CESTY: Trak, ja a Amerika 12.

Tohle povídání bylo počato jako několik příběhů a pak se z toho stala knížka, dá-li se to knížkou nazvat. Vše, v podobě trochu obsáhlejší, jsem zveřejňoval před pár lety na mé stránce.

18057_2_nahled.jpg

Vánoce 1991.
Při tomhle ježdění jsem moc peněz nevydělal, podnik se mnou vymetal jízdy které nikdo nechtěl, na náklady zpět jsem čekal dlouho. Jak už jsem říkal, vyjížděli jsme vždy v pátek a tak když jsem se vrátil v sobotu v ranních hodinách, čekal jsem celý týden na nový odjezd. Přece musí být nějaká cesta jak se dostat k pořádným nákladům, sice budu míň doma, ale chvíli to vydržíme a až našetříme trochu peněz… Abych podniku ukázal, že se na mne mohou spolehnout, vzal jsem dobrovolně náklad který nikdo nechtěl, bylo to o vánocích, datum dodání 26. prosince v Chicagu. Neměl jsem spolujezdce, druhý blbec se nenašel a já jel sám.

Na cestě tam jsem právě na náš Štědrý večer seděl na truckstopu Petro v Joplin v Missouri, truckstop jindy nacpaný k prasknutí byl prázdný, místo obvyklých stovek trucků se nás tam krčilo jen několik. Mrzlo jen praštělo, sněhu kolem hromady, bylo to krásné, jenže já chtěl být doma s Aničkou a Petrem, bylo mu jedenáct. Seděl jsem večer v restauraci s telefonem u ucha a slzy mi tekly na smaženou rybu s bramborovým salátem. Tenkrát jsem se zapřisáhl, že už nikdy, ale nikdy tohle neudělám a kdyby mně měli z práce vyhodit já nejedu. To jsem ještě netušil že touhle dobrovolnou akcí jim sice ukážu, že se na mně mohou spolehnout, ale taky že jsem vůl se kterým si mohou dělat co chtějí.

Další noc jsem stál na dalším skoro prázdném truckstopu už blízko u Chicaga a protože Illinois je rovina, fučelo tam až běda. Po večeři, kterou na počest Vánoc dávali zdarma, jsem zalezl do trucku a že budu spát. Vítr fučel tak, že si klidně profukoval zavřenými dveřmi a já měl na podlaze sníh. Vlezl jsem za volant a zajel jsem tak, abych měl kabinu schovanou za trailerem jako za větrným štítem a teprve potom tam topení udělalo aspoň takové vlažno že mi nešla pára od pusy. Nad ránem mně probudila znova zima, vítr se otočil. Znovu za volant a schovat se za trailer. To už jsme po parkovišti kroužili všichni.

A cože to tak spěchalo? Pravé ručně dělané olejomalby. Vyložili jsme je, naložil jsem hliníkové pekáče na jedno použití pro do Los Angeles a vyrazil k domovu. Chtěl jsem být doma na Silvestra a tak jsem na to trochu šlapal, spoléhal jsem na to, že o Vánocích moc kontrol nebude. Nejjistějši a hlavně pro pokuty způsob jak podvádět log book je ujet o něco víc než mi hodiny povolují, ale napsat že jsem zastavil dřív. První den jsem tedy podle logu dojel do Joplinu, ale ve skutečnosti o sto mil dál, do Tulsy v Oklahomě. V Oklahomě nejsou váhy, nic mi nehrozilo. Druhý den jsem jako vyjel o dvě hodiny dřív než doopravdy, takže v Tulse jsem byl v reálném čase, jen jsem nemusel vstávat ve čtyři ráno, protože to já k smrti nerad.

Spočítal jsem si, že další noc bych měl strávit v Tucumcari v Novém Mexiku a to už je za vjezdovou váhou, takže zase není kontrola kam až dojedu. Z Tulsy jsem vyjížděl v jemném dešti, ještě jsem si liboval, že se nemusím trmácet po ledě. Jenže jak jsem jel proti větru, drobný déšť začal namrzat a to mi na oknech vadilo. Foukání teplého vzduchu bylo naplno, ale přišel okamžik kdy mi zbýval už jen pěticentimetrový nezamrzlý proužek u spodního rámu a já musel zastavit. Osekával jsem led z okna, na hornim okraji to byla vrstva tři centimetry silná. Vyrobil jsem si tam průzor jako v tanku, ale za dvacet minut to bylo totéž. Bojoval jsem s ledem až do Oklahoma City, naštěstí jen do Oklahoma City, pouhých sto mil. Pak se počasí trochu umoudřilo a já si to sypal dál.

Městem kam jsem ten den mohl oficielně dojet jsem projel brzy odpoledne a teď abych si už dával pozor protože tady už jsem kde nemám být. Jestli mě tady chytí, v lepším případě mě na osm hodin odstaví. V horším k tomu přidají pokutu. Stmívalo se, když jsem projížděl Albuquerque, pak se setmělo úplně a začal padat sníh. Silnice byla bílá, krajina přímo pohádková, kdybych ovšem mohl koukat oknem srubu na Brdech a ne z okna trucku v Novém Mexiku.

Stav silnice na sněhu je nejlíp vidět ve zpětných zrcadlech. Dokud se za tebou práší, rozuměj sníh samozřejmě, znamená to že to není zmrzlé a můžeš jet. Tak jsem jel co to šlo, truck uměl 65 mil za hodinu(asi 105 kmh). Až najednou na mně někdo volá rádiem, jestli mi to neklouže. „Proč by mi to mělo klouzat?“ já na to. „No protože pod tím sněhem je led, ty blbče“. Víc říkat nemusel, ale já měl strach sundat nohu z pedálu plynu, jen abych neudělal něco co by mě mohlo dostat do smyku. Trvalo mi pár mil než jsem zpomalil natolik, že jsem se cítil aspoň trochu bezpečně. Truckstop ve městě Milan na míli 76 už byl za mnou, to bylo tam kde mně potěšili zprávou o ledu na silnici. Další truckstop je Giant, na míli 39 a já nemám na vybranou a musím dojet tam. Podotýkám, že to už jsem byl o 300 mil dál než jsem měl být, jel jsem už sedmnáct hodin jen se zastávkami na vyčůrání.

Exit na Giant je z mírného kopečku a musím sjet ještě do dolíku na křižovatku. Už nesněžilo, led byl jasně viditelný, viděl jsem truckstop a představoval jsem si sebe na něm. Před sjezdem z kopečka jsem skoro zastavil, jen abych jel co nejpomaleji dolů. Nenechám truck rozjet a snad to nezačne klouzat a já budu moct odbočit. Bohužel, byl jsem teprve ve čtvrtině a už jsem cítil, jak se zadek trucku sune doprava, v zrcadle jsem viděl nezvyklý pohled na bok traileru. Tak teď už mám jedinou šanci. Jestli se teď něco stane přijedou policajti, podívají se do log book, ne, radši na to nemyslet. Kopec je rovně, pod ním několik mil rovina, snad to vyjde. Dupnul jsem na spojku, vyhodil rychlost a nechal to jet. Kopeček to byl opravdu malý, dole jsem měl na tachometru jen něco kolem šedesáti (96 kmh).

Truckstop byl pochopitelně za mnou, příští je v Gallupu na hranicích s Arizonou a ten už nesmím minout, musel bych přes vjezdovou váhu do Arizony. Ještě 39 mil (63km) po tom zatraceném ledě a pak už zastavím. Unavený jsem byl že už jsem pořádně neviděl, devatenáct hodin jízdy. Přibývalo civilizace a já jsem ochoten věřit, že jsem tu noc byl jediný kdo projel. Policajtů jsem viděl nepočítaně, ale měli moc práce s auty popadanými do příkopů. Osobní auta vytahovaly vyprošťovací vozy, trucky tam nechávali na ráno a policajti odváželi řidiče do motelů. Jak to, že mě preventivně neodstavili nevim.

Konečně se přede mnou objevila světla Gallupu, to už jsem jel jen trochu rychlejším krokem abych nedejbože zase neminul sjezd z dálnice. Povedlo se a odbočil jsem, dole je na křižovatce stopka, radši tam zastavím, nechci aby mě teď chytili. Jenže zastavit nešlo, kola stála, ale já se nezadržitelně sunul křižovatkou. Až konečně truck zastavil, když to bylo trošku do kopečka. Jenže teď jsem se zase nemohl rozjet. Tak zpátečku a hurá zpět do kopce na nájezd na dálnici. Až už to dál po ledě nešlo, rozjel jsem se zase dopředu, přidal, šťastně jsem se přehoupl přes vyklenutí silnice a hurá na truckstop. Poučen z minula zaparkoval jsem pěkně na rovince a nezabrzdil, abych se ráno nemusel potýkat se zamrzlými brzdami.

Ráno mně probudilo slunce, vylezl jsem do prosluněného, jiskřivého a mrazivého, sněhem zářícího dne, před sebou 290 mil Arizony. V Needles, prvním městě v Kalifornií musím jako zůstat na noc, protože už jsem ujel těch 360 mil v Novém Mexiku, ale to už je za váhou. Dojedu dnes až do Los Angeles, ráno napíšu do logu, že jsem vyjel ve tři, vyložím a domů. Nasnídal jsem se, vlezu do trucku, dám tam rychlost, spojka – a nic. Proboha co je zase tohle? Přišel jsem na to brzy, jak byly v noci pneumatiky trošku teplé, rozpustil se pod nimi sníh, zase zmrzl, ale pod váhou trucku se tam udělalo takové zrcadlo, že se kola protáčela a já se ani nehnul. Zkoušel jsem co se dalo ale nic platno. Jel okolo jakýsi místní obyvatel a protože jsem stál hned vedle silnice viděl co se děje. „Počkej,“ zavolal na mně, „já ti pomůžu“. Zajel přede mne se svým osobním autem, z kufru vytáhl takový jen trochu lepší řetěz na psa a zapřáhnul za sebe truck. Já na to koukal a nechtěl věřit vlastním očím. Nahnal mně do kabiny, já se „rozjel“, on se mnou škubnul asi o tři milimetry, moje kola se zachytila na drsném ledě a já jel. Vyjeli jsme až na silnici, tam mně odvázal, já mu poděkoval a jeli jsme po svých. Noční můra jakoby neexistovala, sluníčko led na silnici rozpustilo, bylo to jako pouhý zlý sen.

Ten den jsem do Los Angeles dojel, ráno vyložil a navečer jsem byl skutečně doma. Že jsem si ale toho veselého Silvestra letos zasloužil.

Posted in Nezařazené

Správce webu

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Next Post

CESTY: Trak, ja a Amerika 13.

Pá Led 4 , 2002
Tohle povídání bylo počato jako několik příběhů a pak se z toho stala knížka, dá-li se to knížkou nazvat. Vše, v podobě trochu obsáhlejší, jsem zveřejňoval před pár lety na mé stránce. Vánoce 1991. Při tomhle ježdění jsem moc peněz nevydělal, podnik se mnou vymetal jízdy které nikdo nechtěl, na […]

Témata