To by se poldovi stát nemělo 13.

Pane řidiči, požil jste před jízdou nějaký alkohol ? 1/2

V Paďousích měli četníci jednu zvláštnost. Před pár lety totiž několik zvláště nehodných policajtů na čele s Cyrilem Pořízkem vymyslelo něco jako soutěž v množství odchycených podnapilých řidičů. Cyrda navíc jako fanatik do létání a historie přidal soutěži zvláštní šmrnc tím, že každý přistižený řidič byl hodnocen jako sestřel nepřátelského letounu. Vše se navíc počítalo podle vzoru britského a amerického vojenského letectva, kde každý pilot, který se podílel na jednotlivých sestřelech, neměl započítán celý sestřel, ale jen podíl. Když tedy byli piloti dva, měl každý půl sestřelu, když byli tři, měl každý jenom třetinu a tak se to stupňovalo. Od pěti sestřelů byl pilot esem, dále pak dvojnásobným a vícenásobným esem po dosažení dalších pěti celých sestřelů. Zvláštní pravidla platila pro tipaře ( alias teplé hlásiče ) a další drobnosti. K sestřelům se také počítali řidiči, kteří byli odchyceni a kteří již měli vysloven zákaz řízení motorového vozidla a tím pádem se dopouštěli trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) trestního zákona. V policejním žargonu to bylo Maření. Navíc museli vítězní „ piloti“ zvolat po dosažení sestřelu „ Tally ho“, což byl zvyk z  lovů ve staré Anglii a tímto výkřikem piloti RAF a USAAF za druhé světové války do rádia upozorňovali ostatní v letce, že „ vidí lišku“ a útočí. Co se začalo dít nedlouho po zavedení této kratochvíle, to by opravdu nemohl vymyslet nikdo jiný než sám život.
Svůj první oficiální „ sestřel“ zaznamenal Jarda v Mříčné. Stál kolem třetí hodiny odpolední na dolním konci uprostřed strategické křižovatky v této dědince spolu s Leošem Vernerem, který byl stejně nezkušený jako Jarda, když ze zatáčky od horního konce vyjel červený žigulík. Jen co je řidič zmerčil, hned zastavil. Bohužel v místě, kde se nedalo ani otočit a skrze nepřehlednou zatáčku ani couvat. Navíc měl tu smůlu, že vzdálenost jeho auta od hlídky policie byla asi jen sedmdesát metrů. Oba mladíci se už-už chtěli vrhnout do auta a pronásledovat horkého adepta na sestřelení, když řidič rezignoval a sjel pomalu k nim. Trubička chutě zezelenala a chlap odmítl lékařské vyšetření a odběr krve. Jarda si totiž spočítal, že pokud takový lump, který vleze nalitý za volant, odmítne lékařské vyšetření a odběr krve, je s tím jednak třetina práce a jednak ho skoro jistě čeká maximální paleta – patnáct táců pokuty a dva roky papíry v čistírně. Vymyslel proto originální poučení řidiče, jemuž se nelenilo se před jízdou řádně napít a následně se mu zelenilo v doutníčku z Votic. Prostě a jednoduše mu místo strohých příkazů k lékařskému vyšetření a odběru krve vysvětlil všechny aspekty toho, co se stane když krev dá a když nedá. No a alkohol v hlavě řidiče ( řidičku nechytili v Paďousích za celé roky ani jedinou ) udělal svoje. Ožralý chlap se zasekl, udělal haura a bylo to v lati.
Další „ sestřel“ Jarda dosáhl jenom pár dní poté. Cyrdovi totiž někdo řekl, že se parta fotbalistů při nezřízeném chlastání v hospodě veřejně holedbá tím, že je mohou nějací policajti z Paďous políbit v řit. Když se tutéž informaci doslechl i Milan a nakonec i Jarda, ve službě s Jindrou Jáchymem vymysleli jednoduchou metodu.
Protože místo bakchanálií fotbalistů – lopálistů bylo známo, promysleli si hoši napřed pozici, kde se postaví s autem, aby viděli, nebylo na ně vidět a mohli vyjet okamžitě na všechny strany. Sotva v devět večer vyjeli na objížďku, obhlédli si vybrané místo, objeli ještě rajon co se kde v noci děje a zapadli na pozorovací stanoviště.
To bylo nějak po desáté večer. Až v půl druhé ( Jindrovi spadla hlava už po půlnoci a chrápal jak Belinda ) vyšel jejich brankář, který měl nejvíce řečí, z hospody a zamířil ke svému autu stojícímu drze přímo naproti šenku. Záhy se na vozidle rozsvítila světla a chlap vyjel. Jarda žduchnul do Jindry a vyrazil, aby mu nadejel a mohl ho zastavit. To se podařilo. Nepříjemné bylo, že se Jarda s brankářem Kozubem osobně znal a tykali si spolu. Kamarádi nějak nebyli, ale i tak Jarda nebyl zrovna ve své kůži. Naštěstí Jindra převzal iniciativu sám. Jak se dalo předpokládat, trubička zezelenala jako brčál. Nato Jindra Kozubovi řekl:
„ Tak pane řidiči, trubička vám zezelenala, teď mě dobře poslouchejte. Máte dvě možnosti…!“
Kozubovi se rozzářila očka a nedočkavě Jindru přerušil:
„ Já jsem přítel možností…“ děl téměř sladce. Jarda se musel honem otočit, aby nevyprsknul smíchy. Jindra totiž pokračoval zcela jinak, než si Kozub představoval:
„ Buďto dáte krev a můžete za to dostat, podle toho co máte ve své  kartě řidiče za tresty, až deset tisíc a rok zákaz řízení, nebo, jestliže jste už někdy alkohol měl a budete mít přes jedno promile, můžete být trestně stíhán pro opilství, anebo krev nedáte a dostanete dva roky zákaz řízení a patnáct tisíc pokutu. Co si vyberete ?“
Kozubovi spadla brada až skoro na dlažební kostky. Chvíli něco skřehotal a koktal. Pak ze sebe vymáčknul:
„ A nešlo by to nějak, každému z pět tisíc… co ?“
„ To jsem neslyšel,“ děl Jindra. Zde je nutno připomenout, že Jindra měl jednu zvláštní vlastnost: ať se dělo co se dělo, jeho obličej pořád zářil kolem sebe dobrou náladu a když mluvil ( a nebyl už parádně vzteklý ) pořád se jakoby usmíval. To všechny mátlo a na Jindru si kdekdo stěžoval. Když totiž sděloval například pozůstalým zprávu o smutném náhlém případně nezaslouženém a leckdy i tragickém konci člena jejich rodiny a na líci mu dle mínění pozůstalých zářil veselý úsměv, někteří projevili touhu si popovídat s vedoucím Dolfou o tom, co za cynická hovada to má v mančaftu.
Kozub byl Jindrovým profesionálním šklebem taky zmaten a myslel si, že je všechno v pořádku a vrátil se k autu, kde začal hledat něco v kufříku na zadních sedačkách.
„ Co tam hledáte, pane řidiči ?“ zeptal se se stále blaženým obličejem Jindra, čímž Kozuba utvrdil, že je vše na nejlepší cestě. Ten ani neodpověděl a vytáhl peněženku, která byla celkem slušně naditá.
„ Říkal jsem vám, abyste to nezkoušel, vy mě nerozumíte ?“ pokračoval Jindra dál. Růžolící úsměv stále na líci.
Kozub se mírně zarazil, ale vidouc Jindrův debilní škleb, peněženku přece jen otevřel.
„ Vy se chcete dnes v noci vyspat v cele, co ?“ zeptal se Jindra. Jarda se musel otočit, protože mu došlo, proč Kozub furt nic nechápe, ale Jindrovi to nedocházelo. Nakonec Jarda musel zasáhnout, jinak by věc mohla skončit trestným činem úplatkářství a to málokterý polda dopustí. Zde platí zásada hlavně se nenechat tahat po soudech. Už tak je služeb až – až a ještě k tomu soud, kde se obžalovaný neráčí třeba sedmkrát dostavit, to ne… Dolfa případné účasti poldy u soudu řešil zásadně na úkor policistova volna. Mejdlíčko v Praze věděl, co dělá, když úplatek sebral a řidičák zlikvidoval.
„ No,“ řekl teda Jarda, „ on má kolega tu hubu takhle narostlou, on se neusmívá, víte ? Myslí to vážně…“
Jindra, aniž změnil svůj blažený výraz ve tváři, přitakal:
„ Tak, tak ! Já to myslím smrtelně vážně !“
Až teď Kozub pochopil, že ten blbec Jordán s tímhle primitivem, co se šklebí jako potrhlý, mu právě berou řidičák.
„ Tak co, dáte krev, pane řidiči ?“ pokračoval Jindra.
„ A musím ?“ zakňoural ještě Kozub.
„ No víte, co říká vyhláška, víte ?“
„ No, vím…“
„No tak vidíte… Tak naposledy, jste ochoten se podrobit lékařskému vyšetření a odběru krve nebo ne ?“
„ A když ne ?“
„ Pak vám hrozí patnáct tisíc a dva roky řidičák v čistírně…“
„ A když jo ?“
„ Pak z toho můžete taky mít trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky, záleží zda jste už v minulosti měl alkohol, kdy to bylo a kolik toho bylo tehdy a kolik toho bude dnes.“
„ Tak já tu krev nedám !“
„ Nedáte, dobře,“ děl Jindra spokojeně. Teď se dokonce i zasmál – tvářil se ale pořád stejně. Kozub se sám dostal tam, kde ho oba hoši chtěli mít. Jindra rukou nadrásal oznámení o dopravním přestupku, nechal Kozuba, aby se na zadní stranu vyjádřil, ten to odmítl (Podezřelý má právo odmítnout výpověď, jestliže by jí sobě, nebo příbuznému v pokolení přímém a blízkým osobám, jejichž újmu by právem mohl považovat jako vlastní, mohl způsobit nebezpečí trestního stíhání nebo postihu za přestupek.) a bylo to hotovo.
„ Takže vám zakazuju další jízdu až do rozhodnutí správního orgánu, s tím autem už nepojedete, doufám, že je vám to jasné !“ tlemil se Jindra.
Kozub se zhluboka nadechl a podíval se na Jardu. Ten si myslel, že mu řekne něco sprostého, ale bylo mu to celkem jedno. Kozub však neřekl nic.
Ani ne za týden měl Jarda službu s Břéťou, kdy si stejným způsobem počíhali na dalšího podobného křena, který měl po hospodách stejné řeči jako Kozub. Byl v tom jenom ten maličký rozdíl, že na něj čekali před jeho domem. Akce to byla rychlá a čistá, chlap opět odmítl dát krev. Řidičák putoval do čistírny.
Netrvalo zase ani týden, když Jarda společně s Cyrdou Pořízkem mezi Paďousy a Lepčí odchytil nějakého Cyrdova známého. Zde došlo na tradiční často používané a předem dohodnuté divadlo, kdy se Cyrda snažil zastávat svého „kamaráda“. Když se totiž Jarda řidiče dotázal, zda před jízdou požíval nějaký alkohol, ten řekl:
„ Ano, používal jsem…“ Na to reagoval Cyrda jako dobrý kamarád:
„ Pane kolego, nešlo by to nějak … ?“ řekl.
„ Jo, jo, šlo…“ odtušil Jarda a počkal, jak se odchycený chlap zatváří. Když viděl, že mu viditelně povolily prdelní svěráky a začal se usmívat, dokončil načatou větu:
„ …už to řežu !“ a piloval konec trubičky.
Cyrdovi zacukaly koutky a musel se honem otočit. Trubička zezelenala a chlap taky. Jak byla tma, tak to na něm bylo vidět. To ale nebyl konec jinak běžného počinu v životě českého policajta. V autě se známým byla ještě jeho žena, tuze hezké stvoření. Jardovi byla sympatická od chvíle, kdy vystoupila z auta do chvíle, kdy otevřela hubu. Pravila totiž:
„ Pane kolego, muž má zákaz řízení, z toho dostane podmínku a jako podnikatel bude vyřízený…“
„ Řekla jste kolego ?“ znejistěl Jarda. „Plechový řidičák“ (Plechový řidičák – služební průkaz policisty, v něm je přichycen plechový odznak) je mocné kouzlo a první železný zákon každého poldy na celém světě zní: kolegialita. Ta se ovšem nesmí plést s tolerancí prasáren.
„ Já dělám to samé v Břeclavi na přechodu, nešlo by to nějak ?“
„ Takže paní kolegyně…! Váš manžel se tady vědomě dopouští trestného činu a vy po mě chcete, abych ho nechal běžet a sám se dopustil toho samého ? Já mám rodinu a nemíním skrz nějakého opilce vyfasovat čtyři knedlíky ve druhé cenové za sto padesát osmičku paragraf, (§ 158 trestního zákona – zneužití pravomoci veřejného činitele.) víte co to je, že ?“
„ Vím…“ řekla „ kolegyně“ celkem nejistě.
„ No, tak co to je ?“ zeptal se Jarda z nějakého náhlého vnuknutí. Cyrda byl celou dobu potichu.
„ No, nešlo by to nějak..?“ uhnula s odpovědí a Jardovi bylo jasné, že to žádná kolegyně není, protože každý polda tenhle paragraf perfektně zná. Ještě párkrát se zeptal a když se ujistil, že to žádná kolegyně není, víc se s ní nebavil.
„ Dost řečí, pane řidiči, jste ochoten se podrobit lékařskému vyšetření a odběru krve…“ spustil Jarda již naučené formulky, které by zvládala i cvičená opice. Řidič nebyl ochoten. Tím líp a méně práce.
A tak to jelo jako na běžícím pásu. V kraji vína a slivovice byly žně opravdu bohaté a „soutěž“ vybičovaná. Prudce poklesnul nápad trestné činnosti, měsíc a půl v Paďousském rajonu nezaznamenali jediný trestný čin. Zloději seděli po hospodách popíjeli svoje piviska a ani nemluvili. Spotřeba trubiček byla obrovská a Jardovi si osobně stěžoval kdekdo, že všude stojí na silnicích a otravují řidičům život.
„ Víte,“ říkal jim na tyto nářky, „já jsem nešel dělat poldu, abych byl oblíbený nebo populární, chraň bůh. Mým úkolem je chránit bezpečnost osob a majetku, třeba proti jejich vůli. Byl jsem vyrozumívat pozůstalé po obětech dopravních nehod a dva týdny se mě o tom zdálo… A poslouchání pořád stejných žvástů a výmluv darebáků na silnicích každého do dvou měsíců nakrkne, můžete si to jít sami zkusit…!“
Jedné, celkem hezké slunné, i když studené soboty, jel takhle Jarda s Milanem po silnici z Lepče na Klučov. Řídil Milan, známý „myslivec“. Vyjeli zrovna z Lepče, když proti nim šli nějací lidé ze hřbitova, položeného pět set metrů za dědinou. Kousek před odbočkou vpravo do traktorové stanice místních senokřupů ( zemědělského družstva rozuměj ) vběhl zleva na silnici celkem hezky urostlý muryšovaný kocour. Milan nelenil, trhnul volantem, přišlápnul trochu plyn… a na spodku auta se ozvala rána, jak se kocour nestačil sehnout. Jarda zatnul zuby a pozoroval lidi šinoucí se ze hřbitova. Než si stačil všimnout nějakých jejich reakcí, kouknul Milan do zrcátka a všiml si, že se kocour sbírá ze země. Šlápnul na brzdy a sykl:
„ Fena jedna, co si myslí..!“ zařadil zpátečku a dal si záležet, aby se trefil líp. Jarda vyjekl:
„ Kurva co blbneš ?“
 Pod autem však jenom tak lehce kříslo a kocour se zjevil před vozidlem poněkud pošramocen.
„ Kurňa,“ řekl Milan nato. „ Není sice už nejčerstvější, ale na náhradní díly by se hodil, no nemožu riskovat, že ho nějaký dacan použije k obchodu s orgány ! To je trestný čin!“
Lidi z pohřbu se zastavili a se zájmem to divadlo sledovali. To Jardovi neušlo. Zmenšil se v sedačce asi o třetinu a dělal, že spí.
„ Ty žebráku jeden…!“ řekl ještě Milan na adresu neukázněné kočky, zařadil za jedna a tentokrát se trefil předním pravým kolem. Jak najeli na kocoura, kolo s jasně slyšitelným jekotem na kocourovi prohráblo: „Vuííí.“
„ Ty vrahůů !“ zaječel Jarda a zřetelně přitom cítil, jak se mu stavějí vlasy hrůzou na hlavě. Milan se ještě na odjezdu z místa „etnického masakru“ pozdravil s některými truchlícími, kterým zjevně musel vylepšit náladu, a vyprašoval si to směrem na Klučov.
„ Já se na to vyseru,“ řekl Jarda po chvíli, když se vysoukal od pojistkové skříňky před svým sedadlem.
„ Představ si,“ řekl mu zcela vážně Milan, „ že takový žebrák ti poškrábe děcko, može to mět prašivinu, v pohodě chytne vzteklinu, to není sranda…“
„ No dobře,“ namítal Jarda. „ Ale před lidma..? A ještě k tomu z pohřbu !“
„ Víš jaký je rozdíl mezi svatbou a pohřbem ?“ zeptal se ho Milan. Jarda tušil, že to bude blbost.
„ Na pohřbu je o jednoho ožralého míň !“ zakončil tuto debatu Milan. Jarda se chtě nechtě rozchechtal.
Při lovu „ na škodnou“ za volanty došlo záhy na zvláštní metodiky, záležející na vynalézavosti jednotlivých strážců zákona. Například Cyril Pořízka získal celých pět sestřelů poté, co si počíhal na římsko-katolické kněze po mších, kteří dojížděli služebními auty církve sloužit  mši jako přespolní. Ze začátku chtěl po velebníčcích i výkaz jízd, než mu bylo vysvětleno, že církev nic takového zatím nevede. Cyrda prohlásil, že to musí osobně papežovi navrhnout.
„ Takový černoprdelník chlašče při mši vínisko, to musí být sestřel ! Hotový čtyřmotorák !“ zdůvodňoval svoje počínání Cyrda. Tím čtyřmotorákem  narážel na důležitost osoby. Kolegové se při Cyrdových čistkách před kostely vždy před vykonavateli vůle boží stolice všemožně schovávali, ale Cyrda je bral u huby jednoho po druhém.
„ Jestli nás někoho ve službě odkrouhnou, můžeme ho zrovna zahrabat někde u plotu, protože široko daleko nám to žádný farář neudělá,“ komentovali to někteří  jedinci slabších povah, jako například Lojza Nedorostek.
„ Tož tobě už trčí z řiti úmrtní list, tak se nedivím tvým obavám,“ okomentoval to Cyrda pohotově.
„ Blbče !“ ulevil si Lojza, kterému pomalu táhlo na pětapadesát let.
„ Taková svatba v kostele nebo snad křest děcka, s tím si už hlavy lámat nemusíme,“ chechtal se Břéťa Kaštil.
„ Vole, aspoň ušetříš !“ nedal se Cyrda. „ Ale mám nápad!“ dodal. „ Máme tady ještě husitskou církev a když bude nejhůř, navrchu je židovská synagoga…“
„ To by sis ale musel udělat obřízku…“ řehtal se nestor Lojza.
„ Bóže, pořádně si v koupelce čmáchnu rumu, vezmu žiletku a šmik a je to v lati. Narazím si na hlavu takovou tu skřidýlku z dětského kočárku a raz dva mám děcka pokřtěné…!“ věděl si Cyril rady i teď.
Méně neotřelými metodami bylo pak číhání na dohled parkovišť před různými putykami, nálevnami a ovlažovnami. Chlastometři se snažili používat taktiku se zaparkováním auta někde kousek dále od hospody, ale protože každý polda ( a zvláště na dědině) má poměrně dobrou místní a osobní znalost a ví, které auto komu patří, neuspěli ani s tím, ba naopak. Našim hochům práci jenom ulehčili, protože ti se mohli postavit úplně jinde, než kdy je bylo možno z hospody vidět anebo si na takového „taktika“ počkali přímo před jeho domem. Mělo to tu výhodu, že přistižený řidič už pak nejenže nemohl, ale ani nemusel nikam dále jezdit. Množství pořádně otevřených hub a vyvalených očí těchto překvapených chytráků svědčilo o úspěšnosti policejní taktiky. A to všecko dělali obyčejní hlídkaři s pomalovaným autem a majáčky na střeše. Tedy viditelní na míle dopředu.
 Jiná metoda byla dílem opět Cyrila Pořízka, kterou ovšem navrhl Jarda. Jednalo se o metodu náročnou: takový ničitel opilců za volantem musel mít s neustálých „ vzdušných soubojů“ „střepinu“, která ho začala nesnesitelně píchat, když viděl auto s opilcem. Byl to odchyt opilců pomocí policejního nosu a v provedení některých policajtů byl rovněž vysoce účinný.
To někdo uviděl auto, jehož styl jízdy byl podivný ( plížení se při kraji silnice nebo kličkování nebo řvaní motoru při řazení  anebo atd… ) a vyrazilo se za ním. A buďto to byl opilec, nebo ženská – auto bez řidiče, jak říkával Bohouš. Jenomže ženské se na seznamu sestřelů vůbec nevyskytovaly.
Nějak koncem minulého roku byl Bohouš Snopek šetřit podpálení stohu slámy v zemědělském družstvu v Blatence. Na místě byli už hasiči včetně jejich vyšetřovatele, který jako příčinu zahoření předběžně určil cizí zavinění. Taky tam byl předseda místního spolku senokřupů.
Ze zčernalých zbytků stohu se ještě čadilo a hasiči v pilné práci roztahovali kopály kupy mokré doutnající slámy. Asi tři sta metrů dále od shořeného stohu stál další stoh. Bohouš s vyšetřovatelem stáli poblíž něho. Podle vyšetřovatele byl stoh zapálen někde zkraje. Jak k tomu závěru došel se Bohouš nestačil zeptat, neboť po poli se zrovna přibližoval veletraktor John Deer s asi třiceti radlicemi za sebou a oral. Bohouše zaujalo to, že ačkoliv bylo ještě denní světlo, nebylo vidět nejen traktoristu, ale ani skrze prosklenou budku traktoru. Ta se jevila jako z mléčného skla. Nechápal, co to má znamenat.
Vyšetřovatel od hasičů mu něco říkal a když si všimnul, že Bohouš nevnímá a hledí jako hypnotizovaný někam do pole, pohlédl rovněž tím směrem. Udělal to v době, kdy traktor byl asi padesát metrů od nich a projížděl zrovna poblíž druhého stohu. Mléčná skla vyšetřovatele uchvátila stejně jako Bohouše. Zarazil svou řeč a s otevřenou hubou taktor sledoval. Vtom z budky traktoru bůhví kudy vylétl velikým obloukem žhavý vajgl od cigarety a dopadl poblíž druhého stohu slámy. Vyšetřovatel zalapal po dechu a vyrazil ze sebe:
„ Proboha, co je to za člověka v tom traktoře ?“
„ To je traktorista Pavlas !“ odpověděl skoro hrdě předseda družstva. Vyšetřovatel ještě chvíli zíral na vzdalující se traktor s neprůhlednou kabinou a pak prohlásil:
„ Aha, to je ten samý, který tehdy před šesti rokama zapálil tu vlečku i s traktorem, že ?“
„ Jakou vlečku ?“ podivil se Bohouš.
„ Při žních. On totiž pořád hází vaťany za sebe. Tehdy si nějak nevšiml, že veze plnou vlečku slámy! Tak to už jsem doma, vitaj babi, zdrávi došli !“ ulevil si vyšetřovatel.

… pokračování bude.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Next Post

To by se poldovi stát nemělo 14.

Út Čvc 7 , 2009
PANE ŘIDIČI, POŽIL JSTE PŘED JÍZDOU NĚJAKÝ ALKOHOL ? 2/2

Témata