Stará panna Majdalena z Radostovic se kdysi vychloubala, že by šla na posvícenskou zábavu i s největším strašidlem z kraje. Jenže ten se opravdu ozval. A byl to hejkal, který neuměl mluvit jinak než řevem.
Pozvání na zábavu
Holedbala se kdysi stará panna Majdalena z Radostovic, že by šla na dolnoměstskou posvícenskou zábavu i s tím největším strašidlem z kraje, jen kdyby to byl alespoň trochu mužskej. A že se holedbala hodně hlasitě, přišel ji na zábavu nakonec pozvat sám podlipnickej hejkal.
Což o to, mužskej to byl jako hora, ale celej chlupatej, ušatej a hlavně vořvanej. Řval o zábavě muzikantům do hraní, řval, když vedl Majdalenu ze zábavy domů, a že se u ní usadil a s ní všude chodil, řval i na velikonoční koledníky, dolnoměstské školáky, lipnické sokoly, orlovské skauty, světelské poutníky, na fotbalisty, na pošťáka, ba i na okrouhlického výpravčího. Zkrátka všude dělal hroznou ostudu, jen v kostele ne, protože do něj ani nechodil.
A co teprve, když si do chalupy přivedl své strašidelné kumpány. To bylo po Radostovicích řevu jak ve vopičím ráji.
Rada od továrníka
Rok to s ním Majdalena vydržela, ale pak už jí ruply nervy. Vždyť se jí kvůli tomu vořvanci každej na sto honů vyhýbal a taky už by chtěla být mámou, ale ne chlupatých vořvaných hejkalčat.
Došla proto potají pro radu za panem otcem Kolářem, jinak továrníkem z Malého Mlýnku, a ten jí poradil, aby k nim v neděli přišla s hejkalem na oběd.
Oběd v Malém Mlýnku
Majdalena se toho bála, ale hejkal se radoval, jak se u zámožnější rodiny dobře nají. A taky že se v Malém Mlýnku nacpal, až sotva funěl. Vadilo mu ale, že se jedlo u rachotících strojů a že kvůli tomu musel mnohem více řvát. A když pan otec ještě pustil gramofon, řval už tak moc, až z toho úplně ochraptěl.
Cestou domů proto na pana otce hrubě lál a na své uši přísahal, že už do Malého Mlýnku více nepůjde. Ale Majdalena na něj spustila, že mu tam už domluvila práci, aby taky domů nějaký ten peníz přinesl, ne jen lesní plody a upytlačenou zvěřinu. A že by si ráda také pořídila gramofon, anebo ještě lépe rozhlasový přijímač. A to vše na ochraptělého hejkala řvala celou cestu tak rázně, až ten raději před Radostovicemi utekl do lesů a více se nevrátil.
Šťastný konec
Majdalena si poté namluvila jednoho vysloužilého komorníka ze světelského zámku, s nímž si spokojeně žila přímo ve městě. Jen dětí se dlouho nemohla dočkat, dokud jí nepomohl jeden pohledný a tuze šikovný sklář. A měla doma jak gramofon, tak rádio!