A zas ten poldův chleba každodenní … 2/2
Zanedlouho po této trudnomyslné diskusi odrážející značnou frustraci převážné části policistů dostal Jarda případ, kdy nějaký chuligán vytloukl sklo na novinovém stánku. Podezřelý byl jasný, ale nešlo mu to dokázat. Ostatně jako téměř vždy. Při snaze situaci nějak zvrátit navštívil Jarda ve svém volnu i další osaměle žijící důchodkyni Kaspárkovou bydlící tři domy vedle novinového stánku. Hledal někde zvonek, nenašel ho. Zkusil kliku vrátek na dvorek, bylo otevřeno. Vlezl dovnitř a podle svého zvyku, aby na sebe upozornil, začal hulákat:
„Dobrý déén !“ Když nikdo neodpovídal, popošel kousek dál. Vchod do domku ze dvora kryla síťka proti komárům a jiné havěti, dveře za ní byly otevřeny. U nohou mu blafkal jezevčík, který si ale udržoval uctivý rozestup. Jarda znovu zahalekal, ale odpovědi se nedočkal.
-Kruci – řekl si pro sebe, tož kde ta tetka jsou ? Nahlídal z předsíně a volal, ale furt nic. Vrátil se proto zpátky ke stánku, kde majitelce bydlící v novém domku hned vedle řekl, jak pochodil.
„ Jo, to ona je na návštěvě naproti u Libíčků,“ řekla mu na to majitelka stánku. Jarda se teda vrátil zpátky. To už tetičku zastihl doma na dvoře.
„ Víte, teti,“ řekl jí mimo jiné, „nechcu snáď blbě sýčkovat, ale vás jednou škaredě vyberou, necháváte domek otevřený, to si zrovna napište pozvánku pro zloděje na vrata, co ?!“
„ Ale neprdol,“ řekla mu dotyčná,“ co by mě tak mohli vzít, dyť su sama a mám holů řit !“
„ Ja ? Tak já vám to potom připomenu,“ poznamenal na odchodu Jarda.
Sýčkoval opravdu blbě. Dokonce tak, že chvíli podezříval sám sebe, jestli bábinku nevybral sám. Přesně za čtrnáct dní totiž dostala návštěvu – jeden blonďák a druhý Indián. Přistihl je oba vycházet z domku Kaspárkové příbuzný, který se jich akorát zeptal, co tam hledali a když mu řekli tradiční výmluvu, že prodávají bundy, nechal je odejít a ani si nevšiml, kam jdou. Policii dokonce tvrdil, že sebou určitě neměli auto. Nebýt poblíž bydlícího policisty, s případem se nehnulo. Auto měli a on si zapamatoval i jeho espézetku.
Dacani tetičce ukradli jenom jeden kousek nějakého zlatého řetízku, ale domek jí dokonale obrátili vzhůru nohama. Jarda byl ještě ten den večer u nich na místě.
„ Tak co, teti, nekopla byste mě ?“ začal psychologicky.
„ Ále, nejradši bych se tu na všecko vyprdla a šla do domova důchodců,“ mávla odevzdaně rukou. V domku ještě pořád nebylo uklizeno do původní podoby.
„ Jak se tady cítíte, už rozumíte tomu, že nejde o ukradené věci ale o pocit, že vám ve vašem domě jacísi šmejdi něco ukradli ?“
„ Já teď ani spát nebudu jak su z teho zrychtovaná, jak si mohli něco takového dovolit, no řekni mě to !“
„ Kdyby záleželo na mě, na místě bych to střílel. Takové svině nezajímá nic jinšího než to, co oni sami potřebují. Tetičko já vám něco řeknu: to nejsou lidi kteří přemýšlejí nad tím co dělají, Hitler pro to vymyslel slovo, které sice používal pro nás, ale já ho užívám pro tady ty lumpy: untrmenš. Vy asi víte, co to znamená, že ? Oni jsou prostě odpadem, jak říkává ten republikánský blb Krejsa, hnojem, který je třeba vykydat.“
„ Tož tak. Mladí mě říkali, abych šla spávat k nim, ale tam bych neměla stání. Bála bych se, že mě sem někdo zase vleze…! Ale tos řekl chlapče dobře, untrmenš…“ pokyvovala hlavou Kaspárková.
Když si Jarda při nástupu následující služby pak četl svodky, dočetl se, že blízko hranic našli místní lidé v rajóně Dubů zcela vysíleného již mrtvého Srílančana, který se jmenoval Subrahaniam Arunthavarajah. Určitě tato osoba netušila, kde završí svoji životní pouť.
To už ale nastoupil Bohouš Snopek s Lojzou Nedorostkem a Jarda na pochmurné úvahy rázem zapomněl. Bohouš si totiž starého Lojzu vzal jednou zase na mušku a právě mu propíral jeho domácí hospodářství.
„ Viděls už někdy tři centimetry vysokou dospělou kačenu ?“ obrátil se na Jardu. Ten vyvalil oči a zakroutil hlavou.
„ Co to valíš za zmaty, ty blbe !“ vyjel na Bohouše Lojza.
„ Jaké zmaty, to jsem viděl u tebe na dvoře. A viděls ještě masožravé kačeny ? drcnul zase do Jardy. Ten se zasmál.
„ No tož vidíš, Lojza má doma aji to aji to. V blatě ty kačeny mají zašmatlanou jednu, která je jenom tři centimetry vysoká a podle potřeby si z ní uždibují, podle toho jsem usoudil, že jsou asi masožravé.“
Jak na zavolanou dorazil v civilu v maskáčích Cyrda, velký chovatel včelstva, králíků, slepic a podobné havětě.
„ Hoši, to jste neviděli !“ vykládal celkem nadšeně. „Dojdu ke včelínu, co nevidím ? Na vedlejším poli tu košile, tu montérková blůza, vedle hrabě, motyka… říkám si: co to ? Že by tu soused našel nevybuchlý granát a špáral v něm hřebíkem ? Jak jsem jel zpátky, tak jsem se u nich stavil. Ten mě povidá: Vidíš tu hubu ? Od čeho myslíš že to mám ? Měl ji jak papuč. Já mu eště říkám: zase jsi dostal v hospodě přes hubu, co ? Prej né ty vole, to byly tvoje včely. Někam to odvez, traktor ti seženu aji zaplatím, jenom jich dej někam pryč, nebo mě to rolí zaroste bazalkou.“
„ A Cyráno, proč máš ty ruky jak Pepek Námořník ?“ začal se řehtat Bohouš. Až teď si toho všimli i ostatní. Mohutná předloktí ostře kontrastovala s kolegovými hubenými pažemi.
„ No proč asi,“ rozčiloval se Cyrda naoko. „ Došel jsem tam, otevřu dveře, slyšel jsem pravidelné húúúú, říkám si – dobré, je to v lati ! Prásknu za sebou nechťa dveřma vozu a že: hu hu hu hůůůů. No, asi tak bych to řekl: včasný ústup není někdy projevem zbabělosti, nýbrž zdravého rozumu !“
„ No moc včasný nebyl když tě tak dopchali..“ namítl Bohouš.
„ No,“ řekl najednou Lojza,“ já jsem tady za terč posměchu, ale pochlub se ty vole, jakou máš ty doma slípku!“ a dloubnul do Bohouše.
„ Myslíš slípku Coperfielda ?“ zasmál se Bohouš.
„ Jo !“
„ No co, slípka Coperfield, ta fena, vyleze i přes běžné oko plotu, musím tam mět do metru výšky rabicové pletivo… Jináč je ale neškodná…“
„ Jo, když vás tak poslouchám,“ vmísil se Pavel Topinka, „musím si před váma odplivnout. Lojzek jako velký myslivec přejíždí na nočních jednoho ježka za druhým a tvrdí, že ježek je největší sviňa, která žere vajíčka ostatním zvířatům. Přitom se nerozpakuje pronásledovat ježka autem až do škarpy…. Takový Milánek před zraky smutečního shromáždění drtí v pomalovaném autě na silnici na třikrát kočku a ještě kyne všem na pozdrav, Jarda onehdy přejel kočku až na záhonku za chodníkem div že neodřel na baráku omítku a ještě drze tvrdil majitelce, že se jí snažil vyhnout a málem se naboural a chtěl ji ještě pokutovat za volně se pohybující zvíře na ulici a radši vůbec… ále..“ To se už mimo ostatní rozchechtal i Cyrda. Pavel ho ale hned zpražil:
„Ty se Cyrdo moc nesměj. Jednom jednou jsem jako mladý udělal, cos po mě chtěl, když viděls lišáka „jak prase !“
„ Co ?“ zajímal se Jarda.
„ To nechtěj ani vědět,“ mávnul Pavel rukou a ještě dodal:
„ Takoví myslivci jak jste vy, to aby svět pohledal.“
Od tohoto rozhovoru neuplynul ani měsíc, když měl Jarda s Cyrdou zase noční. Bylo sotva po jedenácté večer. Jarda seděl jakožto dozorčí a tedy velitel hlídky na místě spolujezdce a Cyrda řídil. Jeli z Paďous po trojce silnici směrem do Kotěhůlek. Po sjezdu z kopce dolů na most přes potůček Trnávku zasvítila vpravo v políčkách u silnice světla nějakého zvířete. Cyrda zpozorněl, zpomalil a sjel na kraj silnice tak, že auto natočil šikmo do pole aby ve světlech ramp viděl, jaké zvířátko to osvítil. Jarda ale nic neviděl, ač se snažil jak mohl.
„ Tam je, viděls ho ?!“ vykřikl Cyrda a oči se mu zaleskly loveckou vášní. Ukazoval někam přes sklo dveří u Jardy vpravo.
„Lišák jak hovado, stáhni okýnko, tak ho neuvidíme, dělej !“ pobízel Jardu. Ten nic netušíc stáhnul okénko a nakukoval ven. Když si uvědomil, že mu něco kovového cvaklo u hlavy, měl jenom čas zaregistrovat hlaveň Cyrdovi pětaosmdesátky. V ten samý moment se Jardovi přímo před obličejem zablesklo a ozvala se rána jako z děla. Jardu praštila horká vyhozená nábojnice po čele a odrazila se na přední sklo. Vzápětí viděl, jak Cyrda otevírá a zavírá hubu a v nastalém čepobití v jeho uších odněkud zdáli slyšel Cyrdův ryk:
„ Mám ho, přímo mezi světla, viděls ?!“ a aniž čekal na Jardovu reakci, otevřel dveře a s baterkou mazal hledat do pole lišáka jak hovado, který to dostal mezi světla. Jarda nikam nešel, protože zaprvé nic neslyšel a zadruhé ho pálilo levé oko, jak mu tam Cyrdova pistole chvístnula střelný prach. Výraz nic neslyšel však neodpovídá pravdě. Asi tisíc tympánů a trianglů mu zcela zdarma koncertovalo v uších a po chvíli zjistil, že mu vyhozená nábojnice trochu rozsekla čelo. Snažil se otevíráním a zavíráním úst odstranit zalehlé v uších, ale jenom mu v nich bublalo. A když se podíval do zrcadla zjistil, že má hubu pěkně kropenatou. Pak svůj názor ale opravil. To, co považoval za saze, byla ve skutečnosti čistá místa, zbytek jeho služebního ksichtu byl poněkud začazen.
Cyrda mezitím létal po poli s baterkou a Jarda ho chvílemi mezi pískáním a zvoněním v uších slyšel jak nechápe, kam mohl ten nevděčník lišák odběhnout, když jasně viděl, jak se překotil přes záda.
„ Kruci, ledaže by šel chcípnout někam jinam, blbec !“ řekl Cyrda, když se nakonec vrátil do auta s prázdnou. Sotva dosedl na svoje místo, Jarda ho praštil pěstí do žeber a zahučel:
„ Ty hňupe, jsi ty vůbec normální ?!“
„ Co jeéé ?“ podivil se Cyrda, ale když uviděl kolegův obličej, vyprskl smíchy.
„ Pocem, tys byl mezitím na návštěvě v pekle ?“ poznamenal škodolibě.
„ Tam se dostaneš ty za pytláctví,“ odsekl Jarda.
„ Jaké pytláctví, ty nevíš co je to očista revíru od škodné ?“
„ Jaká očista, hňupe, dyť ses minul !“ zavrčel Jarda.
„ No tož vidíš, o čem je řeč ?!“ zasmál se Cyrda. To už Jardovi přestalo zlobit levé oko.
„ Já už vím, o čem mluvil tehdy ten Pavel,“ pronesl nakonec. „ Tys mu udělal to samé, že ty blbe ?! “
„ Neéé… omyl!“ prohlásil pevně Cyrda. „ On byl řidič a já spolutrpitel. Na moji výzvu, aby zastavil a stáhnul okýnko, toto provedl a já jsem jenom lišáka picnul. Rozdíl mezi váma byl ten, že Pavlovi spadla nábojnice od předního skla do klína, kdežto tebe vzala po čele !“ Nato se Cyrda nepokrytě rozchechtal.
Asi za hodinu volal vysílačkou operační z Jarova, že nějaká Monika Kiliánová oznámila porušování domovní svobody v Lepči a aby jeli na místo zjistit oč vlastně běží.
„ Kdo to je… Kiliánová… neznám..!“ zavrtěl hlavou při čtení sdělení Jarda.
„ Počkej, to bude ten nájemní barák, no já už vím o co tam půjde, Kristeježíši !“ zabědoval Cyrda a zalomil rukama.
Na místě zjistili, že stojí před patrovým rodinným domkem, kde postává nějaká drobnější štíhlá asi čtyřicetiletá žena. Cyrda zavrátil oči a plesknul se ještě v autě dlaní do čela.
„ Víš co ?“ navrhl Jardovi, „prosím tě, vyřiď to, já na to nemám nervy…!“
Protože Jarda pořád netušil oč jde a věřil, že teplým slovem každou hrůzu odvrátí, s profesionálním úsměvem se ženy zeptal, co se stalo.
„ Pojďte dál prosím vás, já vám to musím ukázat…!“ řekla spěšně a Jardovi se zdálo, že je to rozumné. Vešli do domku, uvnitř bylo všechno nové, prostě bydlení první kategorie. Šli po schodech do patra, přízemí obývala jiná rodina v nájmu. Nahoře v patře na chodbě si Jarda všimnul velké hromady nábytku naskládaného na sobě.
„ My jsme tady v nájmu u pana Růžka a máme s ním smlouvu na dobu určitou no a on nám ji vypověděl a máme se do posledního v měsíci odstěhovat pryč…“ začala žena. Jarda ji hned zbytečně přerušil:
„ Tohle je váš nábytek ?“ zeptal se a ukázal na hromadu před sebou.
„ Ne, pana Růžka,“ odtušila ta žena.
„ On si sem už stěhuje svoje věci ?“
„ Ne, to jsou jeho věci !“
„ No to už mě jaksi došlo, ale co tu dělají věci pana Růžka a jakou mají souvislost s vaším stěhováním ?“ podivil se zcela upřímně Jarda.
„ No vždyť vám to říkám že se máme vystěhovat do konce měsíce!“
„ Aha, tak to jsou jeho věci a vy jste je používali, ano ?“ vydedukoval si pro sebe Jarda jedinou možnost, která ho napadla. Vzápětí byl za svůj bystrovtip odměněn, neboť ta škeble řekla:
„ No konečně vám to došlo !“
„ Děkuji !“ odtušil žoviálně, „ no a teď pokračujte, máte se stěhovat, máte jistě nějakou smlouvu, že ?“
„ Ano, jak vám říkám…“
„ Na dobu určitou, ano, ale jistě jsou v ní taky podmínky, za kterých může být smlouva vypovězena a tak…“.
„ Tady je, já jsem jí dala právníkovi a ten říkal, že má spoustu nedostatků a…“
Jarda ji už neposlouchal a začetl se do smlouvy. Byl to v podstatě cár papíru, ze kterého vyplývalo velice málo a Jarda ho taky ženě po chvíli vrátil.“
„ Ta smlouva nic neříká, výpověď z bytu někde máte ?“
„ Ano, hned ji přinesu !“ řekla a odešla do bytu. Po chvíli se vrátila.
„ Aha, vy za pět měsíců už dlužíte skoro patnáct tisíc nájmu, proto ta výpověď, jo ?“
Žena přikývla a spustila zase spršku slintů, které jí Jarda zarazil.
„ Moment, skrz co tu jsme, oč teda běží, on vám proti vaší vůli vešel do bytu ?“
„ Ano, přesně tak !“ pokývala hlavou jako nemocný osel. Jarda si ji změřil celkem nevraživým pohledem.
„ Takže vešel vám do bytu, přítomen tomu byl ale kdo ?“
„ Nikdo, my jsme nebyli doma !“
„ Tak jak víte, že vám vešel do bytu?“
„ Normálně,“ řekla téměř vítězoslavně a postoupila k dvojitým dveřím oddělující obývací pokoj od chodby, „ tady jsem si dala papírky, kdy poznám, jestli byl někdo uvnitř nebo ne ! Vždycky ho přivřu mezi dveře a futra, ha !“
Přitom ukazovala asi na třikrát složený obdélníček papíru 1 x 4 centimetry ležící na zemi hned u pantů dveří.
„ No kruci,“ řekl Jarda a ukázal na papírek prstem, „ a jak zjistíte, že teda někdo byl uvnitř ?“
„ No když přijdu domů a otevřu tady ty dveře a papírek je na zemi….“ začala nadšeně vykládat ta slaboduchá osoba, ale Jarda ji už celý brunátný zastavil.
„ To je jasné…“ vydechl pak, přičemž měl na jazyku slova o debilitě neplatiče nájemného, ale zatím se ovládl.
„ Taky mě nechal tady toto!“ řekla ještě ta žena a podávala mu dva papíry. Na prvním z nich byla písemná „domluva“ o tom, že se dnešního dne sejdou v osmnáct hodin za účelem předání nájemníky užívaných majitelových věcí do jeho rukou a to druhé vzkaz kde stálo, proč že nebyli doma, když se na tom domluvili a věci nejsou kompletně všechny a tudíž je nechávají na místě. To Jardu dojalo.
„ Paní, můžete mě vysvětlit, proč jste nebyla dnes v šest večer přítomna předání věcí ?“ zeptal se zcela zapomínaje, že to vůbec nesouvisí s tím, co ženská oznámila.
„ No on mě řekl, že tady být ani nemusím…“ namítla a pokrčila rameny.
„ Kdo on ?“
„ No městský strážník !“ řekla samozřejmě.
„ Kruci, já nestačím sledovat tok vašich myšlenek, co ten s tím má zase společného ?“
„ No on si ho sem pan Růžek vodí s sebou…! Ten strážník mě řekl, že u toho ani být nemám, já si k němu zajdu pro potvrzení, že mě to řekl !“
„ Ježíšmarjá…!“ zaúpěl si pro sebe Jarda a protože po něm loupnula nevraživě okem poněvadž to slyšela, rozhodl se to napravit a tak řekl:
„ Taková šikovná šmrnc ženská a neumí to ukecat s chlapem ? Vám bych ještě nehádal ani pětatřicet…“
Neříkala na to ale nic. Jarda jí vysvětlil, jak se věci se vstupem do jejího bytu mají. I kdyby byl Růžek majitel nejen domku ale i celé ulice, nesmí vstoupit do bytu jiného ani když je objekt jeho. Prokazovat se to ovšem bude dost blbě, to by se musel Růžek přiznat a takové věci se dějí leda v detektivkách. To vešli dovnitř, kde Jarda objevil tmavovlasého neupraveného vysušeného chlapa něco mezi dvaceti až padesáti roky chodit jako agenta s teplou vodou tam a zpátky po bytě.
„ Dobrý den, vy budete jistě pan Kilián, jestli se nemýlím, že ano ?“
„ Ne, to je můj druh, Hubert Kopr..“ zavrčela oznamovatelka. – Kruci, Kopr, Kopr, to jsem někde slyšel, to bude nějaký vagas, měl bych mu preventivně vysmýkat – přemýšlel v duchu Jarda. Pak si vzpomněl kdo to je. V rámci akce čisté silnice od opilců mu sebrali řidičák za alkohol. Kopr na něj čučel jako žába z kyšky. Jarda se tomu ani nedivil.
„ Tadyhle nám odmontoval baterie a vypojil elektriku, to tady máme dvě malé děcka…“ stěžovala si Kiliánová. Jardu napadlo, že on by jí ještě odpojil kyslík. Zvlášť kdyby měl už tři měsíce za ně platit vodu, elektřinu a plyn včetně televize a rádia, prostě komplet inkaso. Rázem si udělal představu, co to je vlastnit nájemný dům a v něm taková individua, neřku-li hovada. Akorát litoval chuďat děcek.
„ Předpokládám, že nikde neděláte,“ zeptal se Jarda a ukázal prstem na oba nájemníky. Předpokládal správně.
„ Máte tady napsaný trvalý pobyt ?“ zajímal se ještě.
„ Jistě, jistě !“ zakývala hlavou jak přetížený houpací kůň. No sbohem, to vás odtud bude štípat těžko, ledaže by vám ten plyn zase pustil. Ale v noci, když to nebudete čekat.- pomyslel si Jarda. Nahlas se pak rozloučil, když si ještě udělal náčrtek bytu pro ohledačku a zjistil, že všechny zámky na všech dveřích jsou obyčejné stavební, které se dají otevřít zahnutou lžičkou na kafé, vypochodoval ven na ulici. Kiliánová se měla ráno dostavit i s Koprem na stanici k podání vysvětlení.
Venku mezitím zastavilo auto a vyhrnul se chlap, který byl jistě majitel domku Růžkem. Proběhla krátké debata, kdy Růžek Kopra natřel, že jezdí s autem, i když má sebrané papíry.
„ S jakým autem sakra, když nemají na nájem ?“ podivil se Jarda.
„ No ty nevíš, že oni mají auto ? Stojí ti před nosem. Na konci ulice je obchod, myslíš že tam chodí pěšky ? Ne ne, hochu, zajedou si tam autem !“ řekl na to Cyrda.
Jarda nevěřícně zíral na stodvacítku škodovku ve velice zachovalém stavu. Mezitím líčil Růžek svoji anabázi:
„ Pánové, řekl jsem jim, aby odpojili televizi a rádio, protože to nemíním za ně platit, navrchu je společná anténa a kábly jsou vedené husími krky. Jak si myslíte, že to dopadlo ? Já vám to řeknu: Kopr to tak spytlíkoval, že zatímco jim jde televize dál, těm dole, kteří normálně platí, televize prostě nejde a bez natažení nového kabelu ani nepůjde. Dneska jsme se domluvili, že tady v šest hodin budou. Jak si myslíte, že to dopadlo ?“
„ Já jsem to četl,“ řekl Jarda. „ A proč jste si to vlastně neodvezli ?“
„ No proč, zaprvé tam nejsou jídelní soupravy, hrnce a další věci, to jim nechávám do konce měsíce používat můj sporák, ano ? Zadruhé přece předávání takových věcí jako nábytek musí proběhnout za přítomnosti obou stran proboha, když se něco ztratí, poškodí nebo podobně…“
„ A teď mě řekněte, proč jste si takovou verbež vzal do podnájmu, to jste nemohl zvednout trubku a zavolat k nám na stanici: prosím vás, mám tady toho a toho, chce se sem nastěhovat a je odkudsi z prdelovic, co je to zač ?“
„ Já jsem nevěděl, že obyčejný člověk jako já se může ptát na takové věci…“
„ Prosím vás, platíte si nás z daní, tak nás využívejte, je i v našem zájmu si do rajonu netahat takovou sběř !“
Když odjížděli konečně pryč, Jarda to celkově velice naštvaně shrnul:
„ Tak ta stará vražda neplatí mimo dvou stovek už tři měsíce vůbec nájem ani inkaso, majitel to platí za ně a jí se ještě nelíbí, že jí vymontuje jeho vlastní baterie a zastaví elektriku, kterou za ně platí. Pro takovou verbež jsou jejich práva samozřejmostí: napustit si plnou vanu horké vody, svítit do tří do rána a televizi ani nevypínají. Že za to neplatí a vozí si prdele v autě je nezajímá, oni prostě mají právo na byt, na vodu, na elektriku. A naše zákony je v tom ještě utvrzují. Kdyby Růžek věděl, že bude ještě popotahovaný a to dost nechutně a že to trvalé bydliště, které jim tam povolil napsat, jim bude dost těžko rušit, pokud si ho nezruší oni sami tak sotva kdo, tak si z toho hodí provaz. No kurva svět, já bych jich vypíchal ven z baráku vidlema a ne se ještě dohadoval. Poučení v tomto případě z historie zní tak, jak to říkával svého času nějaký velegrázl Adolf : Raus ! Já jsem se furt divil starým lidem kteří tvrdili, že za Rajchu byl pro ty, kteří si dělali svoje, klid a hlavně pořádek. Teď se divit přestávám, ten bordel tady volá po klackové revoluci !“
„ Pocem, jaká stará vražda, víš kolik jí je ?“ řekl najednou Cyrda, který se celkem dobře Jardovým monologem bavil. Jarda zavrtěl hlavou. Vzpomněl si jen na to, jak jí řekl něco o pětatřiceti letech.
„ Tak čtyřicet, pětačtyřicet…“ zkusil hádat, ale odpovědí mu byl Cyrdův pekelný chechot.
„ Ty vole, dvaadvacet !“
„ No nazdar…“ řekl Jarda a povykládal Cyrdovi, co jí řekl. Ten se řehtal jako blb.
„ Proto se tak ksichtila,“ pokýval Jarda hlavou.
„ A cos myslel tou klackovou revolucí ?“
„ Klacková revoluce ? No to je jednoduché. Četl jsi od nějakého Ryana Jak jsem vyhrál válku ? To se vemou násady od krumpáčů, celému parlamentu se na hlavu nasadí plechové kýble a pak se do toho mlátí tak dlouho, až buď dostanou rozum, nebo zblbnou dočista.“
Ráno při předávce služby nastupovali na den Břéťa Kaštil s Leošem Vernerem. Byla sobota a oba měli od osmi do osmi dvanáctku.
Kiliánová podle dohody z večera minulého dne dorazila k výslechu nějak po jedenácté dopoledne. Přišla pěšky i s dětmi. Vlakem nebo autobusem ale dojet nemohla, žádný spoj na tu dobu nebyl. Během zápisu do stroje vkládal Břéťa do výslechu otázky jak přijela na stanici a kdo řídil. Kiliánová na první otázku řekla, že autem, ale druhá ji trochu zarazila. Pak přiznala, že ona řídit nemůže protože nemá řidičák a Kopr má zákaz řízení.
„ No a Kopr samozřejmě jezdí vesele dál, že ano ?“ konstatoval Břéťa. Kiliánová to přiznala. Nezapomněla však se smíchem dodat, že jezdí tak, aby je nechytili. To Leoše, který to všecko poslouchal, tak trochu nadzvedlo.
„ Paní, vy si myslíte, že jsme úplně blbí, my vás chytíme, dřív nebo později, uvidíte !“ tvrdil jí. Kiliánová si ale vedla svou a čím dál víc se chichotala, chachacha, checheche. Pořád stejně:
„ My jezdíme tak, abyste nás nechytli, to se nemůže stát !“
Po skončení výslechu ji teda vzhledem k tomu, že se nechala dovést s dvěma dětmi, naložili do auta a vezli ji zpět domů. Nakonec byla v tomto případě „ poškozenou“ (Poškozený (á) – účastník trestního nebo správního řízení s celou řadou práv na zasahování do šetření věci. Obecně je to člověk, který by si měl zasloužit veškerou pozornost a úctu Policie.). Když odbočovali z hlavní silnice na Lepeč, naproti jela zrovna známá Škodovka a za řízením Kopr, který se akorát nenamáhal s takovými věcmi jako zastavením na „ stopce“ a vyfrčel si to z vedlejší rovnou do nepřehledné křižovatky. Proč taky ne, jel tu už včera a taky nic nejelo, tak to znal. Leoš sedící vedle řidiče se podíval dozadu na Kiliánovou, které spadla brada někam do klína a zakryla si rukama obličej. To už Břéťa otočil Felícii a za chvíli už šla Kiliánová i s dětmi z Felície ven a pěšky domů a Kopr do auta a k výslechu. Leoš Kiliánové, když vystupovala s protaženou hubou ven, ještě nezapomněl říct:
„ Ani ne půl hodiny a je to tady, co jsem vám říkal ?“
Během ani ne dvanácti hodin tak kolem těch dvou individuí byly v knize protokolů na místním oddělení tři zápisy, což byl jednoznačný rekord. Jak se pak Břéťa s Leošem řehtali, to se nedá popisovat.
Při příští službě měl Jarda noční s Jindrou Jáchymem. Už když si kontrolovali, zda mají všecko co mít mají, začal Jarda nahlas plánovat průběh služby.
„ …a dneska v noci se prostě staneme pěknýma hovadama, jak ráno dondu domů a kouknu do zrcadla, musí se mě udělat ze sebe špatně a musím se poblít, jasný ?“
„ Jasný !“ řekl Jindra pevně.
Jak se domluvili, tak také učinili. Ujeli na hlídce asi pět set metrů, když proti nim jelo auto, kterému nesvítilo levé potkávací světlo.
„ Ha, ber ho !“ děl Jarda. „ Teď ho osolíme, komplet kontrola výbavy, jestli má náhradní žárovku, lékárničku…!“
Zastavili auto, uvnitř byly dvě ženy asi kolem pětatřiceti let. Oba strážci zákona si hned poté začali počínat opravdu „tvrdě a nekompromisně“. Za chvíli už Jindra vypůjčeným a pěkně zpraseným šroubovákem demontoval masku sto dvacítky škodovky a vytahoval perka držící přední reflektor, aby mohl vyměnit tu nesvítící žárovku. Majitelé stodvacítek potvrdí, že je to práce pro bohy, zvláště když některé šrouby jsou rezavé jako starý cezan na smeťáku. Jindra byl během dalších pár minut špinavý jako prase a ženské se mu smály. Při řeči chtěly poradit s nějakou adresou podniku a jedna povídá:
„ Tak co byste nám nemohli poradit, když jsme tady jako oběti…!“
Na to Jindra vypoulil oči a zakvičel:
„ Cóóó ? Jediná oběť jsem tady já !“
Když na odjezdu těch ženských nechal Jindra ještě pozdravovat bordeláře manžela, poznamenal Jarda:
„ Jsme celkem malé hovada. Moc nám to jaksi nejde. Příště si musíme vzít vlastní nářadí !“
V Blatence stály na zastávce autobusu dvě nějaké mladé kočky. Jindra poulil oči a povídá Jardovi:
„ Vidíš to, to jsou kosti, co ?“ Jarda nelenil a přes dvě uličky auto otočil a vrátil se na místo, jenomže opačně. Jak měl Jindra otevřené okénko, zajel s ním až k holkám a zavolal na ně, co tak samotné potmě na zastávce. Akorát mu bylo divné, že Jindra zmizel někam pod kastlík před spolujezdcem.
„ No, promiňte holky, on se kolega stydí, on je takové naše plaché nezkušené zvířátko, tak někdy jindy !“ chtěl se rozloučit, když viděl Jindrovu úpornou snahu se schovat.
„ Ale nestyďte se,“ řekla ta jedna se smíchem. Jak tam byla tma, tak bylo vidět, jak je Jindra červený. Nakonec se přece jenom Jarda rozloučil, protože Jindra prskal jako křeček.
„ Ty jsi taková ostuda Jarine, fakt !“ vyčítal mu, sotva ujeli pár metrů a holky je už nemohly slyšet.
„ A proč ? Co je špatného na tom seznámit se s mladýma kocourama ?“ namítl Jarda.
„ No nic, ty si dojedeš a holky ahoj a já bych vás nejradši láskou sněd…“
„ Co kecáš, o jezéní nebylo řeči, já jsem je vůbec nechtěl baštit, jenom okoštovat abys věděl !“
O půlnoci měli kontrolní bod u oddělení a využívali služeb místního automatu na nápoje, když volal operační, že mají jet okamžitě do baru „ U Ensteina“, že tam došlo k napadení hosta. Vzhledem k věčně opilému majiteli baru a stavu baru ( Leoš Verner prohlásil, že má rád bary, kde se dá plivat na zem, ale toto je už i na něho trochu moc ) se tomu místo na služebně v Paďousích začalo říkat U Vola. Protože to bylo asi jenom dvě stě metrů od nich, byli na místě hned. Na betonu před barem se válel nějaký oběma neznámý chlap. U hlavy tratoliště krve. Jak se záhy ukázalo, byl to útočník. Napadený host s ním bacil o zem. Svědky opsal Jindra na káóčka. Jarda zatím zjišťoval, jak je tomu na zemi. Táhl z něj alkohol jako z bečky.
Posléze zraněného a podezřelého z výtržnictví v jedné osobě naložili do auta s tím, že se jede na pohotovost jednak k odběru krve na alkohol a jednak k ošetření rozbité hlavy. Před odjezdem od baru si Jarda sedící na místě spolujezdce a vypisující zde ještě nějaké údaje všimnul, že naložený chlap otevřel dveře a myslel si tudíž, že se snaží vzít kramlíky. Vystoupil, aby ho nacpal zpátky na místo, ale dočkal se toho, že mu chlap zrovna nablil na služební polobotku.
„ Co je ?“ zeptal se Jindra za volantem.
„ Ale nic, chlapec si právě odložil již zaplacenou večeři na moji nohu..“ zavrčel Jarda.
„ To by mu měl barman vrátit prachy když mu vrátil to jídlo…“ poznamenal Jindra. „ A co vlastně měl ?“ byl ještě zvědavý. Jarda při otírání boty o trávu před barem k pobavení hostů nevzrušeně popisoval co viděl:
„ Ále, vypadá to na nějakou papriku, asi to byla obloha, potom asi hranolky a nějaké maso, nechceš si líznout než to utřu ?“ nabídl Jindrovi. Některé slabší povahy z hostů se odvrátily, většinou ženské, zbytek se rozřehtal.
Cesta na pohotovost do Dubů proběhla bez problémů, pan Staroch začal dokonce i komunikovat a hoši mu vysvětlili, že se nachází v pěkném průseru. Nicméně všechno zatím probíhalo v naprostém klidu. Přijeli na pohotovost. Zde byli policajti z Paďous už značně „ oblíbení“ díky neustálému obtěžování na nočních skrze opilé řidiče a zrovna měla službu jedna řízná sestřička, už paní v letech, která si naoko Jardu přísně změřila a povídá mu:
„ Vy už jste tu dlouho nebyl pane Jordán, dokonce tak dlouho, že jsem málem zapomněla vaše celé služební číslo nazpaměť ! Tak co zase máte ?“
„ Jenom malého výtržníčka, ošetření bychom prosili a taky krev na alkohol, že jo ?“
Starocha posadili na židli u stěny v ordinaci a sestra šla přivolat paní doktorku. Kdoví proč, ale Staroch začal být najednou sprostý. Sestra se ho ještě stihla zeptat co pil a co naposledy jedl a kolik, ale pak už to začalo.
„ Ty stará vraždo, tys už měla být třikrát překopaná !“ byl počátečník výrok Starocha, po čemž mu Jarda ostře řekl, aby držel hubu, že může být rád, že mu to zranění ošetří.
„ Ty běž do prdele, čuráku !“ zakřičel Staroch i na něj a strčil do něj.
„ Pane Staroch, klídek jo !?“ vmísil se do věci Jindra se svým typickým úsměvem na tváři.
„ S tebů já se nebavím, blbečku !“ odsekl Staroch. To už ale stál Jarda před ním, chytil ho za klopy jeho bundy, zvednul jej ze židle a praštil s ním fest o zeď.
„ Pane Starochu, držte tu hubu a už klid, nebo to bude horší !“ řekl mu. „ To už stačilo, chovejte se slušně a nic se vám nestane !“
Jenže kdepak na ožralého siláka. Staroch se pokusil vymanit ze sevření a hned poté se rozpřáhl, aby Jardu trefil pěstí. Ale Jarda ho znovu chytil za bundu u ramen, takže jakákoliv snaha Starochova o ránu pěstí vyšla při omezení pohybu jeho paží Jardovým stiskem naprázdno a protože toho nemínil nechat, zametl s ním Jarda po zemi, přičemž ovšem rukávy bundy nevydržely a volně upadly. Následně hoši Starocha pro jistotu spoutali za zády. To zrovna vešla paní doktorka.
„ No co se tu děje ?“ prohlásila udiveně až pohoršeně.
„ Polib si prdel, ty pičo !“ odsekl Staroch usazovaný zrovna policisty zpátky na svou židli u zdi.
„ No toto nejsem povinna poslouchat, jak k tomu přijdu !“ obrátila se lékařka na policisty.
„ Až doteďka bylo všecko v pohodě paní doktorko, ale jak uviděl sestřičku, tak to začalo,“ vykládal Jarda a krčil rameny.
„ No ale hoši, to tak nejde, já za takové jednání kdejakého ožraly nejsem placená !“ namítala lékařka.
„ No a co s tím uděláme my ?“ řekl Jindra Jáchym, kterému se to přestávalo líbit. Svého času na této pohotovosti došlo k případu, kdy jedna ze sester nařkla jednoho policistu z napadení předvedené osoby a ten kolega pak byl rok a půl suspendován s půlkou platu doma. Až během soudní rekonstrukce přímo na místě se zjistilo, že to ta dobrá duše z místa, kde v tu dobu byla, to nemohla vůbec vidět. Rázem se ze svědkyně stala obžalovaná. Ovšem ten polda jakožto živitel dvou dětí a manželky si s půlkou policejního platu rok a půl zoufal. No a teď to zase nevypadalo moc přátelsky.
Mezitím se Staroch svezl ze židličky na zem, ale vzhledem k probíhající diskusi a postoji lékařky oba policisté znejistěli a nechali ho být. Ten mezitím stále stupňoval svoje oplzlé výpady na obě ženy v ordinaci, až sestra řekla:
„ Toto svět neviděl, proti němu je pan Homolka úplný inteligent !“
To už si Staroch převlekl pod nohama pouta dopředu a začal se zvedat ze země. Jarda mu slovně domlouval a vyzýval ho, aby toho nechal a sedl si, ale protože už neměl jistotu, že zákrok by mohl skončit v lati, nijak víc se neangažoval. Pak Staroch popadl kraj vyšetřovacího lehátka stojícího uprostřed ordinace a pokusil se jej hodit na lékařku. Protože k tomu neměl sílu, lehátko jen s velkým třeskotem dopadlo vedle jejího stolu na zem. To už Jarda nevydržel, podkopl mu zezadu jedno koleno, pravou rukou jej zezadu chytil pod krkem a zlomil si ho přes bok a takto ho vlekl ven před ordinaci. Staroch bez kyslíku zoufale mával rukama, ale Jarda ho pustil až venku, když už mu lezl jazyk z huby. A to jenom proto, že byli na místě. Být to o dvacet metrů dál, museli Starocha asi resuscitovat.
Tam u zábradlí stál nějaký muž a se zájmem na celé divadlo hleděl. Za Jardou vyšel i Jindra. Jarda pak Starocha svalil na zem a nahlas mu řekl, že to už stačilo, ať si už víc nekoleduje. Starochovi to ale evidentně nestačilo. Vstal, vrhl se na Jardu a když ten ho odstrčil, rozběhl se proti skleněným vchodovým dveřím ordinace, že je vykopne. Jindra ho ale zachytil, zase ho svalil na zem a klekl si na něj. Staroch sebou mrskal jako kapřík a nedalo se mluvit o možnosti přemístění pout opět dozadu. Jarda vytáhl svou tonfu a jak Staroch mrskal nožkama ve snaze nabrat Jindru do zad, začal ho obuškem řezat po stehnu bližší nohy. Kopání přestalo a Staroch sebou mrskal v rytmu ran policejního obušku. Dostal jich pěknou řádku a když Jarda přestal, aby se přesvědčil, že to snad stačilo, začal se Staroch celý rudý bolestí zase svíjet a vykřikoval přitom na Jardu:
„ Klidně si prašti ještě, ty čuráku ! Jenom prašti, dělej, dělej !“
Jardu ovšem nemusel dvakrát pobízet a nachytal jich vzápětí tolik, že už nepomáhal ani ohlupující a bolest snižující alkohol. Až po této „mlatě“ se konečně Staroch uklidnil a přestal řádit. Chlapík stojící celou tu dobu vedle u zábradlí nájezdu na pohotovost každou chvíli prohodil:
„ To je slabé…. To je slabé…!“
Jardovi se přitom chtělo smát a tak když odvedli konečně Starocha zase zpátky, kde se už nechal ošetřit a vzít si krev a přestal hlavně nadávat a všechny napadat, zeptal se muže, proč říká, že to bylo slabé.
„ Hoši to je slabé, to u nás to je jinší mitte, vy jste jenom odvárek !“
Jindra se zasmál a zeptal se:
„ No a odkud jste ?“
„ Já jsem z Litvínova, kdybyste věděli jak u nás to policajti řežou, vy jste proti nim obyčejní čajíčci !“
„ No ale musíte uznat, že jsem se snažil !“ smál se Jarda.
„ Hoši, snaha nestačí !“ namítl ten chlapík.
Aby to nebylo všecko, když už v pět ráno utahaní jako poutníci z Lurd dokončovali papíry k celému případu ( hlášení o použití donucovacích prostředků, žádost o umístění opilce do cely bez dozoru s lékařským potvrzením že tam nechcípne, úřední záznamy, nějaké formuláře, výslechy svědků a barmana atd atd. ) zazvonil telefon. Jindra, který měl příslužbu jen do pěti rána už byl převlečen v civilu a chtěl akorát vypadnout, když Jarda telefon zvednul. Volal operační s tím, že mu ze Závidova volala nějaká paní, že u nich v podniku jsou zloději. Jarda si jenom zapsal místo, které žena oznámila a stačil jediný pohled, aby Jindra pochopil, že mu začala další šichta. Na místě byli poměrně rychle, oznamovatelka stála na chodníku a řekla jim, že vevnitř se někdo pohybuje a jsou odtud slyšet nějaké rány. Sotva vešli dovnitř nákladní branou, spatřili proti sobě dva mladíky s nějakými tyčemi v rukou. Namířené pistole a pár povelů s výstrahou před střelbou stačilo, aby hoši tyče upustili a lehli si do jediné kaluže vody, která v celém areálu podniku byla. A že bylo ráno a asi jen pět stupňů nad nulou, museli z toho mít silné mrazivé pocity. Navíc foukal ledový vítr.
Jindra přivolal technika a hoši leželi. Technik přijel asi za půl hodiny, všecko si venku nafotil včetně těch dvou a poslal je stát k jedné zdi, kde je Jarda střežil. Předtím je prohledali a našli u nich hromadu starých karet CCS a další bezcenné věci. Sice byly bezcenné, ale měli jich aspoň plné kapsy.
Pak šli spolu s technikem dovnitř omrknout, co tam hoši dělali. Mimo to, že rozmlátili vchodové dveře, rozbili ještě i dveře uvnitř v patře, kde byly kanceláře. To udělali ale zcela zbytečně, protože žádné z dveří nebyly zamčeny. V kancelářích pak venku nalezeným kladivem rozbíjeli vše, na co došli: faxy, telefony, počítačky. Vrcholem jejich snažení byl ovšem velký žluto-hnědý trezor z kalené oceli z roku 1910 od firmy Szirak a syn z Moravské Ostravy. Z trezoru uloupali oba okrasné tepané kryty zámků a okrasnou lištu dveří, aby měli přístup do škvíry mezi oběma křídly masivního trezoru. Ve škvíře měli již zaražený majzl a zrovna, jak se dalším šetřením ukázalo, si byli v jedné z podnikových Avií pro další nářadí ( ty tyče co měli v rukou byly klíče na matice kol ) kdy už-už tušili úspěch. Na místo byla samozřejmě poslána i operativa ve složení kapitán Julínek a kapitán Vašík. Vašík byl milovník zámečnické práce a trezor byl mimo jiné i pozoruhodně pěkně udělaná řemeslná práce. Když Vašík uviděl uloupané kryty zámků, poškrábanou glazuru a ulomenou lištu, zavzdušnil se mu systém a vzpěnil. Napřed kňučel, ale pak to nevydržel.
„ Co to udělalo za hajzla…!?“ zařval svým hlasem připomínajícím silně medvěda Grizzlyho až vypadl jeden střep skla z rozbitých dveří. Venku se oba mladíci viditelně rozklepali ještě víc, než se klepali až doteďka díky zimě a promočeným šatům. Hned nato zazněl na schodech dupot a Vašík vyrazil na nádvoří. Jak ty dva uviděl, vyrostl před nimi jako kobra, zatímco oni se zmenšili do velikosti oloupaných brambor.
„ Pakujte navrch, parchanti !“ zasupěl Vašík. Ti dva vyjeli schody do patra jako elektrické vláčky na Štrbské Pleso. Tam si je postavil před trezor, sám si sednul, vzal si do ruky kus tenkostěnné hliníkové tyčky ze záclon stojící v rohu místnosti a začal přednášku.
„Trezor ocelový tří závorový ještě nikdo v historii neotevřel majzlem. Kdo tam zarazil ten majzl !?“
Ti dva stáli ani nedutali. Vašík zvedl záclonovou tyč a klepl s ní toho vyššího přes hlavu.
„ Pane Dandera, vám to ještě s tím Pažoutem nestačilo, co ?“
Když Dandera neodpovídal, Vašík klepl přes hlavu i toho menšího a řekl:
„ A pan Cach už zanechal fetování ? Těžko, když tady zfetovaný buší majzlem do prvotřídního trezoru, co !“ a klepl ho ještě jednou.
Jarda až při Vašíkově slovech poznal, že je to posera Dandera a hned si vzpomněl na svou anabázi s jeho kápem Frickem Pažoutem. Kriminalisté začali oba pachatele na místě vyslýchat, přičemž výslech doprovázel Vašík klepáním duté záclonové tyčky na duté hlavy obou mladíků, kteří z toho ale měli spíše legraci. Ono legrace bylo při výslechu víc. Jak se ukázalo, předtím oba kouřili „U Barborky“ marihuanu a když to proložili pár štamprlemi a půllitry, ukuli zničující plán: udělají trezor v podniku, kde dříve Cach dělal a kde to znal. Jenom nevěděli, co v trezoru je. Trezor sloužil jako sklad archivovaných faktur a podobných bezcenných serepetiček. Další zádrhel, s nímž najisto nepočítali, neboť ani jeden z nich neměl hodinky, byl ten, že bylo už skoro pět ráno a lidi tudíž začínali chodit do práce. To se jim stalo osudným.
To ale zdaleka nebylo všechno. Oba hoši kriminalistům svorně tvrdili, že jim chybělo pět minut a byli tam ! ( myšleno v trezoru ). Klíčem na matice kol chtěli majzl zaražený asi deset centimetrů ve škvíře zapáčit a trezor by prý na tuty už povolil. Ke konci se už všichni policisté svorně chechtali. Těm dvěma vyšetřovatel sdělil obvinění pro vloupání a poškozování cizí věci a samo sebou je propustil na svobodu.
Za nějaký čas Jindru s Jardou vyslýchal vyšetřovatel k případu nemocničních eskapád pana Starocha. Jeho první celkem zděšená slova byla:
„ Proboha, co jste s tím Starochem dělali ? Oškubaný byl jak samica, rukávy u bundy utrhnuté, tričko roztrhnuté, na nohu nemohl a fialovou ji měl jak balón, hlavu do půlky od krve a od pout měl rýhy na rukách ještě ráno. A když ho vyvedli z cely a uviděl uniformu, tak se mě tady celý rozklepal a furt tvrdil, že viděl toho, který ho tak dobil a že má strach, aby se nevrátil a nezačalo to nanovo. Ale největší prdel byla, když chtěl vědět, co v noci vlastně vyváděl. Když jsem mu četl váš zápis, chytal se tady pořád za hlavu a vykřikoval, že se asi půjde ostudou utopit a radši chcípne, než se ukázat v nemocnici ! On si totiž pamatoval až to, jak ležel na zemi, jeden jste na něm klečel a druhý do něho bušil pendrekem !“
„ Vidíš,“ řekl mu se smíchem Jarda. „ A to je člověk, o kterém jsme nikdy nevěděli ani předtím a nebudeme vědět nikdy potom a teď si představ, že by to byl známý drban, to by ti ho sem dokouleli zapleteného už v kole !“
„ No nestraš ! Doufám, že mu nevytrhnete předtím jazyk. Ale to už asi stejně nebude pro mě, ale rovnou pro havrany !“
pokračování: Do pohody, do pohody!