde je instalována výpočetní technika a zatímco káral některé kuřáky typu Lojzy Nedorostka ( kterému šly jeho řeči jedním uchem tam a druhým ven ), sám ve své kanceláři kouřil tak, že při příchodu do jeho doupěte se policista musel sehnout, aby viděl pod vrstvu tabákového kouře pod stůl, zda tam jsou nohy a když zjistil že ano, podle předpisů se teprve pak zahlásil.
Stávalo se, že se někteří nepřesvědčili zda je vedoucí u sebe a zahlásili se, zatímco velitel v tu dobu seděl na záchodě. Na drzé dotazy některých podřízených, zda pro něj neplatí zákaz kouření u počítače jim do očí řekl, že rozkaz platí jenom pro spodní patro. V jeho písemně vydaném rozkaze jasně stálo, že je zákaz kouření v místnostech s výpočetní technikou, takže o tom, že by snad nemluvil pravdu, opravdu „nikdo nepochyboval.“
Dalším velkým Dolfovým koníčkem bylo šetření. Šetřil vše a na všem, mimo sám na sobě. Když přišlo na oddělení nové služební auto, šetřil ho. Používal ho sám, aby se mu nic nestalo. Když bylo to auto vybaveno pro hlídkovou službu a druhé vozidlo určené pro pojíždění nemělo ani nápisy ani zelené pruhy a už vůbec ne vnitřní vybavení, ušetřil tak, že nápisy i pruhy sehnal, nové vozidlo šlo do garáže pro jeho popojíždění a naprosto nevyhovující herka s pětinovým vybavením pro výkon služby oproti novému vozidlu byla užívána pro výkon služby. Nějaké zdraví nebo životy podřízených ho nezajímaly, pro starého bolševika byly důležité čárky za objasněnost, z níž mu plynuly každý měsíc odměny. Odměny pro podřízené taky šetřil. Jako jediný vedoucí na okrese dokázal z pěti tisíc korun určených na odměny podřízeným čtyři vrátit, protože u něj byli všichni blbci, hovna a podobně. Čím víc vrátil, tím víc zbylo na něj.
Nové auto, s nímž jezdil sám, taky šetřil. Z garáže šlo ovšem šupem ven, jestliže venku mrzlo, pršelo nebo naopak moc svítilo slunko. To se pak v garáži uhnízdilo jeho soukromé vozidlo, zatímco Felicia se „šetřila“ na slunku, dešti, mraze nebo všem dohromady naráz.
Ještě větší legrace s Dolfou byla při jeho úsporném programu na tiskopisy. Od těch nejjednodušších až po ty nejsložitější, vše vydával pouze na příděl včetně čistých papírů. Totéž se týkalo i tiskopisů pro venku sloužící policisty, jako Povolení k jízdě, (Povolení k jízdě – je vydáváno, když policista zadrží technický průkaz od vozidla nebo řidičský průkaz.) Předvolání nepřítomného řidiče, (Předvolání nepřítomného řidiče – známé nepopulární bločky u špatně parkujících vozidel, předvolánky.) již známá káóčka a podobně. Nemluvě o trubičkách Altest, známých to Votických doutníků na jedno použití.
Šel dokonce tak daleko, že když za ním někdo přišel s tím, že už třeba nemá povolení k jízdě, řekl mu, aby si spočítal, kolik bylo zadrženo technických průkazů a řidičáků a množství vydaných bločků. Potom nechal nešťastníka, který samo sebou neměl a ani nemohl mít přehled o tom, co Dolfa komu vydával nebo nevydával, stát s otevřenou hubou a radou, ať si to sežene u kolegů.
Hoši tedy řešili Dolfovo skrblení jednoduše tak, že si jeden druhému z brašen vybírali to, co jim právě chybělo. Služba se tím stala rázem zajímavější, protože jestliže už pomine obyčejný četník ty stohy příkazů, rozkazů, nařízení, pátrání, seznámení se s tím nebo oním, metodických pokynů, zákonů a svodek, s nimiž se musí denně seznámit a vše podepsat ( podepsat je důležitější než seznámit ), nezbývá mu téměř žádná jiná práce. Akorát teda že po tom, co se všude popodepisuje mu už málem nezbývá ani žádný čas na práci.
No a u Dolfy se nikdo nemohl nudit, protože co netrávil četník podepisováním nebo službou venku a klepáním na stroji, to musel trávit neustálou kontrolou výstroje a vybavení, případně jejich sháněním.
Je nabíledni, že něco muselo zákonitě stranou. Protože hlídky venku byly pevně předepsány a musely se dodržovat, mohl četník šidit buďto přidělené spisy (Přidělené spisy: na takovém obvodním oddělení se obyčejnému četníkovi schází v přihrádce spisy těchto druhů: nějaké druhy trestných činů, přestupky, žádosti o posudek na kdekoho a pro kdeco, doručování písemných zásilek místo české pošty, zjišťování míst pobytu osob, žádosti o předvedení, asistence, pátrání po osobách ve vlastním revíru atd atd.) nebo seznamování se s novinkami. Nebo obojí. Ani tak ovšem neměl zaručeno, že bude mít všechno, co mít má.
A tak se stávalo zcela normální, že při dopravní nehodě řidiči ani nedýchali, protože nebylo do čeho. Někteří četníci to zprvu dělali tak, jak slyšeli, že se to dělá v Rusku. Sundali čepici z hlavy, dali ji řidiči pod nos a pravili:
„ Dýši !“
Když bylo v čepici cítit nějaký pach alkoholu, pravil policajt:
„ Ty pažíl !“ a řidič mu řekl například:
„ Ja ně pažíl, ja diabétik !“
Samostatnou kapitolou, praktikovanou ale bez výjimku všude u české policie, byla už vícekrát zmiňovaná procenta objasněnosti. Tento bezesporu ničemný vynález bolševických lumpů byl krátce po revoluci poněkud potlačen, ale jen co rozruch s výměnou koryt nahoře ( alias sametová revoluce ) utichl, četnictvo se k tomuto zločinnému systému vrátilo. Nebylo zkrátka vyhozeno to, co vyhozeno být mělo. Nutno podotknout, že k velké nevoli obyčejných poldů. V čem systém spočíval a k čemu byl dobrý: Procento objasněnosti je vlastně vyjádřením toho, kolik procent z evidovaných trestných činů na určitém oddělení ( okrese, kraji nebo celorepublikově ) bylo objasněno, to znamená kolikrát ze sta případů byl dopaden pachatel. Potíž spočívala v několika maličkostech, s nimiž se dělaly různé vylepšeníčka. Každý policista například ví, že „vyhledáním trestného činu“ se myslí vyhledání zároveň známého pachatele. Nikdo se u Policie neodváží nebo neodvážil vícekrát vyhledávat trestné činy, kde nebyl znám pachatel. Věci šly ale mnohem dále. Z jasných trestných činů ( pouze pachatel neznámý – pozor ! ) se například změnou mnohdy jednoho písmene v celém textu jednoho protokolu vyráběly přestupky, mnohdy se tak dlouho vekslovalo se způsobenou škodou, až bylo z pěti tisíc patnáct stovek. Jindy se „ nenašla“ fotodokumentace k případu a urychleně se předělávalo ohledání místa činu, jenom aby věc nenesla znaky trestného činu. A jindy zase naopak, ze známých pachatelů přestupků se dělali známí pachatelé trestných činů. Jinými slovy: Policie touto svou bohulibou činností chránila neznámé pachatele trestné činnosti před už tak problémovým postihem, neboť věc byla vedena jako přestupek. Možnosti šetření u přestupku byly směšně mizivé, i když ani u trestných činů to tehdy nebylo lepší. Všechno probíhalo samozřejmě masivně a v celorepublikovém měřítku. Každý polda to zná, každý se s tím denně setkává. Obrovské ohlupování národa jako za bolševika pokračuje nerušeně dál. Legrace ( ovšem na jiných odděleních ) byla, když někam přijela hloubková kontrola na spisy. To potom přišlo „ Poučení“ na ostatní oddělení, jak se to kde dělalo a že to tak nelze. V Paďousích se tomu všichni chechtali, že tak blbě jako to dělali kdesi v „Tramtárii“ se to u nich dělá chytřeji.
No a Dolfa patřil k expertům na křivení statistik. Jeho slova výjezdové skupině místního oddělení ( lépe řečeno těch, kdo zrovna měli službu a byli volní- mnohdy i jeden člověk ) o zodpovědné práci na místě činu byla myšlena jednoznačně: pokud to bude „ neznámoš“ majitele ukecat nebo věc vzít a upravit na přestupek. Nerozpakoval se podřízeným vynadat do blbců nebo debilů, pokud věc šetřili podle litery zákona. Házel po nich spisy se slovy, co je to za hovna takoví policajti a aby si ty slinty opravili, protože Podržtaškovi je z nich na blití. Hoši mu dělali samozřejmě „naschvály“, protože obyčejný polda z těchto lumpáren nemá žádný užitek a na rozdíl od nadřízených až příliš často přichází do styku s lidským neštěstím a krimálníky nemá v lásce. To ovšem neplatilo o „Bratrstvu přiměřených odměn“, tzv. BPO. Odměny si pak mezi sebou za dobře zešvindlovanou objasněnost tito darebáci v uniformách Policie nahoře rozdávali ve velkém. A nejednalo se zcela určitě o stokoruny určené na odměny několika málo nejlepším nebo vybraným nebo oblíbeným policistům.
Někteří policisté se proti tomuto způsobu služby hrubě bránili. Vznikaly hádky, kdy generalissimus Dolfa neposlouchal nikdy ničí názory a stále si mlel svoje. Když byl zahnán do kouta, měl vždy připraven únik. Použil svojí nedělitelné velitelské pravomoci k tomu, aby podnikl protiútok na výkonnost podřízených v terénu, kdy vytýkal, že spousta lidí mu nedonese z osmi hodin noční objížďky více než jedno káóčko a to podle něho není žádná činnost. Když mu Jarda Jordán jednou připomněl, že se nic nevypisuje, protože není ani na co, přišel znovu se svými výpočty kolik toho rozdal a kolik se toho vrátilo.
„ Vy si s tím vytíráte prdele, potom vám to chybí !“ „zdůvodnil“ Dolfa nedostatek tiskopisů. Vznikla další hádka. Jarda mu celkem mazaně dal za pravdu.
„ Jo, šéfe, máte pravdu, někteří si na káóčka dělají poznámky. Každý policajt má u sebe mít psací potřeby, to znamená tužku a něco na psaní. Je ale vaše věc, abyste to zkontroloval a vyřešil !“ řekl mu.
Bylo to však stejně platné, jako by házel na zeď hrášek.
Dolfa ale dokázal vymyslet i neuvěřitelné. Benzín do služebních vozidel ušetřil a nutnost poslat Břéťu do jeho odlehlých Kotěhůlek na pochůzku dodržel jednoduše tak, že poslal Břéťu na stopa. Co a kdy si zastaví, tím se do svého rajonu dostane a basta.
Ačkoliv je policistům stále tlučeno do hlav, že se z titulu svého povolání a postavení ve společnosti nemohou a nesmějí stýkat s různými individui smrdícími špinavými kšefty nebo rovnou kriminálníky, pro Dolfu bylo dobré všechno, co mu přinášelo užitek. Veřejně se před ostatními chlubil tím, jak má kdesi v severních Čechách nějakého známého, který dělá starostu v jedné vsi s perfektním koupáním a že je to místní samovládce, že jim může zařídit samé výhody atd atd. Dělalo mu potěšením všude kolem sebe vykládat, jak u Policie s nějakou žádostí musí přinést úplatek, jinak že to nejde. Vůbec si neráčil všimnout, že doba se změnila a že kolegialita zesílila s tím, jak bylo hůř a hůř. Že i přes všechna negativa už neměli všichni jistá svoje místa a že do vedoucích funkcí přicházeli lidi nezkorumpovaní bolševiky. Že poldové drží pospolu a pomáhají si bez toho, aby se museli obdarovávat, jak to měl Dolfa pořád ve zvyku.
Jeho jediným štěstím bylo, že Paďousský mančaft zatím držel pohromadě a skrze neprůstřelný systém služebního postupu na Dolfu nemohl. Ačkoliv měl Dolfa much jako latrína po sto letech užívání, nikdy svoje lidi nepotopil ale je teda fakt, že velmi málokdy někomu poradil. I toto ale mělo svoji příčinu: průšvih podřízeného totiž znamenal i jeho průšvih, odměny v kelu… Takže držel zase jenom sám sebe. Co mu mužstvo dost zazlívalo bylo, že se distancoval od toho, že jsou kolegové. On se za kolegu prostého četníka nepovažoval, on byl jeho nadřízený.
Protože Dolfa Vrtílek přišel na oddělení v Paďousích v době, kdy drtivá většina osazenstva zde ještě nesloužila, byla nouze o jeho historii coby řadového četníka. Všeobecně se vědělo akorát to, že dělal spisy, znal zákony a podobné serepetičky. Postupem času na něj ale začaly vylézat hříchy jeho mládí. Proslechlo se, že na svém minulém působišti v Praskově z něj měli všichni srandu. Sotva totiž přišel, začal kolem sebe rozdávat jako mladý četník rozumy a stal se všeobecně „zvláště oblíbeným“. A jeho vedoucí jej naschvál posílal šlapat do jeho dosti vzdáleného rajonu ( asi přes dvě vesnice ) pěšky. Myslel si, že to Dolfovi zprotiví a ten podá žádost do civilu. Rázem bylo jasné, proč Břéťa šlape pěšky do Kotěhůlek. No a pak se při jedné eskortě drbana do Jarova do cely kluci od operačního důstojníka dozvěděli pikantní historku, kterak trávil Podržtaška noční službu s jedním kolegou.
Bylo to v zimě, když zrovna sněžilo. Tehdy Policie používala ještě Škodovky sto dvacítky. Podržtaška měl službu z pátku na sobotu. Nějak kolem třetí nad ránem došla na Podržtašku s kolegou únava a rozhodli se to na chvíli zapíchnout. Zajeli proto vozidlem na „zimoviště“ a zachumlali se do spacáků. Jak dlouho spali Podržtaška nevěděl, ale když se mu podařilo vzbudit, cítil se celkem vyspaný. Protože ale všude kolem byla tma jako v pytli, rozsvítil si lampičku, aby se podíval, kolik je hodin. Oči mu málem vypadly z důlků když zjistil, že je třičtvrtě na devět ráno. Ta tma se vysvětlila záhy – jak spali, auto zasypala sněhová chumelenice. Na oddělení bylo potom veliké haló.
Jinak to byla jediná taková historka. Záhy se totiž zjistilo, že Dolfa nebyl jinší, aniž když sloužíval jako řadový četník a nikdo se s ním nekamarádil. Dobře to vystihl Martin Laš, když mu jednou Dolfa svým neurvalým chováním „vysvětloval“ nějakou drobnou chybu v jeho spise:
„ Jak ten člověk mohl projít přes psychotesty na velitelskou funkci, to v životě nepochopím!“
A někdo mu na to řekl:
„ A ty si vážně myslíš, že tehdy nějaké psychotesty byly ?“
…. a těšte se na pokračování, Jarda Jordán je jmenován územářem.
