CESTY: Trak, já a Amerika (díl 2.) – Naučím se to někdy?

Všechno to začalo vlastně úplně náhodou. Je pravda, že jsem po těch krásných tracích koukal, líbilo se mi to, nádherné mašiny.

Náš pěknej truck

Ale nějak jsem se necítil na to, abych se stal šoférem. V životě jsem neřídil nic většího než Škodu 1203, blahé paměti.

Stalo se zkrátka jednoho dne, že jsem byl bez práce, firma pokládající kachlíky, kde jsem se z pomocného dělníka vyhoupnul poněkud vzhůru stála před zavřením, z typicky amerického důvodu: majitel se rozvedl a manželka po něm chtěla tolik alimentů, (tady se plati i dospělým), že už se mu nevyplatilo dál se honit. No co teď? Kde mám honem sehnat něco jiného? Dobrá duše kamarád Franta, který právě v tu dobu s trakem jezdil, mi nabídl, že mne to naučí.

Tady musím trochu odbočit, nic se nebojte, bude to často. V USA, když si chcete udělat řidičák, tak se nikdo nezajímá, jak se to naučíte. Dojít si na Department of Motor Vehicles a udělat si psaný test. To je vše co je nutné. Dostanete Learner Permit, no něco jako povolení pro žáka a na základě toho můžete v doprovodu jiného řidiče jezdit. Až si myslíte, že to umíte, jdete si udělat jízdni zkoušku. Při té Vám ale neodpustí už nic, žádné ohledy na začátečníka. Umíte nebo neumíte, nic mezi. Tohle platí dnes už jen pro osobní auta, ale v době o které píšu to platilo pro všechna vozidla. Školy pro řidiče z povolání sice byly, ale kdo by platil za školu, když to není nutné.

Naučil jsem se co se dalo a hlavně jsem si do slovníku napsal co se naučit, při mé tehdy chatrné angličtině nedalo. Výsledkem byl zbrusu nový a krásný Learner Permit, který mne opravňoval řídit vozidla první třídy v přítomnosti jiného řidiče. První třída, dnes A je pro vozidla s trailery a vzduchovými brzdami, no zkrátka pro traky.

Pak přišel slavný den D, já se rozloučil doma, nasedl k Frantovi do auta, a jeli jsme. Bydleli jsme oba v El Cajonu, v takovém malém městečku (150,000 obyvatel) na kraji San Diega v Kalifornii. Jeho podnik, který patřil slovenskému majiteli, byl na severu Los Angeles, tři hodiny jízdy od nás. Tam jsme přesedli do té krásné a veliké věci a jeli nejdřív vyložit co přivezl z východu. Už nevím co to bylo, kam jsme to vezli, ale pamatuju si věc, která mne snad poznamenala na zbytek mého trakařského života.

Přijeli jsme do podniku, Franta došel dovnitř s papíry a když se vrátil, povídá, že máme nacouvat na vrata číslo 3. Bylo tam místa, inu jak fotbalové hřiště ale bez hráčů, ani žádný další trak tam nebyl, zkrátka prázdno. Franta povídá, jak je to výborné, nemuset se zase jednou proplétat davem. Otevřeli jsme vrata na našem traileru a začalo couvání. Nevím už jak dlouho se snažil, nepamatuju se, kolikrát popojížděl dopředu, aby si to celé srovnal, ale na konci dlouhého úsilí jsme stáli na vratech číslo 1, mírně nakřivo, a Franta, aby neztratil glanc, povídá: „Oni tam mají prázdno a říkali, že na tom zas tak nezáleží“. Byl jsem mu dobrým žákem; dodnes mám potíže se trefit, když je prostor volný a rozlehlý. Prý je to tím, že tam neni nějaké vodítko, něco co by pomohlo udržet směr. Pohled do zrcadel zkresluje, z okna se machři nekoukaj, a mít někoho na navádění, to už by se svolávali a smáli se. To je úplně pod úroveň. Možná mají pravdu, jim to možná zkreslují zrcadla. Ale mě to takhle naučil Franta.

Potom jsme jeli někam na sever, myslím že to byl Oxnard, naložit náklad jahod. V životě jsem tolik jahod najednou neviděl, jako tenkrát. Kolik toho mohlo být? Hádám tak 25 tun. S tím jsme tedy vyrazili směrem na východ, náš cíl New York. Těšil jsem se jako malý kluk, uvidím New York, teď jako starej mazák, ne jako když nás po příjezdu do Ameriky převáželi z Kennedy airport na La Guardia. Co na tom, že to ještě chvíli potrvá, než tam dojedem, co na tom, že mi už Franta začal pro jistotu vyprávět, jak hrozné místo ten New York je.

Seděl jsem vedle něj, koukal se co dělá a klepal se strachy, že si za ten volant budu muset sednout. Zvenčí se ta potvora zdá mnohem menší. Jeli jsme po dvouproudých US highways, pak jsme se dostali na čtyřproudou freeway, tedy česky dálnici v tomto případě neplacenou, zdarma, na rozdíl od jiných, zvaných turnpike, kde se platí mýto. Kdesi, jmenovalo se to Barstow, jsme zajeli na truckstop, natankovali, Franta najel zpátky na freeway, zastavil a povidá: „Tak si to zkus“. To jsme byli stále ještě v Kalifornii.

Teď znova odbočuji, protože Truckstop je v Evropě neznám. To co jsem letos v létě viděl ani hodně vzdáleně nepřipomíná o čem mluvím. Je to benzínová a hlavně naftová pumpa. Někdy pěkně veliká. Ta největší co jsem viděl měla 60 tankovacích míst. Stojany z obou stran, protože nádrže jsou na obou stranách, výkonná rychločerpadla, protože normální velikost nádrží je 300 galonů (1125 litrů). Samozřejmě, nikdo to netankuje celé najednou, protože za tankování jsou kupony na sprchu zdarma. Jinak sprcha stojí pět dolaru. V přilehlé budově je restaurace, obchod s důležitostmi pro řidiče, dílny (nářadí se nevozí, krom jediného klíče 9/16 palce na seřizování brzd) a také sprchy, protože řidiči se pořád koupou. Parkoviště pro několik set traků, znám místo, kde ze vzdáleného kouta je to 15 minut chůze.

Přesunul jsem se na misto řidiče, tentokrát poprvé a naposledy když to stálo. Od té doby už jsme na střídání nezastavovali, Franta říkal že je to ztráta času nikdo to nedělá. Ten kdo leze za volant si sedne na vedlejší sedačku, chytne volant, ten co řídil doteď má za úkol co nejrychleji a hadím pohybem, pokud možno přes vrch sedadla, vylézt. Ten druhý pak sklouzne na uprázdněné místo, dupne na plyn a jede se dál.

Sednul jsem si tedy za volant, podíval se do zpětných zrcadel a už jsem byl jsem jednou nohou venku na útěku do pouště. To co jsem viděl mi vzalo dech, vždyť málem není vidět konec té bestie!

Předtím už jsem se teoreticky naučil zacházet s třináctistupňovou převodovkou. To je jednoduché – je to jako Škodovka, ale ty H jsou dvě vedle sebe, tedy tři vidlice nahoru, tři dolů. Vlevo nahoře je zpátečka, vedle doprava je 2, pak 4. Vlevo dole 1, nebo LOW, to se ale nepoužívá, nebo jen zcela vyjímečně. Já to použil jednou a dopadlo to hrozně. Potom 3 a 5. Až dojdete na tu pětku přehodíte vzduchovou páčku vepředu na rukověti, a z 5 se řadí na 2, teď už je to ovšem 6. Pak přehodit další páčku, teď palcem na straně, dopředu, povolit plyn, přidat, a je tam 7. Pak tutéž páčku dozadu, přeřadit na dříve 3, teď ale 8, páčku vlevo dopředu, ubrat, přidat, je tam 9. Takhle to jde až do té třináctky. Jednoduché, že?

Nějak jsem se tedy rozjel, nějak se mi podařilo se strefit do jednoho pruhu i když všechno mi říkalo abych nebláznil a jel pěkně prostředkem nad tou bílou přerušovanou čárou uprostřed. Franta u mne seděl asi deset, možná patnáct minut, a pak povídá: „Docela ti to jde, vzbuď mně na hranicích, přes váhu musím sedět u tebe“ a zalezl dozadu do sleepru, tedy do postele.

Bylo 15.května 1988, pět hodin odpoledne, sluníčko svítilo a já vezl New Yorčanům jahody. Na hranice do Arizony to bylo 55 mil (krát 1,6, přibližně asi 90 kilometru), záležitost na necelou hodinu. Nikoli však pro mne. Nicméně jsme tam dojeli a já doufal že už bylo výuky dost a Franta si to vezme. On měl ale na věc jiný názor. Přejeli jsme váhu, říkal že to se musím naučit taky, a už byl zase v pelechu. Že ho mám vzbudit v Hollbrucku. Před tím mi ještě stačil říct na povzbuzenou, že za žádných okolností nesmím sjet z dálnice. Měl prý předtím sebou kluka který v každém státě sjel s freewaye na exitu (výjezdu a nájezdu) číslo 40, protože jeli po Interstate 40, a on si ta čísla pletl.

Freeway je značená od západu na východ a od jihu na sever značkami, mílovníky snad, v originále milemarker. Podle nich víte kde jste, kde se se co událo, z radia se dovíte kde číhá policajt. Exit do truckstopu u Hollbrucku je na milemarkeru 292, což jsem ovšem na nulté míli netušil. Aby mi cesta ubíhala strčil jsem do radia kazetu od skupiny ABBA, vytáhl krabičku cigaret, no a jel. Už se setmělo, už se mi zdálo, že snad jedu nějak dlouho, už jsem několikrát chtěl Frantu budit, jestli jsem ten Hollbruck nepřejel, ale měl jsem strach. On když se Franta naštval… Tachometr co si mohu vynulovat na začátku jízdy v traku není a na to abych počítal kolik jsem ujel jsem stejně neměl ani pomyšlení. Oči jako tenisové míčky vytřeštěné na silnici přede mnou, ABBA mi prozpěvovala, já se divil, netušil jsem, že to radio má kazeťák kde se směr přehazuje sám, když to dojede na konec.

Stoupal jsem do hor o kterých jsem předtím nevěděl že vůbec existují, zápasil s převodovkou a snažil se zapamatovat si kterou rychlost tam mám a připravit se duševně na další řazení. Bude to nahoru nebo dolů? Potom jsem sjížděl s těch hor, s kopců o kterých jsem nevěděl jak jsou dlouhé a jak prudké. Při tom jsem se snažil nemyslet na mnohá varování a hrůzostrašné vyprávění o těch, kteří s kopce brzdili a brzdili, až jim shořely brzdy, trak se rozjel a oni se zabili, a na ty co brzdy šetřili a zabili se taky, protože zas jeli moc rychle.

Ve tři hodiny ráno jsem konečně uviděl o čem jsem snil, truckstop v Hollbrucku. Pyšně budím Frantu, on mi vynadal, kde jsem se tak coural, vyměnili jsme se a já upad do bezvědomí. Pak si dlouho nepamatuju nic, potom jak jedu Texasem, ten horní cíp měří asi jenom 170 mil. Pak zas nevím, pak jak jedu po turnpike v Penssylvanii a pak jsme se konečně přiblížili k New Yorku. To už jsem byl děsnej mazák a moc se mne dotklo, že mi Franta poručil zajet na rest areu, to je takové to odpočivadlo na dálnici, vybavené obvykle občerstvenim, záchody a podobně, šli jsme se vyčůrat a pak si za volant sednul sám.

Na obrázku je náš trak, tedy on není náš, ani nebyl. Conventional (s čumákem, na rozdíl od cabover, správně cab over, čili kabina je přes motor, zkrátka trambus). Motor Caterpillar, 425 koní, sem kilowaty ještě nedorazily.

Vyjeli jsme z rest arey a vyrazili na New York. Franta mi vyprávěl, spíše kladl na srdce, jak musím být opatrný a nesmím se splést, za žádnou cenu nesmím vjet do Lincoln nebo Holland tunelu, protože jsou pro nás nízké. Konečně byl před námi most George Washingtona. Koukal jsem na to jako zjara, myslel jsem že na mne zamává Socha Svobody a vlastně jsem ji neviděl dodnes. Hned za mostem se dálnice noří do tunelu a projíždí pod domy několik bloků. Při výjezdu jsme viděli zajímavou věc. Zastavilo tam auto, zřejmě pro poruchu, a lidé od něj odcházeli pěšky. Když jsme za hodinu jeli zpátky, auto bylo v plamenech. Znova jsme tam přijeli asi za deset dní a ten ohořelý vrak tam ještě byl.

To ale předbíhám. Podle pokynů jsme měli jet na exit číslo sedm a pak po ulici s kdovíjakým jménem a tak dál. Dojeli jsme na exit sedm, sjeli do města, ale ulice nikde. Franta zastavil u benzinové pumpy a šel se zeptat. Dlouho se nevracel, pak jsem viděl jak telefonuje a když se vrátil povídá mi, že jsme sice na správném exitu, ale ve špatném městě a státě. Máme být v New Jersey, bratru sto mil daleko. Otočili jsme se a uháněli zpátky. To jsem ještě neřekl, že tenhle trak uměl s tím nákladem, celkem skoro 80,000 liber (36 tun) ujíždět 97 mil za hodinu (155 kmh). Dojeli jsme tam, chvíli jsme se dohadovali proč jedeme pozdě, ale pak nás pustili dovnitř. Musím dodat, že tohle všechno se odehrávalo po půlnoci, protože podniky které obchodují se zeleninou vždycky nejdříve naloží to, co jde ven ze skladu a potom teprve, na uprázdněné místo, začnou vykládat nové zboží.

Vytahali jsme z traileru naš náklad, při tom jsme jedli jahody a svět byl krásnej. Pak přišel kontrolor, koukl na to a řekl nám, ať si to zase naložíme, že je to zkažené. Franta se s ním pokoušel hádat, jen ať se podívá na náš Ryan, že si je jistý že jsme předepsanou teplotu dodrželi. Předepsaná přepravní teplota pro jahody je mezi 34 až 36 stupňů Farnheita ( 1,1 až 2,2 C). Tak zvaný Ryan, je automatický zapisovač teploty, vyráběný firmou Ryan. Žlutá krabička tak 10×8 cm, 5 cm vysoká, uvnitř je papírový pásek projíždějící pod ručičkou mechanického teploměru. Pohání to hodinový strojek, pero vydrží týden. Ryan neryan, vyhnali nás potupně ze vrat. Jeli jsme na nejbližší parkoviště, čekat až bude v Kalifornii ráno, abychom volali o pomoc. Pročekali jsme několik hodin, potom nám dali adresu pro jiný velkoobchod, ti že si jahody vezmou. Dojeli jsme tam a jejich kontrolor jásal jaké že to krásné jahody dostal, že prý to je ukázka jak mají čerstvé prvotřídní jahody vypadat. Svěřili jsme se mu se svou anabází a on nám vysvětlil, že to je normální politika. Objednají hodně, (a to je pravda, my byli desátý trak s jahodami pro ten první sklad) aby dostali zboží za nižší cenu. Přitom ale nemají pro takové množství upotřebení a z nejrůznejších důvodů odmítnou dodávku převzít. Vina ovšem musí být někde jinde než u nich. Dostal jsem tedy velice užitečnou lekci, jenomže to jsem to ještě nevěděl.

Nakonec vše dobře dopadlo, zbavili jsme se jahod, dostali adresu pro zpáteční náklad a jeli tam. Bylo to někde v New Jersey, nevím už které město, jen si pamatuju, že neměli na rozích bloků normální sloupky se jménem ulice ale takové kamenné hranoly jako jsou na Olšanech pomníky padlým Rudoarmějcům. Protože byl večer nebylo na ně vidět, také proto, že byly zarostlé travou. Lezl jsem v dešti po čtyřech s baterkou v ruce a hledal naši ulici.

Bohužel byl pátek a ráno nás nenaložili, protože to co jsme měli vézt nebylo ještě vyrobeno a že musíme počkat do pondělka. Čekání je věc, kterou všichni řidiči přímo milují. Jsou placeni za ujetou míli takže čekání je zadarmo, jen se ještě víc utratí. Pochopitelně jsme nechtěli a ani nemohli čekat tam, odpojili jsme trailer a jeli na nejbližší truckstop. Byli jsme špinaví a upocení, toužili jsme po vykoupání a po něčem k jídlu. Oboje jsme našli ale sprchy tam byly takové kvality, že bych tam svého psa nemyl aby se mi neumazal. Protože nejsme psi a jinou možnost jsme neměli, vlezli jsme tam. Proseděli jsme na truckstopu víkend a když jsme v pondělí přijeli do továrny pro náklad ptali se nás kde jsme byli, že to v sobotu vyrobili a naložili, a my už jsme mohli být půl cesty domů. I to se stane.

Na zpáteční cestě už se mně „mazákovi“ nic nestalo, jenom…. Na hranicích z Nového Mexika do Arizony nás zastavili na váze, bylo to asi ve tři hodiny ráno a to je neobvyklé, protože v tu dobu oni normálně spí. S kontrolou by neměl být problém, byli jsme dva na střídání za volantem a to že já měl jen žákovské povolení je kupodivu nezajímá. Pak ale ta milá paní, příslušnice DOT (Department of Transportation, horší mrchy než policie,) začala počítat, jak dlouho jsme na cestě a kolik jsme ujeli a na závěr na nás přišla s otázkou: „Jak to, že jste tady, vždyť když spočítám jak dlouho jedete a průměrnou rychlost, máte být touto dobou v Oklahoma City“. Na vysvětlenou, Oklahoma City je tak 700 mil zpět na východ. Mermomocí z nás chtěla vypáčit jak je to možné, slibovala doživotní beztrestnost a modré z nebe k tomu, ale my se nedali. Já vůbec považoval za nejmoudřejší být zticha a Franta jen opakoval: „Vidíte mne? Tak jsem tady. Já nevím jak jsem se sem dostal, jeli jsme a jeli…“ Když nás konečně propustila, Franta mi povídá: „To tak, já jí to řeknu a ona nám dá pokutu za rychlost“. Dnes už by nám tu pokutu dali. Už nepotřebují naše přiznání, mají ten důkaz přímo v ruce. Naše palubní knihy (Log books). Do Los Angeles jsme dojeli za 49 hodin od odjezdu z východu, celkem 2,700 mil (4350 km) včetně zastávek na tankování a tu kontrolu.

Dva dny jsme byli doma, vyspali se, snad i odpočinuli. Další cesta na východ nás vedla ještě dál než ta minulá, na sever od Bostonu, do North Billerica. Je tam obrovský sklad pro supermarkety Shop Rite. Sklad je hala rozměru asi tří fotbalových hřišť, kde směna nakladačů pracuje do dvou ráno, naloží jejich vlastní trailery, které povezou ráno zboží do obchodů, zaparkují je na volné ploše vedle a potom přijde čas vykládky. Vyloženo musí být do osmi ráno, hala bude plná a pak další směna to přeorganizuje a připraví večerní nakládku. Je smutným faktem, že žádný z těch podniků kam jsem kdy jezdil neměl žádné lidi na vykládku. To je práce řidičů, podniky takhle nechutně šetří peníze. Když chce řidič vyložit, ať si to vyloží sám. Protože je placen za ujeté míle, vykládá trailer zadarmo, jen aby zase naložil a jel. Každý píše tuhle dobu do palubní knihy jako že spal, řidič smí pracovat 70 hodin během posledních osmi dnů. Překračují to všichni, protože za současné situace to jinak nejde. Pokud nebude lhát, podnik mu nedá příští náklad, bude víc stát než pojede a nejvýš za tři týdny dá výpověď sám. Vyhodit ho totiž za tohle nemohou. Všude jsou k najmutí vykladači kteří pro Vás trailer vyloží, ale musíte jim zaplatit. Většina podniků tohle řidičům proplácí, ale protože byl Franta nenažranej vyložili jsme náklad sami a pak jsem mu musel napsat potvrzení, že jsem Ramon Gonzales a že mi zaplatil šedesát dolarů.

Tak tady, v North Billerice nakladači zůstali po směně ještě na vykládku, aby si přivydělali. Když jsme přistavili trailer na vrata, šli jsme dovnitř a skoprněl jsem. Přes tu obrovskou plochu se na nás řítilo stádo divokých paletových vozíků na bateriový pohon, na každém stál ten co s tím doposud pracoval a hnali se k nám šíleném v závodě o zákazníky. Mají to krásně zorganizované, jak mafie. Vy nechcete jejich služby, Váš náklad je na paletách, tak proč máte platit. Ale všechno je jinak. Za prvé, máte deset krabic na sobě ale oni chtějí jen osm. Fajn, dvě sundáme. S trochou smůly to máte i na jiných paletách než chtějí oni, tady totiž palety nejsou standartní. Potřebujete paletový vozík a prázdné palety. Položíte jednu na zem, vyvezete svou paletu, a ta prázdná je pryč. Položíte tam novou, sundáte dvě vrstvy a chcete to odvézt, jenže vozík je pryč. Vydáte se ho hledat a až se s ním vrátíte, jsou zase ty prázdné palety pryč. Slabší povahy s tou bitvou ani nezačnou, vědí, že nemohou vyhrát. Silnější povahy to vzdají v polovině, až konečně pochopí. Nenažranci jako my vydrží do konce. Já, Ramon Gonzales, jsem z toho neměl nic, krom bolavých zad.

Samozřejmě, protože Franta není jen tak někdo, hned při zpáteční cestě mi předvedl, čeho se vyvarovat. Jeli jsme po I-95, tentokráte na jih, na George Washington Bridge a domů. Na kraji dálnice tam jsou, mimo mnoha jiných značek, také označení dálnice, na které jste. Je to takový modrý rytířský štít s červeným vodorovným pruhem a na něm nápis Interstate 95. Pod tím je bílá čtvercová tabulka, asi 20×20 cm s černou šipkou, ukazující směr kudy to dál vede. Jeli jsme v pravém pruhu a najednou je před námi ta značka a šipka ukazuje v 45 úhlu vlevo nahoru. Dálnice se větvila, Franta nedával moc pozor, protože mne zrovna poučoval jak se nesmím splést, tady na východě je hodně nízkých mostů, jen naše dálnice je bezpečná. A už jen kamikadze by sjel ve městě z dálnice kde to nezná, líčil mi to tak, že jsem si už už představoval krvelačné domorodce číhající na nás. Přesunout se v New Yorské dopravě o čtyři pruhy vlevo není jen tak, ale dokázal to a přesně v okamžiku kdy už nebylo cesty zpět, vidíme před novou sebou značku, že jsme na I-278 a jedeme někam úplně jinam. Já byl z neznalosti klidný, neřídil jsem, to je Frantova starost. Udělal něco, co mi tolik nedoporučoval, sjel z dálnice na prvním možném místě a vydal se městem na sever, tam někde je ta naše milovaná I-95. Našli jsme ji, samozřejmě, tedy Franta ji našel, po poradě s policajtem. Byl jsem o další zkušenost bohatší, třeba se mi bude v budoucnu hodit. A hodila….

Správce webu

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Next Post

Humpolec (IV, V)

St Říj 17 , 2001
od Vladimíra Staňka

Témata