LIDÉ: Touha po slávě a smrti

Zprávy o těch, kdo propluli niagarskými vodopády, se objevují v tisku od začátku minulého století. Málokdo však ví, že Karel Souček, tehdy sedmatřicetiletý, z Hamiltonu v Kanadě, proplul 2. června 1984 niagarskými vodopády jako pátý člověk v historii.

Karel Souček tehdy odmítal jakýkoliv rozhovor s novináři. Jen jednou se podařilo Miladě Reinišové, kdysi z Plzně, později z Ontaria, rozhovor s ním zaznamenat. Několik dní nato se Karel Souček zabil v Astrodomu v Houstonu v Texasu, o kterém ve svém interview hovoří. Tento rozhovor je tedy, kromě krátkých vystoupení v kanadské televizi, jedním z mála autentických zaznamenaných rozhovorůpo Karlově vstupu do slávy. Poprvé vyšel v časopise Západ v Kanadě.



Milada: „Kdy vás poprvé napadla myšlenka proplavat niagarskými vodopády?“



Karel: „Tedy, v sudu…….“



Milada: „Samozřejmě v sudu……“



Karel: „Myslel jsem na to již před mnoha lety, hned jak jsem přišel do Kanady. Nikdy jsem si však nemyslel, že bych to skutečně udělal. Až někdy v roce 1975 jsem se tím začal vážně zabývat. Mluvil jsem o tom se známými, ale ti mi řekli, že jsem se asi zbláznil. V roce 1976, kdy byl Evel Knievel na vrcholu největší slávy, jsem hledal nějaký stunt, kterým bych se jeho odvaze vyrovnal. V té době jsem udělal konečné rozhodnutí Niagarské vodopády zkusit. Začal jsem prozkoumávat řeku a vodopády. Prohlédl jsem si archivní fotografie z let 1951 až 1953, kdy se přestavovaly a zpevňovaly vodopády na kanadské straně. Z těchto obrázkůjsem zjistil, že pod vodopády jsou velké kameny, které však jsou asi dvacet pět stop od přepadu vodopádu. Nebylo tedy velké nebezpečí, že bych padal přímo na ně. Pustil jsem přes vodopády asi dvacet prázdných sudů, z těch jsem asi osm utopil. Ze začátku jsem každý z nich ztratil. Vůbec nevyplavaly. Až posledních dvanáct sudůjsem zachránil. Pak už jsem věděl, jak na to.“



Milada: „Jak dlouho vám tato příprava trvala?“



Karel: „Sedmého listopadu 1976 jsem pustil první sud na vodu. Když původní sudy nevyplavaly, zjistil jsem, že to nemá vůbec nic společného s tím, jak jsou sudy udělané. Důvod, proč sudy zpočátku nevyplavaly, nebyl ten, že by se rozbily, ale že se chytily pod vodopády a zůstaly tam den nebo dva, nebo i celou zimu. Stalo se to vlastně proto, že v zimě není ve vodopádech plný proud vody. Elektrárna nad vodopády vždy 1. listopadu spustí stavidla a voda jde přes turbiny.“



Milada: „Z čeho byl ten váš sud vyroben?“



Karel: „Jeden sud byl z umělé hmoty, ten byl uvnitř. Vnější byl z plechu a skelného laminátu. Takže to byly vlastně sudy dva. Mezi nimi byla asi dvacet pět centimetrů silná vrstva pěnové hmoty.“



Milada: „Čím byl vystlán vnitřní sud?“



Karel: „Uvnitř jsem měl sedm duší z pneumatik z nákladního auta, čtyři byly naplněny vzduchem a tři kyslíkem. Kyslík jsem měl pro případ, kdybych zůstal pod vodopády déle. Také jsem tam měl filtr na pohlcování oxidu uhličitého, ale ten jsem nepoužil. Byl jsem ve vodě jen krátkou dobu, a oxid uhličitý se tam nestačil nahromadit. Navíc jsem mohl nasávat vzduch zvenku snorklovacím systémem. Měl jsem tam dva ventily, které jsem uzavřel rukou, když jsem padal přes vodopády. Pád trval asi čtyři vteřiny. Jak jsem vyplaval, hned jsem mohl


nasávat vzduch zvenčí.“



Milada: „Kdo vám pomohl vyrobit váš sud?“



Karel: “ Sud z umělé hmoty jsem si koupil a zbytek jsem si udělal sám.“



Milada: „Jaké byly vlastně vaše pocity před pádem, při něm a potom?“



Karel: „Pracoval jsem na projektu dlouho, takže když už jsem seděl v sudu, měl jsem blahý pocit, že je přede mnou už jen lehká práce. Musím proplout vodopády živý, a pak mě čeká pocit vítězství, pocit, že jsem část historie, něco, co mi nikdo nemůže vzít. Potom, když jsem ze sudu vylezl, jsem musel zaplatit pokutu 500 dolarůza nezákonné hazardování se životem.“



Milada: „Nejste asi ženatý, protože jinak by vám manželka zatrhla takovéhle riskování.“



Karel: „Ženatý nejsem, ale asi se brzy ožením, asi s nějakou Američankou, protože nyní dělám většinu věcí ve Státech, a děvčat je tam mnoho. V Kanadě se nenatáčí moc filmů, a proto tu jako kaskadér, tady se tomu říká stuntman, nemám moc práce. Zatím jsem ještě zaměstnán v železárnách v Hamiltonu, ale brzy tohoto zaměstnání nechám a věnuji se jen odvážným kouskům. Co se týče mé rodiny, ti o mně vědí. Pocházím od Tábora, a většina mých známých i moje rodina viděla proplutí na rakouské televizi. V československé televizi o tom nebyla ani zmínka.Ani noviny o tom nepsaly. Až teprve asi za dva měsíce byla fotka v Mladé frontě, ale moje jméno tam vůbec nebylo.“



Milada: „Čím jste se vlastně zabýval v Československu?“



Karel: „Vyučil jsem se zámečníkem, a pak jsem jezdil terénní závody na motocyklu. V roce 1968 jsem odešel z Československa. Nyní žiji v Hamiltonu v Ontariu.“



Milada: „Jaké jsou vaše plány do budoucna?“



Karel: „V nejbližší době pojedu do Houstonu. Budu vystupovat v Astrodomu, americká televize CBS bude vše natáčet. Spustím se v sudu od stropu Astrodomu, z výšky asi 180 stop, do bazénu. Dále budu dělat stejný stunt v New Orleansu, a ještě na několika dalších místech. Všude mě budou v sudu házet do bazénu. Několik televizních studií a rozhlasových stanic se mnou chce dělat interview. Také Merv Griffin a Johnny Carson. Můj největší plán je proplavat Viktoriiny vodopády.“



Milada: „Vy jste tedy pátý člověk na světě, který proplaval Niagarskými vodopády.“



Karel: „Jsem čtvrtý muž a pátý člověk, první byla žena, která proplavala vodopády 24. října 1901.“



Milada: „Žije ještě někdo z těch, kterým se to povedlo?“



Karel: „Žije pouze jeden další člověk, je v New Yorku, ale nemá z toho slávu, naopak, musí se skrývat. Víte, on byl politický aktivista, a chtěl své věci prospět tím, že propluje vodopády. Spustili ho tedy nad vodopády do řeky, sud se s ním začal po nějaké době pohupovat, on myslel, že už to má za sebou, otevřel okénko u sudu a zjistil, že je těsně nad vodopády. No, a když ho konečně ze sudu vysvobodili, museli ho druzí aktivisté oplachovat hadicí, protože přece jen strach jej ovládl moc a on se, s odpuštěním, v sudu . . . Jak to mám říct. Předtím se to nikomu nestalo. Pak se to na něm rozmazalo. Jmenuje se Fitzgerald.“



Milada: „Kdybyste měl jednou děti, chtěl byste, aby pokračovaly ve vašem zaměstnání?“



Karel: „Ne, to bych nechtěl. Jen bych chtěl, aby jezdily závodně na motocyklu nebo v autě. Vůbec nejlepší by bylo, kdyby hrály tenis jako Martina Navrátilová.“



Karel Souček zemřel v Houstonu v Texasu. Pokusil se spustit se v sudu z výšky 55 metrůdo nádrže s vodou o průměru 3,6m. Při pádu se sud stočil a narazil na okraj nádrže. Utrpěl zranění hlavy, hrudníku a břicha, a zemřel v nemocnici Ben Taub dne 19. ledna 1985 v 12,05 v poledne. Pokus sledovalo 55.000 diváků.



 


Stanislav Reiniš, Milada Reinišová



Stanislav.Reinis@lf3.cuni.cz

Správce webu

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Next Post

PENÍZE: Bezpečnostní prvky Eura

Čt Pro 20 , 2001
Euro bankovky obsahují celou řadu bezpečnostních prvků a při návrhu nových bankovek bylo využito nejnovějších poznatků o ochraně bankovek proti padělání. Umíte poznat podvodníky?

Témata