Přes bulharské hory na řecký ostrov Thassos II

2

Rila je nejvyšší bulharské pohoří a jedná se o poměrně složitý horský komplex. Je zde plno ledovcových jezer s horskými potoky a pramení tu řeky Iskar, Marica, Mesta a přítoky Strumy. Hřbety hor pokrývají jehličnaté lesy, ve vyšších polohách kleč, vrcholky štítů jsou už pak jen skalnaté. Téměř polovinu pohoří zaujímá Národní park Rila, založený v roce 1992, který se pyšní spoustou turistických tras a sítí chat, které byly postaveny ještě v dobách komunismu. Místy jsou vybudovány i tzv.zaslony, jednoduché přístřešky bez vybavení a údržby, které mohou využít turisté v nouzi pro případný nocleh.

Z městečka Rily projíždíme hustými vysokými lesy, až dorazíme přímo k Rilskému manystýru, který se nachází v úzkém údolí Rilské řeky ve výšce 1147m. Byl založen poustevníkem sv. Ivanem Rilským v 9.století n.l. a je největším a nejslavnějším klášterem v Bulharsku. V roce 1343 jej Makedonský vladyka Chrelju přestavěl na pevnost a doplnil kostelem Světa Bogorodica (Panna Marie).


Přímo před branami kláštera je placené parkoviště, ale my zastavujeme o kousek níž na odstavné ploše, kde se parkovné nevybírá, a kde nám auto „hlídají“ krávy pasoucí se na škarpě u silnice. Krom nás tu stojí i několik dalších aut a potkáváme se tu dokonce se skupinkou Japonců, kteří se s námi dávají do řeči. K božímu stánku je to odsud asi jen 200 metrů chůze do mírného kopečka. Vstup do kláštera je zdarma, platí se pouze za návštěvu východního křídla manastýru, postaveného až v roce 1961, které slouží jako prostory k vystavování klášterních předmětů zapsaných na seznam světového kulturního dědictví UNESCO.


 


Nejsem zrovna milovníkem kostelů, kaplí a klášterů a jejich duchovno i movité bohatství mě nikdy nedokázalo oslovit. Když jsem ale viděla Rilský manystýr na fotografiích, říkala jsem si, že tohle bude něco naprosto impozantního a bude stát za to si klášter prohlédnout. Žádná fotografie však nedokáže vystihnout, co nyní ve skutečnosti vidíme. Nelze to totiž ani pořádně popsat slovy. Když napíšu, že před sebou vidíme komplex historických budov, za kterými vyčnívají vrcholky hor, těžko si z toho někdo může představit tu nádheru, kterou pomalu ani nejsme schopni vstřebat. Klášter je obehnaný mocnými zdmi, které mu dodávají vzhled tvrze, když ale vstoupíme klenutou branou, tento dojem se vytratí. Jen tak tu stojíme na nádvoří a s němým úžasem se rozhlížíme kolem sebe. Klášter je mnohoúhelníková stavba, uprostřed s nádvořím, se zvonicí a kostelem. Nosný systém celého kláštera tvoří kámen, ale vše ostatní (podlahy, stropy, schody) je ze dřeva, tyto dřevěné díly jsou pomalovány barvami. Na vyzdívaných prvcích jsou různé fresky a malby se scénami z venkovského života a výjevy z bible. Klenba kolem vydlážděného dvora podpírá řadu mnišských kobek.


 





 


Po prvotním šoku si klášter prohlížíme zblízka důkladněji. Středem celého komplexu je kostel, jedná se o trojlodní baziliku, kopulemi zaklenutou stavbu. Na výstavbě kostela se podíleli tehdejší mistři bulharského stavitelství, malířství a dřevořezby. Interiér kostela zdobí nádherné fresky a pozlacený ikonostas (oltářní stěna) s 36 postavami. V chrámu se také ukrývá hrob posledního bulharského cara Borise III.. Kolem kostela je kopulemi zakrytý ochoz, který je též nádherně vyzdoben velkým množstvím fresek. Jsou zde malovány celé výjevy z Bible jako obrázkový příběh.



Dojem z klášteru je pro všechny úžasný až do té doby, než se Terka začne dožadovat návštěvy toalety. Když totiž poprvé ve svém mladém životě uvidí turecký záchod, s naprostou hrůzou a zděšením ve svých modrých kukadlech vybíhá odtamtud ven se slovy, že to se radši „po…... Naprosto zhnusena pak dodává: „Co to je vůbec za národ, když nemají ani normální záchody?“  My ostatní si z ní utahujeme a máme legraci ze zhýčkanosti a rozcapenosti postkomunistické generace. Terka pak na nás vyzvídá, jakým způsobem se takový záchod používá, a jak lze docílit správné trefy (konkrétně při vykonávání velké potřeby) do poměrně úzkého otvoru. Zapřádáme na toto delikátní téma obšírný rozhovor a předkládáme různé varianty procesu vyměšování. Samozřejmě že se u toho dost nachechtáme, nejvíc pak Terce, která začíná hekat, že už to nevydrží. Nakonec se nějakým záhadným způsobem zašpuntuje a má na chvíli klid.




 





 


Protože prohlídku manystýru už máme za sebou, uchylujeme se k odjezdu. V klášteru lze sice přespat (za 20 EU za osobu), my jsme si ale na cestě kousek před klášterem všimli ukazatele na kemp, a tak máme v plánu přečkat dnešní noc právě tam. Sjíždíme podle šipky ze silnice a přijíždíme na louku, kde není nic jiného než jakési betonové základy a o kousek dál starý polorozbořený dům s vytlučenými okny, silně připomínající ten z filmu Blairwitch. Nikde žádná známka kempu, a tak jedeme polní cestou kus dál a vjíždíme do jakéhosi oploceného dvora s cedulí, která hlásá, že zde prodávají ryby. Zastavíme u sádek plných pstruhů, kteří mají téměř černou barvu. Z nedaleké chalupy vychází obtloustlá ženščina, které se jdeme zeptat na možnost kempování. Okamžitě nás obklopí dva psi, z nichž jeden – odrostlé štěně – mě poměrně neurvale okusuje nohu a botu. Pejsky hladím a přemýšlím, kolik tak asi chytnu blech. Žena neumí anglicky ani německy, a tak se domlouváme česko-rusko-bulharsky (docela nám to jde). Dozvídáme se, že kempovat můžeme kdekoliv, což je dokládáno rozsáhlým pohybem paže. Ptáme se na cenu, na což žena odpovídá, že 5 Leva za všechny (1 Leva = 14,35 Kč). Směšnou sumu platíme a až později zjišťujeme, že zbytečně, protože kemp je divoký a tahle žena z rybárny s ním nemá nic společného. Ale co, aspoň jsme přispěli na rozvoj její chudé domácnosti. Ptáme se ještě, zda můžeme dělat oheň, to ale zamítá – v národním parku se oheň rozdělávat nesmí. Nabízí nám, že si můžeme uvařit u ní, přičemž ukazuje na plechový zrezivělý gril pohozený u jakési boudy. Raději nasedáme do auta a odjíždíme si hledat místo k noclehu.



Projíždíme přes rozsáhlou louku kolem kamenité Rilské říčky, kde jsou poměrně hustě rozmístěné dřevěné stolky a lavičky, u kterých v sezóně lidé stanují. Teď je tu ale pusto a prázdno, pouze v jednom místě mají nějací Bulhaři piknik a o kousek dál se jiní cachtají v potoce. Nikdo z nich však nevypadá jako potencionální spolunocležník, z čehož máme radost. Zastavujeme poblíž dřevěného altánku s pramenem nějaké zázračné vody. Na altánu je cedule s označením národního parku a s pokynem, že máme udržovat čistotu. Tu tady ale nedodržuje nikdo ani náhodou. Všude se válí plno odpadků a pro nás je to dost tristní pohled. Na našich toulkách českou přírodou nás dokáže rozčílit jeden odhozený papírek od tatranky či PET láhev, a tady jsou všeho podobného haldy. Vybíráme si místo, kde je poměrně čisto a také je tu příhodný plac pro postavení stanů. Chlapi si fotí panorama rilských vršků vykukujících za nedalekým lesem a Terka se ubírá přímo do něj, aby vykonala tolik oddalovanou potřebu. Záchody v tomto kempu pochopitelně nejsou. Na tábořišti je betonová skruž se zbytky popela, takže v těchto místech se s největší pravděpodobností oheň rozdělávat může. My ale nakonec netopíme a vaříme si na plynu nějaké dehydratované jídlo, přičemž za doprovodu mohutného slinění vzpomínáme na ty nádherné pstruhy v sádkách. Také si dáváme do ledové vody v řece chladit nějaké pivko a víno na večerní siestu.




Navštěvují nás dva psi, kteří přišli bůhví odkud. Jsou přátelští a vrtí ocasy,  když ale zvedáme ruku k pohlazení, krčí se strachy. Je poznat, že spíš než pohlazení, dostává se jim tu bití. Házíme jim nějaké jídlo, musí být velice hladoví, protože hltavě žerou i suchý chléb. Jeden pes pak odbíhá, druhý si ulehá kousek od nás a pospává. Jsme rádi, že budeme mít hlídače, protože najednou kolem nás postupně projíždí několik aut, ze kterých si nás velice zvědavě prohlížejí jejich řidiči. Spřádáme konspirace, jak ženská z rybárny dala echo nějakým zlosynům, kteří nás pak v noci přepadnou, okradou a zamordujou. Máme z toho neblahý pocit, vždyť historek o bulharských lupičích v turistických oblastech jsme slyšeli a četli dost. V podvečer pak přijíždí dva Bulhaři, kteří zaparkují auto kousek od nás a v altánu piknikují. Později k nim přichází starší muž, podávají si ruce a společně pak rozpráví a hodují. V závěru nejmladší Bulhar posbírá zbytky a odpadky ze stolu, nandá je do igelitové tašky a tu odhodí do trávy před altán. Fakt hovada. Jsme tím pobouřeni, ale na druhou stranu rádi, že místo opouštějí a my budeme konečně sami. Jen co zmizí, začneme stavět stany, když vtom zaslechneme cinkot zvonců a přímo přes tábořiště nám přejdou tři krávy. Za nimi mizí i náš hlídací pes, a tak už jsme tu skutečně sami. Zapalujeme si svíčky, popíjíme české pivo a víno vychlazené v říčce a tlacháme. Je příjemný a teplý večer, takže si to náramně vychutnáváme. Prostě pohodička. Až moc, a tak navrhuju, že bysme mohli lovit bobříka odvahy a jednotlivě chodit do opuštěného domu ala Blairwitch. Nikdo ale o bobříka nemá zájem, Terka říká, že by tam nešla ani za bobříka ze zlata, a tak můj návrh padá. Unaveni dvoudenním cestováním jdeme asi v jedenáct spát. Když už téměř zabírám, začíná Axl chrápat jak starý medvěd při zimním spánku. Vzbuzuje se i Terka a nabádá mě, ať s tím něco udělám. Protože mlaskání nezabírá, vylézám ze stanu a jdu lomcovat se stanem Axla, že ho málem zbořím. Vzhledem k nijaké odezvě rozepínám stan a lomcuju už přímo Axlem. Zase nic. Volám na něj, ale vše marno. Tím vším hlomozem se vzbuzuje i Petr nocující v autě, jen s tím chrapounem to ani nehne.  Říkám si, že kdyby ho přišli ti obávaní Bulhaři přepadnout, nebude vědět vůbec o ničem. Vracím se do svého stanu a s Terkou přemýšlíme, co budeme dělat, jestli Axla zabijeme nebo co jako. Je nám jasné, že při tomhle chrápání nezamhouříme ani oko. Když už se rozhodujeme, že půjdeme odkolíkovat Axlův stan a i s ním uvnitř jej celý posadíme do potoka, ať si doplave třeba až do Černého moře, Axl z ničeho nic přestane a až do rána je klid.


Probouzím se po šesté hodině, je polojasno a vypadá to na další krásný den. Kolem osmé vstávají i ostatní, na plynovém vařiči si připravujeme kávu a čaj. Na louku za řekou přibíhá stádo ovcí, které bečí a cinkají zvonci, což tvoří skvělou zvukovou kulisu. Po střídmé snídani balíme stany, uklízíme po sobě a vyrážíme na další cestu. Dnes máme v plánu pěší túru k sedmi rilským jezerům ve výšce cca 2200 metrů, neboť výhledy na ledovcová jezera ať už z jejich bezprostřední blízkosti nebo z hřebenů tyčících se nad nimi, patří k tomu nejhezčímu, co Bulharsko nabízí. Vracíme se do Dupnice, odkud odbočujeme na  Samokov, ležící na úpatí severozápadní části Rily. Město je poměrně velké a nutno říci, že ekonomicky silnější než města, která jsme viděli předtím. Úrovní srovnatelné s jakýmkoliv městem v Čechách. Jediné, co nás tu snad zaráží, jsou pouliční stánky rozmístěné po celé délce hlavní třídy, ve kterých se prodává toaletní papír v různém provedení. Na tom by snad nebylo nic divného, kdyby těch stánků na půl kilometru nebylo přinejmenším dvacet a neměly ty toaleťáky narvané od země až po stříšku. Nechápeme, čím je tento artikl tak zajímavý či vyjímečný, a jak se ti všichni obchodníci mohou uživit prodejem stejného sortimentu. Ze Samokovu prudce stoupáme do horského městečka Borovec uprostřed lesů v nadmořské výšce 1350 metrů. Původní název Borovce byl Čankorija (turecky borový les) a jeho rozvoj začal v roce 1899, kdy tu tehdejší bulharský kníže Ferdinand nechal postavit přepychové horské chaty. Nyní je to nejvýznamnější lyžařské středisko Bulharska s mnoha hotely, penziony a restauracemi, jejichž hlavní sezóna ale přichází v zimě. Proto je tu nyní poměrně mrtvo a mnoho hotelů je i uzavřených. V létě je Borovec především východiskem k výstupu na nejvyšší vrchol Bulharska – Mussalu. Tam se chceme ale podívat až pozítří, a tak odtud jedeme úděsnou vymlácenou cestičkou k chatě Vada položené ve výšce 1410 metrů. Odtud už hezky pošlapeme po svých. Chata Vada je poměrně velká, ale v neutěšeném stavu. Prostě „chýža“, jak výstižně říkají Bulhaři. Zastavujeme na malém parkovišťátku, lze-li to tak nazvat, a hned k nám přibíhá starý pán, aby nás zinkasoval za parkování (10 Leva za 2 dny). Děda nejspíš pamatuje ještě bulharského cara Simeona, je bezzubý, za levým uchem má velký nádor a anglicky neumí ani slovo. Když se s ním snažíme domluvit naší česko-rusko-bulharštinou, roztává mu úsměv a je docela příjemný. Ptáme se ho na předpověď počasí, což nám ale nerozumí, a tak se ho Axl ptá jediným bulharským výrazem, co zná : „Vali dažď?“ (Prší?) Děda si asi musí myslet, že se zbláznil, protože i slepý by poznal, že neprší – ale ne, pochopil, co chceme. Podívá se na oblohu a zavrtí hlavou. Axl má radost, kterou mu vzápětí beru, když ho upozorním na to, že Bulhaři vrtí hlavou při souhlasu. K tomuto specifiku se váže následující pověst – pochází z doby, kdy území okupovali Turci. Když chytili pravoslavného Bulhara, přiložili mu dýku pod krk a zeptali se ho: „Přestoupíš na islámskou víru?“, tak Bulhar musel hlavou kývnout, protože kdyby hlavou zavrtěl, tak bude podřezán. Bulhaři tedy hlavou kývali, ale ve skutečnosti si mysleli „ne“. A od té doby tedy kývají hlavou, což vyjadřuje „ne“ a vrtí hlavou, což v jejich řeči gest znamená „ano“. (Blbost, no.)



Ale nyní je hezky, svítí sluníčko, tak si z chmurné předpovědi zatím nic neděláme a připravujeme si bágly. Stany, karimatky, spacáky, nepromokavé a teplé oblečení, vodu a jídlo na dva dny, nějaké zdravotní potřeby, kdyby náhodou něco. Házíme batohy na záda, trošku se prohýbáme pod váhou zhruba 15 kil a vyrážíme. Ochotný děda nás od chaty kulhavou chůzí doprovází na začátek turistické trasy. Je to celkem zbytečné, ale nechceme mu kazit radost. Vysvětluje nám, co už víme, že cesta vede přes chatu Lovna a chatu Rilski ezera až k chatě Sedemte ezera (Sedm jezer). V jejím okolí se pak rozprostírá sedm ledovcových jezer, z nichž každé má svůj název podle určitého specifika. Loučíme se s dědou a už cupitáme do kopce. Začátek cesty je vždy nejhorší, a tak už po chvíli funíme ostošest (respektive funí akorát kuřáci). Cesta vede hlubokým lesem, takže žádné rozhledy zatím nepotkáváme. Asi po hodině a půl dorážíme k chatě Lovna ve výšce 1654 metrů. Vedle staré zástavby zde budují novou větší dřevěnou chatu – úlitbu turistům. Nelíbí se nám tu, protože je zde dost lidí, kteří sem dojeli auty. Po okolní loučce běhá plno děcek, která protivně ječí, tak rychle mizíme. Kousek nad chatou pak obědváme chléb, sýr a paštiku, ke které mám po loňské dovolené ve Velebitu docela nepřekonatelný odpor.






 



 


Už jsme docela chytili tempo, tak nám další cesta ubíhá bez funění. Namáhavé to ale je, protože stále stoupáme a bagáž se pronese. Nakonec zdolání 800 metrů převýšení musí být nějak znát, procházka po kolonádě to rozhodně není. Postupujeme širokou rozježděnou cestou, kudy se nechají vozit turisté až k chatě Rilski ezera. Také nás cestou míjí několik Gazíků a Uazů obsazených lidmi, co nemají zájem chodit pěšky. Nadáváme, protože jim musíme uhýbat a v příkrém svahu s těžkými bágly na zádech je to nepříjemné. Tohle cestování do hor motorovými prostředky bych zatrhla, na druhou stranu ale chápu, že je to jediná možnost pro starší lidi, kteří by sem nevylezli a přitom také chtějí vidět zdejší krásy. Posléze opouštíme les a vysoký porost střídá už jen kleč, kamení a suchá tráva. Žel v tu samou chvíli přichází i bouřka a s ní déšť s kroupami (děda nekecal). Rychle navlékáme pláštěnky a postupujeme, bičováni kroupami a větrem, s obtížemi dál. Vše se potahuje mraky a mlhou, což je k vzteku, protože právě odtud už bysme měli krásný výhled na okolní hory. Ochlazuje se a začínají nás docela zábst ruce. V dálce ale slyšíme cinkot zvonců pasoucího se stáda (koní, jak později zjišťujeme), a tak víme, že už jsme blízko chaty. Motivuje nás to přes nepřízeň počasí postupovat, ale přece jen to ještě chvíli trvá, než tam dojdeme. Když už jsme konečně u chaty, přestává pršet a dokonce mezi mraky místy prosvítají sluneční paprsky. Chata Rilski ezera je spíše takový hotýlek a je zde plno turistů, kteří se sem nechali vyvézt. Bohužel žádní starší milovníci přírody, ale mladí cápkové, kteří už začali kalit a dost to tu žije. Svlékáme pláštěnky, sušíme je na vykukujícím slunci a převlékáme si propocená trička. Pod chatou vidíme první menší jezero a v dálce pak na jedné z hor chatu Sedemte ezera, která je cílem naší dnešní cesty. Kolem sebe vidíme horské štíty, ale ne moc dobře, protože je stále ještě zakrývají mraky. Posilňujeme se čokoládou (někteří jedinci i cigárem) a sestupujeme do údolí k jezeru, které jsme viděli seshora. Odtud zas okamžitě stoupáme na další kopec. Když na něj vylezeme, naskýtá se nám nádherný výhled. Všude kolem nás jsou zalesněné či skalnaté hory a dole v zeleném údolíčku krásné jezero lemované kosodřevinou. Chvíli se kocháme, a pak sestupujeme dolů k jezeru. Odsud nás čeká již závěrečné strmé stoupání k cíli.


 



 



 






V kopci nevíme proč ztrácíme turistickou značku, scházíme z cesty, a tak musíme jeden úsek přetraverzovat přes kamenné pole. S bágly na zádech je to docela legrace, ale zvládáme to a posléze dostoupáme až k chatě Sedemte ezera v nadmořské výšce 2196 metrů. Pod chatou se rozprostírá další jezero s průzračně čistou vodou a hned za ním se tyčí majestátní skalní útvary Zeleni Kamak ve výšce 2500 metrů. Na chatě jsou nějací turisté, ale je jich tu podstatně míň, protože sem už žádné auto nevyjede a lze se sem doštrachat jen pěšky. Axl se jde ptát do chaty, zda si tu můžeme postavit stany, a vrací se nadšený. Správkyní chaty je totiž pěkná „roštěnka“ a umí anglicky. Navíc Axlovi prozradila, že se na chatě vaří a můžeme si tu dát i kus nějaké flákoty. Axl, zaslechnuvší o mase, září jak sluníčko, že bysme se od něj mohli opalovat, a dostavuje se u něj Pavlovův reflex. Jinak se od roštěnky dozvídá, že stany si můžeme postavit, ale jen na vlastní nebezpečí, protože sem chodí na kontroly policie a mohly bysme za stanování zaplatit pokutu (údajně až 200 euro). V národním parku se mimo vyhrazené kempy totiž stanovat nesmí. Riskujeme to, protože pochybujeme, že by sem někdo zrovna večer chodil, a ráno chceme brzy vypadnout. Hledáme místo pro stany, ale najít vhodný plácek se jeví jako problém. U jezera, kde je rovina, stanovat nesmíme, a nad chatou je příkrý svah s roztroušenými kameny. Nakonec nacházíme alespoň trochu rovný plácek, ze kterého ovšem vykazujeme Axla, ať si jde chrápat o kus dál. Ten pak najde místečko asi sto metrů od nás. Ještě než začneme stavět stany, oslovuje nás mladý český pár, který vyrazil do Rily od Černého moře. Chvíli s nimi diskutujeme, dvojice je ráda, že narazila na soukmenovce, se kterými lze pokecat česky. Slečna je ubrebtaná, a tak nám líčí, jak cestovali vlakem z Burgasu. Jízdní řád v Bulharsku prý nefunguje – vlak, který měl odjíždět v šest hodin, odjede klidně už v půl čtvrté, a tak podobně. Původně chtěli přespat na chatě uvnitř, ale když prý viděli tu habešárnu, rozhodli se pro stany i za cenu rizika pokuty. Okoukli i místní toalety a srovnávali je se záchody, které zažili při loňské dovolené v Africe. Záchody na horské chatě Sedemte ezera z toho vyšly hůř. Je to vlastně taková betonová kadibudka postavená v dostatečné vzdálenosti od chaty (má to svůj odérový důvod), a aby ji člověk mohl použít, musel by mít tak tři promile v krvi, aby mu bylo všechno jedno (a i tak by to možná radši udělal do kalhot).


 



 


Po družné debatě se loučíme a my konečně stavíme stany. Začíná se docela ochlazovat, a tak vytahujeme z báglů termoprádlo. Vaříme si kafčo a kocháme se okolní přírodou. Pod námi v údolí se převalují oblaka jak když se vaří kaše v kotli a nad nimi vystupují vrcholky kopců a hor. Se soumrakem padá parádní mlha a je vidět akorát tak na krok před sebe. Za svitu čelovek sestupujeme k chatě a Axl se těší na nějakou tu bulharskou flaksu jak panic na lepou děvu. Bohužel nám v chatě roštěnka sděluje, že jim přestal jít generátor, a tak nefunguje elektrika. K jídlu nám nabízí pouze „salátovou“ polévku uvařenou předem. Nevíme, o co se jedná, ale máme hlad, tak to bereme. Malá světnice je plná lačných krků a je zde nádherné teploučko od rozpálených kamen. Jinak pološero, svítí tu jen pár svíček. Nacházíme si svůj koutek k sezení a vzápětí dostaneme polévku. Je fazolovo-čočková, a i když jsem zvyklá na hustší, je poměrně dobrá. Zajídáme bílým chlebem a po celodenním trmácení máme co dělat, abychom se ovládli a talíře nevymetli jazykem. Sousedící mladý Bulhar se nás pak anglicky ptá, odkud jsme, a má radost, když říkáme, že z Čech. Vsadil se totiž s kámošem, který oproti němu hádal, že jsme Poláci – no a vyhrál. Gratulujeme mu ke skvělému lingvistickému odhadu a vracíme se ke stanu, kde si vaříme čaj s rumem pro zahřátí. Dlouho si ale idylku večerního popíjení nevychutnáváme, protože začíná pršet, a tak se rozcházíme do stanů. Celou noc se pak nad námi honí bouřky s hrozivým burácením hromů a déšť nám rachotivě bubnuje do stanu, takže toho v tom kraválu moc nenaspíme.


 




Pokračování příště


 


 


 


 

myska

2 thoughts on “Přes bulharské hory na řecký ostrov Thassos II

  1. No to bylo, a je, řečí kvůli jednomu chrápání. Poslouchal jsem to celou dobu a po zbytek výletu musel spát separé.

    A přitom já vůbec nechrápu. :)))

    Ale krásně se to čte, a hezky se u toho vzpomíná. Já chci ještě!!! Doufám, že do pondělí tu bude pokračování. Ale fakt Tě musím pochválit, jak zodpovědně jsi to pojala.

    Kur*a jak mě to tady s*r* a hned bych jel zpátky. Teď! Hned! Pojďte, sbaleno máme za dvě hoďky a jedem.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Next Post

Humpolec má včelařský skanzen

Po Říj 15 , 2007
Při příležitosti 100 let organizovaného včelaření na Humpolecku byl veřejnosti otevřen včelařský skanzen a stálá výstava ve Včelařském domě čp. 254 na Dolním náměstí.

Témata