Ulice mlčí, radnice taky. Tři týdny, dva články, žádná odpověď – a jeden smutek navrch

Tohle měl být díl, ve kterém si oddechneme. Ulice otevřená, otázky zodpovězené, tečka. Místo toho píšu něco jiného. Ulice Na Kasárnách je v pondělí 25. května večer pořád zavřená. A radnice, která před čtyřmi lety slíbila otevřenou komunikaci jako svou vlajkovou loď, na dva týdny otázek odpověděla jediným způsobem, jaký zvládla: mlčením.

Začněme tím hezkým, protože i to tu je. V sobotu 23. května se konečně doasfaltovala křižovatka s Nerudovou. V neděli už byla průjezdná. Práce, zdá se, spějí ke konci a ulice se možná během pár dní opravdu otevře. Po jedenácti měsících. To si zaslouží být řečeno na rovinu a bez jízlivosti: až se to stane, bude pod centrem města nový vodovod, kanalizace, plynovod a osvětlení na desítky let dopředu. To je dobře. Tahle série nikdy nebyla o tom, že by se ta stavba neměla dělat.

Byla o něčem jiném. A právě to „něco jiného“ se za poslední dva týdny ukázalo v plné nahotě.

Co jsme se ptali

Připomenu to stručně, protože na tom celý ten smutek stojí. V prvním dílu (18. května) jsme z veřejných podkladů – hlavně z návrhu usnesení 78. rady města a z registru smluv – složili obraz, který se dost lišil od toho, co rok zaznívalo navenek. Že stavbu prodloužila především souběžná překládka plynovodu a osm měsíců tekoucí voda z rybníka, ne primárně „skála“, o které mluvil mluvčí pro média. Že vícepráce přesáhly patnáct procent rozpočtu. Že projektovou dokumentaci, která se ukázala jako neúplná, zpracoval v roce 2020 VODAK Humpolec za 395 tisíc korun.

A položili jsme čtyři věcné otázky: byl postup po komplikacích přezkoumán z hlediska zadávacího řízení; kdo a jak převzal vadný projekt; proč radnice za celý rok nevydala jediný souhrnný informační výstup; a proč ulice nebyla otevřena k 15. květnu. Ve druhém dílu (20. května) jsme přidali kontext: stejná politická síla, která dnes městu vládne, se před čtyřmi lety dostala k moci mimo jiné na volání po transparentním nakládání s tím, co je v humpolecké zemi zakopáno.

Na konci obou dílů stála jedna jediná, mírná prosba. Ne výzva k rezignaci, ne obvinění. Prosba o jeden přehledný tiskový výstup. Pět odstavců. Co stavbu prodloužilo, kolik to nakonec stálo, jak se rozhodovalo, kdy se otevře.

Co přišlo

Nic. Tedy – skoro nic.

Dva dny po prvním dílu – a zároveň pět dní po původně slíbeném termínu otevření – vydalo město 20. května na svém webu a Facebooku oznámení o čtyřech větách. Stojí v něm, že se termín posouvá kvůli tomu, že „zhotovitel nestihl včas zajistit povolení k omezení provozu při asfaltování křižovatky“, a že zhotoviteli běží penále přes třicet tisíc korun denně.

To je celé. Na žádnou ze čtyř otázek to neodpovídá. Místo příčin se mluví o jedné administrativní drobnosti na samém konci stavby. Místo nákladů a víceprací – které v té samé době, jen o pár metrů dál v podkladech rady, dosahují milionů – se do popředí staví penále v řádu desetitisíců. A jak pod tím oznámením trefně napsal jeden ze čtenářů: ta informace nepřišla pět dní před avizovaným otevřením, ale pět dní po něm.

Mezitím se na téže stavbě, v úterý 19. a znovu o víkendu, pohybovala technika s tlakovou hadicí spuštěnou do uličních vpustí. Laik by řekl čištění a kamerová prohlídka kanalizace. Co to bylo a proč, oficiálně nevíme. Protože – a to je refrén celé téhle série – z radnice je ticho.

Proč zrovna tohle ticho bolí

Mlčící úřad není v Česku nic výjimečného. Kdyby šlo o radnici, která nikdy nic neslibovala, krčil bych rameny. Ale tady jde o něco jiného, a v tom je ten smutek.

Tahle radnice si transparentnost napsala na štít. Otevřenost vůči občanům byla jedním z důvodů, proč jí lidé dali hlas. Má pro komunikaci profesionálního tiskového mluvčího. Má radniční zpravodaj, který letos posbíral ocenění. Má web, který získal cenu za nejlepší v kraji. Vší tou výbavou se právem chlubí.

A přesto: ve chvíli, kdy jde do tuhého – kdy se stavba protáhne o sedm měsíců, prodraží o miliony a lidé v centru mají rok bagry pod okny – ta výbava zmlkne. Komunikuje se, dokud se daří. Když se nedaří, přijde čtyřvětý status pět dní po termínu a všechno ostatní zůstane v podkladech, které občan musí lovit v adresářích na staré doméně. Mám-li to říct úplně po lopatě: otevřená komunikace, která platí jen za hezkého počasí, není otevřená komunikace. Je to PR.

A nemůžu si pomoct – právě tohle je horší než ta rozkopaná ulice. Ulici za pár dní otevřou. Důvěru, že vedení města řekne lidem pravdu i tehdy, když je nepříjemná, se za pár dní obnovit nedá.

Co jsme se nedozvěděli

Ať je úplně jasné, co pořád visí ve vzduchu, zopakuju to – ne jako obvinění, ale jako seznam nezodpovězeného:

Nevíme, jaké byly skutečné konečné náklady stavby a kolik z víceprací šlo za vadami projektu z roku 2020. Nevíme, kdo ten projekt za město přebíral a zda z toho někdo vyvodil důsledky. Nevíme, zda byl postup po nálezu komplikací posouzen z hlediska zákona o zadávání veřejných zakázek. Nevíme, proč konkrétně se k 15. květnu neotevřelo – jestli šlo opravdu jen o povolení k uzavírce křižovatky, nebo o něco víc. A nevíme, kdy přesně se otevře, protože „nejpozději do konce května“ není termín, je to odhad.

Tohle všechno mohla radnice vysvětlit v onom jednom tiskovém výstupu. Nevysvětlila. A protože neodpověděla, odpovídají si lidé sami – v diskusích pod články, na Facebooku, v hospodě. Některé ty odpovědi jsou věcné, jiné nespravedlivé, některé vyloženě zlé. Ale to je přesně cena za mlčení: kdo nemluví, ztrácí možnost ovlivnit, co se o něm říká. Do prázdna po faktech se nastěhují dohady.

A teď to osobní, na závěr

Nepíšu tohle s radostí a nepíšu to jako protivník vedení města. Některé z těch lidí znám osobně. Vím, že stavba je živel, že se na ní dějí věci, které nikdo nechtěl, a že řídit ji není legrace. Za zpoždění kvůli skále, vodě z rybníka nebo plynařům nikoho nehoním – to k takové stavbě patří a samo o sobě to není ostuda, ať si titulky v jiných médiích říkají co chtějí.

Co mě mrzí, je to ticho. Mrzí mě, že jsem se na věci, které mají být veřejné, musel ptát z pozice neplaceného dobrovolníka, který tu jen odmala žije a má to město rád. Mrzí mě, že odpověď nepřišla – ne mně, ale všem, kdo tou ulicí rok jezdili, čekali a platili. A nejvíc mě mrzí, že to nemuselo takhle dopadnout. Stačilo pět odstavců.

Ta nabídka přitom pořád platí. Kdykoli se vedení města rozhodne na ty čtyři otázky odpovědět, rád to tady otisknu celé, bez krácení a bez komentáře. Protože mi nejde o to mít poslední slovo. Jde mi o to, aby Humpolec věděl, za co a jak utratil své peníze a svůj rok.

Ulice se brzy otevře. Otázky zůstávají otevřené dál. A bude jen na vedení města, jestli je nechá otevřené až do podzimu – kdy už odpoví ne radnice, ale voliči.

Předchozí díly série: Devět milionů, plynaři a rybník. Co se skutečně dělo pod ulicí Na Kasárnách (18. 5.) a Trubky humpoleckým specifikem. Nebo prokletím vedení města (20. 5.).

Zdroje: oznámení města Humpolec „Ulice Na Kasárnách bude otevřena do konce května“ (humpolec.cz, 20. 5. 2026), návrh usnesení 78. RM ze dne 13. 5. 2026 a 65. RM ze dne 26. 11. 2025 (dodatky č. 3 a č. 2 ke smlouvě o dílo), smlouva č. 129/OMH1/2020 mezi městem Humpolec a VODAK Humpolec, s.r.o. (registr smluv), předchozí díly série na humpolak.cz a diskuse pod nimi, vlastní pozorování v terénu 19.–25. 5. 2026.