CESTY: Trak, já a Amerika 9.

Tohle povídání bylo počato jako několik příběhů a pak se z toho stala knížka, dá-li se to knížkou nazvat. Vše, v podobě trochu obsáhlejší, jsem zveřejňoval před pár lety na mé stránce.

17542_2_nahled.jpg

Je libo benzin?

Jednu věc jsem se naučil rychle, totiž používat bezpečnostní pásy. Tou dobou, byla to doba kovbojů za volantem, bylo pokládáno za změkčilost si pás zapnout. Dálnice interstate 80 v Pensylvanii mne donutila změnit názor. Americké silnice i dálnice jsou pokud jde o kvalitu mnohem horší než evropské a ta v Pensylvanii byla i na místní poměry vyhlášená. Díry a lavóry zvíci vany tam byly běžné a po nich jsme skákali. Sedačka v traku je na vzduchovém měchu a ty hrboly mně nadhazovaly tak, že jsem mlátil hlavou do stropu a pak se při pádu zpět snažil strefit zpátky na pedály. Jediné čeho jsem se mohl držet byl volant a ten zrovna moc opory neposkýtá jsa uzpůsoben k otáčení. Když jsem se ale o strop praštil do ramene a za krkem mi hlasitě křuplo, ještě rád jsem si pás vzal a pořádně utáh.

Později, když jsem viděl jak dálnici staví nestačil jsem se divit a leccos pochopil. Na udusanou a upěchovanou zem, bez špetičky štěrku položili strojem betonový koberec 10 cm vysoký, jen tam měli rozložené armatury v místech příštích dilatačních spár. Po zatvrdnutí betonový pás pilami rozřezali na díly, pravděpodobně v místech armatur, ale moc tomu nevěřím. A silnice je hotová. Za pár let ji zavřou, mašina beton rozbije, mají na to náklaďák s velikým závažím na laně a tím do toho buší. Buldozery to odhrabou, traky odvezou a pak tam rozloží armatury…. Asi to nějaký důvod má, krom toho že to přináší zakázky těm, kdo tu silnici staví.

To vysvětluje proč mají americká auta měkčí pérování než ta ostatní, ještě jsem neviděl aby silnici udělali opravdu rovnou. U osobních aut to není tak patrné, díky pérům, ale v traku je to utrpení. Vzpomínám na Interstate 84 ve státě New York, je to spojka z Pensylvanie, I-84 směrem na Hartford, Connecticut. Je to 78 mil čistého utrpení, dálnice je betonová a spáry jsou vyvýšeny. Nevim o kolik, ale dost na to aby jízda přípomínala jízdu po betonovém moři. Na sedadle jsem létal až do stropu, držel se vším čím jsem mohl a když to skončilo, bolel mne celý člověk.

I ta sebenovější silnice je někdy zvlněná, že člověk slyší chrastění vlastních kostí. O Interstate 90, asi tak posledních sto mil do Seattlu řidiči říkají, že ji postavili dobře, jen dali omylem tu hladkou stranu dospod. Ono to má pro místní úřady jednu výhodu. Nikdo tam nejede rychle, to se nedá vydržet a stejně po projetí bolí plíce i žaludek od toho cvičení.

Okamžik kdy jsem našel jinou práci nadešel. Našel jsem místo, má drzost neznala mezí s mými čtyřměsíčními zkušenostmi, u podniku který rozvážel benzin a naftu v Los Angeles a okolí. Sídlo podniku bylo jednak v L.A., měli tam vlastní objekt s nádržemi, autopark byl v San Diegu. Celé to bylo postaveno na faktu, že do San Diega vede bezino- a naftovod, ale poplatek za přepravu jednoho galonu potrubím byl 15 centů. Traky to vozí levněji, proto naš podnik mohl prodávat za nižší cenu.

Našimi odběrateli byly malé, většinou nezávislé pumpy, ne značková jména. Prodávali jsme a rozváželi pěkný sajrajt. V tu dobu byl mání benzin s olovem, 86 oktanů, pak bez olova, 86 oktanů a super s 92 oktany. My jsme rozváželi: Místo olovnatého benzinu lehký topný olej (LTO). Místo bezolovnatého benzinu směs 80 % LTO a 20% benzinu bez olova, to kvůli barvě, LTO také nemá olovo. Jako super jsme prodávali zázračnou směs 68 % LTO, 20% super benzinu (zase kvůli barvě, je do červena) a 12 % směsi jejíž základ je alkohol který zvyšuje oktanové číslo, a toluenu. Možná, že námi prodávané šmejdy skutečně v laboratoři požadované hodnoty dosahovaly, ale jisté je, že na tenhle „benzin“ ujedou auta míň. Taky jsme vozili naftu a nikdy bych nevěřil, že tak základní produkt je vůbec možné nějak pančovat. Jde to. Námi dodávaná nafta byla nahnědlá, kalná, zkrátka sajrajt. My sami jsme to do nádrží našich traků nedávali, bylo to přísně zakázáno. Jednou se mi stalo že mi došla nafta na cestě z Los Angeles do San Diega, bylo to v noci, spíš nad ránem. Zavolal jsem rádiem o pomoc a protože hned za mnou jel trak vezoucí „naftu“, zastavil u mne a v kbelících jsme donesli něco nafty do mých nádrží. Příští den šel trak do dílen, vypustit nádrže, propláchnout potrubí a vyměnit palivové filtry. Dobře jsem si zapamatoval, že nemám kupovat benzin jinde než u značkových pump, pokud možno u těch, které patří přímo dotyčné firmě a nemá je někdo v pronájmu. V noci jsme totiž vozilí naše svinstva i do těch pronajatých.

Zažil jsem tam mnohé hrůzy, mnohokrát se mi stalo, že jsem přijel k pumpě a můj náklad se do podzemního tanku nevešel. Řeší se to tak, že třeba benzin s olovem se napustí do bezolovnatého, on ten náš stejně žádné olovo neměl. Potíž je v tom, že člověk neví že je tank plný, dokud se tok benzinu nazastaví. Co potom? Hadice, 10cm v průměru, 5 metrů dlouhá plná benzinu. Většinou jsou nádrže pod zemí spojeny odvzdušňovací trubkou a ta je vyvedena do výšky nad zem. V tom případě stačí uzavřít výtokový ventil a počkat až benzin v hadici přeteče do jiné nádrže. Je jedno do které, všecko je to stejný šmejd. Když se mi stalo ve dne, že tam trubka nebyla a nepřeteklo to, čekal jsem až prodají dost benzinu na to, aby hladina v mé hadici klesla. Když se to stalo v noci, byl to malér. Připravit si kbelík, odpojit hadici a vypustit benzin do kbelíku je dobrý nápad, částečně i uskutečnitelný. Než jsem konec hadice stačil strčit do kýble, byl benzin na zemi všude kolem mne a jediné co jsem mohl udělat a udělal, bylo vzít hadr a vytřít dosucha. Tu špínu jsem pochopitelně ždímal, inu kam jinam, než zase do podzemní nádrže.

Dělal jsem tuhle práci pár měsíců, do vánoc 1988. Pak vybuchl trak – tanker v rafinerii Texaco a já se začal bát. Ten ubožák co ho ani nenašli neudělal nic špatně. Nejdřív tvrdili že stáčel benzin do neuzemněného traku. Jenomže to nejde. Na traku je zásuvka s mnoha kontakty, jeden je právě uzemnění, další jsou k různým čidlům hlídajícim hladinu a čert ví co ještě. Když ta zásuvka není připojena, pumpy prostě nejdou pustit. Pak se přišlo na to, že udělal to co my dělali běžně a co bylo přísně zakázáno aniž jsme to vůbec věděli. Jeho minulý náklad byla nafta a teď nakládal benzin. Zbytek nafty na dně tanku, dvě kapaliny s různou viskozitou a stalo se, že někde uvnitř, třením těch dvou tekutin, vznikla statická elektrika a přeskočila jiskérka. To mi stačilo, jak se tady říká, pochopil jsem vzkaz a skončil.

O měsíc později zahynul můj bývalý parťák se kterým jsem se střídal. Aby se vyhnul nehodě, stočil trak do toho dělícího pásu dálnice, převrátil se a vybuchl. Viděl jsem trosky toho, co býval trak 101, nejlepší v podniku. Viděl jsem na vlastní oči částečně roztavený litinový blok motoru a hliníkový odlitek kaluže, dříve tank. Že to kamarád nepřežil je jasné. Zůstaly mi vzpomínky a zkušenost. Nekupovat levný benzin, protože je moc drahý.

Správce webu

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Next Post

MROŽOVINY: Iracionální pověra feminismu

Út Pro 4 , 2001
Nejen vyhraněné feministky, ale i jiné publicistky, které se k feminismu ani nehlásí, razí ve svých článcích (na stránkách LN naposled Irena Obermannová) tezi, že existuje lidský druh muž-agresor, který podle nich nemá ženský protějšek.

Témata