Co jíme? To, co si ulovíme!

12

Zajisté jste už také zaslechli, že pokud kupujete chlazené či mražené maso balené v plastových fóliích z PVC, konzumujete společně s jídlem i nebezpečné chemické látky, především toxické ftaláty. Ono je to s těmi dnešními potravinami kupovanými v obchodních řetězcích vůbec ošemetné. Snažíme se sice mnohdy kupovat tzv.bio produkty, otázkou ale zůstává, zda se nejedná jen o další z mnohých podvodů na zákazníky. Abychom se vyhnuli různě kontaminovaným potravinám, asi bysme se museli věnovat samopěstitelství, chovu zvířat anebo jejich lovu. Že se nejedná o snadnou a jednoduchou záležitost, může potvrdit následující vzpomínkové vyprávění.

Když jsme před dvěma roky vyrazili do Chorvatska, byli jsme přesvědčeni o tom, že se na pobřeží hravě uživíme rybolovem a že dostatečně potěšíme svoje chuťové buňky dary, které moře nabízí. Brácha s sebou vezl své rybářské nádobíčko, jakož i několik druhů návnad určených pro mořské živočichy. Nic se nezdálo jednoduššího, než nahodit prut a vzápětí vytáhnout rybu velikosti vypasené srnky…


 


Sice bysme si mohli dopřát labužnickou rozkoš v nějaké místní restauraci, ale vzhledem k tomu, že vaření považujeme za jeden z nejpříjemnějších relaxů, chtěli jsme si kuchtit sami. Také bysme si mohli zakoupit mořskou potravu na nějakém tržišti a následně si ji sami uvařit, ale takové ryby z tržnice jsou bůhví kdy zabité a my chtěli jíst jen ty zaručeně nejčerstvější, právě vylovené z moře. Chtěli jsme jíst ryby tak čerstvé, že by na nás zamrkali ještě tehdy, když bysme je nesli od grilu na stůl.



Ubytovali jsme se v klidné oblasti, v apartmánu vzdáleném sotva dvacet metrů od moře. Všude kolem nás rostl vavřín a tymián a rozmarýn byl právě obsypán svými něžnými modrými kvítky. V květináči u domu na nás mávala svými zelenými lístky naťová petržel a k apartmánu patřil zděný krb, ve kterém by se nechal ugrilovat i žralok velikosti toho z filmu Čelisti. Už jsme se viděli, jak s nápomocí všech těch okolních bylinek pořádáme rybí kulinářské hody.


 


Celí nažhavení jsme zamířili k moři, ve kterém jsme hned u kraje mohli pozorovat hemžící se drobotinu z rybí říše. S očekáváním věcí příštích jsme nahodili pruty a těšili se na první záběr. Leč…. den  plynul jako voda a o háček neťukla ani rybka. Měnili jsme různé návnady a uchylovali se i k dalším lákadlům jako byla masová konzerva z Čech, palačinka z prášku rovněž české produkce, bílý chléb z Chorvatska, černý chléb z Chorvatska, sardinka ze Španělska, kakaová křupka z Německa,… Nakonec jsem s trpělivostí, která mi není vůbec vlastní, nachytala do síťky i drobnou živou rybí návnadu, ale nic nezabíralo.


 


To bude špatně zvolenou denní dobou, usoudil bratr rybář a změnil taktiku. Začal chodit nahazovat brzy ráno, za kuropění, za svítání, za soumraku, i po setmění, před půlnocí, o půlnoci, i po půlnoci. Přes den trávil svoji dovolenou tak, že dospával noc, a když už únavou sotva stál na nohou, musel vyslechnout naše pošklebky, co že je to za rybáře, když nedokáže ulovit jednu jedinou rybu v moři, kde jsou jich milióny. Připomnělo mi to, jak Peter Mayle ve své jedné knize o Provenci popisoval rybáře od Marseille, kteří tvrdí, že pouze v okolí jejich města dorůstají sardinky velikosti mláďat žraloka. Když byste ale chtěli takovou olbřímí sardinku ukázat, dozvíte se, že v této fázi měsíce žádnou neuvidíte – jedině za úplňku. Pokud se na ni zeptáte, když je zrovna úplněk, řeknou vám, že obrovskou sardinku můžete uvidět, až bude měsíc v první čtvrti. A tak dále.


 


Nabízelo se konstatování, že chorvatské ryby jsou buď přežrané anebo se odstěhovaly k pobřeží Itálie, ale kousek od nás bydlel chorvatský pár starších manželů a pán každý den také chodil rybařit. Na rozdíl od nás úspěšně. Jednou, když jsme viděli, že se mu na vlasci houpe tlustá ryba délky lidského předloktí, tak nás to už namíchlo a potupně jsme šli na výzvědy. Sice nikdo neumíme chorvatsky a Chorvat zase neuměl česky ani anglicky, ale směsicí jazyků a jejich zkomolenin jsme se přece jen domluvili. Je špatný čas, říkal Chorvat. V moři buď ryby jdou anebo nejdou. A teď je právě doba, kdy nejdou. Jó, před týdnem, to byla jiná, to zrovna šly. (Ááá, tady to máme – viz rybáři z Marseille.)


A co ta ryba, ptali jsme se a ukazovali na kus, který by nám všem zajistil slušnou večeři. Eh, mávl rukou Chorvat, když je správná doba, tak takovou drobotinu házím zpátky do moře. Nasucho jsme polkli a zeptali se, na co že to chytá.


 


Ha! Jak jsme to mohli tušit? No aby mu nebrali, když lovil na maso z olihní!


 


Hned následující den jsme vyrazili na trh pro olihně. Jenže ouha – olihně nebyly. Nakonec jsme tedy koupili olihně mražené, nechali je rozmrznout a uložili do lednice. Neumíte si nikdo představit, jak dokáže zapáchat taková rozmrzlá oliheň. Zasmrděla celou lednici a při každém otevření dvířek se nám zvedal žaludek. Vše jsme ale byli ochotni překonat, jen jestli chytneme tu vytouženou rybu.


Jenže scénář našeho rybolovu zůstal nezměněn. S tím rozdílem, že k návnadě vždy připlavala nějaká ryba, ťukla do ní, očichala a odplula (zřejmě hned poté, co zjistila o jakou zapáchající hrůzu se jedná). Vlasec se stále třepotal nad hladinou, ale nezabrala ani jedna. Všechny nás to přestalo bavit, jen brácha stále doufal a zůstával stát za svým prutem.


 


Až jednou. Zrovna jsme přemýšleli, co bysme si ukuchtili k obědu, když přiběhl rozzářený bráška a na prutu se mu houpala ryba! No, ryba… Pruhovaná rybička dlouhá asi dvacet centimetrů. Koukali jsme mlčky na to nadělení a přemítali, co s takovým podmírákem udělat. Bráchova přítelkyně zamáčkla slzu v oku a prohlásila, že ta roztomiloučká rybka je určitě malý Nemo a ať ji pustíme. V žádném případě, prohlásila jsem kategoricky. Skoro týden se tu těšíme na rybu, a tak ji teď taky sežereme! Manžel projevil obavy, aby se nám neudělalo těžko z přejedení, až takovou porci spořádáme, ale já už byla rozhodnuta malého Nema ochutnat. (Kdyby se tohle dozvěděla moje dcera vegetariánka, tak se mě asi doživotně zřekne.)


 


Problémem trochu bylo, kdo rybu zabije, protože něco jiného je sníst a něco jiného usmrtit tvorečka připomínajícího hlavního hrdinu z animované pohádky. Některé slabé nátury neustále apelovali na to, pustit rybí miminko zpátky do moře k mámě, krvelačnější jedinci protestovali a prosazovali popravu. Nakonec se toho nemilého úkolu ujal manžel a vykuchanou rybku nám přinesl do kuchyně. Vykuchaná se zdála o mnoho menší než dřív a připomínala rybičku z akvária. Když už jsme jí ale vzali život (teda manžel – já za nic nemohu!), tak jsme se s tím museli poprat dál. Rybu jsme okořenili a opekli na pánvi na směsici másla a olivového oleje. Sice jsme každý okusili jen takové tři malé ždibce, ale mohu vám sdělit, že chuťově tak vynikající rybí maso jsem ještě nejedla. Nevím, o jaký druh ryby se jednalo, ale až příště zase vyrazím do Chorvatska, budu pátrat jedině po malých pruhovaných rybičkách. Jak řekl Brillat Antheme Savarin, politik a gastronom: „Objev nového jídla znamená pro blaho člověka víc než objev hvězdy.“  🙂




 


Úplně nejlepším rybářem však byla Chorvatova manželka. Každý den vyplouvala na pramici daleko do moře, kam spustila takovou drátěnou klec naplněnou obrovskými pecny bílého chleba. Večer se pak na místo označené bójkou vracela a vyndávala úlovky. Někdy tam neměla nic, někdy třeba jen jednu rybu, jindy ryb víc. Když odtamtud jednou vytáhla obrovskou chobotnici, seběhli jsme se kolem ní jak malé děti. Chorvatka chobotnici zabila a poměrně složitě vykuchala a očistila. Pak s ní snad desetkrát vší silou uhodila o kamenné molo. Následně nám vylíčila, že tato procedura je nutná pro to, aby maso bylo měkké. Pokud by se tak neučinilo, pokrm z chobotnice by byl tuhý a nevalné chuti. Když Chorvatka viděla naše zaujetí a jak si chobotnici fotíme, nabídla mi, ať si ji taky podržím a nechám se s ní sama vyfotit. Odskočila jsem od ní, jak kdyby byla napuštěna kyselinou sírovou a s naprostým zděšením se snažila Chorvatce vysvětlit, jak se mi to ekluje. (Však znáte ty horrory o obrovských krakaticích, ne? Mohla jsem snad věřit tomu, že chobotnice náhle neobživne, neovine mě svými chapadly a chtíc pomstít malého Nema nestáhne do moře?)

Žena se jen smála a odcházela a jak se při chůzi ta chobotnice rozkývala, tak se Chorvatce omotávala chapadly kolem nohou a ještě po smrti se jí přísavkami přicucávala na holou kůži. Při představě, že by mi to samé chobotnice dělala v případě, kdy bych si ji bývala byla pochovala, pokoušely se o mě mrákoty a husí kůži jsem měla snad i na očních víčkách.


 


Nakonec jsme si jednu takovou malou chobotničku objednali v jedné restauraci a asi s ní nikdo nemlátil o molo, protože maso bylo tuhé a nedobré. Takže posloužila akorát pro potěchu útrob loudící potulné kočky. A abychom i my svým gurmánským touhám učinili zadost, koupili jsme si na tržnici ryby a ugrilovali je s tím vším zeleným kořením vůkol a chvalořečili moře jako vynikající zdroj obživy. Akorát že nebýt jiných, tak my bysme tam chcípli hlady.





PS.
Triky na změkčení masa chobotnic:

1) Povařením: vezmi korkovou zátku od vína, která „údajně“ obsahuje tajemné enzymy, které maso chobotniček změkčí. Povař společně s chobotnicí, a případně pak dále upravuj smažením, opékáním, grilováním. (Ověřeno osobně Michaelem Cressotti, šéfkuchařem newyorského podniku Samba Sushi.)

2) Česká verze – naklepáváním: vezmi čistou míchačku na beton. Dej do ní asi dvě – tři lopaty vypraného štěrku a oblázků z pláže. Přidej chobotnici a nech společně asi 20 minut míchat.

A ještě jeden citát na závěr, tentokrát od Jerome Klapka Jerome: „ Můžeme mluvit o citech, pokud je nám libo, avšak žaludek je jediným skutečným sídlem blaženosti na světě.“  🙂

myska

12 thoughts on “Co jíme? To, co si ulovíme!

    1. tak si uděláme malý rozbor 😀
      1. věta = ve slově kecy máme špatné -i-.
      2. věta = otázka. Chybí nám otazník.
      3. věta = chybí čárka, přebývá tečka a správné znění je buď „.. to sem mohl dát?“ případně „… to (zde) mohl zveřejnit?“

      RESUME: 3 (věty):5 (chyb)

      Jakej kripl to psal?

      1. Františku doporučuji Vám zopakovat si základní školu. Ten první komentář je psán zcela správně. Jste prosté hovado.

        1. ano, jistým viděním JSEM PROSTÉ HOVADO.
          A jsem tomu rád 😀
          IP adresa tohoto i prvního příspěvku patří proxyserveru kolejí Jižní město, Pha.
          :-/

          1. Cha-chá.

            Chtěl jsem tu IPnu nejdřív bloknout, ale pak jsem si říkal, ať si to ten člověk užije a je nasranej ještě víc…. 😉

    2. Člověče, tebe je mi fakt docela líto. To musí bejt hrozný, žít takovej život plný zášti, nenávisti, zloby a závisti …

      A víš ty co? Vlastně není, vždyť si za to můžeš sám, tak si v tom čvachtej. Myško, doufám, že sem dáš brzy něco dalšího, aby tenhle člověk měl proč být nasranej další tejden. Už se těšíme. :))))

  1. Co jsem se dozvěděla o rybách u chorvatského pobřeží: Chorvati všechny volně plovoucí ryby chytají do sítí, aby tím nakrmili tuňáky v sádkách, které mají pro Japonce. Jadran je už téměř rybyprostý, protože to, co je chytitelné, slouží jako krmivo pro ty japonské sádky. Zpráva nepochází z oficiálních zdrojů, takže jí můžete věřit, ale taky nemusíte 🙂

    1. Já už se těším na každoroční soustředění budíkovských fotbalistů na Hvaru. Lov chobotnic je už trvalou součástí a červený míčky jsou nutný 🙂 A je pravda že Matko Carič s chobotnící taky mlátil o beton, ale potom jí i výtečně připravil s česnekem, paprikou a bramborami. Na mě zbyla už mírně studená protože jsme souběžně patlali pizzy ale i tak byla sqělá…

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Next Post

Tenisová hala v Humpolci

Čt Úno 21 , 2008
Krytý kurt, který dosud scházel humpoleckému tenisovému oddílu, začíná získávat pevné obrysy. V plánované tenisové hale si ale přijdou na své nejenom vyznavači bílého sportu. Počítá se tam i se dvěma kurty na squash, menší posilovnou a se společenskou místností s barem.

Témata