V městském muzeu v Humpolci narazíte v prvním patře na tuto zajímavou trojici. Nejedná se ovšem o typické obyvatele Humpolecka v lidových krojích, nýbrž, jak každý snad pozná, o indiány, konkrétně o apačského chlapce, siouxského náčelníka a čerokézského stařečka, jenž je již oblečen pobělošsku. Má ovšem na sobě nějaká cingrlátka – a rovněž tepee vyměnil chtě nechtě za dřevěný srub. Souvislost s Humpolcem je nasnadě: mezi těmito lidmi se pohyboval a své výzkumy prováděl nejslavnější humpolecký rodák, antropolog světového jména dr. Aleš Hrdlička (1869-1943). Je tu však ještě druhá, skrytá souvislost.
V nejedné úvaze na téma „český underground“ se vyskytuje analogie tohoto fenoménu s původním obyvatelstvem Ameriky, i když to bývá myšleno trochu s nadsázkou. Nenechme se přitom mást rudou barvou kůže (rudoši) či názvem jednoho kmene (Komančové), neboť to je zavádějící a slouží to právě k pojmenování protivníků, což by mohlo být považováno za bojovou lest. Čeští androši byli podobně jako takoví Apačové ve stavu guerillové války s yankees, kteří si činili drzý nárok na veškerá loviště svobodného lidu, jenž si původně nepřál nic jiného, než aby mu dali pokoj a nechali ho v klidu tančit divoké tance kolem ohňů. Protože však bílé tváře neustále dotíraly na bratry a sestry, nedovolily jim zpívat a poslouchat jejich náboženské zpěvy, užívat blahodiní omamných květin, ba ani mluvit, jak jim jejich rypák narostl, nezbývalo rudým bratrům a jejich squaw než vykopat válečnou sekeru, byť zvolená forma odporu spočívala především na myšlenkách nenásilí a nespolupráce, jak je razil Ind Gándhí. Společné s indiány měli i některé vnější, nicméně významné znaky, především dlouhý, jednoduše splývající vlas, zálibu v korálkách a bižuterii, volné hábity a zdrženlivé návyky hygienické.
Zcela jistě by se dala najít i ideologická blízkost mezi jakousi pantheistickou, ekologickou či enviromentalistickou filozofií nativních Američanů a českých mániček, byť těm se do toho v Čechách tradičně pletl husitský chiliasmus, florianovský katolicismus, bondyovský marxismus a to vše dotvrzoval a zároveň mírnil alkoholismus – který ani indiánům není cizí. Zcela jasnou souvislost pak lze vidět v přirozené, nikoli vnucené potřebě sdílet autoritu náčelníka, duchovního vůdce a zároveň stratéga a taktika, mayovského hauptlinga Vinnetoua i cooperovského posledního Mohykána Čingačgúka čili šéfa přes věci spirituální i materiální. Tím samozřejmě nebyl nikdo jiný než jiný humpolecký rodák Ivan Martin Jirous, indiánskou přezdívkou Magor.
Tento fotoblog věnuji popisu ceremonie, při níž byl Magor svým rodným městem prohlášen za významného rodáka. Byl jsem v pátek (4. září) při tom a po většinu času jsem se dobře bavil – a zároveň, stejně jako jiní Magorovi přátelé, trnul. Neboť mravy a zvyklosti stárnoucího náčelníka nejsou z nejjemnějších. Zde je zachycen při zpěvu táhlé divošské písně, která zněla jako bolestné vytí zraněného vlkodlaka. Magor, jak známo, velmi rád zpívá, čímž se – a nejen tím – podobá Ludvíku Vaculíkovi, přičemž si melodie většinou vymýšlí na různá slova, která si buď napsal sám, nebo se mu vynořují z hlubin jeho sloní paměti. Všimněte si toho muže v obleku za ním, to byl jakýsi organizátor slavnosti, kterého přivádělo Magorovo chování na pokraj příčetnosti. Teď to tak nevypadá, ale za chvíli, při vlastní ceremonii, mu bude hrůzou přeskakovat hlas a jeho hlava bude, jako když ji kýblem polijí. Ani jsem se mu nedivil.
Ale popořádku. Ivan („Nerad používám jméno Ivan, připomíná mi, že jsem pijan.“) se narodil 22. září 1944 v Humpolci, jeho otec Josef, který pocházel ze Želce u Tábora (Magor je tedy v jistém smyslu husita), byl berní úředník, který sloužil ve třicátých letech na Slovensku a do Humpolce se dostal po roce 1938, kdy byl jako Čech vyhnán slovenskými fašisty nebo prostě dobrými Slováky („Česi pesi do Prahy!“). S Ivanovou mámou, jež byla učitelkou, se seznámil tady v Humpolci a měli spolu ještě Ivanovu sestru Zorku, později Ságlovou, jež byla výtečná výtvarnice, zemřela v roce 2003. Stálo by za to doplnit, že Magorova teta, Josefa Hodačová, byla odsouzena v paralelním procesu s Miladou Horákovou, dostala deset let, odseděla pět, díky čemuž pozdější Magor poznával vlast již jako malý, neboť s rodiči a sestrou jezdívali po kriminálech, v nichž drželi jeho tetu. I to patří myslím k Humpolci a Magorovu původu, tak to tady píšu. Ostatně, Magor si této vězeňské turistiky také něco za život užil a turistická cesta po Magorových kriminálech by vedla skrz celou starou federální republiku křížem krážem.
V Humpolci pak v roce 1961 Ivan odmaturoval na škole, která by se dnes jmenovala gympl, ale tehdy nějak jinak. Na kunsthistorii ho vzali napodruhé, prý mu u profesorů velmi pomohl posudek od místního výboru humpoleckých žen, které o něm napsaly, že „chodí v černém svetru a štítí se práce“. No, to jsou takové magorovské historky, ale jestli to vážně napsaly, tím lépe pro Humpolec. Táta, který byl mimochodem vynikající autor rébusů a různých takových těch lingvistických hádanek a hříček, umřel v roce 1964, máma v roce 1975. Do té doby Magor do Humpolce často jezdil, vždy o něm mluvil s jistým citem a zaujetím, za Humpolečáka se vždy prohlašoval skoro se slzou v oku.
Teď mě mrzí, že jsem se ho v pátek zapomněl na místě přeptat, kde bydleli, kdyby mu náhodou někdy po smrti chtěli dát na zeď ceduli, tak aby to nespletli.
Ale zpět k té slavnosti. Pokud jsem to správně pochopil, město Humpolec neuděluje přímo čestné občanství, nahrazují je pamětní Medaile Aleše Hrdličky, které se dávají na závěr Mezinárodního antropologického kongresu, a to vždy třem vědcům a třem občanům, kteří jsou nějak spjati s Humpolcem. Ten kongres se koná jednou za pět let, takže tu medaili nemá každý druhý, proto by si jí měl Magor vážit, a ne si hned stoupnout před kulturák a vykřikovat, že ji prodá za tisíc korun nebo možná za pětikilo. Ale to myslel z legrace. Takže, abyste to správně pochopili: ta medaile se předávala ne někde v ústraní na radnici v kroužku kámošů, ale v největším sále ve městě před zraky antropologů, vědců a různých vzdělaných lidí z různých světových univerzit, což, uznejte, není jen tak a od pořadatelů to přece jen vyžadovalo dosti pevné nervy – zvláště poté, co fotografie sličného Magorova nahého těla na srpnovém festivalu v Trutnově byly dosud v živé paměti. No, ale k předávání se ještě dostanu.
Na zastupitelstvu prošel návrh udělit medaili Magorovi poměrně slušnou většinou, proti byli jen dva komunisti, což je v pořádku a od nich se to čeká. Iniciátorkou byla paní Jarmila Neomytková, což je tuze roztomilá drobná dáma, kterou jsem po celou dobu koutkem oka sledoval a pozoroval, jak zatajuje dech, když se Magor chopil slova nebo se chystal něco podniknout. Tato milá paní, profesí zdravotní sestra, byla Ivanova spolužačka na střední škole a celoživotní zastánkyně. Sama sestavila sborník Humpolecký Magor, který před dvěma lety vydal Viktor Stoilov v Torstu. Napsala v něm: Poezie se stala mojí velkou láskou a stále jí je. Když si pročítám Ivanovy verše, vracím se o mnoho let zpátky. Vždy tam najdu něco z jeho mladé, bloudivé a věčně nespokojené duše. A hledání pravdy za každou cenu. Myslím, že Ivan ji má taky rád. Když ji představoval Karlu Schwarzenbergovi, tak prohlásil, že je to skvělá holka, ale nemůže jí odpustit jednu věc, že mu nikdy nedala. Když to pronášel, paní Neomytková se musela trochu nadechovat. Magor to ale říkal velmi s citem. Kníže se u toho tváří poněkud soucitně a ustaraně. Těžko říct, koho více v tu chvíli lituje.
Ale to jsem zase předběhl. Protože ještě před tím vším přijali Magora a jeho suitu na radnici. Sešlo se tam celé představenstvo v čele s panem starostou Jiřím Kučerou (ODS), který vše zvládal velmi dobře, ale pro jistotu si vzal žvýkačku, snad aby působil poněkud nekonformně, když už se sejde s vůdcem androšů.
Magor tam nakráčel krokem mírně vrávoravým, ale jistým. Za tu dobu, co ho poněkud znám, jsem došel k závěru, že určitá míra opilosti je nejvlastnější formou jeho bytí, bez ní ztrácí jistotu a přirozenost, začne být depresivní, smutný, zamlklý, je jako Takeshi Kitano ve filmu Slepý samuraj, jestli jste to viděli. Ten je schopný úžasných akrobatických kousků, ovšem jen se zavázanýma očima, jakmile sundá šátek, klopýtne. Tak je to i s Magorem, tak by mu to neměl nikdo vyčítat. Myslím, že se tím trochu podobá starému Hrabalovi, který také potřeboval svá čtyři piva, teprve po nich pookřál, pak ovšem následoval zase útlum a deprese. Magor je mladší a silnější, tak toho snese a potřebuje víc. Ale není sporu, že většinou dobře ví, co dělá a říká.
Tak tedy zrovna zpívá všem pro radost. Říkal, že to je humpolecká forma gregoriánského chorálu, ale v refrénu se opakovalo něco, jako že když je opilej, tak je kurážnej, a když je kurážnej, tak umí bejt zlej: hlavu ti rozbiju, tlamu ti natluču, kušnu ti namlátím, já umím bejt zlej. Je docela možné, že podobné vystoupení starostova kancelář ještě nezažila.
Magor pak požádal o pivo, ale skutečné, ne o ty bezalkoholické sračky, které stály na stole, v čemž mu bylo rychle vyhověno, posadil se do čela stolu naproti starostovi a začala jakoby schůze. Pan starosta řekl, že Magor patří k nejvýznamnějším rodákům města a je spolu s Janem Zábranou druhým velkým literátem z Humpolce. To se Magor ohradil, že Zábrana se narodil v Herálci, což je sice poblíž, ale ne v Humpolci, takže nejvýznamnějším je on. S tím musel každý chtě nechtě souhlasit. Pak se ujal schůze a převyprávěl několik historek ze svého bohatého života, které občas přerušovala socioložka Jiřina Šiklová (ona rozčepýřená hlava), načež ji Magor něžně umlčoval, drž hubu, Jiřino, víš o tom hovno. Ale jak říkám, myslel to v dobrém. Básník Vítek Kremlička, někdejší laureát Ceny Jiří Ortena, se celou dobu blaženě usmíval. Dostavil se v saku, na jehož klopě se skvěly medaile za dárcovství krve. Ptal jsem se Vítka, jestli mu ji odebírali na klinice dr. Draculy, on roztáhl tvář v úsměvu a požádal mě o cigaretu.
Mírně podezírám radnici a pana starostu, že hlavním nebo aspoň důležitým účelem setkání bylo zjistit, zda má budoucí „čestný občan“ v úmyslu ztropit nějaké alotrie, zbavit se šatstva nebo cosi podobného. Ivan sám na to zavedl řeč a slíbil, že během předávání se určitě svlékat nebude. Pak se odmlčel a lišácky dodal: ale nevím, co bude předtím a co bude potom.
To se odehrávalo na této radnici, která je z roku 1914 a já jsem ji tady vyfotografoval špatně, neboť je rozmazaná. V pátek se zdálo, že léto právě končí, poprchávalo, bylo zataženo, světlo jaksi divně rozptýlené, můj fotoaparát to nemá rád. Takže ani pořádně nejsou vidět ty sochy na průčelí, na kterých je nejzajímavější, že jejich autorem byl sochař František Fiala, který je známější pod kabaretiérským jménem Ferenc Futurista, neboť měl takový futuristický obličej. Ten se ale narodil v Mníšku pod Brdy. Z Humpolce je ovšem také ještě divadelní režisér Jindřich Honzl (1894-1953) a možná také husitský radikál Jan Želivský, ale o tom se to zdaleka neví jistě. Že se tady kousek, v Kališti, narodil Gustav Mahler, by ale měl vědět každý. A že se sem přistěhoval Hliník, tím tu nebudu otravovat.
Já jsem byl v tomto docela pěkném městě zatím jen jednou a to už je dávno. V létě 1989 jsme na tomto svažujícím se náměstí s kamarády Markem Pečenkou (ten teď vydává Klausovy knihy v nakladatelství Dokořán) a Martinem Weissem (komentátor LN) potkali básníka a kritika Andreje Stankoviče, jehož jsme tehdy však neznali osobně, jen jako důležitou postavu Charty, samizdatu a undergroundu. Se zájmem jsme sledovali, jak se snaží roztřepeným lanem svázat dohromady polorozpadlý trabant typu combi, přičemž mu asistovala paní Olga Stankovičová a jejich černý pudl, který vypadal jak ten Mefistofelův. Byl to legrační pohled. Říkali jsme si, jo chartisti, ti si žijí. Stankovičovi tu měli poblíž chalupu, Andrej čili Nikolaj byl velkým znalcem hub a zvláště lysohlávky, jimiž zdejší kraj oplývá, se před ním musely mít na pozoru. Za pár let jsem už Andreje čili Nikolaje znal osobně, prožil jsem s ním pár zábavných příhod, třeba tu, když byl knihovníkem na Hradě a ukazoval mi prezidentské místnosti, VH byl právě v nemocnici, no, nechám si to ale raději pro sebe. Na jeho pohřbu v červenci 2001 jsem si vzpomněl na trabant v Humpolci.
Schylovalo se k vlastní ceremonii, k předávání medaile. Magorova suita se na chvíli rozprchla po hospodách (já šel do muzea) a pak se opět radostně sešla před Společenským domem, kde mezitím slavnostně končil kongres antropologů. Pořadatelé nás decentně, ale se zraky vyděšenými, upozorňovali, že nenastala ještě vhodná chvíle pro naši účast. Dobře věděli proč. Magor byl totiž již trochu neklidný a tedy hlučný (viz začátek). Jeho táhlý zpěv bylo slyšet přes polovinu Humpolce a dožadování se panáka spolu s výkřiky skatologického obsahu poutalo pozornost chodců. Socioložka Jiřina Šiklová trpělivě Magora uklidňovala, přičemž on ji laskavě posílal jasné kam.
V jednu chvíli se však i Magor ukáznil. To když se objevil Karel Schwarzenberg, jenž si přes košili s motýlkem navlékl tričko s výzvou, kterou by asi většina národa neakceptovala. Nevím, je-li to na fotografii čitelné, proto to raději napíšu: Magor for president. No, Ivan obřadně knížete uvítal, přičemž volil správné, byť ilegální oslovení Vaše Jasnosti. Nedalo mu to však, za okamžik do něj opět vstoupily rebelantské roupy a začal vykřikovat, že kníže je pěkný vydřiduch, že v posledním Reflexu v rozhovoru říká, že poskytuje Magorovi přístřeší v domě na Smíchově a že to dělá prý proto, že nemůže vidět, aby český básník skončil jako bezdomovec. Jenomže ve skutečnosti z něj dře kůži, volal. Všichni přítomní to poslouchali s velkými rozpaky a myslím, že i knížeti ztuhnul úsměv na líci. Jenomže Magor chystal pointu: Představte si, že po mě chce nájem 200 korun měsíčně! Všem se ulevilo a kníže se srdečně rozesmál.
Konečně jsme mohli vejít do sálu, kde zrovna nějaký mladík hrál cosi na klasickou koncertní kytaru. Hráč drnkal usilovně a se zaujetím jakousi serenádu. Magor snad chvíli poslouchal, najednou se utrhl a nahlas prohlásil, že na to se může vysrat a že jde na panáka. Jediný člověk, na kterého zřejmě dá, tedy kníže, ho mírným hlasem uklidnil, Magor si sednul, kytarista raději rychle dobrnkal a pak už k žádné výtržnosti nedošlo. Když pak zavolali na podium Ivana, aby si došel pro medaili (spolu s ním ji dostali malíř Pavel Sukdolák a operní pěvec a humpolecký mecenáš Stanislav Kotyza), nakráčel oslavenec krokem poněkud již strnulým, zastavil se mírně vrávoraje, po sedláckém způsobu složil ruce nad břicho a pak i pronesl jakousi krátkou řeč, v níž pravil, že je rád, že má medaili pojmenovanou po dr. Aleši Hrdličkovi, protože jeho předkové z matčiny strany snad u Hrdličků pracovali v truhlářské dílně nebo v něčem podobném – už mu nešlo příliš dobře rozumět. Pak se četl dopis Václava Havla, že je rád a že se směje tomu, že Magor dostává v poslední době ceny a medaile jako on, což je správné a vždy si to tak přál.
Všichni si oddechli. Před Kulturním domem hrála mládežnická dechovka, kterou se Magor jal dirigovat a pak tančit s kým, co bylo po ruce. Zahraniční antropologové, kteří byli svědky nečekaného a pro ně exotického ceremoniálu, si oslavence chodili prohlížet a vyjadřovali decentně zájem, údiv a možná i trochu záviděli, co to u nás máme za zvyky. Bylo zbytečné jim vysvětlovat, že z toho nemohou nic vyvozovat, neboť Magor je jen jeden a na celou zemi vlastně stačí.
Večer se pak zábava přesunula do Společenského domu. Magor již šel spát, protože ten den byl náročný a jeho psychika je vlastně křehká. Vít Kremlička s Jiřinou Šiklovou za zvuků kavárenských cajdáků vytáčeli piruety po humpoleckém tanečním sále. Z mísy na stole to mlčky sledovalo pečené prasátko. Slavnostní den končil. I já byl dojat.
A to se tedy stalo v tom, jak by napsal Škvorecký, v krásném městě Humpolci, kde bylo možná docela fajn prožít mládí, ať už časy byly jakékoli. Myslím, že si Magor svůj Humpolec zaslouží a Humpolec si zaslouží jeho. Ale už radši budu držet hubu.
Foto: Jiří Peňás
