Příliš slavný most přes řeku Kwai

Ten most vlastně stál na jiné řece, autor románu, který ho tak proslavil, na jeho stavbě nikdy nepracoval a své dílo zaplnil vymyšlenými postavami i situacemi.

























 




Most přes řeku Kwai se stal vyhledávaným turistickým cílem. Děje se tak k nelibosti bývalých válečných zajatců. Ti se ptají, jak to, že z jejich utrpení udělali atrakci.

 





Most přes řeku Kwai proslavil film, skutečnost však byla mnohem krutější, zemřelo tady více než 90.000 lidí.

Proslulá filmová adaptace se nenatáčela v Thajsku, nýbrž na Srí Lance. Přesto je Most přes řeku Kwai jedním z nejslavnějších.


Když se za druhé světové války Japonci rozhodli propojit thajský Bangkok s barmským Rangúnem, navázali tak na plán, který na začátku dvacátého století Britové zavrhli jako neproveditelný.


Japonská verze měla kopírovat již vytyčenou britskou trasu, proti extrémním přírodním podmínkám měla být nasazena nejlacinější pracovní síla, jaká byla v té době k dispozici – novodobí otroci, váleční zajatci.


Plukovník Nicholson nikdy neexistoval. Zrodil se v románové fantazii Pierra Boulleho jako symbol nepokořitelného a nikdy se nevzdávajícího ducha, který se rozhodne postavit most přes řeku Kwai lépe, než by to dokázali jeho věznitelé.


Stěžejní zápletka se od skutečnosti hodně liší. Podle těch, kteří prošli zajateckými tábory a stavěli železnici smrti, se Japonci o podobě svého plánu s nikým neradili. Život zajatců pro ně neměl valnou cenu. Uctívali jenom ty, kteří zemřeli za císaře.


Podmínky, jaké panovaly na stavbě železnice, ilustruje to, že 32 japonských věznitelů bylo po válce uznáno vinnými z válečných zločinů a popraveno nebo odsouzeno k dlouholetému vězení. Při denních dávkách 1500 kalorií na osobu není divu, že na konci války nalezli Spojenci v táboře muže vyhublé tak, že je mohli zvednout v jedné ruce.


Trevor Dakin je skutečná postava. Na stavbu železnice smrti byl převezen v roce 1942, po pádu Singapuru, který Churchill označil za nejhorší porážku v dějinách země. Pro Boulleho knihu i její oscarové zpracování z roku 1957, v němž zářili William Hoden a Alec Guinness, nachází pramálo pochopení.


„Celá legenda o řece Kwai je založená na vymyšlené knize a nepravdivém filmu,“ říká a dodává, že snad ještě horší je to, co se kolem mostu děje v současnosti.









Scéna z filmu Most přes řeku Kwai


Hluk bombardéru B-24 se blíží. Tmavou oblohu rozčísnou paprsky ohňostroje, přidává se ozvěna mohutných výbuchů. Prý věrohodných. Alespoň místní obyvatelé tvrdí, že podobné slyšeli v červnu 1945, kdy Spojenci most definitivně vyřadili z provozu.


Ale to, co se před vámi odehrává, je pouhé představení, které má na začátku prosince přilákat další turisty k mostu obnovenému v rámci japonských poválečných reparací. Ze tmy vystupují obrysy lokomotivy, ozývá se filmová hvízdavá melodie, diváci aplaudují. Napadne v tu chvíli někoho, že na železnici smrti zemřelo 16 000 spojeneckých válečných zajatců a 75 000 asijských dělníků?


Z utrpení atrakce
Jak můžete z našeho utrpení udělat turistickou atrakci, kroutí hlavou bývalí váleční zajatci. Ti, kteří nelidské podmínky přežili, nyní s rozhořčením sledují, jak se proslulý most přes řeku Kwai stává vyhledávaným turistickým cílem.


Jenom pár metrů od jeho pilířů vyrostly desítky restaurací a stánků nabízejících rychlé občerstvení, pepsi colu a ten nejlepší výhled na světoznámý objekt.


„Bez toho, že byste viděli most, nemůžete říct, že jste byli v Kančanaburi,“ tvrdí reklamní prospekty. Motiv mostu zcela ovládl prodejny suvenýrů, nechybí na tričkách, v prodeji jsou jeho makety i sady pohlednic. Pouťovou atmosféru podtrhuje hlasitá zvuková kulisa.


Bývalí váleční zajatci neskrývají své roztrpčení.


Třeba Trevor Dakin, jeden z nich, který se v Kančanaburi před jedenácti lety usadil. Bill Holtham, další z bývalých vězňů, považuje celý turistický humbuk za urážku všech obětí.


„Thajci neměli opravdovou zkušenost s válkou. Okupace Thajska nebyla skutečnou okupací, proto si nedokážou představit, co se zde dělo,“ tvrdí Dakin.


Řadu bývalých vězňů popuzuje plán na obnovu celé železnice smrti, zejména skutečnost, že o něj projevují zájem i japonské firmy. Podle zastánců projektu jsou však události staré více než půlstoletí už pouhou historií, která bude pro pasažéry budoucích vlaků stejně vzdálená jako utrpení dělníků při stavbě Suezského průplavu. Obnovení pak podle nich bude skutečným uctěním těch, kteří zde před půlstoletím zahynuli.


Bill Holtham však snahy o komercionalizaci železnice smrti považuje za důkaz toho, že barbarství na řece Kwai ještě nevymřelo. Skutečnost a legenda se zde těsně dotýkají. Thajská stařenka, která stojí u vchodu válečného hřbitova, za války přinášela zajatcům jídlo, a mnohým z nich tak zachránila život.


Sejděte k mostu a opět vidíte, jak fikce opravuje dějiny. U Kančanaburi stály za druhé světové války mosty dva, dřevěný byl dokončen v únoru 1943, druhý vyrostl dva kilometry severněji od soutoku řek Kwae Yai a Kwae Noi, velké a malé Kwae, který se nazýval Mae Klong a teprve po filmovém úspěchu byl přejmenován na Kwai. Původní jméno řeky, Kwae, znamenající přítok, se tak proměnilo na důstojněji znějící Kwai – buvol.


Spory však nejsou vyhrazeny pouze geografům.


Ocelový most byl do Thajska převezen z dnešní Indonésie, v čase druhé světové války Holandské východní Indie. Holandští veteráni si tak ještě dnes nárokují navrácení toho, co považují za své vlastnictví. Věcnější podoby má však debata o tom, jak s celou historií mostu naložit. To, co je pro jednoho turistickou atrakcí, je pro jiného posvátnou vzpomínkou. Jako by bitva ještě nebyla dobojována.


Tou skutečně poslední obětí mostu se před několika lety stal japonský turista, který si chtěl zaplavat v řece a zabil se při skoku do vody.







MŮŽE SE HODIT
Jak se tam dostat

Jednodenní výlet do Kančanaburi, obsahující zastávku u mostu na řece Kwai, lze zakoupit u některé z cestovních kanceláří v Bangkoku, lze ho podniknout také samostatně autobusem nebo vlakem z bangkockého nádraží Thonburi.

Co ještě vidět
Na válečném hřbitově v Kančanaburi jsou uloženy ostatky 6982 spojeneckých zajatců. Válečné muzeum s fotografiemi a trojrozměrnými předměty, muzeum thajského stylu, stojí v blízkosti mostu.


Muzeum JEATH, jméno je odvozeno z počátečních písmen slov Japan, England, Australia, America, Thailand, Holland, je replikou zajateckého tábora a nabízí fotografie vztahující se ke stavbě železnice smrti. Železnice smrti – 77 kilometrů železnice vedoucí atraktivní krajinou z Kančanaburi do CAM Toku.


 


V Kančanaburi je možné také navštívit památník padlým v muzeu, které je replikou zajateckého tábora.


Válečný hřbitov v Kančanaburi

Axl

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Next Post

AUTO: Fabia WRC má za sebou asfaltový test

Pá Dub 25 , 2003
Ten most vlastně stál na jiné řece, autor románu, který ho tak proslavil, na jeho stavbě nikdy nepracoval a své dílo zaplnil vymyšlenými postavami i situacemi.   Most přes řeku Kwai se stal vyhledávaným turistickým cílem. Děje se tak k nelibosti bývalých válečných zajatců. Ti se ptají, jak to, že […]

Témata