Dneska to bude dlouhé, se spoustou fotek a s překvapením skoro na konci. A bylo to psané skoro dvě hodiny i s dohledáváním informací, tak to prosím dočtěte ☠️
V pondělí časně ráno jsme vyrazili z Wertheimu na dlouhou cestu domů. Plánovanou zastávkou byl Regensburg, neplánovanou, ale mnou vytrvale požadovanou, byl MOST.
Tatzelwurm
Mosty jsou fajn. Jsou praktické, občas zajímavé, hezké, staré anebo ošklivé. A pak je jeden most uprostřed cesty do nějaké Hadí Prdele, odnikud nikam, dlouhý 196 metrů. Jmenuje se Tatzelwurm, podle bájného alpského červa. Dvacet let byl nejdelším dřevěným mostem v Evropě, letos mu je právě 40 let a je absolutně přenádherný!
K jeho úžasnosti přispívá i umístění: v krásném „údolí starých mlýnů“ na Mohansko-dunajském průplavu, který svou délkou 171 kilometrů propojuje Severní a Černé moře, s rozeklanými skalami po obou stranách.
Ale to hlavní: právě tímhle údolím kdysi dávno protékal „Urdonau“, prapůvodní Dunaj. Proč se Dunaj před zhruba 200 000 lety rozhodl téct jiným údolím, vzdáleným asi 25 kilometrů? To, prosím pěkně, způsobilo „říční pirátství“. Úsměvné, logické a velmi zajímavé vysvětlení 🙂 Dohledejte laskavě sami, na přepsání je to moc složité. (Wikipedia)
Klausenhöhlen
Pár desítek metrů za mostem doprava a jsme tisíce let zpátky. Na úrovni lesa, na úpatí prudkého kamenitého kopce, je komplex jeskyní, některé jsou spojené průchozími tunely. Bývalo tu kdysi hodně živo: nejdřív neandrtálci v pozdní fázi doby ledové, po nich kolem roku 35 000 př. n. l. Homo sapiens.
Našel se tu jeden z nejznámějších pravěkých pohřbů člověka moderního typu, a šlo o nález absurdní. Hrob ležel jen několik desítek centimetrů pod podlahou výletní krčmy, takže 40 let tu lidé tančili, hráli kuželky a bavili se na střelnici přímo na hrobě „Muže z Essingu“. Chudák. Z posmrtného ráje rovnou do pekla (a do muzea).
Dnes je tu tma jak v ranci, netopýři, kapky vody jako zamrzlé v čase… a slunce prosvítající břečťanem na konci tunelu. Naštěstí.
Protože tady vám za krk sedne čas velkou vahou.
Kousek dál je ještě krápníková jeskyně, která byla bohužel zavřená (pondělí). Cestou zpět zjišťuji: „Rostou!“ K jídlu to sice není, ale jsou hezké a veselé 🙂
Randeck
Skoro naproti jeskyni, na druhém břehu na skále, se tyčí Randeck, hrad loupeživých rytířů postavený na starém opevnění z 10. století.
Pro jistotu jedeme až skoro k hradu autem (po včerejším „fiasku“, o tom třeba jindy).
Randeck je ves… marně hledám výraz pro něco ještě menšího než vesnička, ale má to dvacet čísel popisných, takže je to vlastně docela významné místo 🙂 I tak jsme cestu na hrad dali až na třetí pokus. Poprvé to vypadalo, že skončíme někomu v kůlně, podruhé na dvoře. Na třetí pokus jsme zjistili, že ten první byl správný.
Vstupné je dobrovolné, místo „vykopává a opečovává“ místní dobrovolnické sdružení. Hrad byl dobyt a vypálen, znovu dobyt a vypálen a nakonec dobit přírodou: po lijáku spadl. Má zvláštní „kapkovitou“ věž, takovou jsem viděla poprvé. Do toho se muselo fakt blbě trefovat.
Na věž vede spousta schodů, a když si neuhlídáte úder dvacáté hodiny, padne klec, pardon, sklápěcí střecha. Pak můžete leda nocovat nahoře na ochozu, protože tam není signál ani nic, co zapálit, aby si vás někdo všiml. Z věže, 152 metrů nad hladinou kanálu, je naprosto boží rozhled do obou stran údolí. Obzvlášť krásný, když se vám podaří, jako mně, mít ho jen pro sebe v teplém podzimním sluníčku, větru a tichu.
Největší překvapení ale byly zkameněliny v hradních zdech. To bylo krásný!
Možná tam mají někde i kus mamuta, zcela určitě ve vedlejším muzeu (zavřeno, pondělí). Kusy mršin prý vyplavovala tehdy ještě bezejmenná říčka Altmühl neandrtálcům přímo před jeskyně.
Ritterschänke
Obyčejně jídlo nefotím,
ale oběd v Ritterschänke hned u hradu byl vskutku impozantní. Absolutně nejlepší polévka, jakou jsem kdy jedla (dýňová a luxusní), vedle toho 13 hodin pečený vůl. Já si chtěla dát klobásu, drobátko jsem se sekla, a vůbec to nebylo na škodu. V tomhle rytířském šenku dostal „opečený salám“ setsakramentsky jiný rozměr 💜 Výrazná chuť, kterou neumím k ničemu přirovnat, něco trochu jako paštika se spoustou koření a bylinek, celé dokřupava osmažené, přelité výbornou demi-glace, k tomu bramborový salát se syrovými okurkami. Tohle si bez nadsázky dovolím nazvat cestou do chuťového ráje!
Regensburg
Závěr dne patřil Regensburgu, neboli Řeznu. Město je s Čechami spojeno už od roku 845, kdy zde byla pokřtěna česká knížata (písemně doloženo), a později s Prahou takzvanou Zlatou stezkou. Probíhal tu čilý obchod a řezenský biskup byl naším „nadřízeným“. Slavný zdejší most je sice jeden z nejstarších zachovaných kamenných mostů ve střední Evropě (12. století) a byl předlohou pro pražský Juditin most, ale je docela ošklivý.
Město samotné je hodně zvláštní. Vůbec nemá ráz starého města, chybí mu útulnost zapadlých koutků, křivých uliček, malých okének, přístaveb a přístavků, propletených zdí, zarostlých koutů a starých plotů. Dlouho jsem nemohla přijít na to, proč mě neoslnilo. Nejdřív jsem to sváděla na absenci úzkých uliček a hrázděných domů, ale až teď, s odstupem dvou dnů, to vidím: město je příliš strohé. Opravdu starých domů je tam hodně, ale všechny jsou rovné, hladké a nezvykle vysoké. Takové důstojné, ctihodné, odtažité. Demonstrace moci a síly. Pevný základ. Navíc máte pocit, že stojíte jednou nohou na předměstí, protože autobusák i vlakové nádraží jsou v podstatě pár metrů od dómu.
Korunu tomu nasadila naprosto otřesná prodavačka zmrzliny (jedna moje kamarádka by ji nazvala „pozitivní krávou“), ze které jsem byla v šoku několik dlouhých minut. Zmrzlinu ale měla dobrou a kupodivu levnou: tři obří kopečky za 5,80 eura, hned u bývalé mýtnice.
Jo, a hodiny na domě, které neukazují hodiny, ale znamení zvěrokruhu 🙂
Svatopetrský dóm je asi nejtmavší a nejsmutnější kostel, ve kterém jsem byla, i přes impozantní výšku kleneb a barevná stará okna.
A to překvapení
Na úplný závěr fotka vrchu s rozhlednou, německá strana, někde za Nýrskem. Jasně, focené za jízdy mobilem,
ale co to tam, prokristapána, je na tom okně?! Na druhé fotce o tři vteřiny později už to není.