CESTY: Trak, já a Amerika 6.

Tohle povídání bylo počato jako několik příběhů a pak se z toho stala knížka, dá-li se to knížkou nazvat. Vše, v podobě trochu obsáhlejší, jsem zveřejňoval před pár lety na mé stránce.

Konečně domů.

Na jih od Dallasu, směrem na Waco, jsem zahlédl u silnice billboards lákající k návštěvě českého střediska, česká restaurace, lahůdky, koláče… To se ví, zajel jsem tam. No, nebylo nás tam moc, česky mluvících, přesněji řečeno jen jeden a když jsem odjel, nezbyl tam žádný. Kolik čechů tam bylo? Zklamaně jsem odjel. Po příjezdu do Waco jsem nechtěl nechat nic náhodě, zastavil jsem na parkovišti K-mart a zavolal si o „directions“ kam mám vlastně jet. Zeptali se mně kde jsem a že mám jet rovně až na ulici jména co jsem zapomněl, doprava a první ulicí doleva. Fajn, jedu tedy rovně, jedu rovně dlouho, ulice je okružní, čili nevede ven z města, ale přijel jsem zpět na parkoviště K-mart, odkud jsem telefonoval předtím. Volám znovu do podniku, tentokrát vzal telefon někdo jiný. Vysvětlil jsem mu mou cestu kolem města, ten člověk mi řekl že jsem úplnej blbec a že mám jet rovně zas tou ulicí a u benzínové pumpy Texaco doprava. Tu pumpu jsem z budky viděl a když jsem k ní potom dojel okamžitě jsem pochopil, proč jsem předtím ulici nenašel. Spravovali tam silnici, sloupek se jménem ležel na zemi. Místním to nevadí, ti vědí kde pracují. Chybějící sloupek ani nepostřehnou. Naložili mi zbytek trajleru a už za hodinu jsem ujížděl domů do Kalifornie s nákladem mražených krůt a mražených rtěnek.

Dojel jsem do podniku, postavil tam trak a jel domů. Dva dny nato zase zpátky, vyložil jsem krůty v Los Angeles a kosmetiku v San Diegu. Jen se divili, že je to všechno tak studené, ale odpověď našli sami: vždyť je to chladírenský trajler. A bylo to.

Už je to všechno víc než deset let a nepamatuju se přesně co bylo dál. Co mi utkvělo v paměti, jsou právě tyhle začátky a pak zážitky z cest. Dobré i zlé, ale těch špatných je víc. Mnohem víc. Jako třeba když jsem naložil plný trajler hroznového vína pro Chelsea market v Bostonu. Nakládal jsem kousek na východ od Los Angeles, u města Indio. Tam je horko, tam je žhavo, co mám povídat, pěstují se tam i datle. Naložili mi tři druhy hroznů: zelené, červené a nevím zda ho doma znáte, tady se mu říká flame, čili plamen. Jsou světlejší než červené a obvykle ne tak sladké. Na pravou stěnu traileru, uvnitř pochopitelně, mi přilepili Ryan a já vyrazil. Cesta vede přes Arizonu, Nové Mexiko a Texas až do Dallas – Fort Worth po Interstate 10, pak po I-20 na Texarkanu, do Arkansasu, stáčí se pořád lehce k severu a na východ, pochopitelně.

Pamatuju se, že jsem jel jak šílený, protože jsem měl na cestu čtyři dny a je to 3200 mil (5150 km). Podíval jsem se ráno na tachometr, připočetl 750 jako minimální vzdálenost kterou musím ujet a vyrazil. Až bylo na tachometru hledané číslo, obvykle hodně pozdě večer, směl jsem začít hledat truckstop, kde bych přespal. Ale co přespat, nejdřív je třeba natankovat, pak najít místo k zaparkování a jít se najíst. To zaparkování zní jednoduše, ale jednoduché není. Zacouvat do díry mezi traky, díry která je na každou stranu o půl metru větší než já, přitom nic neodřít, nezavadit zrcátkem, unavený tak, že skoro nevidím a v té díře je ještě k tomu tma…

Vynalezl jsem pro vlastní pohodlí způsob parkování. Usoudil jsem totiž, že do volného prostoru, ráno a za světla se mi bude couvat líp. Začal jsem najíždět do parkovacích mezer popředu, s tím potíže nejsou. No a když se řidiči ptali proč, řekl jsem jim, že je to z ohleduplnosti. Já mám chlazení a to dělá rámus. Když stojím normálně, mají to sousedé hned u kabiny a to se jim pochopitelně nelíbí. Dnes už tak parkuje hodně řidičů a netuší proč.

Do Bostonu jsem dojel včas, Chelsea market jsem podle popisu našel, zaparkoval šel spát. Po půlnoci mne vzbudili, že abych otevřel vrata, bude se vykládat. Pak už jsem se jen divil, protože tady si vykládal dělník a vedoucí v jedné osobě sám. Náklad byl na paletách a on vybíral levou stranu trajleru, takže vznikala úzká ulička. Koukal jsem na to a snažil se pochopit proč. Nakonec zase navozil část nákladu zpátky, řekl mi že je to zkažené a ráno na to zavolají inspekci. Přitom si ale od každého druhu nechal tři palety!

Napadlo mě hned, že je to ta stará známá hra, jako s jahodami na mé první cestě. Objednali si celý trajler, pak si vezmou co potřebují, za výhodnější cenu a ještě ani nebudou chtít zaplatit za dopravu, protože toho většinu odmítli. Ráno jsem čekal na inspektora a hned jsem mu o tom všem řekl. Nejdřív si myslel, že ho chci nějak ovlivňovat, ale dal si říci, když jsem mu pracně vysvětlil, že po něm nechci nic jiného než pravdu. Dlouho prohlížel hrozny, nechal si rozebírat palety, bral vzorky ze spodních i horních vrstev. Po několika hodinách mi řekl, že je hotov a jde teď dovnitř jim říct výsledek. Pak že přijde za mnou. Za několik minut byl venku, oči vykulené, vlasy mu vlály a hned ke mně.“Tys měl pravdu“ povídá,“oni jsou z toho celí nešťastní, hrozny jsou v pořádku, musí je vzít a nemají na ně místo. Takovouhle špinavou hru si s námi hrajou?“ Vůbec nechtěl věřit, čeho byl právě svědkem.

Tenkrát byly v Bostonu k mání opravdu levné hrozny. Museli jít z cenou hodně dolů, aby je prodali. Já tam stál celý den a prodávalo se přímo z trajleru. Velkoobchod, samozřejmě, nevážili jsme do pytlíků, ale stejně to bylo zajímavé. Pikantní podrobnost je, že když se konečně probojovali k Ryanu a otevřeli ho, zjistili, spolu se mnou, že celá ta šaškárna s inspektorem nebyla nutná. Ryan byl na pravé straně traileru, že. Když jedu na východ, je pravá strana na jih. V Arizoně, Novém Mexiku a vTexasu to hraje roli. Stěna se ohřeje, a výsledkem je, že na pásku byly zaznamenány teploty až 40 stupňů Farenheita, misto předepsaných 34 – 36. Už na podkladě teploty mně mohli vyhodit. Ale zavolali inspektora, ten potvrdil, že je víno v pořádku a už to odmítnout nemohli. Ryan letěl do bedny pod pult a nárazem se rozpadl na prvočinitele.

Texas je stát řidiči přímo nenáviděný. Nízká povolená rychlost, ve dne 60, v noci 55 mil, stát tak placatý, že se policajt nemá kde schovat a musí stále jet. Když někde číhá, můj radar detektor mě ochrání. Když jede, je sebeobrana mnohem horší, takřka nemožná. To proti tomu třeba Pensylvanie je úplný ráj. Všude lesy, často i mezi dvěma směry dálnice. V nich mají policajti udělané cestičky, spíš něco jako jednotlivá parkovišťátka kde číhají. Je snadné si zapamatovat kde jsou, je snadné prostě koukat po křoviskách a když vidím nějaké extra husté, raději zpomalit. Od pokuty mě zachránil třeba i maják na policejním autě, který si čouhal z křoví. To pak člověk musí jen hodně dupnout na brzdy.

Na Pensylvanii mám ještě jednu vzpomínku. Začíná to v Bostonu, kde jsem celý den nakládal trajler, nejedl a nepil, nebylo co a kde. Když to bylo hotvo, vyrazil jsem na západ. Byl čtvrtek večer a já měl být v pondělí v 8 hodin v přístavu v Oaklandu v Kalifornii, měl jsem v traileru mimo jiného palety s buráky pro americkou ambasádu v Hong Kongu. Kolem desáté večer se to stalo. Zničeho nic jsem najednou přestal vidět, všechno rozmazané, já se cítil jako opilý, chtěl jsem zatočit ke kraji dálnice a nemohl jsem hnout volantem a rukama. Nevím jak se mi nakonec podařilo zastavit, ale stál jsem tam ve tmě a nevěděl co se děje. Po nějaké době, když se mi zdálo, že už je mi snad trochu líp, jsem utáhl pás co se dalo, aby mně to drželo a já točil volantem místo sebou kolem volantu. Věděl jsem, že pár mil přede mnou je křižovatka s dálnicí 80, kterou potřebuju a která vede do San Francisca. Tam zabočím doprava a po několika mílích je rest area, kde můžu bezpečně zůstat stát.

Vyjel jsem tedy. Správně se mi povedlo odbočit doprava, ale zajet na rest areu bylo nějak nad moje síly. Naštěstí po dalších deseti mílích je malý truckstop Shell, zastavím tam. Pekelně jsem se na to soustředil a povedlo se. Sjel jsem z dálnice, zaparkoval. Co teď? Bylo mi tak zle, že jsem věřil tomu, že umírám a v tu chvíli bylo nejrozumnější napsat manželce a synovi. Dopis nechám ležet na volantu a až mně najdou, najdou i dopis a pošlou jim ho. Napsal jsem dopis na rozloučenou a přemýšlel co dál. Možná, že mi udělá dobře čerstvý vzduch? Slezl jsem z traku a najednou se vidím, jak jdu do restaurace, usedám, objednávám kafe a sypu do něj dvacet pytlíčků cukru. Ono to naše tělo někdy ví samo co je potřeba. Vypil jsem tu příšerně sladkou, takřka nepoživatelnou cukrovou kaši a za několik minut jsem byl v pořádku, najedl jsem se a šel spát. Měl jsem původně dojet mnohem dál, jenomže mi to v tu chvíli bylo nějak jedno.

Druhý den ráno, rozhodnutý že mi buráky mohou být ukradené a loď v Oaklandu taky, jsem si jel pohodlně. V poledne jsem zastavil na oběd, což jsem jindy nedělal. Ale v průběhu dne se mi to nějak rozleželo v hlavě a já se rozhodl, že to zkusím. Uprostřed Illinois jsem zastavil, po ujetí asi 830 mil (1330 km), vykoupal se a šel spát. Následující den, to už byla sobota, jsem začal dohánět čas. Dojel jsem na hranice Nebrasky a Wyomingu, 1000 mil (1600 km), kde v trucksopu Antilopa jsem našel, co jsem potřeboval. Bar a pivo. Vypil jsem dvě piva tam, další dvě jsem si vzal sebou na dobrou noc a pak už jen sladké sny.

Pak bylo nedělní ráno, přede mnou Wyoming, Utah a Nevada, cíl truckstop ve Sparks, 1015 mil (1630 km). Dojel jsem tam, to jo, ale unavený tak, že už jsem na silnici neviděl, jen se držel mezi bílými čárami. Zajel jsem na truckstop a jezdil dokola tak dlouho až jsem našel místo kam jsem mohl najet popředu. Kdepak couvat, já už neviděl ani zrcadla, natož něco v nich.

Ráno jsem vyjel brzo, před sebou asi 250 mil do Oaklandu a naději, že to možná stihnu. Před Sacramentem je nejhorší váha co znám. Slyšel jsem, že jsou horší, nevím, má zkušenost je tato. Samozřejmě mě tam zastavili a začla prohlídka traku. Dopadlo to dobře, kontrolovala mně ta nejprotivnější inspektorka v severní americe. Naštěstí, díky Bože, tam byl taky hodný dědoušek, který obsluhoval váhu. Rozhodl se pomoci, vzal můj deník (log book), otevřel, zalapal po dechu, otočil oči k nebesům a honem to zase zavřel. Když inspektorka natáhla ruku po logu, on povídá:“ To už jsem kontroloval, to je v pořádku.“ Já mu chtěl políbit zadnici nebo aspoň ruku, ale nemohl jsem udělat nic, než se na něj podívat. On ten pohled pochopil, usmál se, a protože stál za inspektorkou a ta na něj neviděla, pohrozil mi prstíkem.

Do přístavu jsem dojel včas, tři palety buráků pro americkou ambasádu v Hong Kongu vyložil a hurá do Los Angeles, kde jsem měl následující ráno vykládat zbytek.Cestou mně samozřejmě zastavili ještě na jiné váze, zase na kontrolu. Zeptali se kdy mne kontrolovali naposled a když jsem jim řekl a ukázal papír že ten den ráno, nechali mne jet.

V úterý ráno, to už jsem stál u rampy a vykládali mě, vidím jak z traku hned vedle vykládají stejný náklad jako můj. Dal jsem se do řeči s řidičem a dověděl se zajímavé věci. Oni byli v Cometu v Bostonu, odkud byl náklad ve středu, o den dřív než já. Píšu oni, protože na traku byli dva řidiči kteří mohou jet takřka nepřetržitě a ty palety s buráky už tam u vrat stály. Proč, když to tolik spěchalo a bylo třeba stihnout loď ty zatracené buráky nenaložili jim? Vrtalo mi to hlavou, ptal jsem se kde se dalo a brzo jsem znal odpověď. Za náklady do oblasti San Francisca se platí víc než do Los Angeles a okolí. Nevím proč, ale je to tak. Tak já se ženu, div se u toho nezabiju, aby můj šéf vydělal víc? Proto jsem seděl v neděli za volantem osmnáct hodin? Já riskuju pokutu na váze za hodiny ve službě jen pro něj? Pokuty nejsou malé, známý platil za falšování, a to jsme dělali všichni, 1600,- $. Za cestu na východ a zpět jsem dostával 850.- $, bez ohledu na to jak dlouho trvá a kolik zastávek mám. Tak takhle teda ne. Ale kde vzít honem jinou práci?

Správce webu

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Next Post

Příběh ovčáka Šimona

Čt Lis 15 , 2001
comics pověstí Humpolecka

Témata