To by se poldovi stát nemělo 11.

3

Jarda je jmenován územářem. 2/2


Tato příhoda by se dala pominout, ale nakonec se stalo malou součástí celého případu střelby brokovnicí do Hořavova domku. A taky fest poučením pro Jardu.
Třetí den nato potkal Jarda metelící si to právě z novinového stánku s novinami v ruce po chodníku Davida Tretílka na kole, který se ho začal káravým tónem ptát, jaká že je pokuta za nehodu bez zranění. Jardu to nadzvedlo, protože začal tušit, že Tretílek bude chtít dělat potíže.
„ Dva tisíce, přečti si v novinách doporučený sazebník pokut, mouko !“ odsekl a chtěl si jít po svých, ale Tretílek nemínil dát pokoj.
„ Já jsem se ptal v Jiříkově policajtů a ti mě řekli, že za takovou nehodu se dávají maximálně dvě- tři stovky!“ nadhodil.
„ Jo ?“ zeptal se Jarda a v hlavě se mu honily myšlenky na to, že teďka Tretílek půjde, ohlásí to a bude z toho fest průser.  Nahlas ale řekl:
„ Za chlast dvě stovky ? Spadls z višně ?“
„ Jaký chlast, to byla normální nehoda bez zranění !“ vykřikoval drze Tretílek a Jarda si umínil, že už nikdy nikoho nebude šanovat. Pak se ještě docela dlouho třásl, jak to celé dopadne. Tretílek naléhal na Ládíka Bařinu, aby mu dosvědčil, že byl neoprávněně postižen, ale Ládík nechtěl ani slyšet. Tím skončil Jarda ve službě s „přítelíčkováním“ jednou provždy. Pochopil, že jako polda neslouží proto, aby byl oblíbený nebo aby ho nedejbože někdo miloval, ale proto, aby chránil životy a zdraví třeba i těch, kteří nejsou schopni to pochopit.
Asi za týden hrál Jarda s kámošem Honzou Bělíkem pink-ponk u něj doma ve sklepě, kam Honza mimo jiné přivedl i Ládíka. Ten mrskal míčkem velice šikovně, kdysi hrával krajský přebor. Při pink-pongu došla řeč i na Pažouta, to když se Jarda zmínil o tom, že málem dělal body – guarda jedné paničce.
„ Ten hajzl mě pěkně zmlátil „ U Barborky“, řekl Ládík.
„ Jakto ?“ zajímal se Jarda, protože by z toho mohla být výtržnost.
„ Nevím, byl jsem tam s klukama a šel jsem zrovna na hajzl. Když jsem přišel dovnitř, stál proti mně tady ten blbec a praštil mě do škraně…“
„ Přece tě nepraštil do škraně jenom tak, něco jsi mu řekl nebo do něho třeba strčil, ne ?“ vmísil se do věci Honza.
„ Neé !“ ohradil se Ládík. „ Já jsem ho do té doby vůbec neznal, prostě jsem vešel dovnitřku a on mě jenom tak praštil. Teda né praštil, potom mě ještě třískl do báchoru a nakonec mě dal za krk, že jsem se tam svalil jako řepa.“
„ A kdy to bylo ?“ zeptal se Jarda.
„ Asi dva tři týdny zpátky nebo měsíc.“
„ A proč jsi se nebránil ?“
„ Já jsem byl už napitý, byl jsem ledva rád, že jsem z toho hajzlu trefil zpátky na Kavárnu.“
Později, když se kluci rozešli, požádal Jarda Ládíka, aby ještě chvíli počkal, že s ním má řeč.
„ Ládine, ty blbé hovado!“ řekl mu, když osaměli. „ Neříkal jsem ti, abys tomu zasranému Tretílkovi řekl, že jsi byl na krvi ?“
Ladík se zarazil a pak řekl:
„ No dyť jo, taky jsem mu to řekl !“
„ Tak jakto že mě předevčírem vykládal, že za nehodu se nedávají dva tisíce pokuty a že se to řeší jenom takovýma dvěma stovkama ?“
„ Já nevím… ale po mě chtěl… Já nevím jestli ti to mám říct… Chtěl po mě, abych mu dosvědčil, že neřídil on a že dostal tu pokutu neoprávněně…“
„ Jo, to vím. Mě říkal, že se na to ptal v Jiříkově policajtů a ti mu to tak řekli. On totiž furt operoval tím, že to byla nehoda bez zranění a kdesi cosi. Tak jsem mu vysvětlil, že to bylo taky svěření řízení vozidla osobě bez řidičského oprávnění a navíc osobě ožralé. Tak jsem si myslel, žes mu to řekl. Vidíš, jak se nevyplácí hrát si na hodného ? Já blbec ! No nic, tak se měj… a poslyš ještě…. Kdybys chtěl, klidně toho svinského Pažouta odstíháme, stačí říct !“
Láďa Bařina se ale rozloučil s tím, že by se na to mohl vykašlat.
„ No a je to,“ pomyslel si celkem trpce Jarda. Ládík z toho hajzla má strach.
Následující službu zažil Jarda tuze nehezké věci. Hned po nástupu kolem deváté večer musel jet vyrozumívat do Paďous-Újezdu příbuzné nějaké ani ne sedmnáctileté holky, kterou vzal z Kladna nějaký řidič stopem a měli havárku. Holka teď ležela v nemocnici na ARU někde u Prahy v beznadějném stavu s poškozeným mozkem. To ale operační zakázal Jardovi příbuzným sdělovat.
„ Podívej, ty jim řekneš něco, co nebude pravda, pak se stane, že to tak nebude, příbuzní řeknou: ale policajti říkali.. a píšeš hafl vyjádření, stojí ti to za to ? Pěkně jim předej číslo nemocnice které jsem ti dal a poroučej se, jasný ?“ řekl mu. Jarda jel pak schválně pomalu, aby nepříjemný úkol co nejvíce oddálil. Na místě postavil vozidlo v areálu střední lesnické školy, kde měla rodina té holky byt a těžce se soukal z auta. Všiml si rozsvícených oken v přízemí hned vedle hlavního vchodu. Pomalu se přiloudal ke dveřím a stiskl tlačítko zvonku. V ruce smolil poznámky na papíře, které mu operační důstojník nadiktoval a které neměl rodině říkat. Přes sklo dveří viděl, jak někdo přichází otevřít.
-Už je to tady,- vydechl a snažil se utřídit si myšlenky, aby byl věcný, stručný a neřekl něco špatně. Dveře se otevřely a za nimi se objevila menší tmavovlasá paní, asi kolem čtyřiceti let věku, kterou Jarda znal ze sámošky z Paďous. Když ho poznala, zasmála se a řekla:
„ Jdete nás zavřít ?“
Ten její smích nebyl jen tak pro nic za nic, to Jarda věděl, Vždycky děvčata v sámošce bavil různými vtípky a průpovídkami, takže se všechny v obchodě vždycky smály, jen když přišel. Teď mu to ale skoro vyrazilo dech. Utříděná stručná řeč byla ta tam, vůbec nevěděl co má říct. Nakonec něco vykoktal a strčil ženě papírek do ruky. Pozoroval, jak ho přejíždí očima a jak se jí rychle vytrácí úsměv až nakonec vykřikla takovým bezbarvým hlasem:
„ Proboha, Franto..!“ a otočila se zády ke dveřím a šla jakoby bez ducha chodbou k osvícené zárubni dveří někam dále do bytu. Než tam stačila dojít, vyšel zbytek rodiny a žena jim beze slova podala papírek se vzkazem. Až teď Jardovi došlo, že si zapsal všechny informace, které mu operační řekl do telefonu a žena je tudíž má v ruce. Slyšel, jak žena ještě říká:
„ Já jsem jí vždycky říkala, aby nejezdila stopem…“a pak s pláčem padla do náruče svému muži. Jarda tam stál sám v otevřených dveřích a díval se na to neštěstí. Ještě před chvílí to byla šťastná rodina asi u večeře a teď se jim všecko obrátilo naruby. Byl z toho celý špatný a věděl, že i na tuhle příhodu nikdy nezapomene. Ještě dva týdny se mu pak o tom, jak mu jde ta paní otevřít zdálo a probouzel se celý zpocený.
Ještě se nestačil tu samou službu z toho šoku probrat, když mu na stole znovu zvonil telefon. Tentokrát volala nějaká žena, že nějaký chlap vyhazuje svoji manželku i s dětmi z bytu, aby hned přijeli. Jarda ji opravil, aby používala jednotné číslo, protože je na stanici sám. Hned vzpomněl na příhodu z Horáčkem a jeho kordem. Nahlásil událost operačnímu a pomalu se vybatolil k autu. Staří mazáci  mu už vysvětlili, že v případě jako je tento, je záhodno postupovat tak, že po přijetí oznámení je dobré udělat si kafíčko, dobře ho vychutnat a pak vyjet. Jinak totiž hrozí reálné nebezpečí nutnosti zákroku na místě, tím pádem automatické prošetřování postupu při zákroku a smrdí to civilem. Navíc když je polda sám, nemůže se ani spolehnout na svědectví parťáka. Kluci ho taky varovali, že v případech domácích zabijaček není radno se do věci plést, protože rozhádání manželé, kteří by se zrovna teďka chtěli vraždit, jsou ráno nejlepší pár v okolí a rukou společnou a nerozdílnou si půjdou stěžovat na brutalitu policejního zákroku.
Když asi po dvaceti minutách dorazil na místo v blízkém Klučově, dočkal se další hrůzy, na kterou taky neměl zapomenout. Opilý bývalý manžel, který měl dosud trvalé bydliště společně s bývalou ženou, tchýní, tchánem a svými třemi dětmi, se navrátil z hospody a  napadl jak babku, tak bývalou ženu s dětmi a zdemoloval dětem pokojík. Když tam Jarda nahlédl, viděl jenom ze stropu visící dráty a cylindr lustru pomalovaný obrázky krtečka potrhaný, pomačkaný a hozený v rohu místnosti. Takové věci každým smrtelníkem otřesou a Jarda byl na vše, co se týkalo dětí, hodně citlivý. Obyvatelstvo domu nebylo k utišení. Všichni si stěžovali na bývalého manžela a zetě. Jarda si zkontroloval stav všech tří dětí, jedno mělo asi dvanáct, druhé asi sedm a třetí kolem čtyř let věku. Všechny byly v pyžámkách a taky dost vystrašené, ale neměly viditelné známky zranění. Ten nejmenší capart, holčička v dlouhé košilce až na zem, se mu pletl pod nohama a Jarda ji vzal na ruky. Mezitím mu rodina vysvětlila, že bývalý zeť a manžel nezřízeně pije a všechny napadá, nepřispívá na domácnost ani korunou, všechno v domě ničí a ještě si vodí kamarády, s kterýma kolikrát vyžere celou lednici. Mimo to nikde nedělá, bere sociálku a všechny živí bývalá manželka ze svého platu a dva důchody od dědáčků.
Když si Jarda s holčičkou na rukách prošel pořád hezký domek, popadl ho vztek. Kupované skoro nové dveře skoro všechny vysklené, polovina z nich na jednom i více místech prokopnutá, rozbité vypínače a zásuvky, dobitý a poškrábaný nábytek, v jeho ložnici na zemi fleky a pach moče a kdoví čeho ještě na skoro novém koberci.
„ Kde je ten hajzl ?“ zeptal se potom stěží přemáhaje agresivní emoce.
„ Šel do hospody !“ řekla jeho bývalá žena.
„ Aha, šup dolů maličká, jdu si promluvit s tatínkem,“ řekl k holčičce a postavil ji na zem. Pak se obrátil na bývalou manželku:
„ Jak vypadá, pojďte mě ho ukázat !“
„ Nejdu!“ ona na to. „ Ještě mě zase zmlátí, že jsem na něho zavolala policajty, to tak !“
„ No a co teda po mě chcete ?“ rozčilil se Jarda a rozhodil rukama.
„ Abyste ho vyhodil z domu,“ vmísila se do věci babička. Měla monokl pod levým okem.
„ No to asi nepůjde, on tady má trvalé bydliště.“
„Tak mu ho zrušte !“ řekla zoufale bývalá manželka.
„ To nejde, musí se sám odhlásit !“
„ No to snad ne, s takovou se ho nezbavíme… „ V tom se ozvala kovová vrata domku.
„ Moment, už došel, počkejte..“ řekla babička a otevřela dveře do chodby. Byl to však její vnuk, statný chlap asi pětadvacet let starý.
„ To je vnuk,“ řekla pak Jardovi na vysvětlenou a hned se obrátila k nově příchozímu: „ Radku, podívej se, co tady ten hajzl zase podělal !“
 Ten zběžně přejel pohledem po domě. Bylo vidět, že to pro něj není nic nového. Jednom se párkrát nahlas nadechl a zase vydechl.
„ Vy jste z rodiny, že ?“ optal se ho Jarda.
„ Ano.“
„ To mu nemůžete rozkopat kurník ?“
„ Já jsem mu ho už rozkopal dvakrát, chvíli byl klid a pak to začalo nanovo..“
„ Tak to chce častěji a pravidelně !“
„ A ještě mě zažaluje, to jo..!“
„ A kam ? K nám ? My tu nejsme od toho, abychom chránili takové grázly, ale slušné lidi, dobře si to pamatujte !“
„ A jak ho mám přinutit, aby přispíval na domácnost ?“ začala jeho bývalá žena.
„ Jo, to je potíž,“ přiznal Jarda upřímně. „ Jak bere ten svůj důchod ?“
„ Na poště do vlastních rukou, ale nestačí s ním dojít ani domů, protože v hospodě poplatí dluhy a má zas hovno…!“ poslední slova už proplakala.
„ Takže, teď mě poslouchejte. Zažádáte v Jarově na soudě s poukazem na šetření policie v Paďousích o předběžné rozhodnutí ohledně užívání místností v domku a to tak, aby byl zajištěn klidný život všech členů rodiny. To znamená, že jemu musíte umožnit hygienu, nějakou kuchyňku nebo něco kde se dá vařit a taky něco, kde se dá spát. Soud mu pak vymezí pohyb po domě s tím, že jestli vám vleze někam jinam než má dovoleno, jedná se o porušování domovní svobody. Pak by to šlo ráz na ráz a šel by do vazby. Dále: když někoho z rodiny nějakým způsobem napadne, třeba i slovně, hned nás volejte. My s ním sice moc neuděláme, maximálně ho odvezeme na krev a tam ho necháme, aby mu trvalo, než se doštrachá pěšky domů, ale když se to bude opakovat každý týden dvakrát, spadne mu hřebínek.“
„ To vás ale budeme otravovat furt !“ namítla babička.
„ Od toho tu jsme, s tím si hlavu nelamte ! Platíte si nás z daní, tak nás taky využívejte !“ odvětil Jarda bodře a udělal rezolutně rukou ve vzduchu čáru.
„ No a další věc: netrpte mu vůbec nic, když dojde tady Radek, preventivně mu rozhodí sandál a to jak při příchodu, tak odchodu. Udělejte mu tady takové peklo, že se sám vystěhuje nebo oběsí.“
Ženy se při Jardově slovníku poprvé od jeho příchodu zasmály.
„ A teď mě ho pojďte ukázat, já mu to vysvětlím,“ řekl nekompromisně Jarda. Teď už bývalá žena sebrala odvahu a doprovodila ho do asi sto metrů vzdálené hospody. Zevnitř osvětlené hospody ji stejně ve tmě na ulici vidět nemohl. Nahlédla dovnitř přes okno a řekla Jardovi, kde chlap sedí. Jarda vešel dovnitř a bez okolků zamířil přímo ke stolu povedeného nájemníka.
„ Pan Kožík ?“ zeptal se. Dva chlapi, kteří seděli s ním u jednoho stolu se zvedli a odsedli si. Otrhaný špinavý a zarostlý chlap s kalnýma očima a půlkou piva před sebou přikývl. Pak řekl na celou hospodu:
„ Co chceš, pičo ?“
„ No,“ řekl Jarda, „ pojďte na vzduch, nějak špatně vidíte,“ a vzal ho za prsty na ruce, které mu bolestivě vykroutil, takže chlap musel vstát a jít za ním. Celá hospoda se přitom ovšem dobře bavila. Venku Jarda Kožíka pustil, praštil s ním zády na zeď a dlaní ho plácl přes čelo, až Kožík třískl hlavou o zeď hospody. To ho asi částečně probralo, protože se začal omlouvat, že to tak nemyslel a kdesi cosi. Jarda do něj asi pět minut hučel ve stylu: ještě jednou a rozkopu ti šopu šmejde a následně hospodskému mezi čtyřma očima řekl, že jestli tu Kožík bude ještě nadále chlastat, udělá mu potíže s naléváním podnapilým, řidičům, mladistvým a podobně. Po jeho odchodu bylo v hospodě ještě dobrých pět minut ticho.
Ke konci služby zajel vyřídit poslední věc, kterou vyřídit chtěl nejdřív: totiž otázku předvedení nezvedeného svědka k soudu do Hradce Králové. Vše si promyslel tak, že po svém vlastním partyzánském stylu chlapa varuje, že jestli neodjede k soudu dobrovolně sám, zařídí mu ostudu na celou ulici a pojede v klepetech řádně utažených po celou cestu. Kdyby to nezabralo dostatečně, mínil mu ještě slíbit, že k tomu napíše takové říkání, že od soudce dostane ještě pořádnou pořádkovou pokutu. Když dorazil skoro v šest ráno na místo, vyšel chlapík z domu a Jarda mu řekl:
„ Došel jsem skrz to, že vás postrádali bez omluvy u soudu v Hradci a že vás máme napříště předvést. To máme tahat svědky k soudu, víte co to stojí peněz ? Nemohl byste tam radši zajet sám ?“
Chlapík se krátce zasmál, vzal Jardu přátelsky za rameno a řekl:
„ Já vám to musím vysvětlit. Já figuruju jako svědek v nějaké kauze s krádeží kamionu sodovek, ale pouze jako takový maličký svědek. To je jedno. Došlo mi od toho soudu předvolání, že se mám tehdy a tehdy dostavit tam a tam. Tak jsem si vzal dovolenou, auto a ráno kolem sedmé jsem vyjel. Soud byl nějak na jedenáctou. Přijel jsem k soudu do Hradce, zaklepal na dveře. Bylo mi řečeno, že se projednávání případu odkládá, páč se nedostavil obžalovaný a nikdo neví kde je. Ale že ho napříště nechají předvést. Mám si skočit nechat proplatit na nějakou tu podatelnu cestovné. Baba, co tam seděla, mě řekla, že jí mám předložit jízdenky od vlaku nebo autobusu. Řekl jsem, že jsem dojel autem a k tomu ještě vlastním, nato mě sdělila, že mám smůlu a příště mám jet radši vlakem, jestli to chci proplatit. Říkal jsem si vem to čert, dobrá, nechám to tak. Ale vzteklý jsem teda byl až do večera.
Tak další stání mělo být asi dva měsíce potom. Vstal jsem ve tři ráno, koupil si jízdenku do Hradce a sedm hodin jak ten blbec jsem se tam štrachal vlakem. Tam mě zase řekli, že se nedostavil advokát obžalovaného a že před chvílí volal, že je nemocný a tak se jednání odkládá. Šel jsem zase na podatelnu. Ta baba mě zase řekla, že nemám zpáteční a tudíž mě proplatí jenom cestu tam. Čili jenom půlku cesty. To jsem si už před ní nahlas řekl: tak kurva, ze mě si nikdo prdel dělat nebude, už mě tady neuvidíte. Tak je to teda !“
„ Aha,“ řekl nato Jarda, který nevěřícně poslouchal. Vzápětí se zdravě rozčílil.
„ Tak a včíl vám řeknu, jak to uděláme !“ Vytáhl z kapsy žádost o předvedení a ukázal ji chlapovi.
„ Tady ten den tam máte být, já jim prostě napíšu, že jsme u vás ráno ve čtyři zvonili asi čtvrt hodiny, nikdo neotevíral, pak jsme hodinu čekali před domem a nic. Myslete na to. Pokud soud chce něco projednávat a pustí lumpa na svobodu, ať netahá svědky za pomoci Policie. Já vám řeknu jedno, říkal jsem to dneska už víckrát: já jsem tady od toho, abych chránil slušné lidi proti lumpům, ale zákony to dělají přesně naopak. My máme potíže s limity benzínu, i když nás pasáček ovcí to tvrdě popírá. Vemte si jenom, kolik je to kilometrů, kolik toho ten náš střep sežere. To je limit na týden pojíždění a proč ? Protože jeho ctihodnost nechá běhat lumpa po svobodě. My dva to nevyřešíme, ale aspoň já takové jednání nebudu podporovat. Mějte se a nashledanou !“ a celý naštvaný šel k autu. Po cestě na stanici přemýšlel, jestli si chlap nebude někde pouštět pusu na špacír, ale bylo mu to celkem jedno. Jak byl v ráži, v práci si dal pět minut přesčas a na zadní stranu žádosti soudu napsal, na čem se se svědkem domluvili s datem, kdy se měl soud konat a hodil si to do přihrádky zvané též budlina na samý spodek pod ostatní spisy, které se mu tam chutně vršily.
„ A je to !“ pravil sám k sobě. Sotva přijel ke svému domu, potkal Tondu Baluse, který topil v kotelně místního kulturáku. Balus ho požádal o posečkání a že mu musí něco říci. Jarda se pak dozvěděl, že asi před týdnem jel vlakem z Praskova domů a když na nádraží vysedl a šel od vlaku, nějací skini tam ve třetím vagoně na celé kolo hajlovali a jeden ze skinů ještě s jednou jemu známou dívčinou jim z peronu odpovídali stejně. Na to tomu skinovi řekl, aby toho nechal a on mu vyhrožoval, jestli nechce přes držku. To Jardu dožralo.
„ Tak to teda ne, mě tady žádní fašouni nebudou vyhrožovat slušným lidem,“ zavzdušnil se. „ Co to bylo za frajli ?“
 „Víš která to byla ? Má tatu vrátného na pile a chodí taková zmalovaná…Má blond nakrátko střižené vlasy. “
„ Na pile kde, tady v Závidově ?“
„ Ale kruci, tady mají vrátného, přece ve Vlkově , ne ?!!“
„ Dobrá, díky, kdy to bylo přesně, který vlak, to aspoň víte ?“
„ No minulý pátek ve čtvrt na osm večer. V Praskově měli skini Orlíka nebo nějakou zábavu.“
„ Výborně, valím ke Krápkovi !“
A tak volno nevolno, za pět minut zvonil u domku rodiny Krápkovy. Otevřít přišel starý Krápka, onen hlídač z pily.
„ Ahoj, co nám neseš, jdeš nás zavřít ?“ děl omletou písničku Krapka.
„ Hm, chtěl bych mluvit z vaší starší dceruškou, má nějaké problémy s hajlováním na nádraží, minulý pátek jak jeli z Praskova ze skinheadské zábavy, mohl byste ji zavolat…?
„ S hajlováním, proboha, no počkej, hned ji zavolám… Věro … pocem ale hneď !“
Slečna dcera sešla dolů, zmalovaná byla i teďka.
„ Madam, mám tu stížnost, vy jste byla minulý pátek v Kyjově na Orlíku ?“
„ Ano,“ hlesla překvapená slečna dcera. Jarda se podíval na Krápka a ten na Jardu.
„ Odkdy chodíš na takové kapely, co ?“
„ My jsme tam byli jenom náhodou,“ řekla nato dcera.
„ No o to nejde, poslouchejte si co chcete, jde ale o to, že jste byla svědkem identifikovaná při hajlování na nástupišti v Závidově a to s jedním šohajem, skinem, ke kterému máte patřit a který tomu člověkovi, když ho napomenul, vyhrožoval, co vy na to ?“
„ Já nééé…“
„Co vy nééé, vy naopak jóóóó !“
„ A co je to jako za svědka ?“
„ Na rozdíl od skinheads slušný člověk, který se vzorně stará o rodinu a takovému bude určitě soud věřit víc, než nějakým skinům, na to vemte jed. A vemte ještě rozum do hrsti, to už není sranda !“
„ Když mě tak poznal, ať mě to řekne do očí !“ nedala se dcera. V tu chvíli zasáhl starý Krápek. Jarda to poznal tak, že se slečně dceři zvedly vlasy a udělala silný předklon, pak dolehl k Jardovu uchu silné plesk Krápkovy tlapy o dceřinu hlavu.
„ Tož toto ne, budeš se chovat slušně, bylas tam ?“ zahučel jako lavina v Tatrách. To na dceru zabralo.
„ Byla, ale nehajlovala jsem.“ řekla viditelně otřesená mladá dáma.
„ Přijela jste tím vlakem ve čtvrt na osm ?“ zeptal se Jarda.
„ Ano, to ano.“
„ Tak konec vytáček, skini tam hajlovali na celé kolo, to jste viděla, že ?“
„ To jo…“
„ Výborně, ve kterém byli vagóně ?“
„ Asi ve třetím…“
„ Dobrá kolik jich bylo v tom vagóně ?“
„ Dost, ale hajlovali jenom tři…“
„ No a kdo byl na peronu, co ?“
„ Nějaký kluk od skinů s holkou, já jich neznám…“
„ Moment, jak ta holka vypadala, popište ji trochu!“
„ Mladá, hnědé vlasy na ramena…“
„ Hnědé vlasy, špinavý blond ?“
„ No ne, to byly hodně tmavé hnědé vlasy. Bloncka to teda nebyla.“
„ Byla to Závidovjanka ?“
„ Nevím, ale spíš ne, já tady holky znám a tu jsem nikdy neviděla.“
„ Kam šli ?“
„ Někam k Barborce a za kolejemi se rafli s tím pánem…“
„ Hergot ty opíco, já ti takovů ubalím že se zasereš !“ zahučel Krápek otec preventivně. Dcera se jenom přikrčila.
„ Je to mladé a blbé,“ řekl Jarda s úsměvem.
„ Kdo šel tím směrem s nimi k té Barborce ?“
„ Tam šlo víc lidí, Franta Lochman s Martinou Donátovou, pak Jirka Zaviačič s tou svou Brňačkou, Tereza Malecová… jo, ta šla myslím s nima, ta se tahá se skiny…“
„ Madam, jestli mě kecáte, já to zjistím, mám dost jmen na to, abych si to ověřil, je vám to jasné. Nechtějte ztrácet můj ani svůj čas, je to pravda co mě říkáte ?“
„ Ano, já se skiny nemám nic společného, opravdu:“
„ Tak promiňte že jsem vás otravoval…“ rozloučil se Jarda. Ten večer už nic nepodnikl, zato následující den na odpolední napsal hlášení a předal ho Dolfovi.
„ Cos to zas vyhledal ?!“ vyjel na něho Dolfa. Dyť to nemá ani hlavu ani patu, ty si myslíš, že najdeš pachatele ? Až to dáš dohromady, tak s tím dojdi, taková partyzánština, tak se to nedá dělat ?“
„ No a jaké tomu mám dát teda číslo ?“ zajímal se Jarda.
„ Žádné, až budeš mít něco hmatatelného…!“ vyštěkl Dolfa.
„ A ten Balus je hovno ?“ rozčilil se Jarda.
„ Prosím tě, ten ani neví jestli to byla blondýna nebo bruneta, kdoví kolik měl v kuli !“
„ Jak neví, tady je jasně napsané a on mě jasně řekl svůj popis a tu holku víceméně ustanovil…“
„ No a byla to ona !? Nebyla !“
„ Ale byla tam a on ji viděl a v tom chumlu si mohl myslet, že patří k tomu skinovi !“ nedal se Jarda.
„ Jak jsem řekl, až to bude mít nějakou podobu, dojdi s tím, odchod !“
Jarda odešel. Právě se dopustil základní chyby každého českého poldy, vyhledal totiž „neznámého pachatele.“ Oznámil písemně vedoucímu jasné spáchání trestného činu potvrzené už dvěma lidmi ( a to Jarda vyběhal z volna ) a dostal za to kartáč. Nebyl zvyklý ustupovat. Rozhodl se, že věc dotáhne, tak jak byl zvyklý, do konce ať to stojí co to stojí. Jako buldok.
Další službu došlo k rozuzlení případu se střelbou do Hořavova domku. Jedničkáři (Jedničkáři od názvu služby Policie:  1 oddělení Služby kriminální Policie ( 1.SKP ) Toto oddělení kriminální služby se zabývá obecnou kriminalitou, kdežto dvojkaři ( 2 odd. SKP ) kriminalitou hospodářskou.) přišli s tím, že vedlejší obvodní oddělení v Šumné šetří podezření Fricka Pažouta ze střelby brokovnicí do výlohy samoobsluhy v Raclavicích, které mu ale nemohou prokázat. Pro kriminalisty to bylo celkem nezajímavé, neboť to nebyl jejich rajon, ale Jarda při slovech brokovnice nadskočil. Zeptal se Julínka, kdy to bylo. Ten mu řekl, že neví, ale aby si zavolal Šumnou, když se o to zajímá. Za pět minut poté Jarda věděl, že Pažout střílel i u Hořavů. Jednalo se totiž o tutéž noc. Šumňáci totiž Pažouta chvíli autem pronásledovali, protože se shodou okolností ochomýtali v Raclavicích, když Pažout střílel asi přímo z auta dvě rány do výkladu zdejší samoobsluhy. Pažout poldům ze Šumné ujel, protože měl dost velký náskok. Navíc se asi před týdnem Jarda od kamarádů doslechl, že Pažout si  U Barborky „ ochočil“ jistého Viktora Danderu. Ten se po několika ukázkách Pažoutovy „ síly,“ jako například s Láďou Bařinou, toho grázla tak bál, že si ho Pažout, který právě takové hledal podle vlastního vzoru, vyhlídl a tahal ho všude s sebou. Dandera se s Jardou znal. A Jarda věděl, že Dandera je měkký a přes něj povede cesta k Pažoutovi. Nelenil a věc vyložil Dolfovi, který mu poskytnul auto, aby si Jarda mohl Danderu stáhnout na oddělení k výslechu. Jarda Danderu dlouho nehledal. Byl doma. Jarda ho dotáhl  na stanici. A tam se dozvěděl, co ta střelba do domku Hořavových měla znamenat. Večer předtím totiž mladý Milan Hořava, který se doslechl o tom, co Pažout udělal Láďovi Bařinovi ale i dalším klukům, nastoupil na diskotéce U Barborky na Pažouta. Přišel k němu a vyzval ho, aby šel ven, že dostane na tlamu. Pažout se schovával za servírku a hrozil přivoláním policie. Milan mu řekl, že mu to nepomůže, že od Barborky se zdravou kůží neodejde a šel ven před vchod bavit se s kamarády a čekat na Pažouta. Tam se mu podařilo na chvíli se zakecat trochu dále od vchodu a Pažout, který hleděl celou dobu ven oknem, toho využil a utekl mu  i s Danderou za zadkem do svého auta, kde před Milanem zaklapl kolík na dveřích, aby na něj  nemohl. Pak ujeli. V autě hrdinný Pažout před poserou Danderou tlápal hubou, jak Hořavovi ukáže a že toto si ke Kingům nikdo dovolovat nebude. Zajeli k Pažoutovi domů, kde Pažout měl uložen svůj arzenál samozřejmě nelegálně držených zbraní. Tam si vzal brokovnici a náboje a vyjeli. Pažout napřed střílel v Raclavicích do výlohy, aby zbraň vyzkoušel. Tam je taky honili policajti. Pak jeli kus dál na polní cestu mezi Závidov a Vlkov, kde Pažout střílel do topolové aleje podél cesty a nakonec přijeli před domek Hořavových a Pažout vysunul hlaveň z okna, vypálil ránu a ujeli. Jarda se zajímal, jaké to byla rána, zda Pažout měl nějaký tlumič.
„ Ne, to byla bomba jako z děla, já jsem si říkal, že teď nás musí chytit raz dva…“ přiznal Dandera upřímně.
„ Hm, a to mě ta tetička od sousedů bude tvrdit, jak lehké má spaní, princezna na hrášku !“ odtušil Jarda. Na základě Danderovy výpovědi následovala domovní prohlídka, kde Jarda našel v pytlích tři dlouhé palné použitelné zbraně, ale brokovnice zde již nebyla. Zato našel krabici od brokových patron velikosti 6.2. Vše se řádně zadokumentovalo na místě a i Pažoutova matička, jíž byl zřejmě syn dokonalým ztělesněním a která měla neustále nějaké připomínky, zavřela svoji zlostnou hubu. Jarda ji ještě vytáčel důvěrnými osloveními typu: „tetičko, matko,“ a podobně. Pažout putoval do vazby, protože zároveň s tímto případem vypluly na povrch další skutky – vloupání někde v Čechách, kde Pažout poslal Danderu do vytipovaného domku krást a kde Dandera byl samosebou přichycen a Pažouta náležitě prásknul a taky další věci v rajonu Paďousského oddělení. Mimo jiné se v nich svezl i Jardův kamarád Standa Rýpar. Byl to zavalitý hoch, výtečný karatista, který se Pažouta díky jeho vydírání skrze rodinu bál stejně jako Dandera. Nad tím Jarda vrtěl hlavou, zvláště když vezl Standu do Jarova do cely, kde mu vyšetřovatel sdělil obvinění. (Sdělení obvinění – tímto krokem je proti konkrétní osobě na základě získaných důkazů zahájeno trestní stíhání. Nutno ovšem podotknout, že Policie má až do doby, než je pachateli sděleno obvinění, velmi málo možností tomuto prokázat, že se skutku dopustil. Platí pravidlo: nemůžeme dokázat, dokud se nepřesvědčíme a nemůžeme se přesvědčit, dokud mu to nedokážeme. Pochybuje snad ještě někdo o tom, komu straní naše zákony ?)
Za pár dní pak potkal Milana Hořavu, s nímž se osobně dobře znal z dřívějška.
„ Kruci, Milánku,“ řekl mu, „ To jsi nemohl otevřít hubu, že jsi chtěl Pažouta den před tou střelbou zmydlit ? Pak by to bylo jasné hned !“
„ Když já jsem to nepovažoval za důležité, neměl jsem proti němu žádné důkazy,“ odpověděl Milan.
„ To je opravdu hezké, povykládali jste mě kdejakou blbost, ale tu nejdůležitější a logicky související informaci jste nepovažovali za důležitou ! A co ty máš nebo nemáš shánět nějaké důkazy, ty máš jenom říct co se stalo a ne provádět šetření, krucinál…"
Po této další lekci ( a mělo se mu to stát ještě mnohokrát ) občanské hluboké neznalosti práva Jarda pokračoval v šetření skrze hajlování skinů na zastávce v Závidově. Záhy se dopídil skutečnosti, že ani zmiňovaná Tereza Malecová to nebyla, zato mu řekla, že se jednalo o nějakou dívenku z Dubů a ti skini bydleli všichni tamtéž. Hezky mu je vyjmenovala. Jarda si je do jednoho předvolal, hoši se snažili kroutit, po chvíli se přiznali a vzali vinu na sebe, že za to mohou jenom oni a ostatní nic a tak se v tom máchali všichni. Jarda, jež se celkem zajímal jak o historii tak o psychologii s nimi měl nicméně řadu zajímavých rozhovorů, kdy u kluků s holými hlavami zjistil celkem udivující znalosti.
Pouze ona dívenka byla totální tele. Přišla na stanici i s matkou, která se do Jardy začala obouvat ještě než stačil říct dobrý den. Máme přeci svobodu, proč by holka nemohla hájit svoje názory, proč by nemohla poslouchat muziku jakou chce, prostě jaká matka, taková Katka. Jarda ji chvíli poslouchal a pak jí řekl:
„ Proč by nemohla hájit svoje názory, proč by nemohla poslouchat muziku, proč by se nemohla účastnit skinheadských srazů…? A teď příklad: až narazí vaše svobodomyslná dívenka se svým plešatým kámošem na partu cikánů a ti ji žiletkou rozříznou obličej, jak to dělávají, kde potom budou vaše žvásty madam ? Nebo až ji ta parta cikánů udělá mimo tu pořezanou tvářičku ještě něco horšího, co pak budete na tu její svobodu říkat a co ona ? A když bude tak pokračovat, jednou k tomu prostě dojde. A ještě jednu otázku madam: řekněte mě, která ideologie udělala obyčejné lidi šťastnými. Uveďte mě jediný příklad jediné ideologie, která nebyla využita pro to, aby se pár šmejdů mělo až moc fajn a zbytek pod psa. Církev – miliony obětí inkvizice, tisíc let udržování lidstva v nevědomosti a strachu z boha. Fašisti: totéž, ještě vám musím připomnět, že mimo jiné i vaše svobodomyslná dceruška je podle svého vůdce Adolfa untermensch patřící do plynu. Komunisti: to je církev s fašismem dohromady. Jehovisti ? Ti už příchod Jehovy posunuli asi sedmkrát a furt nic, ale další a další jim dávají majetek stejně jako jiným sektám. Svoboda vaší dcery se lehce může stát jejím neštěstím. Mimo to, jaké názory chce sedmnáctiletá dívenka hájit, když nemá absolutně žádné životní zkušenosti, nemá za nic zodpovědnost, nemusí se o nic starat a všechno dostane od rodičů ?“
Matinka při slovech o žiletkách cikánů ztuhla a najednou těžce obrátila. Ta ženská si sama neuměla dát dohromady jedna a jedna, jak asi mohla vypadat výchova její dcery. Ještě než Jarda dopsal výslech, dostala dcera od matinky příkaz svléct svoje hadry a zout křusky, jinak letí z domu.
„ Tak pane majore, tady to je, vyhledaný a z volna vyběhaný případ – propagace fašismu!“ položil Jarda po dopsání všech lejster asi za tři dni nato před Dolfu hromadu protokolů. Celkem na tom strávil asi tři týdny. Myslel si, že Dolfa uzná že se mýlil anebo aspoň řekne něco v tom smyslu, že to udělal dobře nebo tak něco. Dolfa si spis prolítl a protože Jarda na některých protokolech měl již dřívější data a věc nebyla nikde na oddělení dosud zapsána, jelikož to Dolfa zakázal, spustil:
„ Ty na ty svoje partyzánštiny dojedeš, proč nedojdeš a neřekneš jak se to má abych ti mohl říct jak na to ? Mimo to se ani nenamáháš podívat na datumy, zbrkle jako obvykle. Až to dáš do pořádku, potom dojdi, odchod !“
Jarda čuměl jako vyoraná myš. Dolfa nikdy nikomu neporadil a navíc prve spis odmítl zaregistrovat, protože to byl v té době neznámý pachatel. To mu ale vůbec nevadilo, aby Jardovi nechal výslechy s dřívějšími daty přepsat. Jarda však zaznamenal výrazný úspěch: Dolfa jeho práci přijal, aby si mohl zvýšit procenta objasněnosti a nafasovat odměnu. Jardovi ale neřekl ani slovo o dobré práci, pro něho to byla partyzánština a tak se to nedá dělat. Všecko špatně. Aspoň Milan Močigemba mu vyslovil uznání.
„ Tak parťáku,“ řekl mu. „ Toto tady ještě nebylo. Tady se všichni smáli jak pohoříš a tys to teda dotáhl do konce. To jsi teda frajer, to ti povím.“

Konec kapitoly. Pokračování: PRAŽSKÁ PRAXE MARTINA LAŠE, ANEB DIVADLO JEDNOHO HERCE

3 thoughts on “To by se poldovi stát nemělo 11.

  1. je tam menší chybka v tom popisku:

    Jarda je jmenován územářem. 1/2 (ma být 2/2)

    Trochu mě to zmátlo, ale nakonec jsem to prokoukl a nový díl odhalil. Super, že už seriál zase pokračuje.

    Joe

    1. Ojojoj, moc se omlouvam. Nejak jsem se v tom cislovani ztratil 🙂 A mala rada – po kliknuti na ikonku beziciho poldy se seradi jednotlive dily pod sebe …………

      1. Když to tu zaníceně pročítám, tak se mi vybavuje : Jak vůbec v Humpolci dopadlo šetření kolem vybitých skleněných výplní zastávek autobusu ve Lnářské ulici? Nemáte někdo nějaké informace? To už zřejmě pan Voplakal výsledek (zřejmě tristní) nezveřejnil. No, řeči se vedou a voda plyne …

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Next Post

17. den pro podlipnické kostely

Po Čvn 29 , 2009
V sobotu 11. července 2009 opět ožije podhradí středověkého hradu Lipnice na Havlíčkobrodsku. Občanské sdružení Přátelé podlipnických kostelů a farnost Lipnice nad Sázavou pořádají 17. den pro podlipnické kostely a s ním spojenou Svatomarkétskou pouť v Loukově. Mezi desátou a půl pátou odpoledne budou všechny tři vzácné gotické kostely – […]

Témata