Po téměř 15ti letech jsem se konečně zbavil strachu z verdiktu doktora „Lyže? Přestaneš chodit!“ a vybaven úplně novým snowboardem a chutí se učit jsem vyrazil směr Krkonoše. Samozřejmě s plnou podporou redakce:“ Frantisku – Frantisku, davej bacha, abysme nezustali bez predsedy! :)) Co te to popadlo – na „stara“ kolena? :)) Hele, ted sis mel misto prkna koupit uz pytlik s kulickama, bo uz bude brzy jaro a taky je to naprosto bezpecnej sport, akorat si muzes ucvrnknout ukazovacek (anebo do kalhot) :)))“
Předesílám, že nejsem žádný supersportovec, ani levicový pošuk (zdravím pana K. z ODS), že moje snowbordění je čistě oddychová a rekreační záležitost. Taky jsem na prkno nevyrazil úplně poprvé, v lednu jsem si ho měl možnost ošlápnout na Ještědu.
Pro své případné následovníky předesílám, že se na "to" poprvé postavit na červené zledovatělé sjezdovce je blbost, kterou jsem zaplatil strašnou ranou do zátylku a útěchou od spolubydlící – "Jestli se ráno probudíš mrtvej, tak Tě zabiju!" Takže jsem si následující dva dny protrpěl v sérii 387 pádů na cvičné loučce, stíhán posměšnými pohledy malých dětí kroužících kolem mých obrovitých lavorů. To si ale musí projít každý, slečna v půjčovně mě při vracení výzbroje přivítala otázkou: "Bolí :-)?" Ale ty tři dny stačily k tomu se naučit zatáčet a brzdit, takže zpět do Krkonoš.
První den, sjezdovka Horní Mísečky. Plno nevycválaných, předbíhajících a německy mluvících mrňat. Cena za odpolední ježdění celkem mírná, dalo by se očekávat, že budu "pilovat styl a zkoušet figury – ale mě se vrací moje druhá začátečnická chyba.
Opět varování pro případné následovníky – včerejší seznámení se správcem chaty Orel končilo za cinkotu sklenek nad ránem a mě je málo i těch asi 200 metrů šířky sjezdovky. Nicméně, časem se rozbouřený a kývající se svah uklidnil a já jezdil. Zde je důkaz:
Druhý den, vyrážíme na nedalekou sjezdovku Aldrov. Na první pohled o 1000% lepší – málo lidí, ostřejší svah, já už bez opojení alkoholem 🙂, a hlavně NAHORU V SEDĚ:
Takže piluju obloučky, zrychluji a zrychluji, a na konci pobytu už si ježdění na červené vysloveně užívám. Bolesti v kolenou se po třech dnech na svahu nedostavily a já propadl prknu. Úplně.
Na fotce je vidět červený stan, obývaný hodnými KitKaťáky – postávali na dojezdu a plnými hrstmi rozdávali tyčinky. Skvělá akce – na cestu nahoru příjemné občerstvení a navíc mi lov na tyčinku přinesl i mého prvního lyžaře – soustředěný na červenou čokoládovou mňamku jsem poměrně přesně sestřelil dole čekající lyžařku – a následně se na svahu složil zbytek naší party – smíchem, protože z těch stovek lidí, co ten den jezdili jsem trefil spolubydlící 🙂
Samozřejmě jsou řeči o nevraživosti lidí s lyžemi a lidí s prkny výmysl:
Závěrem: katastrofické scénáře o přeplněných a předražených svazích českých hor se nenaplnily, cena za vlek od 11ti je kolem 300Kč, fronta tak na 5 min je akorát na výměnu dojmů a popadnutí dechu. Mluvím o středních sjezdovkách, kdo touží po davu turistů ve Špindlu a po skvělém ježdění po svazích Medvědín/Špindl, musí hodně připlatit. Cesta v neděli večer směr Praha je sice úplně plná, ale to se mi stává i při běžném přesunu po D1. Takže obvolávám horské chaty a chystám výlet na konec zimy. Prý se staví Krakonoš.
To be continued ….
