To by se poldovi stát nemělo 10.

Jarda je jmenován územářem. 1/2


Asi za měsíc po svém nástupu do Paďous si sám velký Dolfa Vrtílek zavolal k sobě navrch Jardu Jordána a sdělil mu, že mu tímto přiděluje jakožto rajón jeho rodný Závidov. Zároveň před něj hodil útlý svazek papírů, na jehož vrcholu Jarda ihned poznal záznam o přijatém oznámení.
„ Co to je ?“
„ Poškození dveří garáže,“ řekl vedoucí. To už si Jarda spis vzal a zahlásil se k odchodu. Dole do spisu nahlédl. Spis měl přestupkové číslo. Oznamovatel byl nějaký Milan Hořava ze Závidova, s nímž se Jarda docela znal. Když si záhy četl jeho výpověď, zježily se mu vlasy na hlavě. V případu totiž šlo o to, že mu předešlé noci někdo střelil z  brokové zbraně do vrat garáže jeho rodinného domku a poškodil ( spíše rozflákal ) mu mimo tři skleněné výplně vrat taky jeho auto, které bylo v tu dobu v garáži zaparkováno. Broky prostě prolítly skrz vrata jako nic. Vrata přitom byla na domku osazena pouhý  metr a půl od oken obývacího pokoje. Jarda si ještě prohlédl ohledačku, (Ohledačka – ohledání místa činu – protokol obsahuje popis stavu věcí na místě činu v době ohledání Policií.) kde ovšem bylo jenom zcela nekonkrétně popsáno, že je rozbité okno a broky v garáži a poškozené auto. Usoudil tedy, že případ žádá osobní prohlídku místa a osobní angažování a zvedl se ze židle za účelem návštěvy kanceláře vedoucího Dolfy Vrtílka, aby ho požádal o umožnění vyjet na místo samé. Jaké však bylo jeho překvapení, když mu Dolfa řekl:
„ Teď ne, mám pro tebe jiné úkoly!“
Překvapení bylo záhy ještě větší, když ho Dolfa poslal šlapat po Paďousích jako jednočlennou hlídku. Neznal tady v podstatě nikoho a čtyři hodiny, které měl předepsány na obchůzku, ho celkem děsily. Žádný policista si nedovolí ( rozuměj český policista ) dělat nějaké pořádky v jednom muži. Ne že by se bál, ale ten druhý je mu aspoň svědkem, že udělal co udělal, neudělal co fakt neudělal, řekl co řekl a neřekl co neřekl. Prostě dostat se do kriminálu díky zákonům, které staví slovo lumpa na úroveň policajta, se nikomu nechce.
Od kolegů Jarda slyšel, že v takovém případě se pořádají výstupy na Starý hrad, což bylo místo na kopečku nad Paďousy. Kdysi to bývala kaplička, ale za druhé světové války doznala „stavebních úprav“, kdy ustupující Wehrmacht, jenž ji předtím používal jakožto pozorovatelnu, ji za použití několika desítek kilo trinitrotoluenu rovnoměrně rozmístil po širokém okolí mimo pár silných obvodových zdí, které to rozmísťování vydržely. Nahoře se pak pořádaly svačiny, ale ne kdekoliv. Aby byl policista uznán za čestného hosta Starého hradu, musel vylézt po vnější obvodové zdi nahoru do výše kolem šesti – sedmi metrů a následně asi dva metry skočit na druhou – vnitřní – obvodovou zeď, navíc asi půl metru výše. Copak o to, tam to šlo, nahoru se skáče dobře. Potíž byla v tom, že skočit zpátky byla děsná pakárna na pevnost nervů a odhadu odrazu a přistání, protože přelítnutí znamenalo pád z asi deseti metrů do nerovného terénu kolem. Jako malý kluk to Jarda asi třikrát skočil, když zde byl spolu s pionýrem na výletě. Další podmínkou uznání čestného členství hostů Starého hradu bylo navázání spojení z vnitřní obvodové zdi vysílačkou heslem: „ Vrk vrk !“
Když dozorčí vykoukl, viděl kolegu nahoře na zdi houpat nohama a dosvědčil, že byl na vnitřní obvodové zdi. Byl pak považován za čestného hosta Starého hradu. Prakticky to sice nemělo žádný význam, ale byla aspoň sranda. Jarda asi po dvaceti minutách vystoupal k hradu, nechal brašnu u paty zdi a vylezl po vydrolených cihlách nahoru. Bylo to hezky vysoko. Vysílačku si převlekl přes krk, aby mu neslítla dolů, odměřil si odhadem vzdálenost a skočil. Na druhé straně se ještě přidržel rukama, nohy se mu lehce rozklepaly, ale byl tam. Zamnul si spokojeně ruce, přitáhl si vysílačku, zkontroloval, zda se mu tím skokem nerozhasilo nastavení kanálů nebo režimu vysílání a zmáčknul mikrofon.
„ Vrk vrk !“ ozvalo se u dozorčí služby. Tu zrovna držel Milan Močigemba. Ten hned vyšel k oknu a uviděl Jardu na vnitřní stěně Starého hradu klátit nohama a jíst svačinu.
Potíž byla v tom, že Jardovi zapomněli kolegové říct, že tady toto nemůže dělat, pokud je Dolfa u sebe, protože tam má na okně stále zapnutou malou vysílačku, ze které všecko slyší. A vedle nachystaný dalekohled. Protože Dolfa  zvyky znal, jakmile uslyšel heslo dobyvatele Starého hradu, vyhlédl z okna a viděl Jardu sedícího na zdi hradu jak klátí nohama a cpe se svačinou.
A tak byl Jarda velice nemile překvapen, když se z vysílačky, sotva ukousl druhého sousta svého chleba se sýrem, ozvalo:
„ Ale pakuj dolů a hlas se u mě, hned !“
„ A kruci !“ poznamenal si pro sebe nahlas Jarda a honem schovával svačinu. Pak si dal vysílačku na záda a šteloval si skok zpátky. Jak byl rozrušený, nemohl se ke skoku dolů odhodlat. Zabrzdit pohyb na rozrušené zdi plné drolících se cihel nebyla sranda. Trvalo mu pět minut, než se vydýchal a skočil. Pak slezl rychle dolů a zvolna se vydal zpátky. Po cestě přemýšlel,  s jakou výmluvou za Dolfou přijde.
Když ho za deset minut Dolfa Vrtílek uviděl stát ve své kanceláři ( přišel ze záchodu ) vynadal mu, jestli si takto představuje zodpovědný výkon služby. Jarda drze řekl, že na tom nevidí nic špatného, protože nemá místní znalost (Místní znalost – znalost místa působení policisty, jména ulic, kde se nachází které obchody, instituce, provozovny a podobně.) a tímto svým počinem zahájil bližší poznávání Paďous. Na to mu ovšem „starý“ řekl:
„ A co kdybys sletěl dolů, rozbil by jsi si držku a jak bys to okecával potom, ha ?“
Na to musel Jarda uznat, že ho šéf dostal. Mladý trouba si myslel, že šéf měl obavu o jeho zdraví. Ve skutečnosti by z toho měl psaní a Jarda by dostal vyplacenou pojistku za úraz v práci, protože ani Dolfa nepochyboval, že by to určitě nebylo popsáno tak, jak to bylo. Nicméně i tak ztratil den zbytečným couráním po Paďousích. Během svého celkem bezcílného bloudění si pokoušel srovnat v hlavě, jak se asi zachová, když bude muset nějakým způsobem řešit nějaké své známé z rodného Závidova. To je obecný problém mnoha poldů: nechtějí sloužit doma kde bydlí, protože si myslí, že by se tam nemohli ukázat venku. Jarda pak vyloučil, že by mohl někoho pokutovat nebo jinak natahovat na skřipec.
Ještě než končil službu všimnul si, že mu v jeho přihrádce přibyly další papíry. Když do nich nahlédl zjistil, že je to nějaká doručenka od soudu odněkud z Olomouce, pak žádost o předvedení svědka k soudu do Hradce Králové a dva posudky na žadatele o vydání zbrojního pasu. Celkem asi čtyři hodiny ztraceného času.
„ Hm, hezké,“ okomentoval to nepříliš nadšeně. Nicméně vzdálenost přes půl republiky mu připadala děsná. Zašel proto za Dolfou.
„ No v žádném případě !“ odpověděl mu Dolfa na otázku, jestli má svědka vést autem do Hradce.
„ Víš kolik je to benzínu ? Za to můžeme měsíc jezdit a vyhledávat trestnou činnost !“
„ No jo, ale co mám teda dělat ?“
„ Jste četník ? Jste !“ spustil Dolfa svou oblíbenou písničku. „ Tak si, krucinál, poraďte !“
„ To ho tam mám vézt jako vlakem ?“
„ Když nemáte lepší nápad, tak si ho vezte třeba na tragači nebo na káře!“
„ Dovolte mi odejít !“ mávnul Jarda rozzlobeně rukou.
Ve tři odpoledne končil službu. Jakmile se dopracoval domů, vzal si své kolo a jel k Hořavovým na druhý konec městečka. Když přijel před Hořavův domek, zaujala ho hned vrata. Tři tabulky skla na jednom křídle vrat chyběly a byly nahrazeny pozinkovaným plechem. Jarda sešel po šikmém nájezdu k vratům a prohlížel si je. I dřevěné příčky byly poďobány od broků. Byly to ale poměrně veliké broky. Pak si všimnul, že se na zemi válí spousta papírových kroužků o průměru asi 15 milimetrů. Zprvu nechápal co to vůbec je a nevěnoval tomu pozornost. To už si jeho přítomnosti všiml pán domu a vyšel před dům.
„ Dobrý den, pane Hořava,“ řekl Jarda, když si ho všimnul.
„ Dostal jsem tady to střílení…“ ukázal na vrata.
„ Ahoj,“ řekl Hořava. „ Hezké, že ?“
Jarda se zašklebil:
„ Mě to moc hezké nepřipadá, střelba do obývaného domku… ts.. ts.“
„ Nejhorší na tom je, že my nikdo nevíme, co to má znamenat. Už jsme to s rodinou probrali zleva doprava a zprava doleva a nic…“
„ Mohl byste otevřít ty vrata ?“ požádal Jarda. Hořava mu vrata otevřel a ukázal mu, kam broky vozidlo zasáhly. Jeden z nich byl i v gumě stěrače. Přední kapota byla poďobaná a plná olověných čar, jak se broky po ní smekly. Přední sklo bylo asi na čtyřech místech prasklé.
„ Četl jsem si zápis o vaší výpovědi, vy jste doma nikdo nic neslyšeli, to ale přece musela být morda jak z kanónu..?“
„ Ne, musel asi střílet s tlumičem.“
„ Z brokovnice ? Já se v tom nějak nevyznám, ale brokovnice mít tlumič ani nemůže,“ zapochyboval Jarda.
„ Tak to mohl střílet přes nějakou látku nebo podložku…“
„ To je blbost…“
„ Tak já nevím.“
„ Obejdu si okolí…“ rozhodl Jarda. „ Za chvíli přijdu, zatím vzpomínejte, co jste kdo s kým měli nebo neměli, vy jste mistr u Řežábka, nevyhodil jste třeba někoho..?“
„ Ne, já s každým vycházím dobře…“
„ Tak chvíli vydržte…“
„ Jo, tady naproti bydlí nějaká Šlahůnková, důchodkyně, má slabé spaní, ta to musela slyšet, tak se jí zeptejte,“ ukazoval Hořava na jeden starší přízemní domek. Jarda tam hned zamířil.
„ Dobrý den paní, nevím jestli jste u o tom slyšela, ale tady vedle u Hořavů v noci někdo střelil z brokovnice do domu, vy prý máte špatné spaní, neslyšela jste nic ?“ spustil, sotva důchodkyně ve vlňáčku a modré sukni pootevřela vrata.
„ Já o ničem nevím, Hořavům někdo střílel do domu ? A stalo se někomu něco ? Ja panebože !“ zděsila se stařenka.
„ Do vrat garáže, vzalo to i auto.“
„ Ja panenkomarjá !“ zabědovala znovu.
„ Neslyšela jste v noci nějakou ránu, tak asi od jedenácti večera do rána ?“ naléhal Jarda, protože hrozilo, že za zneužívání jména božího nadarmo bude tetka muset navštívit místního duchovního a vyfasuje aspoň stokrát otčenáš a padesátkrát zdrávas Maria.
„ Neé. A to já mám velice špatné spaní… Poslyšte… Kdyby tady někdo vystřelil, určitě bych to slyšela. Určitě, je to hned vedle.. Já spím jako princezna na hrášku !“
„ Tak děkuju,“ poroučel se Jarda. Vrátil se do domu Hořavových, kteří ho hned pustili dál.
„ Tak na co jste kdo přišel, nikdo neměl žádné konflikty…?“ ptal se Jarda ještě v předsíni, když se zouval z bot. V obývacím pokoji byli dva synové Hořavů a paní domu.
„ Ne, akorát manželka vám chce něco říct, Heli, prosím tě…“ řekl starý Hořava.
 No, víte, pane Jordán, máme tady ještě jednoho hocha od rodiny, Pepu Mičánka, je mu už osmnáct…“ Tady se manželka Hořavy poněkud zadrhla.
„ No řekni mu to,“ zahartusil manžel.
„ No já jsem posledně v sobotu ránu šla k němu do pokoje větrat a cítila jsem tam nějaký takový zápach jak když z acetonu nebo Čikuli… Tak jsem si milého Pepánka podala a dozvěděla jsem se, že vzadu za stadionem u toho jezírka čichali nějaké lepidlo nebo co. Zavolám ho, počkejte moment !“
Odešla z obývacího pokoje, kde všichni seděli a po chvíli přivedla zavalitého hocha, kterého Jarda viděl poprvé v životě. Ten Jardovi řekl, že skutečně byli čichat lepidlo a vyjmenoval celkem ochotně ostatní, kteří čichali s ním. Jarda nad tím přemýšlel.
„ Dobře,“ řekl, když Pepa skončil s poctivým přiznáním. „ Jenomže Pepane, jestliže někdo střílí v noci do Vašeho domu z brokovnice, nabývám aspoň já silného dojmu, že nejedeš zdaleka jenom v nějakém blbém čichání. Já bych si tak tipnul, žes měl někde něco prodat a prachy sis nechal pro sebe. Zatím mě totiž nic jinšího nenapadlo. Mám pravdu ?“ zkusil to Jarda.
„ Ne, já v ničem nejedu, opravdu.“ řekl Pepa.
Jarda ještě chvíli zkoušel na Pepu různé druhy domluvy, ale Pepa si vedl pořád svoji.
Potom mluvil ještě s mladým Milanem Hořavou a jeho bráchou Oldou, ale ti jenom vrtěli hlavama.
Pak ještě vyšli s Hořavou seniorem ven před dům, kde se Jarda znovu zajímal o papírové kroužky po zemi.
„ Bylo to tady už předtím ?“ ptal se otce Hořavy.
„ Nebylo, ale co to je…?“ pokrčil rameny.
„ Že by to bylo z té patrony, já se zeptám lesníka,“ rozhodl se Jarda, protože mu existence těch divných kroužků ležela pořád v hlavě.
Když lesníkovi, který bydlel jenom asi padesát metrů dále v hájence u lesa, ukázal dva z asi dvanácti papírových kroužků, které našel ve vjezdu ke garážovým vratům, ten mu zrovna řekl, že se jedná o ucpávku nebo víko brokového patronu. Toto víko tvoří množství takových kroužků nalisovaných jeden na druhém kvůli zabránění nasávání prachové náplně případnou vlhkostí. Jarda se vrátil zase zpátky k Hořavovému domku. Tam začal sbírat všechny papírky po zemi a kde všude je našel. Po chvíli si všiml, že nějaké papírové kroužky jsou ještě v kruhové díře opěrné zdi nájezdu, kde majitel plánoval asi zapustit do betonu zábradlí, ale dosud tak neučinil. Na jednom z nich pak našel nápisy, které mu řekly, že se jedná o střelivo Sellier a Belot velikosti broků 6.2. Vrátil se se svým nálezem zpátky k lesníkovi.
„ Jo, tak takové střelivo se skoro nepoužívá, pochybuju, že ho bude mít víc, než jeden myslivec,“ řekl mu na jeho nález lesník.
Jarda se poděkoval a vydal se za hospodářem místního mysliveckého sdružení, aby mu vydal seznam místních myslivců. Ačkoliv tušil, že nikdo z myslivců to být nemohl, zůstávali rodinní příbuzní. Musel tedy prověřit, jak mají jednotliví lesníci zbraně uloženy a taky kdo z nich vlastní střelivo s velikostí broků 6,2. Jako mladý četník netušil, jakou nevoli v řadách frajerů myslivců tím vzbudí. Po pravdě řečeno, bylo mu to celkem jedno. Ten den ale toho bylo dost, co pro daňového poplatníka z vlastního volna udělal a tak se vrátil domů.
Druhý den měl volno a využil toho k návštěvám rodin mladíků, které mu vyjmenoval Pepa Mičánek Ti všichni se účastnili čichání lepidla Vulcan. Jako mladý četník netušil, že mnozí rodičové takových hejsků nejenže své ratolesti neumravní, ale nakonec ještě budou zahlédat na něho samotného. A někteří si na něj ještě stěžovat. Byl sice opatrný v tom, co říkal, ale nevěděl, že je to v podstatě jedno, protože každý si jeho slova přeloží po svém a navíc si vybere jenom to, na co mu stačí rozumové schopnosti. A to jsou většinou věci dotýkající se jeho ješitnosti a sebeúcty. A taky zatím netušil, že Dolfa Vrtílek má mezi občany Závidova své donašeče z dob totality. Jarda dával dost veřejně totiž najevo, že estébáčtí udavači a donašeči jsou u něj prasata a patří pověsit na nejbližší strom. No a tím se mu to skládalo jedno na druhé.
Dolfu o zjištěném fetování samozřejmě uvědomil a už se viděl, jak ho Dolfa pochválí, ale ten ho přeprcnul, že se musel štípnout, jestli se mu to nezdá:
„ Drž se tématu, máš šetřit poškozenou garáž a nepleť koše s baňama ! No a co že jeden blbeček donesl nějaké lepidlo a ostatní ho čichali ? On řekne, že ho nechal ležet na zemi a oni si ho vzali sami !"
Jarda hleděl jako ve snách. Až po nějaké době zjistil, že Paďousy měly tehdy moc procent objasněnosti, protože kluci od kriminálky jeli jako cikánská bouda z kopce a všechno válcovali. Proto jeho asi šest trestných činů šíření toxikomanie ( sice začátky, ale čichání může vést ke smrti už při první exekuci ) Dolfovi nepasovalo do krámu. Přílišná objasněnost zaváněla případnou kontrolou spisů, což by samozřejmě nemohlo obstát.
 Svého Jarda však dosáhl, čichání přestalo. Kluci ho celkem uctivě zdravili, někteří rodiče dělali, že ho nevidí až na pár starých rodinných přátel, kteří mu otevřeně za jeho práci poděkovali. Těm asi došlo, že jejich potomkům zachránil když ne přímo život, aspoň zdraví a možná budoucnost.
Nazítří měl odpolední službu od jedné hodiny. Když přišel na oddělení, v malé průchozí místnosti, kde byly umístěny přihrádky se spisy policistů a taky psací stroj na stolíku, kde se vyslýchaly strany, seděl tam jemu neznámý muž a zrovna vyjmenovával do protokolu názvy videokamer, televizorů a dalších elektronických zpříjemňovačů života. Jarda prošel s omluvou přes místnost do zadní víceúčelové kanceláře, kde v tu dobu seděli oba kriminalisté Julínek s Vašíkem.
„ Co to je, nějaký dealer elektroniky ?“ pohodil Jarda hlavou za sebe, sotva ty dva pozdravil.
„ Co tě nemá, to je majitel multiservisu v Adámkově a přišel nahlásit rafinovanou trestnou činnost,“ pravil Vašík s plnou hubou  klobásy a chleba.
„ Jo ?“ odtušil Jarda nejistě, protože mu připadalo, že si z něj Vašík utahuje.
„ Představ si to,“ přidal se Julínek a podle svého zvyku se krátce zasmál.
„ A my to objasníme a budeme dobří,“ šermoval Vašík rukou s nožem, s nímž si pokrajoval klobásu.
Jarda už nic neříkal a chtěl se věnovat vypisováním posudků žadatelů o zbrojní průkazy, ale oba kriminalisté mu nechtěli dát pokoj.
„ Normálně si jedna Paďousská parta u toho chlapíka vypůjčovala spotřební elektroniku. Pak ji kliďánko ti dacani prodali a peníze rozfrckali. A hádej, jak se na ně došlo ?“ chechtal se Julínek. Jarda to nechápal.
„ No nevím, majitel je tady uviděl a poznal…“ zkusil hádat.
„ Vedle jak ta jedle,“ zakýval ukazováčkem sem a tam Julínek.
„ Tak jak ?“ chtěl vědět Jarda, ale zas tak moc ho to nezajímalo.
„ No hádej !“ smál se Julínek.
„ Já nevím. Dám se poddat.“
„ Dobře, my ti to řekneme, když si to půjčovali, předkládali mu vlastní občanky !“
Jarda, kterého to dosud nezajímalo, najednou zpozorněl. Ještě se ale zeptal:
„ A kolik si toho půjčili ?“
„ Za tři sta tisíc,“ řekl Julínek již vážněji a mírně pokýval hlavou.
„ Co..čeho, za tři sta tisíc korun elektroniky ?“ vyjekl Jarda překvapeně.
„ Jo,“ řekl Julínek s úsměvem nad Jardovým výrazem.
„ No…ale proč jim to ten hňup půjčoval, když mu to nevraceli ?“ žasl Jarda. Rázem zapomněl na celé zbrojní průkazy.
„ Půjčovali si to jenom pouhý měsíc a půl a to jich na to bylo devět,“ vysvětlil Vašík, který konečně vstřebal klobásu i s chlebem. „ A taky byli na víc místech.“
„ A co na tom budete objasňovat, dyk je to jasné ?“ divil se Jarda nakonec.
„ No to není, my musíme pachatele ustanovit a majitel je musí poznat, musí se vyslechnout, zajistit se u nich zboží, co ještě mají, zjistit kam komu a za kolik to prodali, co udělali s penězi… Stačí ?“
„ Tak jak víte, že to byli Paďousáci ?“
„ Protože známe svoje lidi,“ řekl Vašík s potutelným úsměvem.
Ten den dal vedoucí Dolfa Jardu k dispozici kriminálce, aby se přiučil při provádění výslechů podezřelých a zajišťování věcí. Při výslechu asi osmnáctiletého mladíka, mimochodem spolužáka kolegy Jindry Jáchyma, nějakého Pacalíka, se do věci vmísil i Jarda a zeptal se ho, jestli se nebáli, že za to budou potrestáni.
„ Ne, proč ?“ divil se Pacalík.
„ No nechali jste mu tam svoje nacionále, věci jste mu rozprodali a prachy utratili, přece vám muselo být jasné,že to ohlásí Policii a budete z toho mít problémy, ne ? Napadlo vás to ?“
„ Ne.“
„ Přece to nebyly vaše věci, muselo to dopadnout tak, jak to dopadlo, neřekl aspoň někdo, že z toho bude průser ?“
„ Ne. My jsme se o tom nebavili.“
To bylo všechno, co k tomu Pacalík mohl říct. U něj by to takový div nebyl, ve škole to byl pětkař, měl tolik kulí, že by s nimi mohl zvrátit i bitvu u Waterloo, ale v partě byl například takový Macanda, skoro třicetiletý chlap, spořádaný otec dvou dětí, středoškolsky vzdělaný člověk. Ještě navečer jel Jarda spolu s Pavlem Topinkou pro něj, protože soudce dal příkaz vzít všechny do vazby. Tam se odehrála pro oba poldy velice nepříjemná scéna. Macanda jim na zvonění otevřel, Topinka mu řekl, že ho jménem zákona vyzývá, aby šel s nimi, že je zajištěn, na to Macanda řekl, že doma hlídá synka, který se mu motal kolem nohou ve dveřích a manželka že je na nákupech v městečku. Byl viditelně roztřesený, nakonec řekl synkovi, aby chvíli počkal, že se hned vrátí a zavřel dveře od bytu, kde kluka nechal samotného. Kluk se ho ještě napůl plačky ptal, kam jde, byly mu asi tři roky a tak roztomile žvatlal. Jardovi, který byl podobně jako většina lidí na děti zatížený, bylo toho cvrčka tak líto, že mu aspoň řekl:
„ Neboj se, maminka hned přijde,“
Vůči chlapovi cítil spíše vztek a byl by mu klidně natřískal, jenom aby mohl zpátky za klukem. Bohužel to nešlo. Macanda neříkal nic a šel se sklopenou hlavou v poutech, které mezitím od Pavla Topinky dostal na ruce.
Na oddělení Jarda Macandovi přede všemi vynadal, jestli mu není jako otci dvou malých dětí hanba. Ten den pak šel domů s velice smíšenými pocity. Pořád viděl ten dětský obličej a jak se s ním jeho táta loučí. Ještě netušil, jak moc bude za pár let služby takových traumatizujících zážitků mít.
Druhý den si od vedoucího vymohl, aby směl po jeho odchodu vyrazit na prověrky uložení zbraní členů mysliveckého sdružení ve Dvorech. Protože Dolfa tušil, že by z tohoto přestupku mohl kápnout objasněný trestný čin, svolil. Aslespoň si to Jarda myslel. Jarda tedy záhy obcházel jednoho člena po druhém a u všech zjišťoval stejnou závadu – zbraně uloženy volně po skříních a střelivo vedle nich. Bordel, nezodpovědnost, lajdáctví. Neříkal na to ale nic, zajímalo ho pouze střelivo. Dosud totiž nemohl strávit Dolfovo jednání s tím fetováním. Ani u jednoho myslivce nenašel střelivo s velikostí broků 6.2. Navíc se od všech dozvěděl, že takové broky se už nepoužívají. Náhoda mu velice pomohla. Když končil, bylo těsně před dvacátou hodinou, kdy mu končila služba.
Výsledkem jeho snažení bylo odhalení party začínajících feťáků a zjištění spousty závad v uložení zbraní členů mysliveckého sdružení. Pro Dolfu ale nebude mít nic, rozhodl se. Žádné další čárečky.
 Dolfa nebyl z těch, kteří by někomu s něčím pomohli nebo snad poradili, ještě by mu to vytrvale házel znovu a znovu na hlavu i s jeho poznámkami typu:
„ Zase špatně, z tebe četník nikdy nebude,“ a podobně. Tak jako to udělal s tou radou ohledně předvedení svědka až do Hradce Králové.
Na druhý den, když jel Jarda na kole něco kupovat do obchodu, jej zastavila jemu od vidění známá mladá žena, že s ním chce mluvit. Jarda svolil a ona mu začala vykládat, že je rozvedená a bydlí s dvěma dětmi v domku kousek od něho. Po rozvodu s manželem si našla přítele, z něhož se ale vyklubal po krátké době grázl a kriminálník. U ní doma se objevují za tím jejím milencem různá individua, kdy se ale nikdo z nich netváří přátelsky a hlavně se její Fricek před nimi nechává zapírat a má z nich celkem panickou hrůzu. A že by potřebovala poradit, jak ho z domu vyhnat. Jarda si nakonec vybavil, odkud ji zná. Byla o dva roky mladší než on a měla ještě staršího bráchu, s nímž se Jarda taky dost dobře znal.
„ Jak se ten váš nápadník jmenuje ?“ zeptal se potom Jarda.
„ Fritz  Pažout.“
„ Hm, to ho tady zapomněl Wehrmacht na ústupu nebo co ? Můžu vám poradit, ale upozorňuju vás, že to bude od vás žádat kus osobní statečnosti. Jak vás tak poslouchám, máte z něho pořádné bobky. Takže moje rada: jakmile přijde k vám k domu, řeknete mu, aby šel pryč, že s ním nechcete nic mít a když nebude chtít poslechnout, zavoláte na něj nás.“
„ No na něho už došli policajti,“ řekla žena. Jarda se tomu podivil.
„ To bylo skrz nějakou vloupačku v Praskově,“ dodala.
„ A kdo to byl ti policajti ?“
„ Ten jeden vím, že se jmenuje Milan a slouží v Paďousích.“
„ Milan, takový starší rázný s pleškou ?“
„ No, ten, a ten druhý byl takový suchý…“
„ No a co se dělo?“
„ No Fricek s nima nechtěl jít, tak mu dali po hubě a nacpali ho násilím do auta.“
Jarda se podivil, že o tom neví, nicméně nechtěl se dlouho vybavovat a tak řekl:
„ Takže abychom to ukončili, rozuměla jste, co máte dělat ?“
„ Vám se to řekne, on je Fricek pěkný hajzl, začne mě říkat že třeba vím, že mám dvě děti a abych na ně myslela a tak, já mám strach, on klidně když třeba v noci spíme, vyleze po rýně navrch a přeleze zábradlí a vleze dovnitřku.“
„ Hm, to je porušování domovní svobody,“ konstatoval Jarda, ale pak ještě dodal:  
„ Jenže jak to prokázat ?.. Kdy se k vám má dostavit ?“
„ To nevím, někdy ho není i celý týden.“
„ Kdy u vás byl naposledy ?“
„ Předevčírem, to ho tam hledal nějaký Luboš z Praskova, takový na první pohled dacan..“
„ Já se u vás co chvíli stavím když pojedu kolem,“ slíbil Jarda. „Telefon znáte, dovoláte se do Praskova a kluci nám dají vysílačkou vědět, no… Tak se zatím mějte hezky co to jen jde.“
No toto – pomyslel si,  když za chvíli stavěl kolo u obchodu na stojánek. – Ještě budu dělat body – guarda rozvedeným paničkám.- Asi za hodinu jel kolem jejího domu, tak zastavil a zazvonil na zvonek.
„ Vy jste mě ale dal, já jsem si myslela, že je to on,“ zasmála se trochu nuceně, když po drahné chvíli konečně otevřela dveře.
„ Hm, vidím, že dosud nedorazil,“ pokýval Jarda hlavou. Kolem ženiných nohou se mezitím batolili dva malí kluci, z nichž jeden se jí držel za nohu a dožadoval se, aby se s tím chlapem nebavila.
Toho dne se u ní stavil ještě dvakrát. Její nápadník se neukázal. Podruhé, už k večeru, mu navrhla, jestli by u ní nezůstal na noc. –Což o to,- říkal si Jarda – za hřích by stála, ale to bych musel mít záruku, že se ten blbec nedostaví, potom by byl fest průser.- A tak jí to taky řekl. Trochu se začervenala.
Další službu měl nazítří. Měl ji s Milanem, kterého se Jarda chtěl zeptat, jak to bylo s Pažoutem a s kým tam vlastně byl. Než se k tomu stačil dostat, museli vyjet na oznámení recepční z místního hotýlku „U Nudle.“ Volala, že tam vrchní chytil nějaké šohaje, kteří byli vlezlí vzadu ve dvoře. Když přijeli na místo ukázalo se, že jsou to dva mladíčci ve věku kolem patnácti let, které Jarda neznal. Zato Milan ano. Oba stáli v chodbičce u recepční a vrchní je hlídal.
„ Á, mladý Kučera, cos dělal na tom dvoře ?“ zeptal se ho.
„ Já jsem tam hledal jednoho kámoše…“
„ Ty, Jarinku,“ řekl Milan Jardovi. „ Běž na ten dvorek s panem vrchním, ať ti ukáže, kde jich chytil a trochu se tam rozhlídni, jo ?“
Jarda v doprovodu vrchního vyšel za budovu, kde vedle průchodu pod hotelem byl postaven dva metry vysoký drátěný plot a za ním dvorek hotýlku  „U Nudle.“ Na dvorku byla naskládána hromada krámů od prázdných sudů od piva až po staré rozlámané židle a stoly úplně vzadu pod přístřeškem. Jarda počkal, až mu vrchní odemknul branku a vešel dovnitř. Bylo trochu mokro, ale jenom trochu. Na dvorku nebylo nic zajímavého. Jarda si svítil baterkou.
„ Chytil jsem je vlastně náhodou, šel jsem sem s prázdným sudem, ten jeden stál tady venku a když mě zmerčil, začal si pískat a odcházet. Tak mě napadlo podívat se navrch a ten druhý šmejd si zrovna lehal na tam tu střechu,“ a ukázal na plochou střechu přístavku, kam se šlo dostat po ocelovém žebříku ze dvorku. Jarda si hodil baterku přes hlavu a vylezl nahoru. Jediné, co bylo na střeše zajímavé bylo pootevřené okno na WC, což poznal Jarda podle části splachovací nádržky na vodu, kterou za okénkem viděl. Taky na ní byly patrné stopy obuvi. Bylo jasné, že jsou od toho kluka, protože byly zcela zřetelné a čisté. Jinak neměla střecha žádný význam. Jarda si ještě ověřil, jestli se z ní nedá slézt někam jinam, třeba k sousedům nebo z ní někam jinam vidět, ale vše bylo  negativní.
„ Je to jasné,“ řekl, když se přiblížil k okraji střechy. „ Ti zmetci si tady tipovali, kudy se dostat dovnitř, dobrá práce pane !“ pochválil vrchního. Pak slezl zase po žebříku dolů a vrátil se zpátky k Milanovi, který zrovna vyslýchal ty dva. Řekl mu, co venku zjistil.
„ Tak dobře, odveď tady toho, když to nechce jít po dobrém, koledují si o to…!“ řekl Milan Jardovi a ukázal mu na toho, který byl údajně na zemi a dělal zeď. Jarda vzal klučinu za loket a táhnul ho do chodby. I tam však slyšel, jak Milan tomu druhému hodně nahlas promlouvá čistě psychologicky do duše:
„ A teď mě poslouchej ! Zapomeň na svoje krmení pro osly, kterým mě tu láduješ a řekni mě, co chci slyšet, nebo ti tu rozkopu šopu, jako že se jmenuju Milan Močigemba, český četník !“ Poté bylo slyšet nějaké mumlání a poté zase Milan volal Jardu, aby se už vrátil.
„ Sypte domů a s tvým tatíkem si ještě promluvím !“ řekl Milan tomu svému hochovi, než stačil zmizet za prosklenými dveřmi hotelu. Jarda se sice divil, že je Milan pustil, ale nahlas neříkal nic. Když se pak vrátili na stanici, zeptal se Jarda Milana na Pažouta.
„ To je delší historie,“ řekl Milan. „To byla parta hajzlů, která si říkala Praskovští kingové. Bylo jich asi patnáct, samí jednací. Tento Pažout byl jeden z nich, nosič vody, bílý kůň, jak chceš. Podhoven. Kdysi nás volali z Mříčné, nějaký Váhala, na kraji dědiny má ten bar co vypadá jako sklípek. Tady ti hajzli tam dojeli, obšancovali to a začali napadat hosty. Bylo tam asi dvacet lidí. Jediný, kdo se jim postavil, byl nějaký Pivečka. Ten jejich samozvaný šéf těch Kingů mu totiž típl cigaretu o čelo. Na to Pivečka nečekal, vstal a bác mu jednu, až vletěl za šentyš. Hotová vesta ty vole ! No, jenomže potom, jak ho tí hajzli rychtovali, vypadla stará ven a utíkala volat nás. Měl jsem službu s Lojzou Nedorostkem.  Dojeli jsme tam, už bylo ticho. Teď si představ, my dva staří psi a dvacet těch hajzlů. Obstoupili nás a ten jeden, nějaký Zimánek, mě před očima třískl pěstí do plechové skříňky, až se ten plech prohnul. Když jsem to viděl, bylo mě všelijak. Zachoval jsem ale chladnou hlavu a říkám: Co to mělo znamenat, šohaju ? Chceš na mě vztáhnout ruku ? Posluž si ! Za mnů dojde dvacet dalších a potom z kriminálu hned tak nevylezeš. Tak prosím, buďto dělej nebo vypadnite ven ! No, podařilo se. Tehdy tam byl celý hafl svědků, šohaji šli bručet. Akorát tomu Zimánkovi se asi měsíc nato stala na Praskovském náměstí taková nehoda, jak šel po chodníku, zastavilo vedle něho auto, vyběhli čtyři borci a Zimánek ležel tři týdny na Aru. Od té doby byl od nich pokoj. No a teď nám došla dožádačka předvést k výslechu tady toho Pažouta. Abych ještě odbočil, jak jsem říkal, je to nosič vody, zmetek, který se všech bojí, ale jak jsme ho brali u té paničky, byl otrklý jak rožek chlévku. Museli jsme ho do auta dostat násilím, Cyráno do něho bušil, jak byl zašprajcovaný ve dveřách auta, ale byl dost tvrdý. Urvali jsme mu rukávy od bundy a Pořízek mu udělal pěkných pár modřin, než se pohnul. Ale jináč ta panička… „
„ Aha,“ řekl Jarda, který poslední Milanovu poznámku nechal u bez povšimnutí.
„ To si to tele dobře vybralo,“ zamumlal si  pro sebe.
V průběhu dne vyjel Jarda na nehodu do Závidova a když se šinul kolem domku zmiňované paničky, uviděl ji, jak zrovna vchází do dveří. Když dokončil šetření k nehodě, vracel se zpátky.Venku zrovna stál nějaký mladý kluk, nápadný hezoun tmavých vlasů a trochu menší postavy. Jarda zastavil kousek dál auto a vrátil se zpátky. Sotva vešel na pozemek před domkem, padl do oka tomu hezounovi, o němž Jarda předpokládal, že je to Pažout. Ten se na něj hned rozkřikl, aby pozemek opustil, že tu nemá co dělat.
„ Zklidněte se, Pažout, vy tu nejste domácí a nepatří vám tady ani ň. Ještě jednou si na mě otevřete tu svou nevymáchanou hubu, a svezete se se mnou na úřad, takže v klídku, jo ?“ usadil ho Jarda hodně zvýšeným hlasem, ale bylo vidět, že to zabralo. Ne však nadlouho, protože venku se záhy objevila i paní domu. Pažout na ni začal dorážet, aby Jardu vyhodila. Ta evidentně váhala. Protože Jarda nemínil dělat na místě hňupa, zeptal se jí rovnou:
„ Tak co, mám jít pryč ?“ Žena se ještě chvíli rozmýšlela a pak přikývla a řekla:
„ Radši jděte.“
Jarda zasalutoval a odkráčel. Byl rád, že se této nechutné věci zbavil. Byl si jist, že tímto pro něj celá věc skončila.
Za dva dny nato měl noční službu s kolegou Jáchymem. Zrovna prováděli kontrolu u baru „ Titanic“ v Závidově a bavili se u služebního auta s nápadně hezkými slečnami, když se ozvalo někde zpředu zařvání motoru, po chvilce vylítla zpoza rohu dvě světla, za nimi bílá škoda sto pět a se smykem na hliněném povrchu uličky to práskla do jednoho z betonových sloupků drátěného plotu, který rázem přelomila a část plotu srolovala. Pak jí zhasnul motor. Oba policisté rázem na slečny zapomněli a popojeli kousek k havarovanému vozidlu, ze kterého pořád nikdo nevystupoval. Když zabrzdili před tou stopětkou škodovkou, vystoupil Jarda ven a v tom okamžiku si všimnul, že z místa řidiče lezl jeho celkem dobrý známý Láďa Bařina. Byl to švagr jeho velice dobrého kamaráda Honzy Bělíka a tak Jarda dobře věděl, že Láďa nevlastní řidičák. A už vůbec ne auto. Jak se záhy ukázalo, auto patřilo dalšímu Jardovu známému Davidu Tretílkovi, který seděl na místě spolujezdce. Naštěstí se ani jednomu z nich nic nestalo. A teď musel Jarda dělat to, čeho se bojí většina poldů – pořádky v místě svého bydliště s kamarády. Hned si všiml, že Ládík je nějaký malátný a svinsky se mu lesknou očička, vytáhl bez pardonu trubičky a dal Ládíkovi dýchnout. Z baru už mezitím vyšli nějací lidé, taky známí a celou věc mohli pozorovat. Jarda měl teď na vybranou – nechat to být a riskovat stížnost nebo udělat to co měl a stát se nepopulárním. Kdyby neudělal co měl, nemusel se napříště snažit, každý by mu vmetl do očí, aby si udělal pořádky se svými kamarády a pak buzeroval jiné. Prostě situace, do níž se každý polda jednou dostane. Zvláště ale ten, který dělá ve své vlastní obci.
Trubička se zazelenala podle hesla, komu se nelení, tomu se zelení. A protože Ládíkovi se nelenilo nahýbat nějakou tu sťopičku za sťopičkou, zelenilo se mu fest.
„ Průser, Ládíku,“ řekl Jarda. „ Musím tě vyzvat k lékařskému vyšetření a odběru krve a pokud nechceš vyfasovat patnáct tisíc a dva roky zákaz řízení, měl by jsi se podrobit, hochu !“
„ Musí to být ?“ děl s očima smutnýma jako bernardýn Ládík.
„ Mám dvě možnosti,“ řekl Jarda hodně nahlas, aby to slyšeli i ti u baru.
„ Za prvé: udělat si to, co mám, běžnou rutinu a mít klid, nedojdu o práci, nedostanu čtyři knedlíky v druhé cenové. Za druhé: nechám tě běžet a nemusím tady už hnout prstem, protože všichni ti, co to tady za mnou pozorují, to všude povykládají a můžu se jenom klepat strachy, jestli se to nedostane někam, kde se mnou udělají krátký proces. Zatímco ty se tady dopouštíš de facto trapného přestupku, já bych tím, co po mě chceš, spáchal trestný čin, ohrozil bych svoji rodinu. To po mě chceš ?“
Ládík se ještě chvíli šprajcoval, ale Jarda byl neoblomný:
„ Šupej do auta a neser mě, mazej !“
Nato Ládík, který viděl, že zde nepomáhají ani kamarádské konexe, zapadl do auta a vztekle bouchnul dveřma. Jarda zalitoval, že se mu nepodařilo aspoň ty dveře ohnout, aby konečně dostali nové auto.
„ Teď ty, Davide,“ obrátil se pak k Tretílkovi. „Měl jsem tě za férového a slušného kluka, ale zklamal jsi pracující lid. Za to snad nečekáš, že ti budu vděčný. Jak k tomu ten Ládík teď dojde. Co kdyby tu šel někdo z baru ? Teďka bys měl na krku neúmyslné zabití i s Ládíkem dohromady, takových šest knedlíků v druhé cenové !“
David se chvíli ošíval a pak začal vodopád výmluv a keců, jakože Závidovák Závidovákovi takovou věc nemůže udělat a jestli by nemohl zapomenout na Ládíka a řešit to s ním jako nehodu. Toho se Jarda chytil.
„ Dobrá, s tebou to budu teda řešit jako nehodu. Dostaneš dva tisíce za nehodu a to pominu, že jsi taky navalený jak žoch, smrdí to z tebe fest!“ Což byla pravda. Milý David se zaradoval, že to šlo tak dobře. Pak se dožadoval, aby byl Ládík vypuštěn do volné přírody.
„ Vidíš tady ty lidi vzadu ?“ řekl Jarda a ukázal palcem přes rameno. „ Copak si myslíš, že by mě to prošlo ? “ Nato nasedl do auta, zavřel za sebou dveře a vyjeli. Jindra po celou dobu nic neříkal.
„ Tak co, Ládíku ?“ oslovil Jarda kamaráda, sotva vyjeli. Ten byl zjevně uražený a tak neodpovídal.
„ Poslouchej mě teď dobře, ty smetáku, co ti teďkom řeknu: vyhodím tě doma a ty pometeš přímo do betle ! Všude a před každým budeš tvrdit, že jsem pěkný parchant a že jsem tě fakticky na tu krev zavezl. Mimo rodičů, ti nemusí nic vědět. Jestli ale ještě jednou vyvedeš něco podobného, chraň tě panenka Maria, nepomůže ti ani svěcená, jasný ?“
Ládík, viditelně potěšený zlomem již beznadějné situace, celý pookřál a řekl:
„ Jasný !“ Pak vyskočil celý radostný z auta a metl si to rovnou k domovu.
„ Já už jsem si myslel, že ho vážně povezeš na krev,“ řekl chvíli poté Jindra Jardovi.
„ Vole !“
Tak začal Jarda uplatňovat svoje předsevzetí, že bude Závidováky šanovat jak to jenom půjde. To ještě netušil, že to udělal poprvé a taky naposled.

…. pokračování bude.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Next Post

Pokrok nelze zastavit

Pá Čvn 26 , 2009
Vzhledem k rostoucím požadavkům na poskytování kvalitních síťových služeb byla provedena kompletní rekonstrukce počítačové sítě na střední škole SČMSD v Humpolci.

Témata