Na světě je nový malý škamránek – náš Oliver. Doufejme, že z něj jednou vyroste nový Humpolák, ať už v jakékoliv podobě – pisatel, čtenář, vařič guláše nebo třeba redaktor večerní rubriky o ztracených ponožkách. A protože je tu nový člen našeho světa, rozhodl jsem se založit novou rubriku: Pohádky pro Oliverka. Budu sem (ne)pravidelně přidávat pohádky – občas veselé, občas podivné, občas takové, že si řeknete „co to proboha bylo?!“. Ale právě takové máme rádi. Berme to jako Humpolákovský večerníček – pro ty, kdo chtějí. Kdo nechce, ten ať klidně dál čte články o nádraží, pivu a komunální politice. Pro mě je to spíš sbírka osobních pohádek pro jednoho malého kluka. Ale třeba pobaví i vás. A autora těchto příběhů, myslím, poznáte raz dva. 😉
Bylo nebylo, za sedmi semafory a třemi kruhovými objezdy, žil byl malý kluk jménem Oliver. Měl nejlepší maminku na světě a statečného pejska Kiki, který štěkal, i když mu jen list spadl na čumák.
Jednoho slunečného odpoledne se trojice vydala do zoo. Maminka koupila lístky, Kiki dostala speciální vodítko pro pejsky a Oliver si vzal dalekohled, aby mohl pozorovat ty největší šelmy.
Všechno bylo úplně skvělé. Viděli opice, které se smály, jako by vyprávěly vtipy. Viděli tygra, co líně zíval, a dokonce i želvu, která se pohybovala rychleji než obvykle. Ale pak…
…zafoukal studený vítr. Listí se začalo třást, i když nebyl podzim. Z dálky se ozvalo:
„Uuuhhh… Mozzeeeek…“
Oliver se zastavil.
„Mami? Slyšelas to?“
„To bude asi nějaký nový zábavný program pro děti,“ usmála se maminka.
Ale když se otočili za roh k pavilonu s papoušky, tam… tam stáli oni.
Zombíci! Skuteční zombíci! Měli potrhané oblečení, smrděli jako mokré ponožky a šli pomalým krokem přímo k nim.
Oliver vykřikl:
„Zombííííci!!!“
Ale neboj se — maminka hned zareagovala. Vytáhla z kabelky staré rozdrobené sušenky, co tam měla pro případ nouze.
„Zombíci mají rádi mozky, ale co když zkusíme… čokoládové sušenky?“ řekla.
Hodila jim pár kousků — zombíci se zastavili, očichali je, a pak… začali je jíst! A začali být přátelští! Jeden si dokonce sedl a pokusil se říct „mňam“, ale vyšlo z něj jen:
„Mnnnmm-mmm.“
Pejsek Kiki mezi tím statečně hlídala, aby žádný zombík nešel moc blízko Oliverovi. Když jeden z nich zvedl ruce, Kiki zavrčela tak hrdelně, že se zombík okamžitě otočil a šel si radši hrát s kozou.
Nakonec se ukázalo, že to byli zombíci ze speciální „Halloweenské výstavy“ — zaměstnanci zoo v převlecích. Ale to se dozvěděli až později. Oliverovi stejně nikdo nevymluví, že Kiki je zachránila před opravdovou zombí apokalypsou.
A od té doby, když jdou do zoo, berou si vždycky sušenky. Člověk nikdy neví, kdy bude potřebovat zachránit svět.
Dobrou noc, Oliverku. A neboj, kdyby přišli zombíci, máme Kiki.