To by se poldovi stát nemělo 12.

Pražská praxe Martina Laše, aneb divadlo jednoho herce

Další klasickou postavou oddělení v Paďousích byl vytáhlý čahoun Martin Laš. Bydlel v Mříčné a na oddělení do Paďous se dostal skoro zároveň s Jardou. Kolegové si mezi sebou ve chvílích volna ve službě nebo po službě líčili svoje příhody ze školy nebo z praxe. (Školou je zde myšlena základní škola policisty, kde se učí základům práva, taktiky výkonu služby a dalším věcem, jako jíst vidličkou a příborem, vypínat a zapínat počítač a podobně.) Cyril Pořízka tak dal k dobru, jak byl převelen na výpomoc do Brna na jedno oddělení a jak tam služba vypadala.
„ Na jedné noční volal nějaký děda, že ho v tramvaji napadají dva ožralci a žádal o pomoc. Vyjeli jsme tam ještě s jedním maníkem odněkud z Vyškova, ti dva se tam motali jak muchy v podmáslí a tak že jich sebereme. Když už jsme jich vlekli sebou, přihlásil se jakýsi chlapík, nějaký doktůrek, že prý to tomu muži dosvědčí, že nedávno měl sám podobný případ a lidi ho v tom nechali, nikdo nic neviděl a on ví, jaké to je. Chvályhodné. Po cestě ti dva jaksi vystřízlivěli a když jsme docházeli na oddělení, byli už jakž – takž v lati. Kolega otevřel dveře oddělení a všichni tři se hrnuli dovnitř. Ještě slyším dozorčího, takový pořez, jak vstává ze židličky a říká: „ Tak a teď kurva vyval, cos  dělal!“ Než jsme se v tom úzkém vchodu pomotali, ten jeden vevnitř říká:
„ Já ? Já nic !“ Potom jsem už slyšel, jak dozorčí zavrčel:
„ Já ti dám že nic..!“ a pak to silně plesklo a ozvalo se béknutí, jako když hodí dudy do rohu. Vtom slyším, jak kolega přede mnou řve:
„ Ty vole, nech ho, to je svědek !“
Kluci se řehtali a Cyrda dal k dobru jinou příhodu.
„ To ještě nic není. Ještě tu samou službu tam dotáhli chlapa, který tam šikanoval školáky navštěvující jeden rychlokvašný institut (Rychlokvašným institutem je myšlena pomocná škola). Ten byl hnusný jak prdel v pátek před vykoupáním. Nutil ty kluky, aby mu nosili peníze, cigarety, prostě šikan hrubého zrna. Čekal na ně před školou, vytáhl na ně křivák, odvedl někam bokem a obral jak králíky. Normálně z toho žil, nikde nedělal a takto si vydělával. Netrvalo dlouho a provalilo se to. Jenomže vypovídal jenom jeden – dva a nebylo to moc průkazné. Když milý frajer pokračoval před tou školou dál a kluci ho tam vylapili, začal jim utíkat. Nakonec se dostali na nádraží, jestli to tam někdo znáte, na čtvrté nástupiště. Tam končí nástupiště zábradlím a pod ním je asi sedm metrů vysoká zeď, dole pás trávníku a silnice. Ten chlap, byl to cikán, se jim chtěl schovat a pověsil se za to zábradlí nad tu trávu. Jenomže lidi klukům řekli, kde je. Jeden maník, nějaký Jara Furst, vytáhl obuch a říká:
„ Cikáne, umíš lítat ?“
Ten zmetek, jak tam visel, začal skřehotat:
„ Já mám doma štyry děcka pán inšpektor..“
„ Já se tě ptám, jestli umíš lítat, ne kolik jsi přivedl na svět malých kriminálníků !“ povídá mu ten Jara. A on zase:
„ Pán inšpektor…“ Tak ho Jara vzal tým obuškem přes ty ruky, ten zabékl a fííí dole. My jsme mysleli, kurva průser, to musí být po něm jak po žabě, ale v momentě jsme ho viděli, jak mete k autobusáku jak srnec. Ale pokoj si stejně nedal. Hned příští den tam byl zas a vytáhl z jednoho kluka asi stovku. Kluci ho chytli na místě, ale kluk celý posraný strachy z toho šmejda prohlásil, že mu to dal dobrovolně. To tam byl zase ten Jara. To ho už nasralo a tak dosmýčili milého cikána na oddělení, vytáhli odkudsi provaz, pověsili ho na jeden krov na dvoře, na konci uvázali smyčku, pod provaz postavili židličku a šli pro toho ničemu. Ten mezitím všecko zapíral a přísahal na život svéj mamy a všeckých už šesti děcek. Za deset minut měl o dvě víc, aspoň vidíte, jak se ti cikáni rychle množí. Ten Jara se před něho postavil, dal mu tu svoji tlapu na rameno a říká: Jménem republiky, odsuzujeme tě k trestu smrti oběšením.
Ten hleděl jak žaba z kyše. Vytáhli ho na tu židličku. Jara mu povidá:
„ Před smrtí můžeš ještě ulevit své hříšné duši a vyzpovídat se. Mám tři semestry bohoslovecké průmyslovky, tak začni šmejde.“
Ale drban že on nic a neví a prisahá na smrť svojej matěri…! Tak Jara zase:
„Dobře, chceš před Pánaboha špinavý od hříchu.“ Prej: „Kate nastup !“ Ze dveří vyšel takový kolík, bedna jak hovado, metr devadesát, sto dvacet kilo živé váhy. Přes hlavu měl černý koženkový obrus s vyřezanýma otvorama, ještě k jednomu rožku toho ubrusu byla přilepená na zaschlé kremžské hořčici vidlička a říká tomu drbanovi na židličce:
„Jsi připravený na odchod z tohoto světa ?“ Ten hleděl jak na zjevení a furt tomu nevěřil. Ale muselo mu už být všelijak, protože jenom kňučel:
 „To je policejní násilí !“
„ Já nejsem policajt, ale kat, nesleduješ historické filmy, blbče ?“ řekl ten kolík v tom ubrusu.
„ To je zkrácené soudní řízení s exekucí přímo na místě,“ upřesnil mu právnickou terminologií Jara. Tak chlapa vysadili na židličku a navlekli mu oprátku na krk. To už mu bylo vidět, že to s ním jde z kopce a trochu začal upouštět. Jara na něho zas:
„ Chceš nám něco říct nebo odejdeš špinavý od hříchu ?“ Vtom ucítil jak cikán zahnil a řekl se zjevnou dávkou odporu:
„ Honem, nebo se nám před oběšením rozpustí !“
Chlap už prdelí cvakal dvanáctky roxóry. Nakonec jeden z těch kluků vytáhl bouchačku a říká:
„ Já myslím, že bude dobré ho střelit, aby se zase netrápil, máme zákon na ochranu zvířat, tak aby nás nakonec nestíhali pro týrání. Jak ho drcnete, tak já ho picnu !“a aby dodal slovům váhy, natáhl závěr.
 No dopadlo to tak, že milého drbana drcli a jeden hodil pod tu židličku dělbuch. Rána jako prase, předsmrtný úlek. Drcli ho jenom jako, protože ho furt drželi. Ten se ale skoro posral strachy a všecko pustil. Kde, kdy, s kým, co, prostě všecko. Ten toho měl na svědomí tolik, že by to vydalo v Americe na tři sta roků basy v Alcatrazu. Za nějaký čas jsem s klukama mluvil a oni mě říkají: víš jak to dopadlo ? Jemu té kurvě otrnulo a u soudu si začal stěžovat, prej: pán súcí, oni mě přinutili násilím abych vypovídál !“
Prej: „ A jak vás nutili, pane obžalovaný ?“
„ Chceli mňa vešať!“
„ Ale prosím vás, vymyslete si aspoň něco originálnějšího, pane obžalovaný.“
„ A aj po mě strííílali, pán súcí !“
A soudce mu říká:
„ Pane obžalovaný, vaše lži zavánějí pokusem o křivé obvinění, vymyslete si aspoň o něco menší blbost ! Buďte tak hodný !“
 No představte si, oni mu to normálně nevěřili a to mluvil čistou pravdu. Bohužel poprvé ve svém všivém životě.“
Někteří se u vykládání cpali většinou z domu přinesenýma svačinama. Vtom Laš, sedící u psacího stroje hodně nahlas a dlouze ubzdil, takže mu někteří vynadali. Hlavně ti, co zrovna jedli. Laš nemrknul ani okem a povídá jim:
„Pánové, vy jste nezdvořáci, já si tady seru a vy mě tu do toho klidně jíte, no je toto možné !? A s plnou hubou se taky nemluví !“
„ No co my jsme to za prasata ?“ zakroutil hlavou Jarda nevěřícně.
„ To já jsem zažil ve škole v Praze jinší durchy,“ rozvykládal se Martin poté. Až doteď se do diskuse zapojoval akorát hlasitým proklínáním spisové práce.
„ Dobré akce byly na feťáky na Štvanici. To je totiž dobrá past, tam vede jedna cesta z jedné strany, druhá z druhé a celkem maličký ostrov. Tak jsme se vždycky domluvili aspoň tři hlídky, jedni to tlačili z jedné strany, druzí z druhé a třetí to brali vevnitřku u huby. Tos jenom viděl, jak nás feťáci zahlídli, jak začali zdrhat s rukama nad hlavama a igelitkama v nich. My jsme se jenom smáli, jenom utíkejte, to se budete divit…! Skončilo to vždycky tak, že jsme vždycky všecky pochytali a to bylo: ukaž kapsy, co máš v té tašce ? Oni mají plné huby lidských práv, čověče, to bylo pokaždé:
„Na to nemáte právo !“
„Drž hubu a ukaž kapsy !“ Tak feťák radši obrátil kapsy a čekal, že ho předvedeme a zase pustíme. Ten čuměl, když jsme mu vytáhli stříkačky co měl nastrkané i ve slipech a řekli jsme mu:
„Zapíchni to jehlou do hlíny, dělej !“ Laš přitom prskal metr daleko a s vyvalenýma očima „ukazoval prstem feťákovi“, kam to má zapíchnout.
 On začal kňučet:
„ Na to nemáte právo !“
„ Řekl jsem ti zapíchni to do hlíny, mám ti pomoct ?!“
 Tak milý feťák napíchal takové hnusné stříkačky do hlíny a pokaždé se rozeřval. A to všichni. Pak byli celí zničení a ani nevyhrožovali. Když měli čisté stříkačky balené v ještě původních obalech, ty jsme jim nechávali, ale to si pamatuju jenom asi dva takové případy. Divím se, proč jim to zapíchání do země vadilo, to byla ještě dezinfekce jak byly ty jehly hnusné. Asi se báli tetanu či co. Nebo jsme zjistili u feťáka péčko (porno) v sáčku. To bylo:
„ Ale co to tu máme ? Vysyp to do řeky !“
„ Na to nemáte právo !“ začal  ječet.
„ Kurva vysyp to do řeky nebo tam poletíš i s tím, dělej !“
Tak feťák vysypal péčko do řeky a rozbulil se. Pravidelně. To jsme za dvě hodiny vybrali takových třicet feťáků. Když jsme tam ale přišli takto během měsíce potřetí, našli jsme jenom dva a ti už byli tvrdí jak cement. Jak jsme je vždycky uzavřeli na té Štvanici, někteří zkoušeli i plavat, ale pak se vrátili zpátky, vytáhli si fet z kapes celý promočený a rozbulili se. To byla čurina.
Nebo opuštěné domy. Tam ti byli opuštěné staré činžáky, teda částečně, V některých bytech ještě někdo bydlel. To byly normálně domy hrůzy, na chodbách tma jak v prdeli, prázdné byty zapečetěné a zamčené. Protože se tam stahovali bezdomovci, museli jsme to kontrolovat. Než prošels jeden takový barák, cvakal jsi prdelkou desítky armovací dráty. Dělali jsme to tak, že jsme se drželi zádama u sebe a tak jsme se pohybovali. Jedenkrát jsem tam byl zase s jedním kolíkem někde od Liberce, nějakým Ditrichem, říkali jsme mu Ditra. Jeho dědek válčil u Stalingradu, bohužel na špatné straně. Vrátil se odtamtud domů s mírným zpožděním až v pětašedesátém. Ten vykládal věci, něco jak ty knížky, co jsme tady četli od toho Svena Hassela. Přesné. Třeba jak s průzkumnou rotou přešli v prosinci za třicetistupňového mrazu přes zamrzlý Don a najednou byli v žitě. Nikdo tomu napřed nevěřil. Starý totiž chlapům v hospodě líčil, jaká je Rusko země s neomezenýma možnostma. Dneska tomu už věříme. Dědek mluvil pravdu. Ty vši shnilé to obilí totiž prostě nesklidili.
Jednou jsme s Ditrou vlezli do domu, který byl původně zapečetěný, ale teď jsme zjistili, že je zámek pryč a pečeť roztržená. Prolezli jsme předsíň i kuchyňku a já jsem otevíral dveře od obýváku. Myslel jsem, že ten hňup je za mnou tak jako vždycky. Baterku jsme nikdy nepoužívali, aby nemohl někdo střílet po světle. Pootevřel jsem, poslouchám, ticho. Vlezl jsem pomalu do obýváku a našponovaný jak malé trenky jsem ho prohlídal. Ten blbec Ditra mezitím  našel v kuchyni nějaký porno časopis a čuměl do něho. Mě už bylo divné, že ho neslyším a chtěl jsem se akorát zeptat, kde je, když se ty zkurvené dveře za mnou samy zavřely. Normálně mě leknutím povolily svěráky a málem jsem se posral. Fakticky jsem cítil, jak mi cvaká prdel. Já jsem ale nevěděl, co se stalo, myslel jsem, že někdo za něma stál a teď jde na mě zezadu. Nic jsem neviděl, no horor ! Zařval jsem:
„ Policie, nehýbejte se !“ a práskl sebou na zem. Ditra vletěl dovnitřku jak malý tank, uvalil na těch dveřích dva panty a řval:
„Policie, ani hnout, ruce nahoru, dlaně ke mně !“
To už mě došlo co se stalo a řval jsem zase já:
„ Ditro, ty čuráku, toto mě už nikdy nedělej, já jsem se málem posral !“ A ten blbec se tam řehtal jako by to bývalo bůhvíjak srandovní.
V jednom z těch baráků jsme si našli prima byt i se zařízením, kam jsme chodili chrnět, když jsme toho měli plné brýle. Jedenkrát jsme tam došli a pečeť, co jsme si tam sami dávali, byla roztržená. Zavolali jsme si posilu a naráz jsme vtrhli dovnitřku. Spali tam asi čtyři drbani a smrděli jak hejno tchořů. To byl pro ně šok takový budíček. Řvali jsme jak na lesy:
„ Policie, nehýbat se !“ a svítili jim baterkou do ksichtu. To bylo probuzení, kopačky do prdelí, pistole u ksichtů.  Ono tam nebylo o co stát, někteří z nich měli u sebe nože, někteří dokonce i plynovky. Kdybyste viděli, co dělali v tom šoku, to byste se posrali. Jeden volal maminku, že už nebude zlobit, ať ty čerty pošle ven, druhý se tam posral, jeden se rozběhl hlavou do zdi a vší silou do ní vrazil… Hoši to jsem ještě neviděl. Od té doby jsme ale v těch barácích nenašli jediného bezdomovce.
Nebo špica bylo, jak jsme chodili na péčko.  Říkali jsme tomu porno life. V rajonu jsme měli takový bezva parčík, kam se po setmění neodvážil skoro nikdo. My jsme tam měli rejdiště jak prase. Bomba bylo, jak si tam šlapky tahaly kunčofty. Nad tím parčíkem byla taková jak kdyby promenáda a tam jsme za kamenným zábradlím číhali na čumendě. Třeba jedenkrát tam dojela taková nablýskaná kára, to bylo v létě, abyste věděli, šlapka vylezla ven, shodila ze sebe hadry, vyvalila se na přední kapotu a borec na ní zrovna slintal, když mu Ditra zaklepal na rameno. Hoši, tam jsme měli co dělat, abysme se nezačali řehtat. Ditra mu naprosto vážně říká:
„ Kontrola dokladů, prosím !“
Chlap se mohl přetrhnout jak byl úslužný, hned vytáhl ze sáčka za tři litry mařen občanku a:  „Prosím, prosím !“
„ Tak, pane řidiči, co tady děláte ?“ ptá se ho Ditra. Úplně vážně, úředním tónem. Do parku se autem samosebou nesmělo. Ta šlapka se už hihňala, ale on ji asi nevnímal.
„ Já.. já.. tu opravuju defekt !“ koktal
„ Dobře, do parku je zákaz vjezdu, předpokládám, že ta paní tady je vaše žena.“
„ To… ano… teda ne…“
„ Není ? Tady v občance čtu, že jste ženatý, tak co jste tu dělal ?“
„ Já jsem…. jsem tady vyměňoval to kolo a potom…. potom jsme to…“
„ Co ?“
„ No probírali výkazy materiálu v minulém kvartále..“
„ Dobře,“ řekl Ditra naprosto vážně jako kdyby mu věřil, „Ale proč jste nahý ?“
No konec, chlap se potil, červený byl jak řepa… Když jsme pak s Jiřkou kecali, řekla nám, že to byl nějaký předseda představenstva nějaké banky nebo co a že kdyby se to dozvěděla jeho žena, měl by strašné potíže.
Ditra měl taky dobré průpovídky. Jednou jsme dělali poškození Octavie, nějaký drban tam jednomu kolíkovi úmyslně poškrábal auto a pošlapal se mu po střeše. Dojeli jsme na místo a Ditra žádal řidiče o prokázání totožnosti. Prý:
„ Jaké je vaše ctěné jméno ?“
A ten chlap říká:
„ Já jsem Smutný.“ A Ditra mu říká:
„ To chápu, ale jak se jmenujete ?“ Chlap na něho čučel jako blb a říká mu znovu:
„ No vždyť to říkám, Smutný !“
„ Aha,“ řekl Ditra. „ Tak to máte proč být Smutný !“
Nebo jsem tam čuměl, jak se berou úplatky za chlast u řidičů. Pražáci si o to přímo řeknou, ti se neserou, vezmou dva tácy a ožralu nechají normálně jet dál. Taky je tam jeden policajt za druhým skrz to stíhaný, ale stejně to k ničemu není. Poslat tam nás, do roka tam bankéři, poslanci a podobné kurvy chodí pěšky nebo jezdí šalinou a posílají Policii do horoucích pekel. Ti by si, kurva, rozmysleli jezdit ožralí ! Tak jako tady !“.
„ No to jo,“ souhlasil Jarda a přidali se i ostatní. Jarda si ještě vzpomněl, jak to dělal Mejdlíčko.
„ A to já mám taky jednu historku,“ přidal se Bohouš.
„ Když jsem dělal ještě psovoda, byli jsme v Hranicích na Moravě na Romfestu. Bylo nás tam z celé Moravy jak škaredých psů, z Ostravy dojela i zásahovka (Zásahovka: každá krajská správa Policie ČR má svou zásahovou jednotku, což jsou vybraní muži specielně vycvičení k zásahům pod jednotným velením.). Plný autobus. Celou noc byl klid. Ve čtyři ráno to bác komando odejelo a nás stáhli na oddělení, abychom si už dáchli. Měl jsem toho taky od osmi večera plné zuby, jenom ten můj psisko byl spokojený a vydržel by ňuchat ještě dvakrát tak dlouho. Nestačil jsem si ani vybalit sváču, když dozorčí vylítl ze své baje a řval:
„Psovodi urychleně odjezd na stadion, už se to tam řeže !“
Raz dva jsem zapomněl na únavu. To byla šance, Ťutin by si mohl kousnout. Navezli nás před stadion, dostali jsme za úkol hlídat hlavní bránu, aby nikdo nemohl stadion opustit. Stálo nás asi sedm nebo osm v řadě, já jsem byl úplně nalevo u zdi. Ťuťa už tušil, že něco bude a když viděl ty černé huby, začal na ně řvát jako zběsilý. Zajímavé bylo, že celých osm hodin předtím si jich vůbec nevšímal a nechal si malýma cikánama tahat jazyk z huby. Ten pes neměl prostě chybu.
Záhy jsme se doslechli, že jeden cikán si to chtěl rozdat s jednou třináctiletou cikánkou. To by rodičům ani tak nevadilo, ale nepožádal mamu té cikánky. Tak volali policajty.
 Jak se tak mezi sebou diskutovalo, ta naše řada se vypoulila dozadu, takže jsem viděl kousek dovnitř za tu bránu. No a najednou v hloučku celkem klidně se bavících cikánů žduchnul takový veliký halama takového maličkého, ten sebou třískl jak prkno dozadu na asfalt a práskl hlavou o zem. Neudělal ani krok, nic, prostě sebou prásknul jak poleno. No a ten velký na něho skočil a tou hlavou mu začal třískat o zem. Na nic jsem už nečekal, vystartoval jsem za Ťutínem, který už se nemohl dočkat jak si řízne košíkem, a toho chlapa, jak byl sehnutý k tomu malému, jsem strčil rukou do prdele a on z něho přelítl dopředu. Mohl mít tak metrák a něco. No a teď jsem chtěl, aby mu Ťuťka probral koule košem, ale Ťutín byl kdesi za mnou a furt se neměl k tomu, aby vystartoval a chlapa složil. Najednou mě cosi přejelo po levé ruce, jak jsem v ní držel vodítko, a taky po noze. Kouknu se dole a ten malý cikán kopal nohama. Tak na střídačku a namotával si přitom vodítko na nohy. Pak už jsem musel vodítko pustit a když Ťutín viděl, že do něho ten cikán mimo jiné taky kope, bylo už pozdě, protože ten mu tím svým hrabáním nohama vodítko zkrátil a nakonec mu hlavu stiskl mezi stehna, myslel si asi, že Ťuťku uškrtí nebo co. Ťutín ale vytáhl hlavu hravě ven, košík mu ale i s vodítkem a obojkem zůstal cikánovi mezi nohama, hravě cikána přeskočil a rafl ho do vnitřku pravého stehna. Hoši, jak tam byl kravál, tak jsem jasně slyšel, jak to nahlas prasklo ( ten chlap měl na sobě rifle ) cikán zařval a Ťutín zatřepal hlavou. Cikán zavyl a omdlel. Dodatek byl, že se Ťutín jako obvykle nechtěl dát od kořisti odtrhnout a že mě zase rafl, jak jsem ho potáhl za vajčiska, aby pustil.
Na stanici mu potom všeci nosili svačiny a Ťuťa, to blbé nenažrané prase, to všecko stlačil včetně rajčat, vlašáku, suchého chleba a já nevím čeho ještě. Jo, taky mrkvu sežral.
A teď po dvou rokách soud. Dojdu tam, na lavici obžalovaných takový maličký cikán. Samozřejmě bych ho v životě nepoznal, ale bylo mě jasné, že to byl ten pokousaný. Ještě než začalo líčení, povídá mi samosoudkyně před asi třiceti přítomnýma cikánama: Pane Snopek, měl je ten váš pes sežrat všechny, byl by aspoň pokoj.
Pak to začalo. Samosoudkyně si mě předvolala a zjistil jsem, že na lavici obžalovaných sedí fakticky ten pokousaný chudák, který k tomu došel jak slepý k huslám. Naprosto mě nebylo jasné, v jaké věci tu sedím. Pak jsem zjistil, že je obžalovaný z výtržnictví na tom Romfestu. Začal jsem to teda líčit tak, jak to bylo. Samosoudkyně co chvíli mrkla do papírů a byla čím dál vykulenější. Nakonec se mě ptala už natvrdo, co ten maličký udělal. Řekl jsem, že jsem neviděl ani neslyšel že by něco dělal nebo někoho urážel, jenom jak ho ten velký žduchnul, pak mu mlátil hlavou o zem a nakonec ho ještě pokousal pes, který šel na jeho ochranu. A teď vyskočil ten cikán, ten maličký a prej:
„ Pani soudkyně, to je blbost, kdyby mě mlátil hlavou o zem, měl bych aspoň mozkotřesení !“
Ta se na něho podívala jak kobra na kuře a povidá mu:
„ Kruci, nepleťte se do toho, byl jste pokousaný nebo ne ?“
„ No byl !“
„ Tak buďte zticha a sednout !“
Já jsem měl co dělat abych se nezačal chechtat. Mrknul jsem na jeho obhájce, ten něco hledal v aktovce a bylo vidět, že má co dělat, aby se nechlámal nahlas. Státní zástupce se držel za hlavu a listoval ve spisech. Fanoušci toho malého na něho zezadu syčeli, aby sklapl, nebo že mu dají do zubů, no to byl blbec…!
Já jsem té samosoudkyni řekl, že k případu jsem osobně psal asi tři lejstra včetně přesného popisu toho, co se stalo a je mě vrcholně divné, že na lavici obžalovaných sedí ten, který nepohnul ani rukou. Ona na mě:
„ Pane svědku, poznáváte někoho z tady přítomných ?“
Já jí říkám:
„ Paní předsedkyně, já jsem ty lidi v životě předtím a v životě potom nikdy neviděl a na místě jsem si je taky neměl čas ani šanci prohlídnout, byla tma, ale co se týče jejich totožnosti, tu ihned zjišťovali kluci z městské Policie, kteří mě jejich nacionále vzápětí předali, omyl je vyloučen !“
No ta byla zděšená z toho, jak někdo za dva roky nepoznává někoho, koho ani pořádně neviděl. Ještě povidala, že se to musí řádně vyšetřit a předvolat další psovody, kteří to mohli vidět. Tak to abyste hoši věděli, k čemu ty naše hory láblů, které ke všemu smolíme, vlastně jsou ! To totiž ani nikdo nečte ! Ať mě někdo vysvětlí, jak to mohlo projít přes vyšetřovatele, státního zástupce a soudce a nikdo si nevšiml, že ten, koho už vyšetřovák obvinil byl jenom tlučený a ještě pokousaný ? No já mám teda dost !“

… a pokračování má název: PANE ŘIDIČI, POŽIL JSTE PŘED JÍZDOU NĚJAKÝ ALKOHOL ?

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Next Post

Veronika Krejčová vybojovala bronz na Mistrovství Evropy

Čt Čvc 2 , 2009
Ve dnech 26.6. až 28.6. se v chorvatském hlavním městě Záhřebu uskutečnilo Mistrovství Evropy kadetů v olympijském sportu taekwondo WTF. Na tuto nejvyšší evropskou soutěž se nominovali Josef Med, Adam Krátký a Veronika Krejčová z pelhřimovsko humpoleckého oddílu SK Taekwondo Lacek, kteří však startovali v barvách českého reprezentačního týmu.

Témata