MROŽOVINY: Scénář protiteroristické války

Nazírat vojenství jen očima Josefa Švejka je typicky české.

Války provázejí èlovìka od samého poèátku jeho vývoje a vojenství se postupnì stalo dùležitou disciplínou lidského poznání, která dnes od každého dùstojníka vyžaduje vysokoškolské vzdìlání. Zjednodušenì øeèeno, vojenství uèí jaký stanovit cíl války a jak tohoto cíle dosíci. Prvé patøí do strategie, druhé do taktiky.

Strategie omezených cílù.
Cílem prvních válek bylo získat koøist (otroky, dobytek), pak území, nebo bylo primárním zdrojem pøedchozí koøisti. Navíc postupným záborem území byl protivník zbavován síly, klesal jeho ekonomický potenciál a tedy i další schopnost k odporu. Podle tohoto principu se vedly všeobecné války až do poloviny 20. století, kdy existence jaderných zbraní si vynutila nový pohled a existence zbraní dalekého dosahu s automatickým navádìním umožnila nové zásady realizovat. Vznikla strategie omezených cílù, v níž smyslem války už není obsazení protivníkova území, když se dá jeho útoènost omezit zbranìmi dalekého dosahu..

Tuto strategii pak USA velice zøetelnì uplatòují v právì zahájeném konfliktu. Jejich strategické cíle v Afghánistánu se dají seøadit takto:
1. Znièit infrastrukturu teroristické organizace Al Kajdá – znièení jejích výcvikových základen a komunikaèních center na území Afghánistánu, likvidace bin Ládina a dalších teroristù.
2. Znièit vojenskou infrastrukturu talibanského režimu – znièení vojenských základen, štábù, komunikaèních center, v první fázi pøedevším letiš a prostøedkù PVO.
3. Pøesvìdèit islámskou svìtovou komunitu, že agrese nesmìøuje proti ní, ale výhradnì proti teroristùm (proto byly nasazeny potravinové „bombardéry“.)
4. Exemplárnì potrestat režim, který podporoval svìtový terorismus – názornì pøedvést, co mohou v budoucnu jiné takové režimy oèekávat.
5. Ovìøit a dopracovat operaèní postupy (vèetnì diplomacie) pro budoucí konflikty tohoto typu – sestavit „kuchaøku“, podle které se bude „vaøit“ v dalších protiteroristických válkách.
Nelze tedy oèekávat masové nasazení americké armády, vytvoøení nìjaké fronty, dobývání mìst a postupnou kontrolu nad územím – to se ponechá místní Severní alianci.

Taktický postup.
Z vyneseného trumfu, jakým byl první americký útok v noci ze 7. na 8. øíjen, lze usuzovat na další karty v americkém listu. Jako první krok k dosažení vytèených strategických cílù byly zahájeny operace k získání vzdušné nadvlády. Proto byl první útok proveden v noci a veden na stanovištì protivzdušné obrany, letištì a na pøíslušné štáby.
Jakmile prùzkumné prostøedky potvrdí, že talibanská protivzdušná obrana je znièena, dojde k druhé fázi, jíž budou témìø s jistotou vzdušné výsadky. Již v roce 1917 pøišel britský generál Fuller s teorií „vertikálního obchvatu“, tedy s myšlenkou odøíznout nepøítele útokem ze vzduchu. Teprve ale konstrukce vrtulníku a jeho zdokonalení po 2. S. V. umožnilo, aby se vertikální obchvat uplatnil v praxi – byl to jediný zpùsob boje, který se ukázal jako úèinný ve Vietnamu. Zde pak vznikl nový druh aeromobilního vojska. Jeho pøíslušníci jsou do akce dopravováni vrtulníky, za pomoci jiných vrtulníkù palebné podpory se vysazují pøímo do nepøátelských postavení, po jejichž znièení jsou opìt vrtulníky vyzvednuti a dopraveni zpìt na základnu.
Tento typ aeromobilních operací (vrtulníkových výsadkù za vzdušné podpory) za úèasti elitních výsadkáøských a zde horských jednotek pak bude uplatnìn i v Afghánistánu, pøièemž cílem budou základny teroristù a Talibanu. Po jejich znièení se otevøe cesta pro úspìšný plošný postup protitalibanských sil Severní aliance, který nebude muslimy chápán jako agrese „bílých ïaurù“, ale jako osvobození Afghánistánu Afghánci.
Taktikou „hit and fly“ se tedy Amerièané vyhnou pasti, do níž tøikrát padli Britové a osudovì i Sovìti. V ideálním pøípadì nesmìjí vytvoøit na území Afghánistánu žádnou vlastní základnu, žádnou pevnou frontu a tedy vlastní zápolí, což by poskytlo Talibancùm možnost partyzánského boje. Naopak, budou to Amerièané, kdo povedou cosi jako partyzánskou válku naruby. Americké úderná komanda o maximálním poètu nìkolika set mužù budou mít za úkol pøedevším likvidovat bin Ládinovy teroristy a jejich základny. Dále budou jejich cílem vojenské instalace a jednotky Talibanu, které budou napadat z léèek v kombinaci se vzdušnými pøepady, nikoli otevøeným bojem. Vzhledem k mezinárodní izolaci Talibanu jsou pak tyto instalace nenahraditelné.
Americký „biè“ bude (už je) doprovázen „cukrem“ potravinové pomoci. Již s prvním úderem bylo z letadel shozeno 37 tisíc potravinových balíèkù pro prchající civilní obyvatelstvo, aby se manifestovalo rozlišování mezi muslimy a teroristy. Doražení talibanského režimu pak bude ponecháno spojené afghánské opozici, pøedevším Severní alianci. O budoucnosti Afghánistánu rozhodnou Afghánci, nikoli Amerièané.

Dva falešné mýty partyzánské války.
Skoro slyším hlasy, že taktika vzdušných útokù znamenala ve Vietnamu americké fiasko a totéž fiasko se bude opakovat i v Afghánistánu, kde opìt Amerièané zabøednou do partyzánské války, jež se nedá vyhrát.
Toto je první falešný mýtus vehementnì šíøený levièáky a dalšími lidmi, kteøí z rùzných dùvodù nenávidí USA. Staèí si nalistovat jakoukoli knížku o vietnamské válce vydanou po roce 1989, a každý si mùže pøeèíst, že povìstná severovietnamská ofenziva „Tet“, která v roce 1968 údajnì zlomila Amerièanùm vaz a pøimìla Johnsona, aby nabídl Severnímu Vietnamu jednání v Paøíži, nebyla žádným vojenským vítìzstvím Vietkongu. Naopak, po poèáteèních úspìších Giapovy „ofenzivy proti mìstùm“ se podaøilo americkým jednotkám situaci stabilizovat a udržet i obklíèenou základnu Khe Sang. 1. dubna 1968 pak 1. aeromobilní divize US Army prolomila obklíèení základny a 10. dubna americké síly dobyly zpìt i základnu Lang Vei. Aèkoli Khe Sang dokázal severovietnamskému generálu Giapovi, že se nebude opakovat Dien Bien Phu, a americká armáda oprávnìnì slavila vítìzství, vysoké ztráty podlomily americkou morálku doma. Míroví aktivisté rozleptali americké odhodlání pokraèovat ve válce, jež právì pøekonala kulminaèní bod a pøinesla by vítìzství nad komunisty. Vojáci, hrdí na své vítìzství, se náhle dovìdìli o opovržení, jež si vysloužili doma (pøispìla k tomu aféra My Lai) za to, že bojují ve „špinavé“ válce, a když došlo k mírovým jednáním v Paøíži, pochopili, že bojovali nadarmo. Frustrace amerických veteránù pak nepochází z toho, že prohráli „zbyteènou“ válku, ale že je pøipravili o vítìzství jejich domácí lidé, kteøí jim farizejsky právì namluvili, že to byla válka zbyteèná a špinavá. Také nám komunisté vyprali mozky tak dùkladnì, že stále nepøestáváme vietnamskou válku vnímat zkreslenì, z èehož levièáci nepøestávají tìžit.

Druhý falešný mýtus partyzánské války tvrdí, že žádná okupaèní armáda nemùže porazit lidový odpor, natož inspirovaný militantním islámem. Z analýzy všech partyzánských válek však vyplývá, že oním faktorem, který rozhoduje o výsledku, není ani tak hloubka a šíøe lidového odporu, ale pøedevším výcvikové a oddechové základny na bezpeèném území a dodávky zbraní a munice tøetí stranou. Dokonce i partyzánský vùdce par excellence Josip Broz Tito musel pøed nìmeckými jagdkomandy utéci z pevninské Jugoslávie na ostrov Vis, kde s britskou pomocí vybudoval pøed Nìmci bezpeènou základnu (spojenecké letectvo by každý nìmecký pokus o vylodìní rozbilo). Z Visu také operovala pøidìlená peru Spitfirù, která poskytovala Titovým partyzánùm leteckou podporu, o spojeneckých dodávkách zbraní a munice, bez nichž by se celé slavné jugoslávské partyzánské hnutí rychle zhroutilo, ani nemluvì. Nìmci pak vyklidili Jugoslávii ani ne tak pod tlakem partyzánù, ale z obavy, že budou odøíznuti ze severovýchodu postupující Rudou armádou.
Tatáž situace se opakovala ve Vietnamu. Vietkong mìl základny na bezpeèném severu, který byl sice bombardován, ale pro americké a jihovietnamské pozemní síly zùstal nedostupný. Zásobovací trasa Vietkongu, tzv. Ho Èi Minova stezka, dokonce vedla cizím státem (Laos, Kambodža) podél vietnamské hranice, aby ji opìt Amerièané nemohli pøerušit. Zbranì i s instruktory pochopitelnì dodával SSSR.
V Afghánistánu se pak role obrátily, byl to Pákistán (a USA), kdo beztrestnì dodávaly afghánským mudžáhidùm zbranì a munici, vèetnì sofistikovaných støel Stinger, jež eliminovaly sovìtskou vzdušnou nadvládu. Taktéž výcvikové základny mudžáhidù byly v nenapadnutelném Pákistánu a za takových podmínek opravdu partyzánské hnutí porazit nelze.
Avšak dnes obì dùležité podmínky partyzánského boje hrají do ruky Amerièanùm. Pøípadným talibanským partyzánùm chybí pro delší boj dodavatel zbraní (proto diplomatická ofenziva USA, která Taliban ponechala osamìlý jako kùl v plotì) a navíc nebudou mít žádné cíle, nebo Amerièané si partyzánskou pouèku pøivlastnily pro sebe – ne talibanské, ale jejich základny budou na bezpeèných místech, na územích tøetích státù, což bylo úkolem, který taktéž americké diplomacie beze zbytku splnila.
Ti lidé, kteøí pak sýèkují, že Amerièané zabøednou do dlouhé války bez šance na vítìzství, jako byl Vietnam, mají pouze jeden skuteèný argument – a to nenávist k USA a k civilizaèním hodnotám, které reprezentují. Budou zklamáni.

Psáno v Praze 8. 10. 2001

Správce webu

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Next Post

Smrt dítěte

So Říj 13 , 2001
od Lydie Junkové

Témata