Přes bulharské hory na řecký ostrov Thassos III

3

V Bulharsku se nachází mnoho přírodních jezer, a to především v horách. Také název bulharské Rily pochází z thráckého jazyka (kde „rila“ znamená „hodně vodnaté pohoří“) podle ledovcových jezer (okolo 200) a minerálních pramenů v podhůří. Krom toho zde pramení významné balkánské řeky, tekoucí do Černého i Egejského moře. Právě v Rile jsou situována nejkrásnější horská jezera z celého Bulharska, včetně impozantních Sedmi rilských jezer s názvy: Salsata, Okoto, Babraka, Blisnaka, Trilistnika, Rovnoto a Dolnoto. Křišťálově čistá voda má i v létě nízkou teplotu kolem 10 stupňů Celsia, však jsou také jezera položena v nadmořské výšce 2100 -2200 metrů.


ilustrační foto (pohled na pět ze Sedmi rilských jezer ze hřebenu)

Ráno v půl sedmé vylézám jako první ze stanu. Už neprší, ale vše je zahaleno do hustých mraků a z okolních výjevů není vidět ani „Ň“. Vařím si k snídani instantní polévku a za chvíli vstávají i ostatní. Společně žehráme na počasí, protože dnešní den jsme měli v plánu, že nalehko obejdeme všech sedm jezer a vylezeme si na nějaký ten vrchol při cestě. Bohužel je nám jasné, že v tomhle počasí je jakýkoliv trek na nic, protože z rilských krás neuvidíme vůbec nic. Jak tak přemýšlíme, co podnikneme dál, začínají se náhle mraky trhat a po chvilce už na nás vykukuje sluníčko, které odhaluje vršky hor. Jásáme a těšíme se, jak si dnešní túru užijeme. Za čtvrt hodiny už je zase mlha jak sviňa, vše schované v mracích a začíná mrholit. To jsou holt hory, počasí se mění každým okamžikem. Vyhlídka na výlet po jezerech je v nenávratnu pryč a my balíme k sestupu. Chceme jít zpátky k autu jinou cestou než jsme sem přišli, kolem dolního jezera, a pak oklikou zpět k výchozímu bodu – chatě Vada.
Cesta hned na začátku není vůbec povzbudivá, protože slézáme prudce dolů po skalnatém terénu, na kterém to v tom mokru pěkně klouže. Scházíme k jezeru, kde v mlze ztrácíme naši značku a musíme se kousek vracet. Ačkoli jsou zde turistické trasy dobře značené, v tomhle úseku jsou značky staré a vybledlé a nejsou téměř vidět. (O kus dál pak jsou nově natřené a až přehnaně časté.) Procházíme jakýmsi močálem kolem jezera, mezi kosodřevinou, vidět je tak na dva metry. Připadám si jak Král Šumavy.




Naštěstí se z tohoto nepříjemného terénu brzy dostáváme a cesta vede dále lesem. Začínáme sestupovat po úzké kamenné cestě a s těžkými bágly na zádech ví naše kolena za chvíli o každém kroku. Ale aspoň přestalo pršet a už je jen hmlisto a sychravo. Asi v polovině cesty potkáváme mladý slovenský párek v opačném směru. Ptají se nás, kolik je hodin, a rozvažují, zda mají v další cestě pokračovat. Jsme skeptičtí, protože nemají pořádnou výbavu do hor – dívka si jde jen ve flaušové bundičce. Říkáme jim, že nahoře je slota, a že ani nic neuvidí, ale mladý Slovák to nechce vzdát, a tak pokračují. Myslíme si, že dřív nebo později to stejně určitě otočí, nejpozději pak u jezerního močálu. My také pokračujeme dál a posléze dorážíme k chatě Vada. Převlékáme se do suchého oblečení a přehodnocujeme plán. Vzhledem k tomu, že dle dlouhodobé předpovědi, kterou jsme sledovali ještě v Čechách, se má v Rile počasí už  jenom horšit, zítřejší plánovaný výstup na Mussalu rušíme, neboť v té mlze by postrádal jakýkoliv smysl. Slibujeme si, že dopřeje-li nám to počasí, pokoříme Mussalu při zpáteční cestě domů, což také dodržíme, a už nyní mohu prozradit, že to patřilo k nejkrásnějším zážitkům z celé naší dovolené.


Nyní míříme do hor Pirin, konkrétně do městečka Banska na samém úpatí Pirinu, kde by podle předpovědi mělo být počasí podstatně lepší. Navigátor Axl zkoumá mapu, a protože se mu nechce vracet na hlavní silnici, navádí Petra podle mapy na cestu, která vede mezi horami a přímo spojuje Rilu s Pirinem. Nejdříve projíždíme městečkem Kostenec, kde na křižovatce prodávají pravé hřiby v takových těch zelených přepravkách na zeleninu. Na povoze jsou vyrovnané bedýnky s houbami, ve škarpě pak jakási žena houby čistí a na zemi už stojí přepravky s očištěnými hřiby určené k prodeji. Vedle nich postávají a čučí dva muži = obchodníci. Zajímavá dělba práce. Dál už pak jedeme takovou krkolomnou stezkou, silnice je vymletá a samá díra. Buď jedeme krokem anebo naskakujeme až do stropu. Kolem nás jsou samé hory a skály, občas se pod nimi klikatí nějaká říčka. Kodrcáme se kus cesty, když najednou se před námi objeví závora a – finito. Z domku u závory, který mi připomíná nyní už opuštěné strážní domy v šumavském hraničním pásmu, vychází uniformovaný chlápek. Naštěstí nedrží v ruce kalašnikova. Kupodivu umí anglicky a dozvídáme se od něj, že je zde ochranné vodní pásmo a jet tudy rozhodně nemůžeme. V naší blízkosti se nachází veliké jezero Belmeken, které leží na rozhraní dvou povodí, a to bude asi ten důvod. Jsme zdecimovaní. Místo toho, abychom si kus cesty ušetřili, budeme se vracet zpět po té hrozné silnici a přece jen dělat okruh po státovce. Ale nedá se nic dělat, aspoň víme, že cestám v mapách moc důvěřovat nemůžeme. Jenom nechápeme, proč někde dole na začátku silnice neumístili dopravní značku zakazující vjezd (či průjezd), a my tak museli najet spoustu zbytečných kilometrů.


Takže se vracíme, projíždíme znovu Borovec, kterému jsme se chtěli vyhnout, a přes Samokov sjíždíme na hlavní tah. Jen co máme hory za zády, mění se počasí jak mávnutím kouzelného proutku. Mraky jsou pryč, rapidně se oteplí a sluníčko svítí, jak kdyby mu platili. Je to k vzteku.




Navečer přijíždíme do Banska. Město se nachází v Razlošské dolině ve výšce 900 m n.m. přímo na severním úpatí Pirinu, ze severu obklopené pohořím Rila a z východu pohořím Rodopi. Vlastní osada vznikla v 9. – 10.století, ke značnému rozmachu obce došlo od 18.století v návaznosti na rozvoj obchodu s egejskými zeměmi, s Indií, Arábií, Francií, Anglií a Rakouskem. V 19. století bylo Bansko již poměrně bohatým městem, místní obchodníci i řemeslníci si stavěli krásné domy, obehnané vysokými zdmi, z nichž se mnohé dochovaly až dodnes. Dnešní Bansko s 10 000 obyvateli je jednak díky své poloze významným lyžařským a turistickým střediskem, jednak patří s mnohými architektonickými kulturními památkami mezi městské památkové rezervace.


Je znát, že zde turistický ruch opravdu čile kvete, čemuž odpovídá celkové uspořádání. Periferie vypadá sice stejně jako všechna bulharská města, či-li hnusně, ale jinak má Bansko šarm podhorského městečka s mnoha hotely, hotýlky a penziony. Krom toho zde probíhá čilá výstavba nových komplexů, naštěstí citlivě architektonicky řešených. Nové budovy skvěle zapadají do koloritu okolních domů a nedalekých hor.


Projíždíme různými třídami a vybíráme hotýlek, který by se nám líbil a přitom nás finančně nezruinoval. Nakonec zastavujeme u tříhvězdičkového hotelu Lazur a Axl se jde ptát na cenu. Recepční bohužel neumí anglicky, a tak nastupuje Terka s němčinou. Bereme zde dva jednolůžkové pokoje po 25 Leva a jeden dvojlůžkový za 35 Leva. Za takřka symbolickou cenu dostáváme velké pokoje s poměrně komfortním, úplně novým vybavením včetně televize a lednice. Z balkónku pak máme výhled přímo na hory. Jsme maximálně spokojení a hned si dáváme horkou sprchu. Využíváme dostatečných prostor pokojů a rozkládáme zde k dosušení naše provlhlé svršky a stany.


Po regeneraci našich zevnějšků scházíme do recepce a Axl se už anglicky ptá relativně mladého majitele hotelu Majka na předpověď počasí. Dozvídáme se, že po následující dva dny má být slunečno a beze srážek. Podle toho také hned plánujeme, že zítra zůstaneme v Bansku, které si důkladně prohlédneme, a následující den vyrazíme do hor, při čemž zdoláme nejvyšší vrchol Vichren. Ptáme se ještě na možnost povečeřet v hotelové restauraci, ale protože už je po deváté hodině, kuchyň je zavřená. Majk nás posílá přes ulici naproti, kde se nachází „mechana“, či-li stylová bulharská restaurace s tradičními místními pokrmy. Poslechneme jeho rady, protože do centra města už se nám teď nechce trmácet, a děláme víc než dobře. Mechana je zařízena opravdu stylově. Zdi jsou kamenné, stropy z dřevěných trámů, také všechen nábytek dřevěný. Na stolech jsou červené přízové ubrusy s bulharskými motivy, lavice mají přehozy v podobném ladění. Uprostřed vstupní místnosti je obrovská dřevěná káď plná lahvového piva, které je chlazeno vodou stékající dřevěným korytem odněkud zvenku. Různé tradiční doplňky umístěné na stěnách a policích doplňují celkovou atmosféru, která je vynikající.


Okamžitě k nám přibíhá mladá servírka, která je velmi ochotná. Ptá se nás, odkud jsme, a pak na nás vybalí všechna česká slovíčka, co zná. Smějeme se, když my na oplátku slabikujeme bulharské ekvivalenty – a dobrý kontakt je navázán. Objednáváme si pití a servírka vymlouvá Petrovi kávu, že prý ji tady nevaří dobrou. Nám s Terkou pak doporučuje značku červeného vína a její tip je skvělý. Za 10 Leva pijeme skutečně výborné vínko. Výběr jídla je podstatně složitější, protože jídelní lístek je více než bohatý. Nakonec si Terka dává coby vegetarián pizzu Margharita, jejíž přítomnost na jídelníčku nás zaskočila, já kuřecí špíz, Petr s Axlem pak šestisetgramový míchaný špíz. Chlapi si chtějí přiobjednat ještě nějaký zeleninový salát, servírka se ale směje a říká jim, že to všechno nesnědí. Dávají tedy na její slova a dělají dobře, protože to, co jim vzápětí přinese, vyráží dech. Na velkém prkýnku dlouhém minimálně půl metru leží na dřevěných vidlicích obrovský špíz skládající se z vepřových a kuřecích kousků (respektive kusů), slaniny, klobásek a různorodé zeleniny. Pod špízem jsou pak na vinných listech rozložené brambory a hranolky. Všechno jídlo je dobré, ale na naše zvyklosti málo slané. S tím jsme se následně setkali ve všech dalších bulharských restauracích, Bulhaři oproti nám prostě málo solí. Možná i to je jeden z důvodů, proč netrpí tolik kardiovaskulárními chorobami jako my Češi. Ale po dosolení je jídlo opravdu chutné a musíme také ocenit, že hranolky nejsou mražené fabrikované, ale dělané skutečně podomácku. Přikusovaný česnekový chléb připomínající velikou pita placku je jen zlatou tečkou celého menu. Po večeři jsme plní k prasknutí, loučíme se s milou servírkou a jdeme spát.

Čtěte dále:   Humpolec a chorvatský Karlovac se sbližují, pojí je dávný příběh rodiny Reinerů



 



 


Druhý den ráno vstáváme až po deváté hodině a teprve v deset jsme schopni vypravit se na snídani do půvabné hotelové restaurace. Je nám stydno, ale servírce a kuchařce zároveň to nedělá žádný problém. Směje se na nás, a protože neumí anglicky, domlouváme se opět směsicí jazyků. Funguje to ale dobře, jen to bulharské netradiční kývání hlavou nám stále dělá problémy. Na otázku, zda chceme ke kávě mléko, kýveme a kuchařka nám ho pochopitelně nedonese. Snídáme omelety se šunkou a sýrem, k tomu opečený bílý chléb. Omeleta je tak ze tří vajec, takže nás tato pozdní snídaně nasytí na celý zbytek dne. Když platíme, kuchařka nám oznamuje, že kávu máme od manažera hotelu zadarmo jako dárek. Usměvavý Majk na nás také už ode dveří mává a zdraví se s námi. Příjemné prostředí, příjemné ceny, příjemní lidé, víc k tomu nelze dodat.


Po snídani vyrážíme na prohlídku historického centra města. Než tam dojdeme, procházíme čtvrtí mnoha moderních hotelů, které se nám skutečně líbí. Snad v každé budově je citlivě zakomponován zdejší kámen, ze kterého tu všichni staví ploty, podesty, terasy a rozličné zídky.  V kombinaci s dřevěnými prvky vypadají stavby opravdu dobře. V některých jsou sice použita i plastová okna, ale v dřevěné imitaci nepůsobí rušivě.


 


Střed Banska je tvořen mnoha krásnými starobylými domy lemujícími ulice i úzké uličky, které jsou dlážděny nepravidelnými přírodními kameny. Mnohé udržované domy jsou přeměněny na mechany či penziony, v jiných jsou muzeální expozice nebo obchůdky s tradičními bulharskými tretkami. Kromě luxusních vozů západních značek lze potkat koňské potahy, na zápražích pak posedávají babičky v tradičních oděvech. Co nás zde zaráží, je množství úmrtních oznámení visících snad na každých dveřích či vratech. Úmrtní oznámení jsou stará třeba i několik měsíců či let a stává se, že vedle sebe visí  i tři-čtyři najednou. Mnohdy je nad nimi také umístěna velká černá mašle. Nezvyklý obyčej.








 



 



 



 


Náměstí je již moderní,s parkem, vodopády, vodotrysky a s pěší zónou s mnoha kavárničkami a obchůdky. Je odtud také nádherný výhled na panoráma Pirinu. V jedné kavárničce si dáváme Frappé a pivo, Petr s Axlem pak vynikající zmrzlinu do obrovského kornoutu. Zmrzlin tu mají několik druhů a v každé jsou celé kusy ovoce či ořechů, žádná chemická barviva. Vzápětí nás obklopují místní toulaví psi, kterých je v Bulharsku plno. Jsou bojácní a krčí se při každém pohybu ruky, když jim ale nabídneme oplatkový kornout, osmělují se a hltavě si jej od nás berou.


Po občerstvení procházíme dalšími uličkami a v jedné z nich nás oslovuje naháněč z blízké „k´ši“, tj. rodinného domu, jak tomu Bulhaři říkají. Jedná se o restauraci s domáckým prostředím a rovněž domácí krmí. Naháněč nás láká na výbornou stravu, a když zjišťuje, že jsme Češi, přechází do lámané češtiny. Chválí naše pivo a vyjmenuje nám plno českých pivních značek, že bych si sama na tolik druhů nevzpomněla. Smějeme se a slibujeme mu, že se tu zastavíme až večer. Ve skutečnosti už ale máme pro večeři vybranou jinou hospodu – nádhernou mechanu, která nás svým interiérem naprosto okouzlila. Ještě předtím ale nakupujeme pár drobnůstek, mimo jiné pohledy s tyčícím se vrcholem Vichrenu. Když horu vidím v celé své kráse, hned se pustím do Axla: „Ty pako, kam mě to chceš táhnout?To nemám šanci vylízt.“


„V pohodě, to vylezeš,“ tlemí se mi Axl.


„To teda N-E-V-Y-L-E-Z-U. Podívej se na to, dyť to je normálně horolezeckej výstup. Copak jsem ňákej horolezec?“


„A když to vylezeš, budeš na sebe pyšná?“




ilustrační foto (Vichren 2914 m n.m.)

Vidím, že tahle debata nemá smyslu, a tak to nechávám koňovi. Nakonec když to nebudu zvládat, můžu se na to vykašlat. Slézt dolů může člověk vždycky, že jo. Skoro vždycky…

Navštěvujeme ještě místní kostel a supermarket, což je takový menší obchůdek s potravinami. Kupujeme zde nějaké pivo, víno, rakiji, místní salám, ovčí sýr a chléb. 
 



 



 



 



 


Večer pak vyrážíme do naší zvolené mechany. Dojem z ní nám okamžitě kazí zdejší číšník, který se tváří značně otráveně. Chvíli i uvažujeme, že osud odejdeme, ale pak si přece jen objednáváme. Vína tu mají předražená – to samé, co jsme pili včera za 10 Leva, zde stojí 21 Leva. Jídlo ale drahé není, a tak si Petr dává škemba čorbu, což je dršťková polévka  a společně pak kebapčata a čufty, k tomu zeleninový salát. Axl si objednává mussaku a Terka vegetariánskou horkou pánev. Petrova polévka není dršťková, jak ji známe u nás, dala by se přirovnat ke zředěnému kyselému mléku trochu přibarvenému paprikou, ve kterém plave pár kousků masa. Petr si do ní přisype snad několik gramů soli a pepře, přihodí trochu krouhaného čínského zelí ze salátu, a pak už je prý dobrá. Terce přinesou velikou litinovou pánev se dvěma dřevěnými uchy, na které se ještě dosmažuje různorodá zelenina a hranolky. Jídlo ale postrádá jakoukoliv specifickou chuť. Ze všech pokrmů je skutečně dobrá akorát Axlova mussaka.


K jídlu nám tu prozpěvuje nějaký místní mladík, je to spíše ale takové karaoke. Navíc jeho oblečení (tepláky Adidas) k interiéru a k zvolenému tradičnímu bulharskému repertoáru vyloženě neladí. Hudební produkce nám připomíná muslimské žalmy a po hodině jednotvárného kvílení toho máme akorát tak dost, takže platíme a odcházíme. Jednoznačně se shodujeme, že bylo omylem řídit se vnějším dojmem z mechany. Míjíme „k´šu“ s naháněčem a ten už z dálky na nás mává a vítá nás jak své staré známé. Opět nás láká dovnitř, říkáme mu ale, že už jsme jedli, a že bychom si dali jen nějaké pití. „To není problém,“ směje se naháněč a vede nás ke stolu v zahrádce. S Axlem si dáváme víno, Terka pivo Pirinsko a Petr bulharskou specialitu – fantastický hustý jogurt (10% tuku) s medem a oříšky. Chvilku debatujeme, když k nám přistoupí číšník, který mimochodem mluví výborně anglicky, a říká nám, že host sedící za námi by nám rád objednal nějaký drink. Nechápeme proč, otáčíme se na našeho hostitele – je to asi padesátiletý muž a kyne nám. Říkáme tedy, že si drink dáme a muž si k nám přisedá. Anglicky nám říká, že pochází ze Sofie a v Bansku je pracovně, respektive v nedalekém Razlogu, ale v Bansku má dům, takže zde nocuje. Cítí se sám, a tak by si s námi rád popovídal. To mu umožňujeme, leč problém je v tom, že chlápek už má trochu pod kůží. Posléze nás zve k sobě domů, chce nám ukázat svůj dům, který nám i nabízí kdykoliv k dispozici, pokud ještě někdy do Banska zavítáme. S díky odmítáme návštěvu, protože už je pokročilá hodina a nás zítra očekává výstup na Vichren. Chlapík to ale odmítá pochopit a neustále nás přemlouvá. Začíná být čím dál tím víc nemazanější a navíc Axla jímá podezření, že by Bulhar mohl být jinak sexuálně orientován než bývá zvykem, V Axlovi to vyvolává značnou nervozitu, neboť je zřejmé, že pozornost našeho hostitele se upíná ponejvíc právě k němu.  Proto využíváme momentu, kdy chlápek odchází na toaletu, a i když je to neslušné, nezbývá nám nic jiného než se vypařit do tmavé noci. Noční Bansko nám připravuje ještě jedno překvapení, a to, když vidíme, že v centru svítí vánoční světelná výzdoba. Začátkem září je to vskutku nezvyklá podívaná, kterou mohou trumfnout snad jen české supermarkety s vánočními cukrovinkami v zářijovém prodeji. Cestou se na nás nalepí smečka potulných psů, kteří nás, udivení tím, že je namísto kopání hladíme, oddaně doprovází až k našemu hotelu. Je po půlnoci, a tak jdeme okamžitě spát – zítra nás čeká náročný den.


 



 


Pokračování příště


 

myska

3 thoughts on “Přes bulharské hory na řecký ostrov Thassos III

  1. Vaše reportáže Přes bulharské hory na řecký ostrov Thassos čtu jedním dechem a díky poutavému,naučnému i vtipnému zpracování si vše živě představuji a dokonce mám pocit,jako bych cestovala s Vámi.Moc děkuji za výborné zpracování a už se těším na příští pokračování.

    1. Moc děkuju za vaši pochvalu, opravdu mě těší. Jsem ráda, že má moje datlování aspoň nějaký smysl.

  2. Jóóó, na Vladka mám ještě pořád telefonní číslo a adresu, tak kdyby jste někdo jel do Banska a chtěl bydlet zadarmo, dejte vědět …. 🙂 Docela by mně fakt zajímalo, jak by koukal, kdyby se u něj někdo objevil a chtěl po něm bydlení. Asi by si ani nevzpomněl, že kdy někomu něco takového nabízel … 🙂

Napsat komentář: axl Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Next Post

Soukenictví v Humpolci ve vzpomínkách pamětníků III

St Říj 17 , 2007
Přinášíme třetí kapitolu vyprávění pana Pavla Motejla o soukenické tradici na Humpolecku. V něm se podíváme na historii soukenictví v Humpolci mezi oběma světovými válkami. Čtěte dále:   Humpolec a chorvatský Karlovac se sbližují, pojí je dávný příběh rodiny Reinerů

You May Like

Témata