CESTY: Trak, já a Amerika (18)

Tohle povídání bylo počato jako několik příběhů a pak se z toho stala knížka, dá-li se to knížkou nazvat. Vše, v podobě trochu obsáhlejší, jsem zveřejňoval před pár lety na mé stránce.

19222_2_nahled.jpg

Skoti.

Tak teď přemýšlím kdeže jsem to vlastně minule přestal. Jo, u nově kariéry. Pat Phillips a jeho company mně potřebovali čím dál tím míň, některé týdny vůbec ne. Kopecky bus, to byly hlavně jízdy po městě a do Los Angeles, nejvíc s Mormony do jejich chrámu. A hlavně čekání. Odvezl jsem někam lidi a čekal. Vytáhl knihu a četl si, vytáhl televizi a díval se na něco, to je jedno na co, hlavně zabít čas. Náš podnik skomíral, neměli jsme pořádné = pěkné autobusy a na to se moc dbá. Nový autobus MCI americké výroby stojí v základní výbavě přes 200.000 dolarů. Podnik musí mít opravdu jistotu, že se vynaložené peníze vrátí a tu u Kopeckých neměli. Tak k mým dvěma zaměstnáním přibylo třetí, podpora v nezaměstnanosti. Kvalifikoval jsem se, protože pro mě podnik neměl dost práce.

Pak se náhle začaly věci obracet; našel jsem ještě čtvrté zaměstnání, u další autobusové company, American Pacific International. Jezdil jsem několikrát týdně na lince skrz San Diego, posbíral na zastávkách lidi, kteří jeli do kasina v indiánské reservaci. Takhle to šlo až do září 1991.
V devět hodin večer zazvonil telefon, zda jsem ochoten být příští den v osm v Hollywoodu, vyzvednout v hotelu skupinu turistů. Ovšemže jsem byl ochoten, jen to znamenalo vstát ve tři ráno a pak hlavně celý den neusnout. Má skupina byli praví Skoti ze Skotska, byly jich čtyři autobusy a s nimi angličtí průvodci. Měl jsem s nimi být jen tři dny a potom mé lidi měl převzít jiný řidič z naší sesterské či snad lépe řečeno mateřské company, Star Line z Los Angeles. Jezdil jsem s nimi po Los Angeles a hlavně se učil, co se od řidiče autobusu čeká a chce. U Kopeckých to bylo jen takové příštipkaření, teď jsem byl poprvé s pravými turisty. Můj průvodce byl přímo fantastickej chlap, měl se mnou trpělivost a vysvětloval a vysvětloval.

19222_3_nahled.jpg

Po třech dnech měl přijít čas výměny, ale měl jsem z pekla štěstí, ten „můj“ průvodce byl vedoucí celého zájezdu a postavil si hlavu, že se žádný autobus měnit nebude a že chce tenhle a tohohle řidiče a basta. Zákazník je zákazník, dostal co chtěl. Pravda je, že zbývající autobusy byly americké MCI 102, to číslo je šířka v palcích, autobusy dobré a spolehlivé. Jenže já tam byl s prudce elegantním belgickým Van Hoolem. Americké trucky i autobusy mají poměrně malá okna, to je kvůli teplu a chladnu, sklo se nedá tak dobře isolovat, i když jsou okna autobusů dvojitá. Evropa v tomhle není tak úzkoprsá, pohodlí zákazníka je důležitější než ekonomika provozu a spotřeba nafty. Van Hool má skoro celou přední stěnu prosklenou, od řidiče vedou do autobusu dva schody a cestrující sedí výš a vidí líp. Ostatně ten autobus je na obrázku.

Vyjeli jsme z Los Angeles na den do San Diega a potom na východ do Arizony, do Scotsdale. Cestou nám náš průvodce předčítal z knihy mého milovaného autora Jamese Heriotta, já poslouchal ani jsem nedutal. Co na tom, že jsem jeho krásné britské angličtině s bídou rozuměl, měl jsem mého miláčka přímo v originále a bylo to jakoby to vyprávěl On.

Scotsdale je dnes už část Phoenixu, ovšem ta bohatá část. Večer jsme vyrazili na večeři na Pinacle Peak Patio, podnik v horách s živou country muzikou, kde servírovali mohutné steaky dělané na mřížích nad dřívím po cowboysku, k tomu fazole, k pití pivo co já nemohl, ale ono to při kvalitě zdejšího piva zas tak nevadilo. Byl nádherný chladný letní večer a já byl v sedmém nebi. O tomhle se mi za volantem trucku ani nesnilo. Moji skotští cestující byli rádi, že s nimi sedím u stolu, jako čech jsem byl pro ně navíc další turistická atrakce. No uvědomte si tu absurditu: Přijeli do Ameriky na turistický zájezd a tam je po místních krásách a památkách vozí čech, se kterým se těměř nedomluví, protože jejich jazyk se angličtině podobá asi jako čeština maďarštině.

Druhý den jsme vyrazili na sever, do dobře známého Flagstaffu. Cestou jsme zastavili v Montezuma Castle, podivném městě v údolí či spíš kaňonu říčky, kde si indiáni Hopi postavili své domy vysoko ve srázu nad zemí, pod jakýmsi převisem. Říká se tomu Montezumův zámek, protože kdysi, když bylo toto město „objeveno“, domnívali se, že je to tajné město kam se kdysi ukryli mexičtí indiáni po kolonizaci Španěly. Byla to svým způsobem obranná pevnost, protože žádný nepřítel neměl šanci se tam nahoru dostat. Vodu měli přivedenu podzemím z nedalekého jezírka a měli jí dost pro případ obléhání.

Na půli cestě z Phoenixu do Flagstaffu je město Sedona, musíte ovšem sjet z dálnice na původní silnici. To si prosím vás nenechte ujít a zastavte se tam kdykoli pojedete z Phoenixu do Flagstaffu, stojí to za to. V okolí je spousta těch pravých a pro Arizonu typických homolovitých kopců, v džípu vás tam mezi nimi povozí a ukáží to nejzajímavější. No a město samo stojí za procházku. Dál pak vede silnice údolím podle říčky, kde v jednom místě je přírodní skalní skluzavka a vždycky nával klouzajících se. Kus dál jeden vytvořil z písků sousoší podle obrazu Leonarda da Vince Poslední večeře Páně, zastíněno plastikovou plachtou jako střechou a tvůrce tam obchází se sprejovou lahví a vlhčí své dílo aby se mu nerozsypalo. Pak začne silnice stoupat a je příležitost k hrůzostrašným pohledům do údolí, kdy z oken autobusu ani není vidět kopec dolů, jen ta díra. V Americe se moc nezatěžujeme s instalací svodidel, když chce někdo jet zkratkou… Na vrcholku je odpočivadlo a vyhlídka, kde indiáni prodávají stříbrné a krásné šperky.

19222_4_nahled.jpg

Ve Flagstaffu jsme přespali, příští atrakce je Grand Canyon. Moc už toho bylo napsáno, mnohokrát byl nafilmován, viděl jsem fotografie a myslel jsem si, že jsem připraven. Omyl, stál jsem tam a civěl. Byl jsem tam později ještě mnohokrát, ale první návštěva byla nejkrásnější. Můj průvodce to tam pochopitelně znal a tak místo obvyklého popojíždění od vyhlídky k vyhlídce rozdal lidem mapy a poslal je objevit Grand kaňon. Autobusy jsou v parku v ceně vstupněho, zastaví kdekoli na mávnutí, tak ať si každý dělá co chce. Odpoledne jsme naložili spoustu dospělých „dětí“ s rozzářenýma očima. Někteří rejdili a prolezli vše co se dá vidět, někteří, tak jako já, jen civěli. Moc se mi tenhle způsob líbil a při pozdějších cestách jsem ho průvodcům doporučoval. Turisté byli spokojeni a my dva ostatně taky. Místo popojíždění jsme si leželi v hotelu u bazénu a ještě jsme za to byli placeni.

Už toho popisování nepopsatelněho nechám a radši vám řeknu něco, co se moc neví. V širokém okolí tam není voda. Zní to nesmyslně, vždyť je tam přece řeka, ale nesmí tam postavit čerpací stanici a vodárnu, natož položit potrubí. A tak nejen oblast Gran Canyon Village, ale i městečko Tusayan u vjezdu do Národného parku, dováží všechnu vodu v cisternách. Je to pro středoevropana nepředstavitelné a nepochopitelné. Místní hotel Best Western má cisternový truck s přívěsem, který ve dne v noci jezdí do 90 kilometrů vzdáleněho Williamsu a přiváží vodu. Do Grand Canyon Village takě jezdí vlak ze 250 kilometrů vzdáleněho Kingmanu. Je to historická (na Ameriku, samozřejmě) trať pro milovníky zvláštností. Parní lokomotiva táhne tři cisternové vozy s vodou a dva osobní. Pikantni je, že cestující vlastně zaplatí za dopravu vody a pak ještě mastné ceny v Grand Canyonu, protože – inu to víte, voda se sem musí vozit….

Naše další cesta vede na sever, indiánskou reservací Navajů k jezeru Powell a do města Page. Ještě odbočka k jednomu z místních zázraků, kde řeka Colorado je v kaňonu snad 30 metrů širokěm a několik set metrů hlubokém. Vede přes ni železný „Navajo bridge“ vypadající poněkud vetše, široký tak, že se na něj autobus sotva vejde, zaklesnutý bez pilířů mezi skalní stěny. U jezera další zvláštnost, krom vodní elektrárny tam je i tepelná, nevím už čím se tam topí, myslím že zemním plynem. Co si pamatuju je, že obě elektrárny vlastní Navajové, kteří se pyšní tím, že ta tepelná je z 98 procent „čistá“ a chtějí do dotáhnout na celých 100.

V Page je další zastávka na noc, naši turisté jedou na výlet lodí, já si peru košile a tak. Příští den znovu na sever, do Utahu, skrz město Kanáb, kde natáčeli snad všechny westerny s Johnem Waynem, z motelu kde bydlíval je muzeum. Dál skrz Bryce kaňon (na obrázku) do Zion kaňonu, dva a půl kilometru dlouhým tunelem, který je tak nízký, že musí zastavit všechen provoz abychom mohli projet my, držíce se přesně uprostřed tunelu, kde je klenba zvýšena. Po prohlídce jedeme na noc do „poutního města“, Las Vegas. Večer jedeme na projížďku, obdivovat neony a trochu se seznámit s městem. Celý další den je vyhražen kasínům a já prohrávám svě první dolary. Trvalo dlouho než jsem přišel na způsob jak v kasínu neprohrát. Nejít tam není to pravé, protože jinak než skrz kasíno se do hotelu nedostanete. Vtip je v tom, že se nesmíte zastavit. To už ovšem dnes taky neplatí, naučil jsem se typicky americkou hru s kostkami, Craps. Je to jediná hra v kasínu, kde jsou, pokud víte co a jak, šance kasína a hráče téměř vyrovnané, dokonce se dá i vyhrát. Žádné miliony, ale když dnes jezdíme tu a tam do Nevady na víkend, dá se vyhrát tolik, aby byl výlet i s ubytováním zadarmo. To stačí, ne?

Další cesta vede na pobřeží Pacifiku a po pobřežní silnici číslo 1 do Carmelu a Monterey. Prohlížíme si Hearst Castle, Hearstův zámek. Tenhle novinový magnát si postavil z pravého betonu pravý renesanční zámek kam svezl z celého světa vše co mělo cenu a vypadalo staře, vše se tam choulí v dojemné směsici. Od Hearstova zámku do Carmelu je ta nejdivočejší část, 115 kilometrů kličkujících podle moře, většinou i dost vysoko. Tam jsem i slyšel průvodcovo vysvětlení které jsem později dával k lepšímu. Potkávali jsme dost cyklistů – turistů, drtivá většina míří na jih. Proč? To je prosté, podívejte se na mapu a uvidíte, že na jih je to s kopce. Krom toho při cestě na sever mají nalevo silnici a napravo skálu. Při cestě na jih je vlevo zase silnice, ale vpravo je spousta místa na uhnutí. Bohužel jen jednou.

Můj osobní rekord na těch 115 kilometrů je dvě hodiny a čtyřicetpět minut. Když jsem to chtěl ještě zkrátit, cestujícím se to nějak nezdálo.

Monterey jsme minuli, zastavili se cestou v sekvojovém lese, kde je pro turisty v provozu dřevorubecká železnice. Veze nás lesem nebetyčných stromů co tu stojí už tisíce let, padá na mne úcta. Tak tohle už tu bylo, když po zemi chodil Kristus. Dojíždíme do San Franciska, ubytujeme se a sejdem se u večeře, už poslední společné. Zítra ještě pohlídka města a pak odjíždím domů.

Rozloučili jsme se na Fishermann wharf, kdysi rybářském přístavu. Potřásají mi při vystupování rukou, je to loučení s přáteli. Dva týdny jsme cestovali společně, cítím jak mi do dlaně strkají složené papírky, někteří mi dávají obálky. Dojat se rozjíždím a mířím domů do San Diega.

Dorazil jsem ve dvě ráno, uléhám ale nemůžu usnout. Jdu se podívat do pokoje, kde jsem na stůl odložil bez prohlížení obsah kapes. Anička přichází za mnou, zvědava proč nespím a co tam dělám. Otevíráme obálky, pročítáme děkovné dopisy a pozdravy na rozloučenou. Pak počítáme peníze, řidiči autobusů tady dostávají tuzér, je to podstatná část platu se kterou zaměstnavatelé počítají a sami moc neplatí. Tak od těch vyhlášených lakomců, skotů, jsem dostal víc než byl můj měsíční plat!

Správce webu

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Next Post

CESTY: Trak, já a Amerika (19)

Po Dub 29 , 2002
Tohle povídání bylo počato jako několik příběhů a pak se z toho stala knížka, dá-li se to knížkou nazvat. Vše, v podobě trochu obsáhlejší, jsem zveřejňoval před pár lety na mé stránce. Skoti. Tak teď přemýšlím kdeže jsem to vlastně minule přestal. Jo, u nově kariéry. Pat Phillips a jeho […]

Témata