Víte, kde na Zálesí krásně straší?

Nemyslím tím, kde Vám v našem kraji krásně přeskočí v hlavě, byť i toho se zde člověk může nadát. Ptám se, zda-li víte, že se Humpolecko může pochlubit nadpřirozenými bytostmi přímo nadpozemské krásy?
Čtenářky drahé prominou, když přiznám, že krásu oněch pohádkových postav, jimž bude věnován tento příspěvek, ocení spíše pánové, neboť jsem ze sbírek zdejších pověstí od pánů Kopáče a Horkého a od ctěné paní Pamětnické vybral ty, v nichž vystupuje zjevení v ženské podobě.
Ale každá z žen či dívek je v něčích očích vílou, rusalkou, anebo divoženkou. Ostatně, ke kresbám čarovných krásek mi modely byly ženušky a děvčata z masa a kostí. Tak proč žárlit na dávné přízraky?
Pojďme tedy na menší výlet po zvěstech ze Zálesí, za nějž asi budu, kvůli dnešní nelidsky korektní době, netolerující obdiv k múzám, příkře odsouzen.
A just pojďme, ať na chvíli utečeme téhle bláznivé době.

Cikánka od Jambora

Tahle pověst je hodně stará a s každým rokem stárne ještě víc. Ale její hlavní protagonistka naopak s každou novou verzí mládne.
Ze staré otravné cikánky, která přišla žebrat k rybníkářům a byla natolik dotěrná, že ji mužští raději zazdili do hráze, se postupně stala mladá věštkyně s velkým psem. Ta prý přišla do bájného města Libice, kde byla pyšnými měšťany zle zhanobena, za což na město uvrhla kletbu. Uražení měšťané ji dali za takovou nestoudnost zazdít do hráze rybníka, který byl pod městem zrovna budován.
Do roka a do dne se však věštkyně zjevila se psem na hrázi nově dostavěného rybníka Jambora a zopakováním kletby nechala město propadnout do pekel.
Od té doby se věštkyně se psem pravidelně zjevuje na hrázi rybníka v den, kdy se Libice propadla do země.

Rybník Jambor, skrytý uprostřed lesů, na některé lidi opravdu působí ponuře. Proč jej postavili tak daleko od okolního osídlení? Opravdu na břehu rybníka stálo město?
Jak název k rybníku přilehlého polesí napovídá, opravdu se v něm nacházela Libice. Nebyla však bohatým městem, nýbrž malou vesničkou. Nevíme, kde přesně se nacházela, ale podle dobových praktik nelze zcela vyloučit, že po jejím zániku její místo zatopil právě rybník Jambor. Podle prvního humpoleckého historika Solaře však také mohla ves Libice ležet úplně jinde, u Opatovského dvora u Krasoňova. A teď babo raď, či badateli hádej.
Já jsem u Jambora vždycky potkal jen rybáře, kteří byli němější než ty ryby. Anebo pár, kterému asi byl takový hic, že se svlékl do naha, ale přesto z auta nevylezl. Takový ti dva asi měli strach z tajemného místa.
Nejspíše chodím k Jamboru ve špatný čas. Ale kdo ví, který je ten správný? Třeba budete mít větší štěstí a potkáte onu tajuplnou pejskařku.

Rusalka od Máchova rybníku.

Toto křehké a překrásné zjevení, jejíž kolegyni svou hudbou složil poklonu i mistr Dvořák, jste mohli za úplňkových nocí vídat na kameni, který vyčníval ze břehu rybníka Mácháče, jehož nevelká hladina se třpytí u lesa pod Hněvkovickým dvorem.
Když některý z mládenců a chlapů měl to štěstí rusalku spatřit, jak se koupe v záplavě stříbrných odlesků měsíčního svitu, dlouho nosil zasněný, ba až připitoměle blažený výraz.
Je jasné, že takováto exhibice nedělala dobrotu mezi hněvkovickými ženami. Po každém úplňku byly z mnoha chalup slyšet strašné hádky a sem tam vylétlo z okna i nějaké to nádobí. Choť pana řídícího dokonce sepsala stížnost na krajské hejtmanství do Čáslavi. A ctihodný krajský hejtman Jan z Beierwecku, románový úhlavní nepřítel Šimona kouzelníka, si ji opravdu zběžně prohlédl, aby věděl, zda-li nehodlá zabalit taliána do nějakého důležitého lejstra.
Pro toto ženské vzbouření na vsi postupně chasníci oželeli nebývalou podívanou, jen aby měli pokoj od matek a manželek.

A tak měla rusalka od místních „čumilů“ pokoj. O to větší překvapení pro ni bylo, když se o jednom úplňku na sklonku babího léta objevil na hrázi mládenec, kterého ještě neviděla. Nedíval se na ni oplzle, na pár facek, ale zamyšleně, s onou jiskrou v oku.
Byl to Jirka, kluk z chudé poříčské chalupy, který si přišel přivydělat do dvora do lihovaru na bramborovou kampaň. Už jako malý se musel naučit, co obnáší život. A ta brzy nabytá moudrost se mu teď zrcadlila v očích natolik, že k němu rusalka zahořela citem docela lidským.
Když měsíční jas vystřídaly v jinovatce se odrážející sluneční paprsky, nemohli se sotva vystřízlivělí lihovarníci dohledat pomocníka. A když nastal další úplněk, nedočkal se hajný z blízké hájenky na Máchově rybníku žádného podívání pro svůj dalekohled.
Pověrčivé báby rozšířily zvěst, že rusalku a Jirku stihl trest za jejich zamilování. Že se z nich staly břízy na břehu rybníka. Želivský panský direktor Sever, kdyby se nestyděl, by však mohl říct, že při své vizitaci v Poříčí se osmělil vejít mezi šňůry s bílými prostěradly, které věšelo čarokrásné děvče, jež s ním sice neprohodilo ani slůvko, zato jej prohodilo neuvěřitelnou silou přes klepadlo a rákosí do Želivky.
Dnes je tedy Máchův rybník pro milovníky pohádek nezáživný. Vy ostatní si k němu můžete udělat příjemnou vycházku a divit se, kolik toho kolem něj žije a roste. Jen tu modrou bobulku na té divné kopřivě nejezte, protože Mácháč je jedním z mála míst, kde v okolí Humpolce ještě roste vraní oko.

Hněvkovická bludička.

Více jak tři čtvrtě století po odchodu rusalky z Máchova rybníku zasáhla do pokojného života hněvkovických sousedek další tajuplná dívčina. Kde měli chlapi nějakou zábavu či volnou práci, tu se zjevila holčina spanilá, ale kurážná a chytré zábavy znalá. Neváhala se i do vesnické tancovačky přimíchat. Když se na ní chtěla místní děvčata sesypat, vždy se ztratila jak pára nad hrncem.
Zatímco většina holek ze vsi kupovala svaté i nesvaté škapulíře, kuchařky a večery pod lampou, aby ochránila své milé od svodů té bludičky, Růžena, holka statná z největšího dvora na návsi, na to šla jinak. Její jedinou zábavou se stalo pátrání po původu té záškodnice, v čemž nepolevila, dokud neuspěla.
Když šli o pár neděl později hněvkovičtí chlapi přes Humpolec do práce do továrny, projel kolem nich formanský povoz, na jehož kozlíku vedle vozky seděla, světě div se, posmutnělá bludička. Šel kolem zrovna také jeden humpolecký známý, a tak se jej chlapi na dívčinu zeptali. Dozvěděli se tak, že je to dcera ctihodného humpoleckého měšťana a radního, která prý dlouho v Praze pobývala a tam se divným móresům naučila. O umění a četbě prý jen mluvila, po vzdělání ženám nevhodném bažila, a vůbec, že chtěla to samé, co muži smějí. Zkrátka jen samé výstřednosti dělala, navíc na ni i hanlivé psaní z jedné vsi přišlo. A tak ji rodičové poslali k známým do Jihlavy, tam že ji německá přísnost napraví.
Chlapi jen hořce politovali děvče, se kterým byla jiná zábava a řeč, než s některými škrobenými paničkami a usedlými puťkami. Holt, do doby, kdy i maloměsto a venkov změnilo pohled na rovnost, zbývala ještě hodně dlouhá doba.

Čejov aneb Hody divých žen.

Znalci literatury mi odpustí, že jsem si vypůjčil podtitul od Tylova Strakonického dudáka, ale lokace nespočtu pověstí o divoženkách do okolí této obce k tomu přímo vybízela.
Vím, že při jedné taneční zábavě na humpoleckém Kuchařově vypadla jedné rozdivočelé „čejačce“ knížečka se seznamem a aktivitami místních čarodějnic, a že při vyklízení Místního národního výboru odkudsi vypadl seznam držitelek členských legitimací a pár spolupracovnic. Ale já jsem slíbil krásné podívání, a tak se budeme zabývat pouze čejovským fenoménem divoženek.
Mezi Čejovem, Čejovskými lesy a Dusilovem se to jimi hemžilo více než chrousty. Většinou s mládenci jen zalaškovaly, zavrkaly, jablkem podarovaly, uzlíky a tkaničky povolily… Jindy však byly v ráži a vtáhly nešťastníka na své disco hrátky, kde jej utancovaly do bezvědoma.

Takhle prý dopadl jeden učený znalec mykologie z Prahy, jenž chtěl místní přesvědčit, že tajemné kruhy v lesích a na lukách, jejichž původ byl připisován nožkám divoženek, jsou jen projevy hub pečárek a špiček. Poté, co na výzvu hostinského v jednu ráno ukončil svou přednášku na téma vyššího výskytu klouzků v západní části Českomoravské vysočiny, se odvážně vydal, vzdor údajnému špatnému stavu cesty, po které prý nemohl jít jinak než vrávoravým krokem, sebrat pár vzorků houbových plodnic jako důkaz. Ráno jej našli na Dusilově sedláci tak zváleného a zdrchaného, že jej buď přepadla tlupa goril, anebo padl do rány bandě divoženek. Když se houboznalec vzpamatoval po silné česnečce, dušoval se, že pravdivá je druhá možnost.

Láska umí zázraky, a tak není divu, že jejím působením občas zkrotla i některá z divoženek.
Jedna se zakoukala do Tondy, statného, trochu zakřiknutého, ale dobrosrdečného mládence. Chodila za ním, když chystal pole k setí a s každým setkáním ztrácela divokost, stejně jako Tonda ztrácel nesmělost.
Problém byl, že Tonda žil od malička jen s mámou a ta na něm visela opičí láskou. Takové mámě se jen těžko nějaká nevěsta zalíbí. Natož divoženka.
Tonda se však pochlapil a svou milou si přivedl do stavení. Divoženka přijala jméno Jaroslava, neboť se do Tondy zamilovala na jaře, a hlavně se tak jmenovalo poměrně dost děvčat v okolí. Už úvodní lustrace Jarči však nedopadla dobře. Vždyť všechno o jejím původu ze sebe nesměle sypal jen Tonda. V hospodářství se ukázala velmi dobře, znala všechny polní práce a zvířata jako by ji poslouchala. Jako hospodyňka se však nepředvedla, neboť vařit neuměla a na sváteční smýčení si nepotrpěla. Jen chleba pekla, který vydržel dlouho měkký a chutný. A i z trochy mléka dokázala udělat rozličné mléčné výrobky. Tondovi to stačilo, ale jeho mámě ne. Nenechala na Jarče „nit suchou“ a své lamentace ještě hloupě sdílela s obecními drbnami.
Jednou se Tonda s mámou vraceli z města a zděšeně se zarazili u jejich políčka, na němž bylo posečené ještě sotva zralé obilí. Když to doma řekli Jarče, ta jim odvětila, že tak sama udělala, neboť má tušení, že by o úrodu mohli přijít. Do Tondovy mámy vjelo deset čertů, na což byla Jarča zvyklá. Ranilo ji ale, když máma postavila Tondu před volbu, které z nich dá přednost. Tonda před rozhodnutím utekl, že prý se musí v klidu rozmyslet.
V tom se po dlouhé době sucha nebe za Orlíkem zatáhlo a na Čejov se hnala bouřková mračna. To přimělo Tondu k návratu do chalupy. Tam však nenašel Jarču, a tak se ji vydal hledat. Jenže ve dveřích jej zarazila sprška krup velikosti cvrnkacích kuliček.
Po té strašné čině byla většina obilí na polích zlámána a vydrolena. Jen na Tondově poli nebylo tak zle, stačilo jen obilí obracet a pak do snopů a panáků sestavit, aby nezvlhlo a neprorostlo.
Přesto bylo u Tondy smutno, pozdě litoval, že se nedokázal vzmužit a Jarču tím ztratil.

Zajímavý případ s divou ženou se udál v samém centru Čejova. Starý mládenec Semerád, který trpěl nespavostí, jednou zase zabíjel večerní čas zíráním z okna. Většinou tak spatřil jen vracející se milence, továrnické dělníky, anebo ojíněné sousedy.
Jednou se mu však naskytl nebývalý pohled. Na hrázi Plíhalovského rybníka zastavil automobil, v té době ještě zajímavá věc. Z vozu vystoupil dobře oblečený pán s doutníkem, který v ruce nesl něco jako kufr, anebo truhličku, se kterou se jakoby hádal a pak ji s velkým rozmachem hodil do vody a ujel.
Semerádovi tato záhada vrtala hlavou, a tak s povděkem přijal zprávu, že se bude rybník lovit. Ještě větší radost měl, když při výlovu nikoho nenapadlo, aby zašel do míst, kam neznámý cizinec hodil onen záhadný předmět. Oblékl se večer do holin a šel pátrat. Kdyby se objevil nějaký zvědavec, vymluví se, že jde paběrkovat zapomenuté ryby.
Dalo mu práce, než našel co hledal, ale o to snáze se s dychtivostí přihnal domů. Tam zjistil, že tím tajemným předmětem je starodávná cestovní truhlička, na které však byly přidělány ještě další petlice. Vidina pokladu poháněla Semeráda k otevření truhly, ale co bylo v ní bylo, to vážně nečekal.
Sotva povolil poslední zámek, vyskočila z truhly mohutná ženština a začala do Semeráda tlouct a řvát na něj, že jej „přetrhne jak hada a utluče jak hovado“. Semerád se zmohl jen na škemraní o milost a upozorňování na očividné nedorozumění. Ženština se postupně uklidnila a s nasupeným výrazem se rozvalila na židli. Znovu se rozohnila, když se Semerád netaktně zeptal, jak se do té malé truhličky dostala?
„To bys chtěl vědět? A ne-li ještě předvést, né? Tak blbá, hošánku, už nebudu! Nečum a chystej večeři a spaní! A podej mi támhle tu flašku piva!“
Semerád podal ženštině raději dvě láhve a začal pomalu dělat, co mu bylo poručeno. Z hlavy se mu až kouřilo, jak přemýšlel, jak z téhle šlamastiky ven. Ale jediné, co jej rychle napadlo, byl útěk, který však nešlo realizovat, neboť ženština seděla zrovna mezi dveřmi a oknem.
Když už bylo nejhůře, začala se divá žena prohledávat.
„Co ráčíte, prosím pěkně, hledati?“
„No blechu ne, troubo. Viržinka nemůžu najít. A to jsem měla celou tabatěrku. Nemáš, sakra, nějaký po ruce?“
V Semerádově hlavě bleskl nápad.
„To prosím pěkně, nemám. A ani nevím, kde je tady na vsi obstarat. Nezůstaly ve Vašem cestovním zavazadle?“
Ženština s otráveným výrazem vstala, otevřela truhličku a začala v ní štrachat. Když se pořádně naklonila, Semerád udělal výkop nohou, hodný fotbalových kanonýrů. Rozvlněná zadnice divé ženy zmizela v truhle následována nohama. Semerád skočil na víko truhly, kterou omotal řetězem na vrata, a pak zatloukl a zamkl na šest zámků.
Druhý den se nechal dovést na Lipnici, kde truhlu s úlevou hodil do opuštěného lomu.
Zda tam truhla s divou ženou leží dodnes, anebo už jejímu kouzlu tajemna podlehl další zvědavec, těžko říct.

Paní z Orlíka.

Jednomu děvčeti z Rozkoše se ve zříceninách hradu zjevila krásná paní ve starobylém oděvu, která jej zavedla do dávné doby, kdy ještě hrad býval zámkem s mnoha komnatami. Úkolem dívky bylo naučit hradního pána novému tanci, za což byla po návratu do její doby od paní odměněna hrstí starobylých stříbrných mincí.
Další spanilá paní v bílém prý za jasných úplňkových nocí tancuje na nádvoří dolního hradu s pánem v černém s třírohým barokním kloboukem na hlavě. Těžko říct, kdo by to mohl být, neboť oděv tanečníků se nosil v době, kdy již byl Orlík pustým hradem. Každopádně, nedoporučuje se do tohoto tanečního vystoupení přimotat. Pán je totiž údajně strašný žárlivec a surovec a střet s ním prý nekončí dobře.

Bába z Rozkoše.

Sotva se někdejší samota Rozkoš rozrostla na ves, získala i první obecní potížistku. Byla to baba setsakramentská, která vzala, co nebylo přibité, pro korunu by blechu do Říma hnala a očistu těla měla, jen když ji někde zastihl déšť. Jednou svým odpudivým zjevem a zahnojenými nehty vyděsila a v úprk obrátila i pana nadlesního s adjunktem.
Nejhorší na ní bylo, že sbírala klevety, které pro zajímavost ještě notně upravovala, ba i celé vymýšlela. A že tehdy nebyla televize, měla, bohužel, posluchaček dost.
Snad ji proklel někdo, komu svými pomluvami otrávila život, anebo už jí měla plné zuby nějaká vyšší spravedlnost. Zkrátka, jednou takhle ta baba potkala na lesní cestě sousedku a hned jí začala chrlit nové drby. Nakonec chtěla dodat svým řečem váhu, a tak se dušovala, ať prý raději zkamení, jestli lže. I stalo se, co chtěla.
Doteď se tomu diví u lesní cesty, která vede mezi Rozkoší a skalisky pod hradem Orlíkem.
Vím, že úvod příspěvku sliboval krasavice. Ale každá bába musela být někdy mladá. Tahle mohla být i krásná, ale třeba ji potkalo něco nepěkného, s čím se nevyrovnala dobře. Něco, co jí zkazilo povahu a pak i vzhled.

Za Bílou paní heráleckou.

Mnohá šlechtická sídla se chlubí Bílou paní. V heráleckém zámku se prý také zjevovala, respektive jen pyšně prošla průjezdem, čehož však definitivně zanechala poté, co byl v zámku zřízen výchovný ústav pro mladistvé.
Poslední kapkou pro ni prý bylo, když zjistila, že chovanci ve vstupní hale rozmístili po zemi zrcátka a ve skrytu schodiště vyhlíželi, co paní nosí pod tou obrovskou sukní.

Za Bílou paní úsobskou.

Na zámku v Úsobí mají Bílou paní opravdu unikátní. Místo honosné dámy totiž zámkem prochází sotva odrostlejší dívka.
Je to Antonie z Hasslingeru, která se roku 1813, ve čtrnácti letech, provdala za Josefa Ignáce Fučíkovského z Grünhofu, o čtrnáct let staršího dědice úsobského statku. O dva roky později však zemřela v šestinedělí na horečku omladnic. Jejího syna Eduarda se podařilo zachránit s pomocí kojné. Josef Ignác se pak ještě jednou oženil, ale i jeho druhá žena po deseti letech zemřela v pouhých devatenácti letech.
Antonie se na zámku zjevuje matkám s dětmi, ve kterých její dětský vzhled vzbuzuje mateřské city, anebo dětem samotným, s nimiž si hraje. S milým úsměvem tak zapomíná, že sama přišla brzy o dětství a zažít dětství jejího syna jí nebylo dopřáno.

Antonie si prý věnem přinesla cenné šperky, které od její smrti nikdo neviděl. Údajně jsou dodnes někde skryté v útrobách zámku.
Nevím, jak Vás, ale mě, ačkoliv jsem vyhlášený lakomec, by tyto cennosti netěšily, neboť je mi Antonie líto, byť možná zámkem obchází dobrovolně.
Cenností je především samotný úsobský zámek, který jeho majitelé obnovili do nebývalé krásy. Ostatně, je hezky a není to daleko, tak se o tom přesvědčte na vlastní oči.

Dobrá paní ze Zálesí.

Někdo říká, že ji potkal před nějakou pohromou, anebo před úmrtím v rodině. Ale většina těch, co se s ní setkala, tvrdí, že se objevuje, když se mění roční období, anebo když po těžkých časech přichází něco dobrého.
Vypadá jako třicetiletá žena kaštanových vlasů, oblečená v prostém šedobílém oděvu, podle ročního období ozdobeném zrovna rostoucími květy a plody. Na jaře hladí kvítka, v létě klasy obilí, na podzim tančí v barevném listí a v zimě si zalíbeně prohlíží výtvory mrazíků. Jako kdyby dohlížela na chod přírody, anebo byla přímo její personifikací.
Lidem se vyhýbá. Na slušně zdravící se alespoň přívětivě usměje, ale pak se rozplyne. Jednou se na ni obořil jiřický farář. Vypadla mu při tom modlitební knížka. Dobrá paní mu ji s útrpným povzdechem podala a rozplynula se. Na knížce však po ní zůstaly vypálené otisky jejích prstů.

Dobrá paní však není vůči lidem bezcitná.
Když přestal být Opatovský dvůr u Krasoňova letním sídlem želivských opatů, stal se z něj jen prostý vrchnostenský dvůr, který byl pro nepotřebnost postupně opuštěn a jeho pozemky zalesněny. Ve zpustlém areálu, v bývalé ratejně, zůstal jen někdejší kulhavý správce. A i toho čekalo vystěhování, neboť klášterní vrchnost rozhodla, že ze zbytku dvora zřídí hájovnu.
Do nejisté budoucnosti ještě správci zemřela žena. Jen dcerka mu zbyla, avšak hluchá a němá. Roztrpčen nad smutným osudem seděl správce ve světnici, kde na márách ležela nebožka žena, která měla být ráno pohřbena v blízkých Bříštích. Kdyby dceru neměl, byl by si život vzal.
Pozdě večer správce z dřímoty probudil podivný pocit. Rozhlédl se a seznal, že v nohách mrtvé stojí mladá žena dobrotivého vzezření. Byla tam, ale jako by nebyla. Uctivě se uklonila zemřelé a upřeně se zadívala do očích správce, jako by mu četla myšlenky. Pak se ztratila ve stěně, za kterou byl pokoj správcovy dcery. Správce se vyděsil, jestli si pro malou nepřišla smrt a rozběhl se do jejího pokoje. Tam spatřil, jak tajemná žena klečí u postele děvčátka, které se lehce kroutilo, jako by mělo zlý sen. Žena dítě pohladila a než se rozplynula, nechala mu na stolku krásnou kytici z lučních květů.
Ráno doprovodil správce s dcerou a hrstkou dobrých lidí zemřelou ženu na hřbitov. Dcerka na maminčinu rakev hodila květiny od tajemné paní. A pak se otočila směrem k věži bříšťského kostela, odkud zněl umíráček, ohlédla se po konících, kteří netrpělivě odfrkovali nozdrami a zahleděla se na rybník před kostelem, v němž se ozývaly žáby. A pak prohlédla na udiveného tatínka.
„Tatínku, mně se strašně stýská. Ale ta paní večer říkala, ať nebrečím, že mamince už je dobře.“
Děvčátko, které nikdy nepoznalo zvuků a řeči, utěšilo jménem Dobré paní nebohého otce a dalo mu tak naději, že budoucnost nemusí být tak černá, jak ji dosud viděl.

Jakub Vazač

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Next Post

Kvůli stavbě obchvatu Chýnova čeká řidiče další uzavírka

Čt Čvn 16 , 2022
Řidiče čeká od 21. do 29. června omezení na silnici I/19 v Chýnově na Táborsku. Kvůli stavbě obchvatu bude na příjezdu do města ve směru od Tábora svedený provoz do jednoho pruhu a bude se jezdit kyvadlově. Po silnici I/19 jezdí řada osobních aut i kamionů, které míří na dálnici […]
Stavba obchvatu Chýnova se musí zastavit. Soud zrušil stavební povolení

Témata