ŠAMANOVO DOUPĚ: Zdravotnický příběh s cirkulárkou

Psal jsem tu minule o takzvaných jistotách minulosti, mezi něž patřila i jistota zdravotnictví. Dnes nebudu psát o zdravotnictví za komunismu, ale popíšu příběh ze svobodné doby.

Stalo se uprostřed civilizace v Praze: Jeden hoch pracoval na cirkulárce. Skončil už práci, vypnul motor a začal sklízet odřezky. Ale kotouč pily má přece jen nějakou setrvačnost – ještě se točil. Líznul toho hocha po levé ruce a rozřízl mu zápěstí. Už mu neuřízl ruku, ani se nezakousl do kostí, ani nerozřízl šlachy. Jen kůži – a žíly. Hoch začal silně krvácet.

Zavázal si ruku ručníkem, a než by volal sanitku, vydal se do nemocnice sám. Nejdřív autem na K. Tam proběhl následující dialog:

„Prosímvás, já jsem se řízl cirkulárkou, dost to krvácí, kam mám jít?“

„Tady pohotovost nemáme – to musíte na V.“

Jel na V. Od přední vrátnice ho vyhnali: „Tudy nesmíte, pro pacienty je vjezd zadem!“

„Ale prosímvás, já jsem se řízl cirkulárkou a dost to krvácí!“

„Jen si zajeďte dozadu!“

Objel tedy nemocnici, zajel dovnitř zadním vchodem, podařilo se mu zaparkovat a pospíchal na chirurgii:

„Prosímvás, já jsem se řízl cirkulárkou, dost to krvácí a už poměrně dlouho.“

„Jó, to je končetina, žejo. Tak to u nás neděláme, to musíte na ortopedii!“

Hoch došel na ortopedii, kam jim strčil svou ruku s už dost nechutně zakrváceným ručníkem pod nos. „Poslali mě sem z chirurgie, řízl jsem se cirkulárkou, dost to krvácí…“

„Ále cirkule, tak to bude řezná rána, viďte? To my neděláme, musí vám to sešít na chirurgii!“

Hoch se dopotácel na chirurgii: „Prosímvás, na ortopedii mě poslali zpátky, prý patřím sem. Sešijte mi už tu ruku, nebo snad vykrvácím.“

„Ruku? RUKU?!!! Ruce přece patří na ortopedii, tam vám to musí sešít.“

„Nikam nepůjdu, já už nemůžu, asi umřu.“

A tak mu tu ruku vyjímečně sešili na chirurgii.

Poučení 1: Po úraze nebo při jakékoli náhlé zdravotní příhodě se raději nechte odvézt záchrankou. V ní dostanete i rychlou první pomoc. Ostatně záchranky jsou dnes vybaveny stejně dobře, jako samy nemocnice.

Poučení 2: Často záleží více na lidech, nežli na režimu.

Poučení 3: Na mnoha zdravotnických pracovištích (a ve mnoha školských zařízeních (a ve většině státních podniků)) máme stále reálný socialismus.

Poučení 4: Nejen cirkulárka má děsnou setrvačnost, to neviditelné kolo komunismu v nás se ještě točí!

Psáno v Praze dne 18. prosince 2001

PS: Sám mám to štěstí, že se o mé (zatím drobné) neduhy starají ve vynikajícím zdravotnickém zařízení Na Homolce. Věřte mi – nejde (jen) o moderní přístroje, ale hlavně o přístup k pacientovi, který tu je jednak (ošklivě kapitalisticky) „náš zákazník – náš pán“ (ačkoli téměř vše (vše nezbytné) platí zdravotní pojišťovna, nikoli přímo pacient), jednak je stále člověk, a ne kus flákoty…

Posted in Nezařazené

Správce webu

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Next Post

VÁNOČNÍ POVZDECHNUTÍ: Prázdné místo.

So Pro 22 , 2001
Psal jsem tu minule o takzvaných jistotách minulosti, mezi něž patřila i jistota zdravotnictví. Dnes nebudu psát o zdravotnictví za komunismu, ale popíšu příběh ze svobodné doby. Stalo se uprostřed civilizace v Praze: Jeden hoch pracoval na cirkulárce. Skončil už práci, vypnul motor a začal sklízet odřezky. Ale kotouč pily […]

Témata