Zástavba na venkově

Několik myšlenek k problematice současné vesnice

Sídelní struktura venkova je starší, než zástavba a kultura našich měst. Původní,
nejstarší stavby již dávno zmizely a byly mnohokrát nahrazeny — z důvodu dožití
materiálů a konstrukcí, zničením jinými pohromami, zejména požáry, válkami,
zchátráním po vymření obyvatel epidemiemi, zánikem sídel.

K přirozenému či násilnému „dožití“ staveb docházelo v minulosti
a zjevně k nim bude docházet i v budoucnu. Vedle faktorů, které vyplývají z
hmotné podstaty staveb, dochází ke změnám zástavby v důsledku jiných, tzv. „morálních“
příčin, kdy v důsledku změn nároků jejich uživatelů, změn účelu staveb a celých
sídel, jsou tyto přestavovány, upravovány, prochází vývojem.

Venkovské stavby a způsob života
„Venkovský“ bylo zcela srozumitelné označení specifických znaků zástavby,
způsobu života, spojení s tradičním zemědělstvím a to zhruba do poloviny 20.
století. Venkovská sídla a jejich zástavba, venkovský způsob života označovaly
vymezení rolí tradičního venkova, který po staletí zabezpečoval obživu měst,
která měla také své jasně vymezené, odlišné role. Tato jasná vymezení se začala
měnit poté, kdy se zemědělský venkov začal proměňovat a přestal být dominantním
způsobem existence. Také od chvíle, kdy se podíl obyvatel zemědělského venkova
začal rychle snižovat.

Lidé odcházeli za prací do měst a přinášeli na venkov mnoho nových, spíše „městských“
podnětů, včetně názorů na bydlení, na vzhled svých stavení. Venkov začal být
považován za nerovnoprávného partnera vůči městům. Začala i opačná migrace:
na venkov se začali stěhovat lidé z měst; zpočátku výjimečně, postupně tento
trend nabýval na síle. Podpořil jej rozvoj veřejné, později individuální dopravy.
Místa na venkově do té doby „odlehlá“ se začala zpřístupňovat.

Přiblížení měst a venkova
Evropa od konce 19. století rozvíjela myšlenky „zahradních měst“,
která se sice rozvíjela zpravidla na okrajích velkých měst a chtěla pojmout
do svých atributů více zeleně, více přírody. Tento typ sídel vyvolával odezvu
i na venkově; mnoho venkovanů již nebylo existenčně vázáno na okolní půdu a
tak nevidělo důvody, proč se také nepřihlásit k těmto trendům „vil v zeleni“.

Socialismus přišel s heslem „přiblížit venkov městům“; dnes můžeme
tyto snahy interpretovat jako snahy proměnit venkovany-hospodáře v námezdní
pracovníky v zemědělských závodech, snadněji manipulovatelné, zaměstnané, postupně
ztrácející základní rys „venkovanství“ — vztah k půdě, ke krajině,
k sousedství lidí s podobným údělem. Socialismus uvedl do venkovských sídel
„bytovky“, nájemní domy, které dokonce neměly ani vlastní pozemky.

Další „socialistickou“ fází byla svépomocná výstavba rodinných domů.
V koncepci těchto staveb se často výrazněji projevovala přání než realismus:
domy vycházely z předměstských vil, osazeny doprostřed parcel, aby mohly mít
okna na všech stranách. Byly jen pro bydlení, oproti dřívějším jednogeneračním
se stavěly domy pro dvě až tři generace, i když tam nikdy spolu nežily. Určitou
výraznější epizodou byly tzv. „šumperáky“, kdy garáž zaujímala preferované
postavení a její umístění ovlivňovalo rozmístění všech ostatních částí domu,
často přesunutých do patra.

Změny tradičních staveb
Pod mnoha vlivy se domy postupně přizpůsobovaly požadavkům moderní doby: doplňovaly
se předsíně a hygienická zařízení, zvětšovala se plocha obytných místností,
nejčastěji vestavbami nebo přístavbami. Vznikaly domovní kotelny, garáže, sklady,
skleníky a další přístavky. Původní hospodářská stavení se buď likvidovala nebo
se přizpůsobovala novým potřebám.

Měnily se i názory na uspořádání hlavních místností domu: velkými změnami prošla
kuchyně, kdysi hlavní místnost rodiny. Zabydlel se systém více malých pokojů,
s kuchyňským koutem a obývacím pokojem, který má zúžené možnosti využití.

Venkov, díky fixovaným dimenzím existujících domů a jejich prostor nepřešel
nikdy zcela na tyto „malometrážní“ prostory. Městští lidé objevili
tyto rozdíly a zažívají pocit pohody v prostorných venkovských světnicích; ve
městech mají stísněné místnosti v prefabrikovaných panelácích. Oceňují přitom
velký potenciál tradičních staveb.

Zahraniční zkušenost
Po druhé světové se zejména v USA začaly projevovat dvě hlavní tendence: mít
svůj vlastní rodinný dům a útěk z měst před kriminalitou, drogami, automobilismem.
Američané se postupně stěhují do původně zemědělské krajiny a disperze osídlení,
v důsledku rostoucích nároků na plochy parcel, se stále zvětšuje. Koncepci rozvoje
diktovali a ovládli developeři, stavební firmy a zprostředkující realitní kanceláře.

V určitém stadiu rozvoje těchto rezidenčních souborů pronikly hrozby a nebezpečí,
před kterými lidé z měst prchali i do tohoto vysněného „ráje“. Rozpad
rodiny pokročil masovým nástupem matek do práce. Pracovní příležitosti se začaly
rovněž přesouvat a nastal další, paradox: lidé z měst jsou nuceni vyjíždět za
prací ven a pokud nemají vlastní auta, je to svízelné.

Američané, kteří již poněkud vystřízlivěli, mají staronové, téměř nostalgické
sny. Malá města uprostřed venkova, s ulicemi, plnými malých krámků, s chodníky,
kde se lidé pohybují uprostřed zeleně. Přicházejí s idejemi tzv. „nového“
urbanismu, který oživuje ulice, navrhuje střed obce s parky, malými náměstími,
vodními plochami. V detailu odmítá výsostnou pozici garáží. Začíná se uvažovat
o sociálně smíšených komunitách — po dlouhých létech segregace obyvatel v lokalitách
podle výše příjmů.

Ideje v pozadí
Exkurz do zahraničí má připomenout, že způsob zástavby, který se začíná šířit
omezenými prostory krajiny v ČR, není nic nového. Je to jev, u nás nový, po
létech převládajících šedých panelových budov lákavý, ale velmi nákladný a nesplňující
nic, co je v evropském urbanismu dobrého.

Je to vyjádření ideje samostatných, sobeckých jedinců, kteří společnost nepotřebují,
protože je dle těchto názorů zbytečná. Tato „hra na sílu“ je samozřejmě
dočasná. I tato síla bude jednou vystřídána potřebou solidarity, vzájemné pomoci,
sousedskými vztahy. Navíc je tento způsob života dostupný pro omezený podíl
populace. Rozhodně o něm lze jen těžko říci, že je dlouhodobě „udržitelný“.

Lákavé představy a přísliby nárůstu obyvatel a daňových poplatníků se projevují
přáním vymezit v téměř každém územním plánu obcí dostatek místa pro tento nový,
podivný způsob nejen zástavby, ale i života.

Tyto soubory ložnic jsou navrhovány ve všech velikostech sídel, počínaje těmi
nejmenšími. Noví obyvatelé jsou vybaveni vlastními automobily, pracují téměř
výlučně mimo místa bydliště. Domy staví hlavně na okrajích dnešních sídel, kde
je možno navázat na sítě, pokud jsou k dispozici, a kde je v podstatě nekončící
možnost dalších expanzí do volné krajiny.

Trh nebo územní plánování
Statistiky prokazují, že se jedná o nadstandardní bydlení. Díky tomu se zvedá
průměrná plocha bytu v ČR, ale pro mnoho domácností se ve stejném čase jejich
situace komplikuje tzv. „nuceným soužitím“. Existují také přehledy
o příjmech obyvatel ČR, ze kterých je stejně zřejmé, že na nabízené bydlení
jejich rodiny respektive domácnosti nemají.

Stát nechává volně hýřit novými plochami pro potenciálně možnou zástavbu rodinnými
domy, i když ČR nemá uspokojivou natalitu (spíše bohužel vymíráme). Uvažovaná
imigrace, zejména z východu nepřinese zjevně příjmově silné skupiny obyvatel.
Reálná potřeba bytů se tak jeví spíše jako důsledek rostoucího počtu zmenšujících
se domácností, zejména jednočlenných. Volné pole mají investoři, u nichž rozhoduje
výhodnost z jejich hlediska: rychlý návrat vložených financí.

Je zde zjevná diskrepance. Prokazatelný tlak určitých zájmových skupin, které
si dovedou prosadit současný trend v bytové výstavbě (zejména pokud jde o nabízený
charakter domů a jejich ceny) na úkor obnovy, která se nepropaguje a neprosazuje.

Regionální plánování by mělo být instancí, usměrňující novou výstavbu do míst,
kde se pravděpodobně vytvoří nové pracovní příležitosti a tím se sníží i nadměrná
dojížďka za prací. Mělo by stejně důrazně poukazovat na potřebu obnovy zástavby
existujících sídel, která jsou integrální součástí okolní krajiny. Další existence
těchto vazeb, po vyřešení mnoha dosud neřešených otázek se může opět stát zárukou
rehabilitace a údržby kultivované krajiny včetně celé řady zásahů ve prospěch
zadržení přívalových vod.

Pozice starostů
Starostové malých obcí mají pocit, že jiná šance není: musí získávat potenciální
nové obyvatele na nově vymezované plochy. O účast na nové výstavbě se, v duchu
trendů, budou snažit daleko vehementněji, než se pokoušet řešit složitě obnovu
tradičních struktur svých obcí. Ty sice nabízejí větší urbanistický komfort,
než nové soubory, ale dnes to není (již nebo ještě?) rozhodující.

Nové obytné soubory se prostě „navěsí“ na existující sídla, která
sama často bojují o přežití svých posledních veřejných služeb a zařízení, ať
jde o školu, obchod, poštu, atp. Objevuje se pojem „zelené vdovy“
což je označení manželek, opuštěných přes den s dětmi nebo bez nich v zeleni
zahrady, a v bezpečí rozsáhlých domů. Pro sociology nový jev na venkově, který
dříve takové problémy neznal.

V poslední době se přece jen začaly ozývat hlasy, aby se areály „podnikatelského
baroka“ více přizpůsobily charakteru míst, kam se přiřazují. Je to určitý
pokrok, že si někdo začíná uvědomovat hodnotu těch starých, často neupravených,
zanedbaných, ale v podstatě hodnotných celků zástavby. Zdůrazňuji, celků, aniž
bych připomínal kvalitu jednotlivých staveb, zejména po celé sérii provedených
stavebních úprav a změn.

Globální a regionální výraz
Vesnice v České republice jsou stále předmětem zájmu našich i zahraničních turistů,
zejména pro jejich regionální charakter, urbanistické uspořádání, integritu
zástavby a krajinných prvků. Ne, že by turisté jezdili na určité adresy, do
konkrétních sídel. Lidé projíždějí českou krajinou, tak rozrůzněnou v jednotlivých
regionech, tak malebnou a s tak nepostradatelným komponentem vesniček, samot,
věží venkovských kostelíků, zbylých polních cest, zbytků původních uspořádání
plužin, stodol, návsí.

Neslyšel jsem, že by s obdobným očekáváním projížděli novými obytnými soubory.
Je otázkou, kam by vedla „homogenizace“ výrazových prostředků v jednotlivých
státech Evropy. Bylo by asi méně zajímavé projíždět různými zeměmi a všude nacházet
stejná prostředí. Je pochopitelné, že všechny země usilují o podobnou úroveň
pokud jde o standard, technickou a technologickou vyspělost, zdravotní a další
bezpečí, atp. Je zřejmé, že některé aspekty života se globalizují, jiné, zejména
v důsledku rychlosti rozvoje se utíkají ke kořenům země, k jistotám, které by
pomohly lidem vyrovnávat se se všemi změnami, které je během života provázejí.

Kvality a hodnoty
Dochází k určitému pokroku ve vnímání rozdílů mezi charakterem tradičních míst
a kvalitou „novosti“ staveb. Naše venkovské osídlení přesto zjevně
bojuje o přežití, o zachování svých specifických hodnot. Můžeme říci, že v podstatě
jde o uznání těchto hodnot naší současnou populací, včetně venkovské. Ta jakoby
se styděla za svá sídla, za své mizející venkovanství a snažila se proměnit
venkov v jakási předměstí na nejméně očekávaných místech. Návrat potřebného
sebevědomí je rozhodující pro všechny další kroky.

Ať již v naší husté sídelní síti malých venkovských sídel bydlí ti či oni lidé,
ať je budeme nadále nazývat venkovany, nebo jinak, je důležité, aby k těmto
sídlům našli opět vztah. Obdobně, jako jej našli průkopníci záchrany tradičního
osídlení — chalupáři. Projevuje se, že dnes mají k hodnotám tradičního venkova
(ať mi lidé z venkova prominou) hlubší vztah lidé z měst. Na štěstí tomu tak
není všude, autor tohoto textu je ovlivněn lepší znalostí poměrů v Čechách,
méně na Moravě.

V současnosti zavládl nezměrný chaos, ze kterého těží krátkodobé zájmy okamžitých
investic. Nedotažené záměry, nedomyšlené soubory, chybějící veřejná zařízení
a prostory se bagatelizují. Obdobně se bagatelizuje potřeba určitého řádu v
lidském konání. Chaos vždy lépe vyhovuje určitým manipulacím, zejména spekulativním.

Závěrem
Celé obnově sídelní struktury venkova vadí mnoho zprostředkovatelů. Jejich zájmy
jsou u určitého hlediska pochopitelné, ale nesměřují k veřejnému zájmu, který
musíme znovu objevit a naučit se v jeho limitech dobře žít. Povodně a podobné
katastrofy prokazují, že společenství lidí a jeho obecný zájem existuje. Je
ke škodě celé veřejnosti, že je postupně zatlačen do pozadí. Přitom je naše
společenství schopno řešit celé spektrum života, nejen to, co je momentálně
lukrativní a atraktivní. K tomu je zapotřebí politické podpory. Jde ovšem o
to, co zástupci moci výkonné zastupují respektive zastupovat chtějí.

Chybí nám — kromě sebevědomí obyvatelů venkova — osvěta. Dostatečné a zejména
úplné informace o potřebě obnovy regionálních odlišností venkova v národním
měřítku. O potřebě renesance veřejného zájmu, o potřebě podpory věcí obecních.
Trh sám jen využívá příležitostí, ale není zodpovědný za důsledky, které musí,
později a obtížněji, řešit někdo jiný.

prof. Ing. arch. Miroslav Baše, FA ČVUT, atelier VEGA, místopředseda Spolku
pro obnovu venkova

olaf

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Next Post

Gayové na Vysočině to nemají jednoduché

Ne Bře 30 , 2003
Několik myšlenek k problematice současné vesnice Sídelní struktura venkova je starší, než zástavba a kultura našich měst. Původní, nejstarší stavby již dávno zmizely a byly mnohokrát nahrazeny — z důvodu dožití materiálů a konstrukcí, zničením jinými pohromami, zejména požáry, válkami, zchátráním po vymření obyvatel epidemiemi, zánikem sídel. K přirozenému či […]

Témata