Do Humpolce se odstěhoval Hliník, který je tak patrně nejznámějším artiklem tohoto města. Humpolec by ale zrovna tak mohl být známý pro své podniky.
Bydlí se tu hlavně na venkově, ostatně našli byste zde nejvíc obcí s méně než tisícovkou obyvatel. Vysočina byla dlouhá léta známá jako bramborářská velmoc a pořád to platí. Mezi řádky tu ale v posledních letech vyrostlo hned několik nových podniků, které dokážou změnit pověst, že v regionech se dá venku jen těžko dobře najíst. Dobré jídlo jde na Vysočině najít ve velkých městech i v těch nejmenších vesnicích.
Do Humpolce se odstěhoval Hliník, který je tak patrně nejznámějším artiklem tohoto města. Humpolec by ale zrovna tak mohl být známý pro své podniky. Do gastrobyznysu tu samozřejmě šlape poměrně známý Bernard, který má na náměstí rovnou návštěvnické centrum celého pivovaru. V něm dělá prohlídky od sklepa po komín, provozuje pivovarskou rozhlednu, ale má tu i vlastní restauraci.
Bernardovi ale směle konkuruje zavedenější Fabrika. Hotel s restaurací tu otevřel už v roce 2012 a hned za něj získal ocenění Stavba roku. Za návrhem stojí humpolecké studio OK Plan Architects, za projektem Petr Hendrych, rodák z Humpolce a majitel marketingové společnosti MHA. Ten měl nejdříve v areálu někdejšího brownfieldu jen kanceláře. Hendrycha ale čím dál víc štval výhled na vietnamskou tržnici a zanedbaný veřejný prostor, a tak přemlouval původní majitele k prodeji tak dlouho, až svolili.
Zvelebování Humpolce
Postupně pak Hendrych pozemky vyčistil, scelil a vystavěl na nich nový hotel, do něhož už v roce 2012 umístil moderní technologie, jako je například tepelné čerpadlo. „Už tenkrát jsem moc neměl rád plyn, tak jsem hledal nějakou alternativu,“ vypráví pro e15 Hendrych. Okolí Fabriky stále zvelebuje, nedávno koupil další budovu, která s pozemky sousedí, a plánuje ji přeměnit zčásti na ubytování, zčásti na galerii. Zároveň chce rekonstruovat původní továrnu za hotelem, v části už nyní probíhají různé eventové akce.
Fabrika zůstává každopádně důležitým bodem na mapě Humpolce i po letech. Nejen kvůli ubytování, ale i kvůli restauraci. Ta získala už loni jednu čepici v prvním ročníku francouzského průvodce Gault & Millau, kterou letos obhájila. Poctivá kuchyně zahrnuje španělského ptáčka, ale také noky s kachními prsy a lanýžem nebo tomatovou polévku s melounem.
Pár minut rychlým krokem přes park se v Humpolci nachází Galerie 8. Osmička je humpolecký úkaz podobně jako Fabrika. Vznikla rekonstrukcí bývalé textilní továrny, přičemž i na tomto projektu se podílelo studio OK Plan Architects. Objekt dnes nabízí kromě galerie také knihkupectví zaměřené na umění, v neposlední řadě se tu ale nachází kavárna Cafe 8smička.
Prostor tvoří dlouhý bar, sezení a také knihovny. V nabídce je bohatý výběr pečiva včetně řemeslného kváskového chleba, tradičních českých zákusků, ale i těch, které se na pultech českých cukráren běžně nevyskytují. To vše doplňuje káva z české rodinné pražírny Ala Coffee.
Z Osmičky je to do Lipnice nad Sázavou patnáct minut autem. Někdejší vesnička pamatuje spisovatele Jaroslava Haška, který tu strávil poslední léta svého života, napsal Osudy dobrého vojáka Švejka a spočinul na místním hřbitově. Od roku 2019 je toto místo na Vysočině městem, což nijak neubralo na jeho malebnosti.
U Hašků se svítí
Jméno legendárního spisovatele Jaroslava Haška je v Lipnici nesmazatelně spjaté zejména s hostincem U České koruny, který tu stojí dodnes a který před lety přilákal také potomky slavného spisovatele. Rodina, která jezdila do Lipnice jednou za rok, vždy na Haškovo výročí, se nakonec rozhodla zachránit hospodu, kde jejich slavný příbuzný román napsal. „Někdy v roce 1987 nebo 1988, když jsem byl ještě dítě, jsme seděli u Koruny na lavici a tehdejší majitel nás pozval na smaženou kotletu s kostí, vařeným bramborem a kyselou okurkou a nechtěl za to platit. Řekl, že jsme Haškovi a že praděda tu napsal Švejka, a že to máme grátis. Tehdy jsem si říkal, že to musí být hrozně bohatý člověk a že kdo má hospodu, je milionář. Semínko bylo zaseto,“ vypráví spisovatelův pravnuk Martin Hašek.
Nápad zdejší hospodu koupit měla jeho maminka, tedy snacha Jaroslava Haška. Od roku 1993 totiž podnik v Lipnici chátral a nikdo ho nechtěl, protože se bál, že na něj spadnou dluhy původního majitele. Toho, o kterém si malý Martin Hašek myslel, že vydělává velké peníze. Miliony to nakonec byly, ale do mínusu. Přesto rodina v roce 2001 hostinec koupila.
Ukázalo se, že dům je v otřesném stavu, který si vyžádal nákladnou rekonstrukci, během níž z hospody zůstaly jen obvodové zdi a původní schodiště. Nic ale Haškovy neodradilo, a to i přesto, že začátky byly těžké. Právě matka, která jediná měla zkušenosti s gastronomií, zůstala v Praze v hotelu, kde vydělávala na splátky, o hospodu se pak staral asi dvacetiletý Martin Hašek, který nevěděl o gastronomii nic. První rok neměli ani na to, aby v hospodě zatopili.
Vytrvali ale, hostinec zde tak stojí dodnes a je vyhlášenou zastávkou na Vysočině. Martin Hašek za dvacet let vypiloval guláš, který je fenomenální. Restaurace dnes stojí na poctivém českém jídle, které se vaří pouze z regionálních surovin. Není to žádný fine dining, ale poctivá restaurace, kde v sezóně vydají i 400 jídel za den. V restauraci se dnes střídá celá rodina včetně Martinovy sestry, která v Lipnici pořádá různé kulturní akce. A nad hospodou vznikl také penzion.
Fine dining na Vysočině
Povinnou zastávkou napříč Českomoravskou vrchovinou by měla být obec Kvasetice. Má šestnáct stálých obyvatel a také zámek z roku 1894, který svým stylem připomíná známější Hlubokou nad Vltavou. Z kopce to s pseudogotickou budovou začalo jít už za druhé světové války, kdy se do ní nastěhovali Němci, po válce zde pak byla inseminační stanice.
Zchátralý a zarostlý zámek koupil v roce 2017 podnikatel Lubomír Dvořák, který v nedalekém Pohledu vyrábí svahové sekačky Spider. Má na ně patent a také zakázky po celém světě. „Historie mě vždycky přitahovala, toužil jsem po něčem, do čeho bych mohl vdechnout život, a tenhle objekt byl jednoznačně ke zboření,“ vyprávěl Dvořák.
Podnikatel potřeboval mít na Vysočině prostory, kam bude zvát své byznysové partnery, se kterými se každoročně schází. Problém ale byl s jejich ubytováním. Budovu koupil od hradecké diecéze a nechal zrekonstruovat. Trvalo to šest let. Aktuálně je tu k dispozici sedm z patnácti pokojů a také restaurace. I na tu má Dvořák stejné nároky – předpoklad tedy je, že se tu dobře nají soused i zahraniční obchodní návštěva.
Vyšperkované menu zahrnuje snídaně, obědy a večeře. V nabídce je například stehno z divokého zajíce s omáčkou a bylinkovými knedlíky, vepřová porchetta nebo stařený hovězí steak z farmy Občiny, která se nachází rovněž na Vysočině. Restaurace získala jednu čepici v průvodci Gault & Millau a dnes patří na Vysočině k výjimečným zážitkům – podobné menu není jinde na Českomoravské vrchovině zvykem.
Novou kavárnu má také Jihlava, a to v nedávno zrekonstruovaném hotelu Savorsky. Pár kroků od náměstí, jemuž od dob komunismu dominuje obchodní dům Prior, stával hotel Milenium. Devadesátkové vybavení nahradila architektonicky zdařilá rekonstrukce hotelu s designovými pokoji. Hotel Savorsky otevřel teprve před rokem a půl a má konkurovat těm nejlepším ubytovacím zařízením po celém světě. K tomu samozřejmě patří i dobré jídlo.
Na něj mohou zajít nejen hoteloví hosté. V parteru hotelu mezi historickými zdmi vznikla kavárna, která je přístupná komukoli, kdo si chce zajít na kávu a něco dobrého. Vzhledem k tomu, že tu jedí i hoteloví hosté, nabízí kavárna bohaté snídaňové pokrmy, druhou nohu tvoří dezerty.
Medová metodika až ze Zélandu
Poslední zastávka napříč Vysočinou se nachází u Pacova. Na kopci nad ním stojí Medárna Hrádek, která pravidelně získává ocenění Regionální potravina. Majitelé, manželé Markéta a Vítězslav Krejčovi, se naučili vyrábět med paradoxně na Novém Zélandu, který je známý svým manukovým medem. „Na jedné rodinné farmě jsem prošel téměř celým včelařským rokem, přes kočování s úly za účelem opylování různého ovoce, vytáčení medu, krmení i léčení včelstev, výrobu úlů až po chov matek. S tamními včelaři jsme se spřátelili a jsme s nimi v kontaktu dodnes,“ vypráví Krejča.
Po návratu se manželé pustili do vlastního chovu a založili Medárnu. Začínali se čtyřmi včelstvy, časem jich měli třicet, dnes jsou na sto padesáti. „V prvních letech jsme se zaměřovali především na produkci medu, postupně k tomu přibyla také výroba medoviny, sběr rouskovaného pylu, pergy a propolisu,“ líčí Krejčová.
Kromě tradičních výrobků ale Medárna nabízí i nové a unikátní produkty. V Česku jsou například jedinými, kdo pravidelně vyrábí šumivé medové víno nebo medové víno jablečné, což je směs medu a stoprocentního jablečného moštu. Kromě toho tu ale narazíte také na netradiční med a medovinu. Vedle květového, pastovaného a medovicového medu vyrábějí různé dochucené varianty, například s chilli, kakaem či kurkumou a pepřem. Naprosto ojedinělý je pak také slaný med.
Medovina jako společenské pití
Tradiční medovinu pak doplňuje i chmelová varianta, za kterou získali v regionu své poslední ocenění. „Je to doplněk našeho sortimentu, klasická produkce je pro nás stále nejdůležitější, ale chceme se také někam posouvat a vymýšlet nové věci. Především chceme, aby nás to bavilo, takže si hrajeme s různými možnostmi příchutí,“ vysvětluje Krejčová s tím, že medovinu vyrábějí pouze z vlastního medu zastudena, takže se nepřehřívá a zůstává v něm chuť, vůně i všechny důležité enzymatické látky.
Produkci Krejčovi prodávají samozřejmě v Medárně, výrobky je ale možné koupit i přímo v Pacově a v různých prodejnách po celém Česku. Pravidelně má Medárna také stánek na farmářských trzích na pražské Náplavce. Medovinu pak manželé dodávají také na svatby či oslavy. „Medovina je vlastně ideální společenské pití, protože nemá tak vysoký obsah alkoholu. Svatební medovina se pak osvědčila přímo na naší svatbě, na kterou jsme měli vyrobenou první šarži,“ vypráví Krejča.