CESTY: Trak, ja a amerika. (3. díl)

Tohle povídání bylo počato jako několik příběhů a pak se z toho stala knížka, dá-li se to knížkou nazvat. Vše, v podobě trochu obsáhlejší, jsem zveřejňoval před pár lety na mé stránce.

Truck

Osamostatnění.

Cestou domů už jsem věděl, že s Frantou do budoucna jezdit nechci, on byl docela fajn jako kamarád, ale pracovat s ním byl trest. Jak seděl za volantem, našel si svoji pohodlnou polohu, lehce natočen doprava a opřený o dveře, pravou ruku nataženou na loketní opěrku sousedního sedadla a tak vydržel bez hnutí sedět deset hodin. Jel a přemýšlel si kdovíočem, sám říkal že si v duchu promítá filmy.

Ty hrozné dálky a nedostatek čehokoli čemu by se dalo věnovat trochu pozornosti je hrozný. Třeba Nebraska: Vjedete do ni u Cheyenne ve Wyoming, vlevo je „úchvatná“ podívaná na truckstop Antelope. Potom zase míle a míle ničeho, protože savaně se jinak říct nedá. Ono se to tady vlastně jmenuje desert, přeloženo do češtiny je to poušť. Jenomže když se řekne poušť, každý vidí Saharu a tohle přece jen vypadá jinak. Potom vede dálnice 100 mil rovně s občasným velmi vzrušujícím exitem. Na 102. míli je město Big Springs, jméno je o něco větší než samo město. Zprava se připojí Interstate 76 z Colorada a je tam jeden z těch trochu horších truckstopů, „Kalumet“. Dalších 296 mil je rovně až do Lincolnu, mírná zatáčka vlevo a teď už se musí dávat „pozor“ na cestu, protože po 30 mílích rovně, na značce 426, znovu vlevo a pak mírně vpravo, ještě čtrnáct mil a jste v Omaze, na hranici do Iowy je to co by kamenem dohodil.

Já si vůbec uvědomuju jak ty dálky a cestovní časy klamou. Když třebas přijíždíte do Arizony, je potřeba u váhy dát úředníkům něco jako kreditní kartu, oni jí projedou čtecí mašinkou a jejich computer ví, kdo přijel. Totéž pak při výjezdu a jejich daňový computer ví kolik mil jste jeli Arizonou a kolik silniční daně vám má připsat na konto. Kdysi tam museli řidiči zaparkovat a jít s doklady dovnitř. Dnes je v dosahu řidiče za volantem okénko kde úřada sedí a jednání probíhá z okna do okna. Kartu je potřeba mít připravenu, aby jeden nezdržoval. Běžně jsem jí začínal lovit z desek s doklady 30 mil před váhou i když jsem pochopitelně musel vědět, že to bude trvat ještě půl hodiny než tam dojedu. Nemyslím, že by to bylo mou vrozenou zodpovědností, je to nedostatek jakékoli mozkové činnosti. Mluvil jsem s mnohými řidiči a shodli jsme se, že je velmi časté až hrůzné, jak si nepamatujeme části cesty, kudy jsme jeli. Například, pamatuju si jak míjím mile marker číslo 50 a pak najednou koukám, přede mnou je číslo 390! Ujel jsem 340 mil, (547 kilometrů, šest hodin) a nevím o tom! Nepřejel jsem někoho? Nevím, nepamatuju se.

Franta mi vyprávěl jak je to fajn když člověk jezdí sám a na noc zastaví a vyspí se. Na to jsem ovšem musel změnit podnik, Franta mi to ostatně doporučoval. Majitel podniku pro který Franta pracoval byl znám tím, že tu a tam nebyly jeho výplatní šeky podloženy penězi. Doporučil mi jiný podnik, majitelem byl čech na kterého všichni nadávali, ostatně na koho my češi nenadáváme. Zavolal jsem mu a řekl jsem mu, že jsem o něm slyšel tolik špatného, že musí nutně být slušný člověk.To se mu asi zalíbilo, protože mi řekl že si mám vzít věci na cestu a přijet, pošle mně na cvičnou jízdu s někým a pak se uvidí. To jsem stále ještě neměl řidičák, ale dost našinců takhle začíná. Kalifornie je dobré místo mít trucking company a vozit ovoce a zeleninu na východ, ovšem bláznů a zoufalců kteří chtějí řídit není nikdy dost.

Zabalil jsem si tedy raneček a vyrazil. Tentokrát jsem jel se Zděnkem, co si s americkým občanstvím změnil i jmého, protože jeho jméno i příjmení bylo pro američany naprosto nevyslovitelné. Náš trak je jako ten na obrázku, Freightliner cabover, motor Cummins, 464 koní, devět rychlostí. Postel má jednu, ale zato „manželskou“. Shodou okolností jsme jeli zase do North Billerica, se Zděnkem jsme se poměrne slušně střídali. Byl pravý opak Franty, takřka neschopný dlouhé jízdy, chtělo se mu pořád, snad nudou, spát. Bezvadnej kluk, skamarádili jsme se a nějaký čas potom i navštěvovali, pokud nás osud nechal zároveň doma. Řítili jsme se Amerikou, povídali si a všechno bylo dobré, dokud jsem neoněměl. Nefungovala nám klimatizace, měli jsme tedy pořád otevřená okna a ze suchého větru mi vyschlo v krku tak, že jsem jen sípal. Cestou na východ jsme se stavili u jeho známých na předměstí Bostonu, vykoupali se u nich a vyspali v pořádné posteli. Po vyložení v Billerice, tentokrát tam Ramon Gonzales nebyl a za vykládku jsme zaplatili, jsme jeli někam do východního Texasu pro železnou rudu. Přidávají ji do jídla pro psy, kvůli obsahu železa. Měli jsme trajler plný pytlované železné rudy k dodání do Kalifornie, někam na sever od Los Angeles, na US highway 99. My se vrátili do Moreno Valey v Kalifornii kde byl náš podnik, nechali jsme tam trak a jeli domů.

Doma jsem byl přes víkend a hned v pondělí ráno jsem už zase stál na dvoře naší firmy. Mimochodem, z domova do práce jsem to měl 76 mil (122 km), ale po té dálce přes Ameriku je to vlastně maličkost. Sešli jsme se tam tři budoucí řidiči, čtvrtý už řidičák měl, ale potřebovali jsme někoho, kdo může oficielně jet do města, kde jsme měli dělat jízdní zkoušky. Všichni jsme byli češi, utěšovali jsme se navzájem siláckými řečmi a třásli se přitom strachy. Když jsem přišel na řadu byl už ten zkoušející otrávený natolik, že ani po mně nechtěl předvést technickou prohlídku traku, jen se těšil jak si sedne dovnitř, kde je klimatizace. Pak jsme vyjeli. Musím podotknout, že to bylo poprvé v životě, kdy jsem s tím jel jinde než po dálnici a že je mi stále ještě záhadou, a už je to devět let, jak jsem to dokázal. Motali jsme se po městě, pak mi poručil najet na dálnici, tam mi bylo líp, to jsem uměl. Bohužel jsme zase sjeli a navedl mne na jakési parkoviště nebo co to bylo. Prostor o rozloze fotbalového hřiště, pokrytý udusanou hlínou. Udělali jsme okruh, poručil mi zastavit a povídá: „Vidíš tu cestu tamhle? To je dok, zacouvej na vrata!“. Existenci cesty jsem zapřít nemohl a tak začalo mé první couvání v životě. Kdo kdy couval s vlečkou za svým autem ví, že je to možné, ale napoprvé obtížné. Trak je ovšem trochu větší, což bohužel neznamená, že je to snazší. Nějak jsem tam nacouval, moc spokojený nebyl, ale bylo to tím, že já ta vrata viděl asi o dva metry víc nalevo, než on. Pak už jsme jeli zpět odkud jsme vyjeli a tam jsem se konečně dozvěděl, že jsem test udělal. Já k tomu jen dodávám, že já ho udělal, ale Pán Bůh se u toho pěkně nadřel.

Dostal jsem místo řidičáku „bumážku“, pravý že přijde poštou. Jeli jsme zpět do podniku, dva z nás vítězně, třetí neuspěl. Šéf mi ukázal na trak, se kterým jsme se Zdenkem přijeli, v kancelaři mi dal číslo prvního Comcheck a jel jsem. Comcheck je něco jako šek, který ale ve fyzické podobě neexistuje. Je vydáván bankou, už nevím kterou, na základě kreditu, který si musí podnik otevřít. Je to computerem generovaná dlouhá řada čísel a písmen, ve které je zakódováno vše. Vlastně, není. Tam, kde já kód předám, obvykle truckstop, opravařská dílna a tak, mají mašinku, kde kód vyťukají, ono se to spojí s computerem banky, řekne jim na jakou částku šek je, že je vše v pořádku, a mohou Michalu Málkovi vydat peníze. Praktická věcička, dlouho byl Comcheck jediný, kdo tuhle službu zajišťoval. Dnes už je bank víc, předhánějí se v nabídce nižších poplatků a dalších služeb. Podniky, které je používají už také neoperují s kódy i když tahle možnost stále ještě existuje, ale řidič má u sebe kreditní kartu, kterou platí za naftu, za servis, pokud potřebuje a také si z ní bere peníze. Jednak na drobné výdaje, třeba na mýto a také pro sebe na útratu. Na podniku mají řidičem podepsané prohlášení které dovoluje strhnout bez ptaní z výplaty vše, co řidič použil pro sebe, respektive na co nedonesl doklad, že bylo pro podnik. Funguje to výborně, spousta starostí s penězi na cestách odpadla. Jen kdyby byla v Evropě jednotná měna, takhle vozí řidiči kamionů hromady různých peněz v hotovosti.

Dojel jsem kam jsem měl, vyložil pytle se železnou rudou a jel do Salinas v Kalifornii pro zeleninu. Salinas je zelinářské centrum, kousek od Monterey, na jih od San Franciska. Pěstují tam téměř všechnu zeleninu pro východ Ameriky, celé léto odjíždí denně desítky traků ze Salinas a okolí na východ. V zimě se tenhle provoz přesune do Nogales a Yumy v Arizoně, kde se překládá zelenina z Mexika. Zastavil jsem na dvoře, došel do kanceláře, ohlásil se a oni mi, jak jinak, řekli že musím čekat: „Postav se támhle do řady, my tě zavoláme“. To „támhle“, byla řada více než padesáti traků, motory běžící, aby mohli mít puštěnou klimatizaci, protože je tam pěkná výheň. Pochopitelně, jinak by tam nerostlo tolik zeleniny. Uvnitř polehávají a podřimují řidiči, odejít nemohou, co kdyby je volali, spát taky nemohou, ze stejného důvodu. Volání pochopitelně není telefonem, ale CB radiem, které musí mít každý zapnuté a poslouchat. Při tom nikdo neví kdy ho budou volat a nedá se to odhadnout podle pořadí v jakém přijeli. Já jsem CB radio neměl, ale dovolili mi sedět na lavičce venku před kanceláří, že mně tedy zavolají ze dveří. Seděl jsem na lavičce, taky trochu chodil kolem a hlavně obhlížel, co a jak dělají druzí řidičí, když je zavolají. Strašili mně před odjezdem, že když budu ve skladu zdržovat tak mně taky mohou vyhodit. Bylo poledne, pak se s večerem konečně ochladilo, noc byla vlahá a ráno mně zavolali.

Vše záleží na tom, co kdo bude nakládat a co je připraveno. Když přivezou zeleninu z pole, musí ji kromě přendání do jiných beden, očištění a zvážení nebo spočítání také vychladit na předepsanou přepravní teplotu, mezi 34 a 36 stupňu Farenheita. Jednou mi naložili zeleninu teplejší a během hodiny mi z vlhkosti zamrzlo chlazení v traileru. Musel jsem zastavit, přepnout ručně na odmrazování. Trvalo skoro dvě hodiny, než ledovec uvnitř roztál, voda vytekla, a já mohl jet dál. Trailer má na přední straně vlevo krabičku s barevnými světýlky, které řidič vidí ve zpětném zrcátku. Když veze mražené výrobky, je to jednoduché, chlazení se nastaví na automatický provoz, který hlídá termostat. Když je potřeba chladit, nastartuje sám motor, mohutný diesel, když je vychlazeno, zase se zastaví. U zeleniny je to jinak. Uvnitř je velký ventilátor který nasává vzduch u podlahy, ta je v chladírenských trajlerech hliníková, s 2,5 centimetru širokými a hlubokými drážkami. Těmi proudí vzduch zezadu dopředu, je nassáván a vyfukován u stropu plátěným tunelem, který se táhne asi doprostřed délky traileru. Aby vzduch stále cirkuloval, motor chlazení jede bez zastávky, dokonce se nevypíná ani při tankování. Řidič sleduje světýlka, kde se musí střídat zelená (právě chladí) s bílou(volnoběh). Červená znamená odmražovací cyklus, jako když doma odmražujete lednici. Tady se přepnou uvnitř ventily a do výparníku místo studeného jde horké, to co jinak ohřívá radiátor za vaší ledničkou.

Můj náklad byla míchanice několika druhů zeleniny, bylo tam i několik palet jahod, pro které jsem musel jet zase jinam. K večeru jsem konečně vyjel a dojel jsem do Nevady, kde hned za Renem je město Sparks. Místní truckstop je první zastávka po přejezdu hor z Kalifornie. Byl čtvrtek večer, čtvrtý den na cestě a přitom jsem vlastně sotva vyjel. Na truckstopu jsem se potkal se Zděnkem, který také nakládal v Salinas, ale měl víc štěstí, vyjel až o den později než já a nemusel tak dlouho čekat. Zjistili jsme, že máme dlouhou společnou cestu. Já jel do New Yorku, on do Bostonu na Chelsey market a že tedy až skoro na konec Pensylvanie pojedeme spolu. Měli jsme před sebou tři dny společné jízdy a přemluvil mě, abych obětoval trochu peněz a koupil za 35 dolarů to nejlevnější CB. Bylo mi líto peněz, doma neměli téměř co jíst, ale představa další noci na lavičce před kanceláří dost podpořila jeho přemlouvání. Anténa na traku byla, tu jsem kupovat a instalovat nemusel. Připojit provizorně těch pár drátů byla maličkost a tak jsme si popřáli dobrou noc už bezdrátově, jako praví „truckers“.

Posted in Nezařazené

Správce webu

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Next Post

CESTY: Trak, já a Amerika 4.

Ne Lis 4 , 2001
Tohle povídání bylo počato jako několik příběhů a pak se z toho stala knížka, dá-li se to knížkou nazvat. Vše, v podobě trochu obsáhlejší, jsem zveřejňoval před pár lety na mé stránce. Osamostatnění. Cestou domů už jsem věděl, že s Frantou do budoucna jezdit nechci, on byl docela fajn jako […]

Témata