Když se řekne Chorvatsko, většina lidí si představí apartmány, přeplněné pláže nebo večerní promenády kolem moře. Jenže vysoko nad malebným pobřežím existuje úplně jiný svět. Drsný, tichý a místy až překvapivě pustý. A právě tam, v srdci pohoří Severní Velebit, vede Premužičova stezka.
Foto: Pavla Špringerová, Novinky
Stezka je z hlediska umu stavitelů a jejich technických dovedností skutečným mistrovským dílem.
Premužićeva staza, správně chorvatsky řečeno, je téměř šedesát kilometrů dlouhá turistická trasa, která je často považována za nejkrásnější trek v celém Chorvatsku. Po několika dnech strávených mezi nekonečnými bílými kameny a roztodivnými vápencovými formacemi se tomu vlastně nedá moc divit.
Premužičova stezka ukazuje úplně jinou tvář Chorvatska, než jakou většina lidí zná z letní dovolené. Místo pláží tu člověk prochází krajinou ostrých kamenů, hlubokých krasových propastí a horských lesů, kde, když se poštěstí jako nám na konci září, nepotká živou duši.
Přestože stezka vede horským terénem, stoupání je většinou pozvolné a cesta tak není kdovíjak náročná. Místy člověk skoro ani nemá pocit, že jde po ostrém horském hřebeni. To ale není náhoda. Stezku ve 30. letech minulého století navrhl chorvatský lesník a horolezec Ante Premužić. Trasa vznikala mezi lety 1930 až 1933 a dodnes je považována za mistrovské dílo. Premužić totiž dokázal navrhnout trasu vedoucí extrémně členitou krajinou tak chytře, že se téměř vyhýbá prudkým výstupům a elegantně se vine terénem.
Působí skoro mimozemsky
Velkou část Velebitu tvoří krasová krajina. Kras vzniká postupným rozpouštěním vápence vodou a vytváří rozmanité útvary a formace, od propastí a jeskyní s krápníky po závrty různých hloubek a velikostí. Nejvýraznějším prvkem krasového reliéfu jsou zde ale škrapy. Těch jsou na Premužičově stezce doslova tisíce.
Jde o ostré vápencové útvary vznikající dlouhodobým působením deště a vody na horninu. Na některých místech vypadají skoro jako zkamenělé vlny, jinde připomínají obrovské kamenné čepele. Pohyb mimo stezku je kvůli nim často téměř nemožný, protože terén je velmi ostrý, nestabilní a pro chůzi může být nebezpečný. Právě škrapy ale dávají Velebitu jeho charakteristický vzhled. Některé úseky působí skoro mimozemsky.
Stezku před téměř sto lety navrhl chorvatský lesník a horolezec Ante Premužić.
Nejznámější a také nejobdivovanější část stezky vede přes národní park Severní Velebit, který patří k nejméně osídleným oblastem země. Krajina se tu neustále mění. Chvíli člověk prochází lesem tvořeným pokroucenými borovicemi, o pár kilometrů dál stojí uprostřed nekonečného kamenného pole s výhledem na pobřeží Jadranu a okolní ostrovy. A pak najednou přijde mlha a všechno zmizí. Právě proměnlivost počasí je pro Velebit typická. I během jediného dne se mohou podmínky výrazně změnit; hory umí být velmi nevyzpytatelné.
Večery na trase bývají nezapomenutelné. To ticho… Ta monumentálnost… Člověk sedí uprostřed hor, kolem něj jsou dechberoucí krasové formace osvícené zapadajícím sluncem, a jen těžko se dá uvěřit, že moře je vzdálené sotva několik kilometrů a stovek výškových metrů.
Divá zvěř se hluku vyhýbá
Velebit patří k několika posledním oblastem Evropy, kde stále žijí medvědi, vlci i rysi ve volné přírodě. Na upozornění o výskytu medvědů člověk narazí poměrně často. Šance na skutečné setkání s medvědem je však minimální. Zvířata se lidem většinou vyhýbají a při dodržování zásad pohybu v oblastech výskytu medvěda se člověk nemá čeho bát.
Při pohybu v oblastech s výskytem medvědů je vhodné zvířata na svou přítomnost upozornit. V nepřehledném terénu se doporučuje dělat hluk například hlasitou mluvou, zpěvem či tleskáním. Je také možné opatřit svůj batoh rolničkou, která při pohybu zvoní. Je potřeba vyhnout se momentu překvapení, aby se šelma nevyděsila a nezaútočila v pocitu nebezpečí. Zásoby jídla se přes noc uchovávají v dostatečné vzdálenosti od místa spaní a v neprodyšném obalu, aby svou vůní šelmy nelákaly.
Větším rizikem než setkání s medvědem může být nedostatek pitné vody. Na trase je minimum pramenů, což je pro krasové oblasti typické; některé během léta úplně vysychají. Vodu je proto potřeba plánovat dopředu a nést si jí dostatek. Ve chvíli, kdy několik hodin procházíte otevřenou kamenitou krajinou bez stínu, je potřeba být připraven.
Nejlepší je jaro a podzim
Stezka je velmi dobře značená. Většina trasy vede po červenobílém turistickém značení, typickém pro velkou část evropských stezek. Orientace bývá jednoduchá i v místech, kde široko daleko nikoho nepotkáte. I my jsme za tři dny na trase potkali jen pár lidí. Na první pohled by se mohlo zdát, že jsme snad zabloudili, ale značení je opravdu bezchybné a bez problémů vás dovede do cíle.
V létě umí být kamenitá krajina Velebitu silně rozpálená. Léto proto není nejvhodnějším obdobím pro absolvování trasy. Doporučuje se vyrážet spíše na jaře nebo na podzim. Ideální bývá květen, červen, září nebo říjen.
Celý přechod většina lidí rozděluje do dvou až tří dnů. Na trase se nachází několik horských chat, bivaků a jednoduchých útulen, přičemž všechny jsou označeny na mapy.com.
Nejznámější je horská chata Zavižan, která zároveň bývá nejčastějším výchozím bodem celé stezky. Přespat se dá na trase například také v horské chatě Alan nebo v několika menších přístřešcích, které jsme využili my. Nikdy jsme přitom nenarazili na žádné jiné turisty, takže nehrozilo, že bychom se do konkrétního přístřešku nevešli. Nejkrásnější útulnou, v níž jsme strávili noc, bylo Rossijevo sklonište pod vrcholem Pasarićev kuk (1630 m n. m.).
Národní park Severní Velebit je nejmladší chorvatský národní park a je zároveň i biosférickou rezervací UNESCO. Platí se do něj vstupné. Většina turistů vyráží na trasu od severního vstupu do národního parku, od zmiňované chaty Zavižan, kam vede horská silnice a dá se tam dostat autem či stopem.
O tomto krásném pohoří a stezce jsme psali na Humpoláku již
tady: https://www.humpolak.cz/premuzicova-stezka-v-pohori-velebit/
a tady: https://www.humpolak.cz/velebit-aneb-chorvatsko-neni-jen-more/