MROŽOVINY: Iracionální pověra feminismu

Nejen vyhraněné feministky, ale i jiné publicistky, které se k feminismu ani nehlásí, razí ve svých článcích (na stránkách LN naposled Irena Obermannová) tezi, že existuje lidský druh muž-agresor, který podle nich nemá ženský protějšek.

Autorky se někdy přímo chlubí, že válkám nerozumí a rozumět nechtějí, a přesto mají odvahu redukovat veškeré lidské násilí na „letitou pýchu, gigantičnost a neskromnost jisté části lidstva“, což je parafráze z jednoho takového článku. Náboženské, ideologické a demografické konflikty pak podle nich nejsou ničím jiným než pouze stavem, v němž se „jeden mužský princip rve s druhým a na obou stranách pláčou nevinní“, abych opět parafrázoval.
Tyto citové výlevy, jimž média dávají váhu zasvěceného soudu, účelově vynechávají skutečnost, že v moderních světových konfliktech hraje mužská agresivita a bojovnost druhotnou roli. Primární příčiny válek jsou dány bezpohlavními ekonomickými, ideologickými a především demografickými faktory. V prvé řadě to jsou populační exploze (v současnosti ta muslimská učinila z islámu právě to, co je) které vedou k nárůstu agresivity a ke vzniku konfliktů, takže spojovat mateřství a mírumilovnost, jak se v uvedených statích automaticky činí, je opět jenom citově vděčný pseudoargument na mikrosociální úrovni, kdežto v holé realitě a na úrovni makrosociální je důsledkem nadbytečných mateřství opak – agresivita a násilí (etnické a rasové bouře propukají vždy v přelidněných sídlištích).
Pomíjením těchto racionálních faktů autorky vlastně kopou další příkop (jako by jich nebylo dost) napříč lidskou populací – na jedné straně stojí ženy, všechny laskavé a mírumilovné dárkyně života, na straně druhé všichni muži, násilníci a zabijáci. Ačkoli se tyto články tváří rozšafně, moudře a humanisticky, jedná se o iracionální pověru, nebezpečnou tím, že v jejím podtextu se skrývá genderová nenávist. Je smutným paradoxem, že ačkoli se tyto články bijí za nenásilí, za snižování jeho míry, samy na nový druh agrese zatím slovní, na agresi genderovou, zakládají.

Podívejme se nyní na onu „letitou pýchu“, rozuměj mužskou, která podle Ireny Obermannové otevírá cestu válkám. Ani ve starých mýtech nenalezneme žádný důkaz toho, že agresivita a sklon páchat násilí by byly čistě mužskou záležitostí. Naopak, nikdy nechybí účast žen, které jsou v mnoha případech přímo iniciátorkami násilí a používají muže jako nástroje ve svých mocenských plánech. Namátkou připomínám Aischylovu trojdílnou tragédii „Oresteia“ či Sofoklovu, respektive Eurípidovu „Élektru“, v nichž je iniciátorkou pomsty za vraždu otce (krála Agamemnóna) právě žena, jeho dcera Élektra, která dovede bratra Oresta až k matkovraždě. Ze severských mýtů zase známe termín fylgja, což je žena, ženoucí muže do boje. Takovou fylgjou je i Kriemhilda z rytířského eposu „Píseň o Nibelunzích“, jenž je štaufským odrazem mnohem starší epické básně z období germánské heroické poezie.
Z pozdějších evropských dějin známe dosti panovnic, které prováděly tvrdou imperiální politiku (Alžběta I. Anglická, carevna Kateřina II. Veliká), aby se tvrzení o mírové politice, kterou by vedly ženy, kdyby se dostaly na rozhodující místa, ukázalo jako iracionální pověrou.
I ve 20. století vedle mužských agresorů najdeme i válečné vůdkyně. Především uvádím izraelskou premiérku Goldu Meirovou, která stála v čele státu během „opotřebovávací války“, a pak železnou lady Margharet Thatcherovou, jež na obsazení Falkland Argentinci odpověděla bleskovou vojenskou akcí.

„Nedovedu si představit, že by ta letadla unesly ženy“, uvádí se též v článku Ireny Obermannové v souvislosti s útokem na USA 11. září 2001. Je to příklad dalšího feministického bludu, že ženy nejsou od přírody schopny teroristických akcí. Připomínám skupinu Bader – Meinhofová, kde žena stála v čele teroristické organizace, o řadových členkách ani nemluvě. Výlučně mužské teroristické organizace prostě neexistují (snad s výjimkou islamistických), stejně jako neexistují monopohlavní extremistická hnutí, mezi antiglobalistickými agitátory najdeme jak Viktora Pioreckého, tak Alici Dvorskou.
A pokud extremistická ideologie drží ženy stranou – jako u neonacismu – nechybějí mezi nadšenými fanynkami a aktivistkami. Je to už nějaký čas, co ČT uvedla kanadský film o takové neonacistické aktivistce (pochopitelně se šťastným koncem, neboť dívka nakonec prozřela).
Tím se dostáváme k fanatismu, který také bývá feministkami přisuzován pouze mužům, neboť ženy ho prý nejsou schopny (tuto tezi razila na stránkách LN Tereza Boučková). Doporučoval bych pisatelkám těchto názorů, aby si na videu přehrály střihové dokumenty, na nichž jsou zachyceni posluchači a posluchačky Hitlerových projevů, nebo ty, které ukazují Hitlerovy triumfální vjezdy do obsazených měst a území. Těch extatických výrazů, viditelných na tvářích naslouchajících a přihlížejících žen, není schopen žádný muž, tvrdím naopak zase já. Totéž lze pozorovat i při ukázkách filmových týdeníků z 50. let, jež uvádí jako dokument doby ČT 2. I zde tváře soudružek prozrazují mnohem větší míru emocí a fanatismu než tváře soudruhů. A konečně skvělou ukázkou ženské odrůdy fanatismu jsou i dnes projevy kované komunistky Jiřiny Švorcové, bývalé předsedkyně normalizačního Svazu divadelních umělců.
Stejným ideologickým mýtem je i tvrzení, že ženy jako matky a mírumilovné bytosti z podstaty nejsou schopny sadismu a mučení jiných lidských bytostí. Historie zná celou plejádu dokonalých sadistek, jakou byla i pověstná Bátorička z Čachtic, a 20. století poskytlo v nacistických koncentrácích a bolševických gulazích dostatek příkladů žen, které dokázaly vězeňkyně mučit ještě vynalézavěji než jejich mužští kolegové. Mučící praktiky příslušnic KGB pak popisuje Solženicyn ve své knize „Souostroví gulag“.

Že v případě ženské vrozené mírumilovnosti a laskavosti se jedná o ideologickou lež feminismu a u ostatních autorek přinejmenším o iracionální pověru, dokládá logický rozpor, který je u samého základu tohoto tvrzení a feministického přístupu obecně.
Feministky a s nimi souznící autorky jedním dechem uvádějí:
1. Není rozdíl v sociální a psychické výbavě muže a ženy. Pokud došlo za patriarchátu ke „specializaci“, je za to odpovědný šovinismus mužů, který účelově rozdílnou výchovou dociluje žádaného, tj. submisivního postavení ženy.
2. Je rozdíl mezi muži a ženami a to z podstaty. Oproti agresivním a násilí páchajícím mužům a jejich světu válek stojí mírumilovné, násilí neschopné ženy a jejich svět míru a lásky.
Z elementárních pravidel logiky vyplývá, že tyto výroky nemohou platit současně. Buď platí první, a ženy jsou v podstatě stejně agresivní jako muži, nebo platí druhý – a pak mírumilovnost a laskavost žen je právě onou „specializací“, kterou u nich vypěstovali šovinističtí muži a kterou právě feminismem ztratí!
Prosil bych tedy feministky a s nimi souznící pisatelky, aby si, proboha, vybraly a nevytahovaly na muže účelové argumenty podle toho, jak se jim hodí do ideologického krámu feminismu.

Nepopírám, že současné statistiky zločinnosti a páchání násilných činů významně hovoří pro nenásilnost žen. Nicméně nárůst ženské kriminality především na Západě, korespondující s ženskou emancipací a jejich zapojováním do dříve ryze mužských profesí (podnikání, politika, armáda a policie), napovídá, že z genetické podstaty opravdu není rozdíl mezi mužem a ženou i v případě agresivity a sklonu k násilí.
Především feministky se budou muset smířit s faktem, že emancipace žen, kromě líce, má i svůj rub. Jestliže ženy chtějí vykonávat doposud ryze mužské profese s velkým rizikovým faktorem, např. jestliže chtějí sloužit v armádách (a chtějí!) a tam zabíjet nepřátele (a chtějí!!!), osvojí si dříve nebo později i tzv. „mužskou“ agresivitu a sklon k násilí. Podle psychologů je agresivita nezbytným předpokladem pro rizikové povolání a ani ženy nedokáží vzdorovat zákonům přírody.
Nemohou tedy změnit svět na základě genderového principu. Svádět násilný charakter lidské společnosti právě na tento princip je snad pochopitelné u citově deprimované matky, jež právě ve válce ztratila syna, je prostě iracionální pověrou, která jí pomáhá snášet lidsky pochopitelnou bolest, ale je nehodnověrným argumentem pro názor, který chce být brán vážně.
Obzvláště to bije do očí u novinových příspěvků publikovaných v jazyku Karla Čapka, autora dramatu „Matka“. V něm právě proto že je matka – dárkyně života, dává titulní hrdinka poslednímu synovi do rukou pušku a proměňuje v čin fakt, že existují hodnoty bez rozdílu pohlaví, které je třeba bránit i násilím. Nu a na dokreslení univerzálního charakteru agresivity zbývá dodat, že skrytým autorem této násilí posvěcující hry je – žena, Čapkova manželka a spisovatelka Olga Scheinpflugová.

Psáno v Praze 29. 11. 2001

Správce webu

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Next Post

Alena Dvořáková -ZAHRÁDKA NA ŽELIVCE

St Pro 5 , 2001
originální fotografický projekt

Témata