Už dlouho tu nebyla žádná pohádka pro Oliverka. Byl jednou jeden starý hrad Orlík nad Humpolcem, který se tyčil na vysokém kopci nad lesy. A když se večer slunce schovalo za kopce, hrad vypadal trochu strašidelně… ale ne každý ví, že v něm kdysi žil rytíř, kterému se říkalo Černý Vilém.
Vilém nebyl vždycky zlý. Kdysi dávno to byl statečný rytíř, který chránil obchodní cesty. Jenže pak se stalo něco zvláštního – začal se bát, že ho všichni okradou, a tak si řekl:
„Když mě budou chtít okrást, budu radši první já!“
A tak se z něj stal loupeživý rytíř. Se svou družinou přepadával kočáry na cestách pod kopcem a na hrad Orlík vozil truhly plné zlata, stříbra… a někdy i jen obyčejných jablek, protože měl vlastně rád sladké.
Pod hradem byl hluboký les, kde se říkalo, že když někdo v noci poslouchá pozorně, slyší:
„ťuk… ťuk… to jsou Vilémovi koně…“
Ale pravda byla trochu jiná. Nebyli to duchové, jen Vilémovi koně, kteří šlapali po kamenech, když rytíř vyrážel na další výpravu.
ednou se do těch míst vypravil malý chlapec jménem Oliverko se svým pejskem Kiki. Nešel loupit – šel jen na výlet.
Když šli kolem staré zdi hradu, Kiki najednou štěkla:
„Haf! Haf!“
A pod kořeny stromu něco zablikalo.
Oliverko se sehnul a našel malou kovovou truhličku. Nebyla plná zlata. Byla v ní jen stará mapa a nápis:
„Poklad není zlato. Poklad je odvaha.“
V tu chvíli se zřícenina zdála jiná. Méně strašidelná. Spíš jako místo, které něco vypráví.
A Oliverko pochopil, že loupeživý rytíř Černý Vilém už dávno není zlý. Podle pověsti prý jednou litoval všech svých činů a poklad ukryl tak, aby ho našel jen někdo hodný.
Nikdo přesně neví. Možná Vilém existoval. Možná ne. Ale na Orlíku se dodnes říká, že když je večer mlha, je slyšet krok koně… který už nikoho neohrožuje, jen hlídá starý hrad.
A když tam půjde Oliverko znovu, možná si všimne, že některé hrady nejsou strašidelné… jen si pamatují hodně starých příběhů.