Do pohody, do pohody! 1/2
Na oddělení v Paďousích přibyla další nová akvizice. Policie v tu dobu díky „ systematické“ práci pánů poslanců a vývoji ekonomiky v Čechách už neměla peníze na nic a tak holt ti, kteří měli svoje odslouženo, odcházeli raději pryč, protože neustále vznikaly fámy, že odstupné (Odstupné – to snad znají všichni, je to několikanásobek platu v případě odchodu zaměstnance ze zaměstnání, nemohu tady tvrdit kolikanásobek nebo kolik peněz, protože to prostě sám nevím přesně.) a výslužné (Výslužné – po odsloužení nějakých dvanácti let u Policie, kdy je každý zralý víceméně do blázince, má policista v případě odchodu od Policie nárok na výslužné, což jsou až do dosažení důchodového věku každoměsíční finanční částky kolem pěti až šesti tisíc korun. Zase to nevím přesně, ale je to celkem slušné. Nárok na ně spolu s odstupným nemají ti, kteří od Policie vylítnou vlastní vinou, ale například bývalí radioaktivní estébáci, díky nimž se dodnes Policie v Čechách pyšní „vysokou“ oblibou u občanstva, je dostávají také. Že by toho na ty strýce nahoře tolik věděli ? Jinak by přece nebylo možné, aby jedni z hlavních velelumpů fasovali z kapes daňových poplatníků pět až šest tisíc měsíčně na hlavu. Nebo že bych tomu nerozuměl ?) bude zrušeno. Místo nich se „přesně“ dle předpisů nabíraly nové síly. Uchazeč musel a dosud musí splňovat tyto podmínky: nesměl být kripl ( vojna byla povinnost ), musel mít maturitu, být bezúhonný ( nesměl být trestaný ), musel projít vysoce náročnými psychotesty, fyzickými prověrkami a musel být ke službě u Policie doporučen některým z územářů, v jejichž rajonu bydlel. Jarda psal taková doporučení co měsíc jedno.
Protože nováček dostal svých šest až sedm tisíc čistá ruka, nehlásil se k Policii skoro nikdo. Není se čemu divit. Z pracovního úřadu řečeného Pracák se zcela „dobrovolně“ přihlásilo k Policii například třicet lidí, sítem výběru prošli dva, z nichž jeden se nedostavil k přijetí a druhý odešel ve zkušební době a bylo vymalováno. Původní argumentace velitelů na téměř každou kritickou připomínku nebo návrh z řad mužstva: „když se vám to nelíbí, jděte makat do fabriky, na vaše místo čeká deset dalších“ rázem ustala. Následovně přišlo to, co přijít muselo: z výběru se stal nábor. Jedna psycholožka prohlásila, že to, co se bralo k nově vznikajícím složkám Policie jako byly pohraniční a cizinecká, by neudělalo úspěšně testy ani na hajlzdědky. Později se to Policii „ vrátilo“ v podobě brigádničení těchto k Policii cíleným omylem přijatých individuí na převádění běženců a dalších skopičinách.
Situace na služebně v Paďousích ale i jinde po celé republice byla taková, že díky nedostatku peněz na benzín musely být již zavedené limity ujetých kilometrů ještě více přitvrzeny… Vycházelo to na nějakých třicet až čtyřicet kilometrů na vozidlo a 24 hodin služby. Byly zavedeny přitvrzené limity na telefony, byl vydán zákaz vyrozumívat lidi, kteří měli hotové svoje občanky, aby si pro ně došli, neboť nebylo na poštu, nebyl papír, detekční trubičky na alkohol…
A tak tedy jednoho dne nastoupil celkem nevinně vypadající dvaadvacetiletý mladíček jménem Želmír Božetěch. Měl už samo sebou po škole a po povinné praxi v Praze a tak byl bez všech skrupulí Dolfou Podržtaškou velen ihned do všech služeb mimo dozorčí, protože na to musel trochu více znát rajon.
Jak se záhy ukázalo, byl Božetěch, řečený záhy Bóža, silný kuřák, flegmatik a navíc velice špatně viděl, takže se neobešel bez brýlí. Už na první noční s Milanem Močigembou došlo k prvnímu menšímu zápichu, když Bóžovi při kontrole dokladů svévolně vyfrnklo z jedné obroučky jeho brýlí sklíčko a spadlo na dlažbu Paďousského náměstí, kde se rozstříklo na tisíc kousíčků. Bóža sice na místě klel, aby to nevypadalo, ale k nějaké opravě svých brýlí, jejichž skla silně připomínala dna lahví od sodovek nebo popelníky, se zdaleka neměl.
Asi tři další služby chodil jenom s jedním sklem ve svých brýlích a pranic ho to nevzrušovalo. Zato celé jeho okolí lidi silně. Bóža totiž odmítal řídit auto. To silně rozčilovalo dozorčí na čtyřiadvacítce, kteří už zmordovaní přes den museli na noční odřídit všecko sami.
To mu vydrželo jenom do doby, než si stavu jeho skel všimnul na ranní konfeře (Ranní konfera – při střídání služeb( dozorčích ) se ráno koná menší porada jak končící tak začínající služby za přítomnosti vedoucího oddělení, předává se mu nápad událostí za uplynulou dobu, kde vedoucí nebyl na stanici a vedoucí rozdělí úkoly na následující období: co kdo a kde bude provádět v závislosti na vývoji situace v rajónu.) sám Dolfa. Vytknul mu, jak že to vypadá, že chodí jako nějaký chudák bez jednoho skélka a nařídil mu, aby si buď brýle sundal, nebo nechal opravit.
Bóža poslechl první část rozkazu a brýle sundal. To ale teprve viděl lautr kulové a během týdne byl kolegy dostrkán k tomu, aby brýle nosil. Když pak měl už brýle, neměl zase červenou baterku k zastavování aut nebo neměl bloky, neměl to i ono.
Jednou kolem jedenácté večer měli DBA (DBA – Dopravně bezpečnostní akce – mezi řidiči tolik oblíbené silniční kontroly na každém rohu.) společně s Martinem Lašem. Stáli nějakých sto padesát metrů od oddělení na Náměstí v Paďousích, když Bóža opět bez brýlí, najednou „zaostřil“ svůj orlí zrak k oddělení a zničehonic začal řvát na celé kolo:
„ Kde mám auto, kde mám autóóó !? Tata mě zabije, tata mě zabijééé !“ Martin, který jeho auto viděl stát na stejném místě před oddělením kde stálo, když s ním Bóža do služby přijel, se ho udiveně zeptal:
„ Auto je na parkovišti před oddělením, ty ho nevidíš nebo co ?“
Na to ho Bóža pohotově seřval:
„ A jak ho mám asi tak vidět, když nemám brýle, ty debile ?!“
Tu noc to ale s božským Bóžou nebylo zdaleka poslední povyražení. Bylo ze soboty na neděli, kdy jezdí dost opilců za volanty a tak aktivita obou poldů nepolevovala ani ke třetí hodině ranní. To Martin zastavil bílý VW Transporter a Bóža měl jít provést kontrolu dokladů. První část zvládl dobře, zasalutoval a řekl:
„Dobrý večer pane řidiči, silniční kontrola, předložte doklady předepsané pro provoz a řízení vozidla prosím…!“ Vzápětí si však na sedadle spolujezdce všimnul známé zpěvačky Jarmily Flekaté. Hned nato natáhl ruku s vystrčeným ukazováčkem a zaječel:
„ Jéé, to je Flekatá !“ Ještě se k tomu samým nadšením prohnul v zádech.
Martina polilo horko, i když hned nevěděl, co se stalo a proč Bóža tak ječí. Vzápětí však nahlédl dovnitř vozidla a uviděl, jak se na předním sedadle spolujezdce roztéká místní romská folklórní hvězda Jarka Flekatá. Všimnul si, jak ze zadních sedaček zvědavě nakukují umouněné tváře dalších cikánských muzikantů. Bleskově Bóžovi sebral řidičovy papíry z ruky a vrátil je řidiči zpátky.
„ Dobrý je to, pane řidiči, děkujem, jeďte, jeďte !“ řekl s marně skrývaným zděšením.
Po skončení hodinové akce se byl Bóža na oddělení napít, lépe řečeno byl si vzít láhev s pitím, kterou tam zapomněl. Vyjeli ven, nějak prokličkovali mezi Kotěhůlkami až na křižovatku mezi Blatenkou, Trnávkou a Mříčnou. Během pomalé jízdy ( asi tak ideální rychlost hlídkového vozidla je 20 km/ h, jednak skrz množství najetých kilometrů ale hlavně skrz přehled o situaci v okolí ) slyšeli, jak operační volá ředitele. Tím bylo jasné, že pan ředitel má venku dozor. Po chvíli však do éteru vstoupil ještě velitel pořádkové služby.
„ Kruci, co dneska je ?“ prohodil Martin. Kdyby sloužil s někým jiným, byl by klidný, oba nadřízení byli solidní chlapi a pokud polda nebyl lump nebo něco nevyvedl, neměl s nimi nikdy žádné konflikty. Ovšem s Bóžou to bylo o průser.
Chvíli zůstali stát na křižovatce, kde zastavili asi sedm aut, než si Martin všiml, že Bóža nemá čepici.
„ Kde máš klobouk ?“ houkl na Bóžu.
„ Jo, vidíš !“ ťukl se Bóža do hlavy a vrátil se pro čepici do auta. Vzápětí byl zpátky a hlásil:
„ Nechal jsem ho na stanici jak jsem si bral to pití já pičus !“
Martin si ho změřil od hlavy k patě a najednou vyjekl:
„ A kde máš číslo ?“ ukázal na Bóžovo sako. Bóža se prohledal, z kapsy vytáhl ještě i služební průkaz, ale číslo nikde neměl.
„ Kdes ho nechal ?“ zaláteřil Martin a zavrátil oči v sloup.
„ Kurva,“ děl Bóža, „že bych ho ztratil ? To se musí hned hlásit, co ?“
„Ježíšmarjá, už je to tady…!“ zaťal Martin ruce v pěst, až mu nebohá baterka v ruce podezřele zapraskala.
„ No nemám ho, zavoláme operačnímu !“ konstatoval Bóža rozmrzele a hnal se k vysílačce.
„ Ať tě to ani nenapadne, tys to číslo nechal na zimní bundě, že ?“ napadlo Martina. Bóža se podíval před sebe někam do blba, pak po svém zvyku několikrát zamrkal, obličej se mu rozjasnil náhlým osvícením a řekl:
„ A víš že máš pravdu ?“
„ Co ještě nemáš ?“ zaúpěl Martin v předtuše pořádného rozmazaného.
„ Co bych… hýýýýý, ty vole, já jsem si nevzal pistoli !“ zahýkal Bóža.
„ Mě snad omyjí, kdes dělal předtím ? „
„ Do pohody, do pohody,“ rozjasnil Bóža najednou svou bezelstnou tvář i když byl stíhán osudem a svou děravou hlavou, „ třeba žádný kokot na kontrolu nepřijede !“
„ Jo, venku je ředitel i s náčelníkem a třeba nikdo nepřijede, rychtyk, oba dostaneme spoření s liškou (Spoření s liškou – procenta z platu) že se z toho olojdáme.. panebože, musíme se vrátit…!“
Sotva se zase vrátili na původní místo, zastavil Martin starý zelený žigul, patnáctistovku. Uvnitř byla hlava na hlavě a protože byly všechny ty hlavy holé, tak jich tam bylo o to víc. Jak se ukázalo, byl jeden ze skinů Bóžův nějaký kamarád, Martin proto nevěděl, jak se v Bóžově případě zachovat. Neměl zájem dělat pořádky, když si nebyl jist Bóžovou reakcí. Už- už chtěl papíry vrátit řidiči, když se jeden ze skinů začal, aniž tázán, bezdůvodně do Martina navážet.
„ Takových buzerantů jak jsi ty zežeru při špatné chuti aji patnáct !“ řekl Martinovi v marné naději na jednu přespotlamě.
„ No, takže pane řidiči, požíval jste před jízdou nějaký alkohol ?“ nechal se po chvíli podobných výpadů dojmout Martin a záhy se zelenala trubička a řidičák putoval do Martinovi kapsy a skini někam na zábavu pěšky.
Později na oddělení, kdy oba k alkoholu vypisovali papíry, Bóža najednou po chvilce zamyšlení povídá:
„ Toto se nemělo stat, toto se nemělo stat, dyť já se teď nemůžu ukázat v hospodě…!“ Ještě chvíli přemýšlel, když se najednou zase rozzářil a povídá:
„ Ale co, seru na to, sestřel je sestřel !“
Martin mu nechal napsat obálku na soudní lékařství na řidičovu odebranou krev. Bóža sedl za stroj, chvíli ťukal jako blesk ( sem tam uhodil ), pak obálku bleskurychle vytrhl ze stroje a pravil:
„ Já su kokot !“ a roztrhal ji na malé kousíčky. Začal psát druhou obálku. Skončila stejně, přičemž se ohodnotil poněkud jadrněji. Třetí obálka skončila stejně a Bóža to nervově nevydržel:
„ Kurva já su takový kokóóót, já to nevydržím, já to nevydržím, musím si jít ušoulat válec…!“ Tím myslel dát si čvaňháka. Když na chodbě, kam odešel kouřit, nebylo za chvíli vidět, vrátil se zpátky a říká:
„ Já se musím uklidnit, jdu odeslat výsledky DBA !“ Vzal ze stolu papíry a šel k faxu je odeslat operačnímu. Za chvíli se vrátil a ani ne za dvě minuty zvonil telefon.
„ Kluci, komu to patří co jste mě sem poslali ?“ ptal se operační zvědavě. Mluvil s Martinem.
„ No vám, myslíte to DBA, jo ?“
„ No ne, vy jste mě sem poslali krváky (Krváky – tiskopis na vyšetření osoby na alkohol) na nějakého kluka….“
„ Ježíšmarjá, on poslal operačnímu krváky !!!“ rozřehtal se Martin a ani neslyšel, kdy operační zavěsil. Výsledky DBA musel poslat nakonec sám a po Bóžovi všecko popřepisovat, protože ten byl „momentálně“ zcela indisponován.
Martin nezapomněl na svou noční anabázi s Bóžou upozornit ostatní a nějak se to proláklo i k Dolfovi. Ten si Bóžu zavolal a nařídil mu, že do služby bude muset nosit brýle, protože není možné, aby na sto padesát metrů neviděl objekt velikosti osobního auta. To už musel Bóža nějak řešit a tak zašel u nich v Dubech do Optiky a nechal si skélko do svých brýlí opětně zamontovat. Protože ho ale rozčilovaly ještě dost volné packy brýlí a taky volná obroučka skla, nechal si to obojí utáhnout.
„ A pořádně tomu ohulte knedlík !“ pravil prodavačce, která si ho dost nevraživě po těch slovech změřila. Asi nějaká stará panna.
Na druhý den přišel s vyspravenými „řádně ohulenými“ brýlemi do práce. Na ranní konfeře, sotva ho Dolfa uviděl, hned se do něj pustil:
„ Á, pan Božetěch, tak co dělají brýle ?“ děl ještě zvesela. Bóža se lišácky ušklíbl, zamrkal, rozhlédl se po ostatních a potutelně pravil:
„ Coby, jsou opravené !“ a jako důkaz vytáhl futrál s brýlemi a otevřel ho. Brýle z futrálu vyndal na stůl a zamrkal, že si je nasadí. Protože v Optice si brýle po řádném ohulení odmítl vyzkoušet řkouc, že prodavačce věří že je ohulila, netušil, jaké intenzity ohulení se dočká.
„ A kurva…!“ podivil se rozpustile a začal násilím narovnávat packy brýlí, které vydávaly slabě slyšitelné vrzání, jak byly ohulené. To se už někteří chechtali.
„ Hm, dobře tomu ohulila, tak to patří !“ pochvaloval si Bóža, když packy konečně za naprostého ticha rušeného jen jejich vrzáním kolem roztáhl od sebe. Všechny oči v místnosti byly upřeny na tu operaci. Bóža se kolem sebe triumfálně rozhlídl, nasadil brýle na nos, asi třikrát zamrkal a práásk: ! Stejné sklo, které mu vylítlo při silniční kontrole na zem, se mu tím tlakem utažené obroučky rozlítlo na tisíc kusů a trefilo naproti sedícího Podržtašku do hrudníku a po bradě. Bóža leknutím povyskočil na židličce, Dolfa instinktivně, sice pozdě ale přece, zalehl na stůl a mančaft zabouřil smíchy.
„ A kurva !“ děl tentokrát již ponuře Bóža s brýlemi o jednom skle na nose, když se vzpamatoval z přestálého šoku.
„ Bohumile, kurva se neříká !“ napomenul ho za hrozného řevu mužstva Bohouš. Z konfery už nebylo nic, protože všichni kolem hýkali smíchy a nebyli k utišení. Paní dole v budově u vchodu, která čekala až ji vyzvou k výslechu, k němuž se dostavila, si určitě řekla, že policajti se navrchu baví a ji tady nechávají ti nevychovanci čekat. Měla celkem pravdu.
Dolfa už neměl sílu sjednávat nápravu s Bóžovým viděním.
„ Pane Božetěch vidím, že jste dnes ráno klesl opět o stupínek níže ve svém hodnocení. Vy jste ohrozil nadřízeného na zdraví, člověče !“
„ Promiňte pane vedoucí,“ pravil už zase vesele Bóža a zamrkal, „to bylo nedopatření.“
„ Tys ho chtěl zastřelit, co ?“ vyhrkl Nedorostek a řehot vypukl nanovo.
Za nějaký den měl s Bóžou noční službu Jarda. Bóža měl prapodivné zvyky. Při obchůzce po městě například svítil silnou baterkou do obličeje každé ženské, kterou v potkal nebo jen uviděl a když prošla kolem něj, svítil ji na zadnici, přičemž ji nahlas ohodnotil stupnicí od deseti do jedné. Jarda ho asi třikrát napomenul a když to k ničemu nevedlo, držel se od něj na třicet bezpečných kroků daleko a čekal, až přijde první stížnost. Kupodivu nikdy nepřišla, ženským se to asi líbilo.
Jednou zastavili auto, kdy sličná řidička nemohla najít doklady a tak nakonec, stojíc venku, štrachala něco uvnitř auta půvabně přitom špoulíce zadeček. Bóža nelenil, zezadu k ní přistoupil a sotva půl metru za ní udělal dva neslušné pohyby, zakoulel očima a třikrát zamrkal. Stačilo, aby řidička jenom pootočila hlavu a všimla by si ho. Jardu polilo horko a myslel, že omdlí.
„ Viděls !“ komentoval to Bóža, jenom co odejela pryč a Jarda se dosud nezmohl na slovo protestu: „ Ta by řvala jak třiapůla v bahně !“
Krátce po půlnoci vyjeli na ohlášené vloupání do prodejny nábytku v Závidově, kdy pachatel měl být zrovna uvnitř objektu.
„ Bóžo, teď dávej bacha !“ poučoval ho trochu nervózní Jarda, zatímco jel s rozhrkanou plečkou jako ďas. Samozřejmě že jel bez Vrzu i bez majáčků. „ Jsme ve válce, jde tu o rypák, to měj pořád na paměti ! Tvým hlavním úkolem je vrátit se domů, jasný ! Jak dojedeme na místo, já to postavím kam mám a budu z auta kontrolovat dvě obvodové stěny objektu. Přední a pravou! Ty si vzadu vytáhni malou (Malou – myslí tím malou vysílačku, v autě je silnější) a jak zastavím, přesprintuješ s pistolí v ruce, nachystaný střílet kdyby něco, před výklady obchodu a schováš se někde na protilehlém rohu toho objektu, abys viděl ty druhé dvě stěny, to znamená zadní a levou. A zahlásíš mě hned potom co vidíš. Prostě jaký je stav oken, dveří, jestli tam někdo je nebo ne. Vem si baterku, ale nesviť s ní, abys nebyl jako terč. Jasný ?!“
„ Jasný,“ zahučel Bóža. Znělo to stejně, jako kdyby řekl co si Jarda dovoluje ho poučovat o takových samozřejmostech. Za chviličku byli tam. Jarda smykem zastavil asi třicet metrů před osamělou budovou prodejny nábytku na místě, kde viděl své dvě stěny a bez řečí se schoval v dřepu za vozidlo a s vytaženou a nataženou pistolí sledoval, jak si bude počínat Bóža. Ten ještě nevylezl ven z auta a když se mu to po chvíli podařilo ( zapletl se mu řemen baterky do ruční brzdy ) vyrazil si jako napomádovaný frajer před temnými výklady prodejny napříč na svoje místo.
„ Bóžo, ty čuráku, zdrhej !“ zahučel na něho Jarda, ale Bóža si ještě ke své plážové vycházce rozsvítil baterku a jezdil s ní po sklech výkladů.
„ Do pohody, do pohody, tady je mrtvo, planý poplach !“ hlásil Jardovi.
„ Ty čuráku zasraný, mazej na místo !“ syčel Jarda a mlátil čelem o kapotu auta. Když Bóža konečně zmizel za rohem a nikde se nic nehýbalo, čekal Jarda na to, až se Bóža ozve. Když se nic nedělo, zavolal mu vysílačkou sám. Odpovědi se nedočkal. To už zneklidněl, protože se mohlo lehce stát, že toho hňupa někde za rohem prdli po dyni a teď mu akorát berou kvér… Jardu polilo horko a uvažoval, co má dělat. Po chvilce přeběhl od auta do tmy plotu asi deset metrů za sebou a podél něj utíkal skrčen vlevo, aby viděl na místo, kde se měl Bóža nacházet. I když tam vzadu byla tma jako v pytli, Jarda si hned oddechl. Bóža si totiž na svém stanovišti kouřil, což prozrazovalo jasně viditelné červené světýlko cigarety. Dobrý terč.
„ To je pičus..!“ zakvílel si Jarda pro sebe a vrátil se zpátky na stanoviště. Nezbývalo, než provést obhlídku objektu sám bez jištění, protože na toho vola se už neodvažoval spolehnout. Bóža si musel nechat vypnutou vysílačku nebo přeladil na jinší kanál. Pak si ale uvědomil, že to může taky blbě skončit, protože jak ho Bóža zmerčí na rohu, tak to po něm na tutáč vyšije. Nakonec Jarda vystrčil zpoza rohu jenom baterku a párkrát jí zamával a zavolal:
„ Dobrý !?“
„ Jo, v pohodě !“ uslyšel Bóžu.
„ Vydrž tam, zajedu pro vedoucí !“ oznámil mu Jarda a víc se s ním nebavil. Vedoucí nebydlela daleko, ale jako naschvál nebyla doma. Zbývala ještě prodavačka, ale ta bydlela vedle v Paďousích. Jarda jenom trnul, co Bóža mezitím vyvede. Když asi po půl hodině přivezl prodavačku z prodejny nábytku na místo, chodil Bóža kouřící jako sentinel před výklady prodejny sem a tam a baterkou si mával do kroku. Bóža měl pravdu, byl to planý poplach, ale jenom díky tomu to neskončilo průšvihem. Hned si vzpomněl na svůj první zásah tehdy v Hůrce a musel se smát. Jenomže on si aspoň dával pozor i když blbě, ale tenhle vidamtor to měl všecko těžce v paži.
Ten měsíc měl s Bóžou ještě tři noční služby. Hned tu první byl takový fofr…
Napřed jeli do Klučova, kde oznamovatelka žádala o zásah proti podnapilému manželovi, který demoluje dům a mydlí rodinu hlava nehlava. Čili klasická domácí zabijačka. Dozorčího měl už Bóža.
Přijeli na místo, paní domu se jim „ vyplakala“ na saka, v domě boží dopuštění, rozmlácený porcelán na zemi, kvítka i s hlínou a květináči úplně všude kolem… Zemětřesení je proti tomu Osvobozená domácnost. Chlap chrápal na gauči v obýváku jako prase, oblečený, špinavý, v gumákách od malty… Děti Jarda s Bóžou ani neviděli, taky dobře, aspoň to Jardu nemohlo zase v noci chodit strašit.
„ Takže Želmíre, heleďse, provedeme to takto:“ řekl Jarda, sotva obhlídnul situaci. „ Chlapa nebudeme ani budit, tak jak chrní mu nacpeme klepeta a davaj do auta a na krev na pohotovost do Dubů. I kdyby odmítl, necháme ho tam, než došmatle pěšky domů, aspoň vystřízliví. Jasný ?! Kdybychom ho vzbudili, začne divadlo, chlap bude agresivní, ještě mu budeme muset křivit vlas na hlavě a zbytečně budeme psát tisíc láblů, tak než se vzbudí, bude už drncat v autě a fertyk.“
Jenomže kdepak Bóža. Prý ne, chlapa vzbudíme, já mu pěkně domluvím a on dá pokoj. Nutno dodat, že Bóža byl u své první domácí zabijačky. Jarda mu ještě chvíli domlouval, ale protože měl Bóža dozorčího, měl poslední slovo on. Tak ho vzbudil. První co uslyšeli bylo:
„ Kurva, co vy dva šašci tady pohledáváte, pakujte odkáď ste došli !“ Jarda se tím začal dobře bavit. Bóža, zaskočen takovým „ nečekaným“ projevem neúcty k uniformě místního šerifa, dvakrát naprázdno polknul a pravil:
„ Pane, nepotykali jsme si, chovejte se slušně ano ?“ O tom, že by ho měl vyzvat, aby se sebral a podrobil se lékařskému vyšetření a odběru krve nebylo ani řeči. Chlap nato řekl:
„ Já jsem vás sem nezval, ale rád vás vyprovodím a to buďto po dobrém, nebo po zlém, vyberte si !“ Přitom se sotva držel na nohou. No, Bóža s ním asi dvě minuty ještě neplodně diskutoval takovým způsobem, že chlapa vytočil do nepříčetnosti, aniž mu řekl oč jde a co po něm chce.
„ Počkej kurva ty opíco jak ti naderu ten šňupák !“ zaskřehotal ožrala a obrátil poté svoji pozornost k ženě a chystal se ji praštit po hubě. Protože Bóža stál jako prkno, Jarda chlapa jednou rukou trochu šprtnul a ten spadl zpátky na gauč, ze kterého předtím vstal.
„ Vyzvi ho, aby se podrobil lékařskému vyšetření a odběru krve !“ řekl potom Bóžovi nevzrušeně a se škodolibým úsměvem. Celkem mu to přál, když si nechtěl nechat poradit.
„ Pane, vyzývám vás, abyste šel s námi a podrobil se odběru krve, která vám bude odebrána v Dubech na pohotovosti !“ řekl Bóža chlapovi.
Hm, to byla věta, to by němý neřekl, kdyby mu hubu rozbil, pomyslel si Jarda.
„ Nikam s vama nejdu, polibte mě v řit !“ na to chlap.
„ Mmmm, za středočeský kraj !“ poslal mu jednu vzdušnou Jarda. Chlap znejistěl. Ten vtip neznal. To ještě za totality prý Husák na tribuně vždycky něco zařval do amplionu a ti dole v prvomájovém průvodu to po něm opakovali, tak si řekl, co všechno po něm budou opakovat a taky řekl, ať ho políbí v řit. A z průvodu se ozvalo: mmmm, za středočeský kraj !
„ Pane, naposledy, já vás vyzývám …“ začal zase Bóža, ale chlap si lehl na gauč a řekl:
„ Nikam nejdu.“
„ No,“ usmál se Jarda na zpoceného Bóžu, „co včíl, co ?“
„ Co mám dělat, Jarinku, poraď mě !“ řekl načisto klidně zpocený Bóža. Nutno podotknout, že manželka to všechno pozorovala od začátku až do konce.
„ Co včíl, no včíl už hovno, to neznáš ? Když sis ho vzbudil, tak ho teď dovleč do toho auta, já jsem ti jasně řekl, co máš dělat a taky jsem ti jasně řekl co se stane když ho vzbudíš. Řekl ? No tož vidíš ! Tak se smaž, ee teda snaž !“
Bóža v zoufalství chlapa chytil a začal ho jaksi divně popotahovat z lůžka dolů. Chlap se bránil a Jarda se uculoval. Když asi po třech minutách zápasu spadli oba za skříň a málem rozmlátili zrcadlo na psyše, řekl si Jarda, že to tomu blbovi snad stačilo a vykroutil chlapovi ruce a nasadil mu pouta. Bóža děkoval a chlap nadával. Jarda mu teda vzal jednu ruku pořádně do páky a chlap se začal omlouvat a byl klid. Následovala obvyklá procedura, převoz na pohotovost, lékařské vyšetření a odběr krve na alkohol. Pak tam chlapa nechali a jeli si po svých. Na stanici si pak dal Jarda sólo v papírování, protože Bóža zase neměl brýle a taky neuměl dobře psát na stroji a nevěděl jak. Když pak Jarda dopsal tu hromadu slintů ke zbytečnému zákroku, zase vyrazili do nočních ulic.
Vyjeli z Paďous směrem na Blatenku, vlastně nevyjeli. Na konci Paďous od vinných sklepů totiž před nimi vyjela červená Felície stejným směrem.
…. pokračování bude.
